Stezka spravedlivých se stále rozjasňuje

„Když ten, kdo panuje nad lidstvem, je spravedlivý, . . . potom je to jako světlo jitra, když slunce září.“ — 2. Samuelova 23:3, 4.

1. K jakému očekávání nás vede 2. Samuelova 23:3, 4? Uskutečnilo se?

SVĚTLO na stezce Jehovových služebníků od nejranějších dob po současnost stále sílí. Ještě více tomu tak je od památného roku 1914, kdy — jak ukázal vývoj zde na zemi — „království světa se stalo královstvím našeho Pána [Jehovy] a jeho Krista“. (Zjev. 11:15) Z Božího slova vysvitlo světlo podobné slunečnímu svitu za „jitra bez mraků“ a stále jasněji osvětluje stezku, po níž musí Jehovovi služebníci kráčet. — 2. Sam. 23:3, 4.

2. Jak můžeme pohlížet na občasné úpravy hledisek?

² Někomu se však mohlo zdát, že tato stezka nešla vždy přímo kupředu. Vysvětlení dávaná Jehovovou viditelnou organizací jako by se čas od času vracela k původním hlediskům. Ve skutečnosti to tak ale nebylo. Lze to přirovnat k tomu, čemu námořníci říkají „křižování“. Manévrováním plachtami mohou námořníci docílit toho, že se loď pohybuje zprava doleva a zase zpět, ale přitom po celý čas postupuje ke svému určenému cíli i navzdory protivětru. Tímto cílem, k němuž hledí Jehovovi služebníci, jsou „nová nebesa a nová země“ Božího zaslíbení. — 2. Petra 3:13.

3. Co dokazuje, že Jehova stále žehná svým svědkům?

³ Je nesporné, že Jehova Bůh neustále žehná celosvětové činnosti svých svědků řízené „věrným a rozvážným otrokem“. To lze vidět na ovoci. Nezapomeň, že Ježíš řekl: „Každý dobrý strom nese pěkné ovoce.“ A takové spravedlivé ovoce lze dnes vidět v mezinárodním měřítku pouze u jediného lidu — ve sjednocené celosvětové společnosti svědků Jehovových. — Mat. 7:17.

4, 5. Jaký jiný nástroj, kromě inspirovaného Slova, používá Bůh k vedení svého lidu?

⁴ Kdekoli na zemi žijeme, slouží Boží slovo stále jako světlo naší stezce a lampa naší cestě, pokud jde o naše chování a naši víru. (Žalm 119:105) Ale Jehova Bůh opatřil také svou viditelnou organizaci, svého „věrného a rozvážného otroka“ složeného z duchem pomazaných osob, aby pomáhal křesťanům ze všech národů porozumět Bibli a správně ji uplatňovat ve svých životech. Nejsme-li ve styku s tímto sdělovacím prostředkem, kterého používá Bůh, nebudeme činit pokroky na cestě k životu, ať čteme Bibli sebevíc. — Srovnej Skutky 8:30–40.

⁵ O Božím sdělovacím prostředku řekl Ježíš, že „věrný a rozvážný otrok“ bude opatřovat duchovní pokrm v pravý čas pro všechny Ježíšovy následovníky a že Ježíš ustanoví tohoto „otroka“ nad celým svým majetkem. (Mat. 24:45–47) Stojí také za povšimnutí, že apoštol Pavel v Efezským 4:11–16 naznačil, že křesťanský sbor potřebuje nejen takové inspirované nástroje jako apoštoly a proroky, ale také evangelisty, pastýře, a učitele, kteří by pomáhali křesťanům dospět k jednotě ve víře a v přesném poznání Božího Syna, a tak získat plnou duchovní zralost. — Viz také 1. Korintským 1:10; Filipenským 1:9–11.

6. Pro jaké činitele bylo někdy nutno přehodnotit hlediska?

⁶ Tento „věrný a rozvážný otrok“, který je spojen se svědky Jehovovými, je skutečně používán Jehovou Bohem, aby vedl, posiloval a řídil jeho lid. Ovšem vzhledem k tomu, že světlo sílí postupně a protože docházelo k chybám způsobeným lidskou nedokonalostí a slabostí, museli tito křesťané příležitostně přehodnocovat určitá stanoviska a nauky. Nebylo však takové upřesňování k jejich prospěchu? Uvažujme o některých příkladech.

VÝKUPNÉ A JEHOVOVO JMÉNO

7. Proč a na jakém základě byla postavena do popředí nauka o výkupném?

⁷ V roce 1878 přerušil Charles T. Russel, který se stal později prvním prezidentem společnosti Strážná věž, své styky se spoluvydavatelem časopisu „Posel jitra“ N. H. Barbourem pro spornou otázku výkupného. Pan Barbour odmítal věřit, že Ježíšova oběť má moc snímat hříchy. Po léta pak badatelé Bible, jak si tehdy říkali tito svědkové Jehovy, považovali výkupné za hlavní nauku Bible. Je ovšem nesporné, že otázka záchrany prostřednictvím víry v Kristovo výkupné je v Božím slově zdůrazněna. (Jan 3:16; Sk. 4:12; Žid. 5:9; Zjev. 7:10) Ježíšova výkupní oběť byla prorocky předstíněna Abrahámovým obětováním Izáka a oběťmi pod mojžíšským Zákonem. Byla také předpovězena proroky. Badatelé Bible tedy kladli velký důraz na to, co učinil Ježíš Kristus pro lidstvo. — Luk. 24:25–27, 44

8. a) V čem byla pak spatřena větší důležitost? b) K čemu to vedlo, ale k jaké úpravě došlo v pozdějších desetiletích?

⁸ Bible však ukazuje, že existuje něco mnohem důležitějšího než naše osobní záchrana. Je to velká sporná otázka týkající se Jehovovy univerzální svrchovanosti, kterou satan zpochybnil v čase vzpoury v Edenu. (1. Mojž. 3:15; 1. Kor. 15:24, 25; Zjev. 11:15; 12:10) To vyžaduje ospravedlnění Jehovova jména. Ano, celým námětem Bible od Geneze až po Zjevení je mesiášské království, jímž bude Boží slavné jméno ospravedlněno a vyvýšeno po všechny věky! Asi 75krát čteme v Bibli Boží vlastní prohlášení: ‚Poznají, že já jsem Jehova‘.a Jeho svědkové časem pochopili, že tvorové mohou prosit Jehovu Boha na základě jeho jména a že „každý, kdo vzývá Jehovovo jméno, bude zachráněn“. (Řím. 10:13; Joel 2:23; Sof. 3:9) Po nějakou dobu bylo tedy Jehovovo jméno a jeho ospravedlnění stavěno do popředí do té míry, že kritikové obviňovali svědky, že nevěří v Ježíše Krista. Bylo to však ponejvíce způsobeno přílišným důrazem. Jak dobře poznali pravidelní čtenáři „Strážné věže“ v nedávných desetiletích, přikládají křesťanští svědkové Jehovovi očividně Ježíšově úloze v uskutečňování Božích předsevzetí patřičnou vážnost. Ano, Jehovovo prorocké slovo se soustřeďuje k Ježíši jako Božímu ‚hlavnímu prostředníku záchrany‘. — Žid. 2:10; 12:2; Zjev. 19:10.

9. Jaká zásada vládnoucí vědeckému pokroku se zřejmě uplatňuje i zde?

⁹ Takové úpravy se řídí zásadou, která se prý uplatňuje ve vědeckém pokroku. Tento princip působí asi takto: Nejprve se přednese předpoklad, o němž se diskutuje. To přináší velké možnosti pro osvětlení nebo praktické uplatnění. Časem se však ukáží jisté nedostatky či slabosti. Je tedy tendence přejít k opačné krajnosti. Později se zjistí, že ani druhý předpoklad nepředstavuje celou pravdu, a tak se spojí platné body obou předpokladů. Tato zásada se uplatňovala znovu a znovu, když se splňovalo Přísloví 4:18.b

CHOVÁNÍ A KÁZÁNÍ

10, 11. Jaké předpoklady byly postupně zdůrazněny, ale s jakým konečným výsledkem?

¹⁰ Uvažuj o jiném příkladu postupného porozumění. Asi 40 let zdůrazňovali badatelé Bible důležitost pěstování znamenité křesťanské osobnosti a říkali tomu „rozvíjení charakteru“. Zdůrazňovalo se to tak silně, protože v křesťanstvu to bylo zanedbáváno. Pravda, křesťané měli také dávat svědectví tím, že mluví s druhými o Božích předsevzetích, ale to bylo víceméně druhořadé. Později, když Boží lid pochopil důležitost Jehovova jména a to, že má svědčit o Božím jménu a království, bylo to zdůrazňováno natolik, že se věnovala menší pozornost pěstování osobnosti podobné Kristu. Tehdy se říkalo, že Ježíš přišel především vydat svědectví a že to, na čem skutečně záleží, je kázání. Ukázala se nutnost nalézt rovnováhu mezi oběma stanovisky. — Řím. 10:10; Gal. 5:22, 23.

¹¹ Svým časem bylo této šťastné rovnováhy dosaženo. Křesťané musí pěstovat jak plody Božího ducha, tak nebojácně a věrně svědčit pro Jehovu. Oba tyto požadavky jsou důležité. Nemůžeme zanedbávat jedno proto, že činíme druhé. Apoštol Pavel řekl: „Běda mi, kdybych neoznamoval dobré poselství!“ Ale řekl také: „Buším do svého těla a vedu je jako otroka, abych potom, když jsem kázal jiným, sám nebyl nějak neschválen.“ — 1. Kor. 9:16, 27.

PODŘÍZENOST „NADŘAZENÝM AUTORITÁM“

12, 13. a) Jaký byl zprvu názor na „vrchnosti“ z Římanům 13:1? b) K jaké opačné krajnosti to vedlo, ale s jakým zřejmým užitkem?

¹² Dalším příkladem „navigování“ směrem k správnému hledisku je cesta, jakou se dospělo k řádnému pochopení Římanům 13:1–7. Raní badatelé Bible správně chápali, že „vrchnosti“ neboli „nadřazené autority“ jsou vládní činitelé tohoto světa. (Srovnej „Kralickou bibli“ a „Překlad nového světa“.) Na základě tohoto porozumění došli k závěru, že, je-li křesťan za války povolán do armády, musí v ní sloužit, obléci uniformu a jít do bitvy. Ale bylo dovoleno střílet do vzduchu, když by došlo ke skutečnému zabíjení druhých.

¹³ Bylo však zcela zjevné, že apoštol Pavel nemohl nikdy doporučovat takový postup. Vznikla otázka: Mohly by se tedy „vrchnosti“ vztahovat na Jehovu Boha a Ježíše Krista? Na čas se Boží lid držel tohoto stanoviska. A během bouřlivých let 2. světové války jej to alespoň posilnilo, aby ‚poslouchal Boha jako panovníka spíše než lidi‘ a vytvořil si tak podivuhodné svědectví o nebojácné křesťanské neutralitě po celé zeměkouli. (Sk. 5:28, 29) Nikdy nebylo sporu o tom, že křesťané musí věnovat svou prvořadou věrnost svrchovanému Pánu Jehovovi a jeho mesiášskému králi Ježíši Kristu. Ale jsou oni zároveň „nadřazenými autoritami“, jimž máme ‚dávat daň, poplatek a čest‘? — Řím. 13:7.

14. Jak byla nakonec pochopena otázka podřízenosti světským vládním autoritám v pravém světle?

¹⁴ V roce 1962 dovedl Jehova šťastně svůj lid k porozumění zásady relativní podřízenosti. Ukázalo se, že oddaní křesťané musejí poslouchat světské vládce jako „nadřazené autority“ a ochotně je uznávat jako „Boží služebnici“ či služebníka pro své dobro. (Řím. 13:4) Pokud je však tyto „autority“ žádají, aby porušili Boží zákony, co pak? Až do tohoto bodu poslouchali křesťané příkaz Římanům 13:1: „Každá duše ať je podřízena nadřazeným autoritám.“ Tato zásada je však upřesněna Ježíšovými slovy zaznamenanými u Matouše 22:21: „Splácejte tedy césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ Kdykoli tedy „césar“ žádá křesťany, aby dělali něco proti Boží vůli, musejí postavit Jehovův zákon před „césarův“. To je v přímém opaku k obecnému jednání v křesťanstvu. Mnozí takzvaní křesťané mají málo výčitek, když porušují Boží zákony, jestliže jim to přikáže césar. Jeden vlastenec se dokonce vyjádřil: „Naše vlast! . . . Kéž je vždy v právu! Ale ať v právu, nebo v neprávu, je to naše vlast.“ Křesťanští svědkové Jehovovi však takoví nejsou. Je-li jim přikázáno jít proti Boží vůli, opakují slova Ježíšových apoštolů a říkají jakoby ozvěnou: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ — Sk. 5:29.

KDO JSOU SLUŽEBNÍCI?

15, 16. a) Jaké porozumění panovalo dlouho o tom, kdo je Boží služebník? b) Jaká úprava byla učiněna a proč? c) Jaké vady však měla tato úprava?

¹⁵ Abychom uvedli ještě jeden příklad postupného osvětlování, je zde otázka, zda jsou všichni upřímně oddaní křesťané služebníky (anglicky ministers) bez ohledu na věk a pohlaví. Mnoho let říkali svědkové Jehovovi, že všichni, kteří činí pokání, obrátí se, projevují víru v Boha a Krista, zasvětí se Jehovovi, aby činili jeho vůli tak, jak ji zjevil Kristus, a jsou pokřtěni, jsou skutečnými služebníky. Ale někteří proti tomu vznesli námitky. Vládní autority často neuznávaly toto stanovisko. Bylo také namítáno, že mnohé jazyky nemají obdobu slova „minister“, a že by proto neměl být používán v náboženském smyslu těmi, jejichž jazyky jej nemají. Bylo také namítáno, že křest se dá těžko chápat jako přiměřený obřad uvedení do úřadu. Byly to však dostatečné důvody pro to, aby se omezilo označení „minister“ (služebník) jen na ty, kdo jsou jmenováni do úřadu ve sboru, tedy na starší a „diakony“ čili služební pomocníky?

¹⁶ Skutečností je, že zemské zákony obvykle dávají každé náboženské organizaci právo rozhodovat, jak se někdo stává jedním z jejích služebníků. Jestliže jiní nepřijímají takové stanovisko nebo s ním nesouhlasí, nezáleží na tom. Nezáleží ani na tom, že mnohé jazyky nemají obdobu slova „minister“. Nemělo by to bránit těm, jejichž jazyk takové slovo má — anglický, italský, španělský a další — aby ho používali, slouží-li platnému účelu.

17, 18. Kdo může být skutečně označen jako „Boží služebník“ (minister)? Jak by měl pohlížet na svou „službu“?

¹⁷ Pojem „minister“ je užitečný, protože poukazuje na zvláštní druh „služebníka“, toho, který má vysoké, zvláštní pověření či službu. Každý, bez ohledu na stáří a pohlaví, kdo je schopen dokázat, že má dobré porozumění Boží vůle a Božích předsevzetí s lidstvem, kdo uvedl svůj život do souladu s biblickými zásadami a kdo se také oddal Bohu a dal se pokřtít ve shodě s Ježíšovým příkazem u Matouše 28:19, 20, je opravdu jedním z Božích služebníků. Ve skutečnosti je možné říci, že takový člověk je způsobilejší mluvit za Boha než kdokoli z těch, kteří navštěvovali teologické semináře, ale nerozumějí Božím předsevzetím a neuvedli snad své životy do souladu s Božími spravedlivými požadavky. Ti, kdo opravdu slouží Bohu, mohou říci s apoštolem Pavlem: „Oslavuji svou službu.“ — Řím. 11:13.

¹⁸ Je nutno zdůraznit, že pojem „Boží služebník“ čili „minister“ není titul, ale popisné označení. (Srovnej Matouše 20:28.) Nestačí, aby někdo učinil kroky, jimiž se stává způsobilým pro křest, a tím se stal služebníkem Jehovy Boha. Takový jednotlivec musí učinit svou „svatou službu“ Jehovovi Bohu hlavním cílem svého života. Jinak, bez ohledu na to, kolik času může věnovat své službě vlivem okolností, na něž nemá vliv, se nemůže právem označovat jako služebník (minister) nebo být druhými považován za jednoho z Božích služebníků. — Řím. 12:1; 2. Tim. 4:5.

19. a) K čemu vedl takový rozvoj porozumění, ale jak jsou požehnáni věrně oddaní? b) Jaké je Jehovovo opatření pro udělování duchovního pokrmu? Proč bychom je měli vždycky volit?

¹⁹ Takový vývoj porozumění, jenž vyžadoval i takzvané „křižování“, ovšem často sloužil jako zkouška věrné oddanosti pro ty, kteří byli spojeni s „věrným a rozvážným otrokem“. Stále však dochází k postupnému plnějšímu pochopení „dobrého poselství“ a všeho, co znamená. Ti, kdo zůstávají blízcí Boží organizaci, vždy zakusili, že postupem času se otázky a těžko pochopitelné věci vždycky objasnily. Jak světlo svítí stále jasněji, je cesta radostnější a uspokojivější. Jak to pěkně vyjádřil Petr, když někteří z učedníků klopýtli o Ježíšovo učení: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života.“ (Jan 6:68) Pán Ježíš Kristus dosud má ta „slova“ a udílí je prostřednictvím organizace „věrného a rozvážného otroka“, kterou dnes na zemi používá. Ta je jako „dobrý strom“, o němž Ježíš prohlásil, že nese „pěkné ovoce“. (Mat. 7:17) A navíc, jedinou další možností je spojení se satanovým politickým „divokým zvířetem“ a „Velikým Babylónem“, světovou říší falešného náboženství. (Zjev. 13:1; 17:5) A k těm by se přece nechtěl vrátit žádný oddaný křesťan! — 2. Petra 2:22; Jan 14:6.

20. a) Proč můžeme mít dnes větší důvěru ve ‚světlo, které září‘ než kdy dříve? b) Jakou šťastnou budoucnost mají před sebou všichni, kteří volí stezku rostoucího světla?

²⁰ Ano, „světlo vysvitlo pro spravedlivého“. (Žalm 97:11) Plní se Přísloví 4:18 v tom, že „stezka spravedlivých“ je jako světlo, které svítí stále jasněji. Dojde-li tedy někdy k částečným úpravám, výsledkem je bez výjimky zdokonalené stanovisko. Úpravy tak nebyly marné. Nyní, když Kristus vládne, je osvícení, z něhož se těší Jehovův lid, „jako světlo jitra, když slunce září“. (2. Sam. 23:3, 4; Mat. 25:31) Ti, kteří loajálně slouží s organizací „věrného a rozvážného otroka“, s viditelným prostředkem Jehovových sdělení, mají skutečně velkou přednost! Zvolili si moudře, vždyť jejich stezka vede k drahocennému cíli věčného života v novém pořádku, který Jehova vytváří. — Iz. 65:17, 18; 66:22.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 30]

Prostřednictvím studia a zkušeností chápou nyní Jehovovi služebníci ve správné rovnováze —

že ospravedlnění Jehovova jména je důležitější než záchrana tvorů;

že projevovat horlivost ve svědecké službě a pěstovat ovoce ducha je stejně důležité;

že křesťanská podřízenost světským autoritám je relativní podřízeností;

své čestné postavení Božích služebníků, pravdivě zastupujících Jehovu, bez ohledu na to, jak na ně pohlížejí druzí.