‚Vítejte se navzájem‘

„Vítejte se proto navzájem tak, jako i Kristus uvítal nás, s úmyslem slavit Boha.“ — Římanům 15:7.

1. a) Kolik národů již bylo přivítáno do Organizace spojených národů jako její členové? b) K čemu tím nedošlo? Čeho se proto lidé stále bojí?

DO Organizace spojených národů bylo až dosud uvítáno 154 národů. Všechny její členské národy nezastávají stejnou politickou ideologii. Dokonce mají nepřátelský postoj, ale ve Spojených národech se snaží být „přátelskými nepřáteli“. Zdá se, jako by chápaly pravdu ve výroku jednoho amerického žurnalisty a básníka: „Spojeni — stojíme. Rozděleni — padáme.“ Spojené národy tvrdí, že jsou organizací pro světový mír a bezpečnost. Ale od konce 2. světové války v roce 1945, za všechna ta léta, nebylo vytvořeno to, co charakterizoval americký politik Wendell Wilkie slovy: „Jeden svět, jedna vláda.“ A tak jsou stále větší obavy, že vypukne 3. světová válka s nukleárními zbraněmi.

2. Které okolnosti mohou způsobit, že ani uvnitř národa není občan vítán svými spoluobčany?

² Ani občané národa, který patří ke Spojeným národům, možná nevítají všechny ostatní spoluobčany do své společenské skupiny. Hrají zde roli předsudky. Bohatí nevítají chudé. Členové jednoho náboženství nevítají osoby jiného náboženství. Stoupenci jedné politické strany nechtějí vítat ty, kteří patří k politické straně opačných názorů. Velmi vzdělaní lidé se domnívají, že lidé s malým nebo žádným vzděláním jim nestojí za povšimnutí. Barva pokožky může člověku škodit ve styku s lidmi jiné barvy. Rasový původ může hrát roli. Neexistuje, aby jednotlivý člověk byl všeobecně a všude stejně přijímán na základě toho, že je také členem jedné velké lidské rodiny. Osobní nechuť a nepřátelské pocity tedy rozhodují o tom, kde může být člověk přijat.

3. a) Proč křesťanstvo nečiní výjimku v tom, o čem jsme zde mluvili? b) Projevila se Organizace spojených národů jako něco lepšího než Společnost národů, pokud jde o to, zda je výrazem Božího království prostřednictvím Kristovým?

³ Křesťanstvo v této sféře není výjimkou, i když se předpokládá, že to je společenství křesťanských národů. Jsou křesťany jen podle jména, a proto vždy znovu jednají proti slovům, jež jsou prorokována u Izaiáše 2:4: „Budou muset skout své meče v pluhy a své oštěpy ve vinařské nůžky. Nepozdvihne národ proti národu meče a nebudou se více učit válce.“ Lidé v křesťanstvu, kteří jsou křesťany jen podle jména, budou vlastenecky bojovat za vymoženosti svých národů, až do své vlastní smrti nebo do smrti svých odpůrců. Nemají pevný důvod, proč by se měli radovat z Organizace spojených národů, i když Federální rada církví Kristových v Americe označila v prosinci roku 1918 tehdy navrženou Společnost národů jako „politické vyjádření Božího království na zemi“. Organizace spojených národů se rozhodně neprojevila jako vyjádření Božího království pod Kristem.

4. Co řekl Pavel, když citoval z Izaiášova proroctví, o tom, „co bylo napsáno dříve“?

⁴ Výše uvedená slova o tom, že národy proti sobě navzájem nepozvednou meč a nebudou se již učit válce, se však plní na těch, kteří jsou pravými napodobiteli Ježíše Krista. Tento mírumilovný Boží Syn citoval mnohokrát z Izaiášových proroctví, jež byla zapsána dlouho předtím. Činil to pro poučení svých následovníků. Jeden z těchto následovníků, apoštol Pavel, napsal v prvním století Kristovým učedníkům v Římě. Připomněl jim: „Všechno, co bylo napsáno dříve, bylo totiž napsáno pro naše poučení, abychom měli naději prostřednictvím své vytrvalosti a útěchy z Písem.“ — Řím. 15:4.

5. Kdo dal Pavlovi a spolukřesťanům nejlepší příklad vytrvalosti?

⁵ Ve splnění toho, co bylo dříve napsáno ve Svatých písmech, vytrpěl Ježíš Kristus pohanu a pronásledování až do potupné smrti na mučednickém kůlu, kde zemřel jako politický zločinec. Vytrval až do této krajní situace, a tím se stal pro své učedníky dokonalým příkladem, který je posílí, aby také věrně vytrvali až do konce.

6. a) Co ukazuje, že Ježíš na mučednickém kůlu lpěl na své naději? Co ho posilovalo, aby vytrval? b) Jak je tomu s nadějí a vytrvalostí Ježíšových následovníků, podobně jako u Ježíše?

⁶ Ježíš pevně vytrval až do konce své pozemské dráhy, a proto měl stále naději, kterou dostal od Boha. Soucitnému zloději, který byl přibit na kůl vedle něho, mohl proto říci: „Vpravdě ti dnes říkám: Budeš se mnou v ráji.“ (Luk. 23:43) V těchto hrozných hodinách na mučednickém kůlu pociťoval Ježíš velkou útěchu, když si připomínal věci, které byly ‚napsány dříve‘ a vztahovaly se na něj. Velmi jej to posilovalo. Jeho oddaní následovníci, kteří trpí pohanou, kterou je zahrnován Jehova Bůh i Ježíš Kristus, drží se neméně pevně své naděje do budoucnosti, kterou získávají z Písma. Také oni jsou nesmírně utěšováni biblickými texty, jež ‚byly napsány dříve‘. Jejich naděje, založená na absolutně spolehlivém Písmu, „nevede ke zklamání“. — Řím. 5:5.

7. Čí myšlenkový postoj by měl mít celý sbor? Jak je tím ovlivněno jejich oslavování Boha?

⁷ Dnes je nutné, abychom smýšleli stejně, jako smýšlel Ježíš Kristus, když snášel všechna utrpení v nepřátelském světě. Apoštol Pavel v tomto smyslu vyjádřil modlitbu: „Ať dá Bůh, který poskytuje vytrvalost a útěchu, abyste mezi sebou měli stejný myšlenkový postoj, jako měl Ježíš Kristus, abyste shodně jedněmi ústy oslavovali Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista.“ (Řím. 15:5, 6) Budeme-li napodobovat náš vzor, Ježíše Krista, a vytvářet si takový myšlenkový postoj, zůstaneme jako sbor jeho učedníků jednotní. Stejný myšlenkový postoj ve skupině vede k podobným projevům. Pak to vypadá, jako by ‚jedna ústa‘ mluvila za celý sbor s větší silou a působivostí. To je nanejvýše vhodné. Nikdy nelze dost zdůraznit, jak je nutné oslavovat Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista jednotně. Naše hlasy by měly ladně splývat, pokud jde o toho, kdo má být oslavován. Jinak by byl posluchač zmaten a nerozuměl by, o jaké poselství jde.

UVÍTÁNÍ, KTERÉ SE PODOBÁ KRISTOVU

8. Co mohlo působit na jednotu ve sboru v Římě, jemuž psal Pavel svůj dopis?

⁸ V mnoha organizacích nebo společnostech tohoto systému věcí mají možná mnozí sklon nevítat nové příchozí, protože mají národnostní nebo rasové předsudky. Určitou roli mohou hrát také rozdíly ve vzdělání, nebo zde mohou být i rozdíly náboženské. Ve starověkém Římě v prvním století n. l. mohly existovat přirozené důvody pro takové rozdělení.

9. Z jakých lidí se tehdy skládal římský sbor? Které okolnosti mohly vést k tomu, že by jednotlivci pěstovali jen společnost, jaké by dávali přednost?

⁹ Apoštol Pavel se ještě nedostal do Říma, do onoho hlavního města kosmopolitní říše, ale doufal, že tam již brzy dojde, a proto napsal tamějšímu sboru inspirovaný dopis. Upozornil na to, že se můžeme přiblížit k Ježíši Kristu jako k dokonalému příkladu, a potom řekl: „Vítejte se proto navzájem tak, jako i Kristus uvítal nás, s úmyslem slavit Boha.“ (Řím. 15:7) Tak k „těm, kteří jsou v Římě jako Boží milovaní, povolaní, aby byli svatí,“ patřili přirození obřezaní Židé i neobřezaní pohané čili Nežidé, svobodní lidé i otroci. (Řím. 1:7; 3:1–6; Fil. 4:22) A tak římští křesťané měli různý náboženský původ a sociální postavení, což vše vedlo k různým názorům a nestejně citlivému svědomí. Proto také mohl někdo dávat přednost určité společnosti.

10. Jaký vzor dal Ježíš, pokud jde o způsob, jak vítat jeden druhého? Co měl přitom v úmyslu?

¹⁰ Pavel to všechno odkládá stranou a všechny vybízí, aby se ‚navzájem vítali‘, a to vřele, srdečně, upřímně, a aby přitom měli pro spolukřesťana, spoluvěřícího, pravé ocenění. Máme se v tom řídit dokonalým vzorem. Pavel totiž říká, abychom to činili „tak, jako i Kristus uvítal nás“. Když byl Ježíš na zemi, neřekl snad: „Toho, kdo ke mně přijde, rozhodně neodeženu“? (Jan 6:37) Ano! Jako dokonalý člověk se nás mohl stranit, protože jsme nedokonalí a hříšní. Ale on to neučinil. Proč ne? Pavel to vysvětluje, když dodává: „S úmyslem slavit Boha.“ Kristus vítal všechny, kteří v něj věřili, a tím vzdával slávu Bohu, protože tak byla velebena Boží velkorysost a přání, aby skrze vykupující oběť jeho Syna Ježíše Krista byli zachráněni všichni lidé. Právě tak to řekl sám Ježíš: „Bůh. . . tak velice miloval svět, že dal svého jednozplozeného Syna, aby žádný, kdo projevuje víru v něj, nebyl zničen, ale měl věčný život.“ — Jan 3:16.

11. Proč takové vřelé uvítání nových příchozích vede k oslavě Boha? Co proto řekl vzkříšený Ježíš svým učedníkům a co měli dělat?

¹¹ Stejně působí k Boží slávě, jestliže my, jako napodobitelé Ježíše Krista, vítáme ve sboru všechny hledající, bez ohledu na jejich rasu, barvu pleti, dřívější příslušnost k náboženství, bez ohledu na jejich sociální postavení nebo světské vzdělání. Všem, kteří jsou takto vítáni, to poskytuje správný názor na Jehovu Boha. Vzkříšený Ježíš Kristus ukázal, že je ochoten přijmout všechny pravé věřící do sboru, jehož je duchovní hlavou. V „Galileji národů“ řekl svým učedníkům, co mají dělat: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i svatého ducha a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ — Iz. 9:1; Mat. 28:16–20.

12. a) Když vítáme druhé s úmyslem slavit Boha, k čemu nám to slouží? b) Jestliže chodíme dveře ode dveří, jak tím přispíváme k tomu, aby Bohu nebyla přisuzována vina krve?

¹² Když vítáme všechny příchozí bez rozdílu, je to pro nás podnětem, abychom pamatovali na to, že to děláme „s úmyslem slavit Boha“. Ty, kteří jsou vítáni, to podněcuje, aby oceňovali vřelou Boží štědrost a aby jej sami oslavovali. Když vycházíme z místa, kde se scházíme, a dveře ode dveří oznamujeme dobré poselství o Božím království lidem, s nimiž se setkáme, projevujeme tím, že se ‚navzájem vítáme tak, jako i Kristus uvítal nás, s úmyslem slavit Boha‘. To vede k oslavě Boha, jehož jsme svědky, bez ohledu na to, zda si lidé, s nimiž mluvíme, váží poselství o království, nebo ne. Ti, kteří poselství o království vítají, připojí se nakonec a budou také oslavovat Boha, který k nim vyslal posly království. Ti, kteří naše poselství záchrany od Boha nevítají, si jednou v budoucnosti uvědomí, že Jehova Bůh na ně myslel a že k nim poslal své věrné svědky, a tak nebudou moci Bohu nic vytýkat. (Ezech. 33:33) Bůh tak neponese vinu za jejich krev.

Z TESAŘE „BOŽÍ SLUŽEBNÍK“

13. Proč není možné obviňovat Boha ze stranickosti za to, že dal první příležitosti lidu početně menšímu než ostatní svět?

¹³ Kdo však měl první příležitost získat užitek z Božího opatření? Byl to lid, jehož prostřednictvím jsme získali Svatou bibli. Byli to přirození Židé. Nebyl však Bůh stranický, obzvláště když si uvědomíme, že Nežidů bylo i před l 900 lety daleko více než obřezaných Židů? Kdybychom se na věc dívali povrchně, mohlo by se to zdát. Bůh však musel někde začít, a začal u těch, jimž kdysi dal zvláštní sliby prostřednictvím jejich předků, totiž u obřezaných Židů. Ale konečný užitek z tohoto Božího způsobu jednání neměli mít výlučně jen přirození Židé neboli Hebrejci. Máme si tedy v tomto směru na něco naříkat? Rozhodně ne!

14. Člověkem jakého druhu se proto musel stát Boží Syn z nebes? Jak jej uvítali ti, mezi něž patřil?

¹⁴ Nikdy nezapomeňme, že Bůh dal kdysi mužům, kteří si to zasloužili, sliby ohledně jejich přirozených potomků, Židů. Boží Syn měl proto sestoupit z nebe, aby splnil tyto sliby svého Otce. Proto se musel narodit jako člen rasy. kterou jiné národy nenáviděly, jako člen lidu, s nímž Bůh uzavřel národní smlouvu. Avšak přesto, že tento Boží Syn byl Židem, nevítala jej většina ostatních Židů, jak to říká pisatel, který popsal pozemský život Božího Syna: „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní lid ho nepřijal.“ — Jan 1:11.

15. Jaký druh práce konal Ježíš v Nazaretu? Sloužil při té práci jako ‚služebník těch, kteří jsou obřezáni‘?

¹⁵ Křesťanskému sboru v Římě, jehož členové nebyli všichni přirození Židé, napsal proto židovský apoštol Pavel: „Říkám totiž, že se Kristus v zájmu Boží pravdivosti skutečně stal služebníkem těch, kteří jsou obřezáni, aby potvrdil zaslíbení, které On učinil jejich předkům, a aby národy oslavovaly Boha pro jeho milosrdenství.“ (Řím. 15:8, 9a) V domě svého adoptivního otce, obřezaného Žida Josefa, v galilejském Nazaretu se rostoucí Ježíš vyučil tesařem. Ježíš se narodil v kmeni Juda, a proto nepatřil ke kněžské rodině ani ke kmeni chrámových Levitů. Nemohl přirozeně vstoupit do řad chrámových služebníků v Jeruzalémě. Přišel však Ježíš, Boží Syn, na zem jen proto, aby sloužil a zemřel jako tesař? Ne. Jestliže se tedy stal „služebníkem těch, kteří jsou obřezáni“, je tím míněno daleko více, než že se stal tesařem jako jeho nevlastní otec Josef.

16. Jaké činnosti se začal Ježíš věnovat, aby sloužil více než jen jako tesař lidem ve městě Nazaretu?

¹⁶ Kdyby se byl Ježíš v životě nedostal dále než k tesařské práci v Nazaretu, rozhodně by nemohl vykonat svou předpověděnou službu. Jeho nebeský Otec, Jehova Bůh, jej tedy vyslal k něčemu docela jinému, aby byl „služebníkem těch, kteří jsou obřezáni“, nejen lidí ve městě Nazaretu, ale v celém národě. Proto se Ježíš ve třiceti letech navždy vzdal tesařského řemesla.

17. Jak můžeme Ježíšovu činnost po jeho křtu a pomazání srovnat se službou židovského velekněze v chrámu?

¹⁷ Jaké práce se Ježíš ujal, když jej pokřtil Levita Jan Křtitel a když byl pokřtěn Božím svatým duchem? Byla to snad služba nižší než služba chrámových kněží a Levitů, kteří byli skutečnými „služebníky“ Božími v Jeruzalémě? Každý, kdo zná skutečnosti, jistě připustí, že se Ježíš ujal úřední služby, „služby Bohu“, nejen nějakého náboženského zaměstnání. Jak to říká „Kralická bible“: „Kristus Ježíš byl služebníkem obřízky pro Boží pravost, aby potvrdil sliby otcům.“ (Řím. 15:8) Bezesporu vykonával službu v národě a zaujímal služební úřad, ne na základě jmenování od člověka, ale od Boha, univerzálního svrchovaného vládce. Když Ježíš změnil své pozemské zaměstnání, vykonával práci daleko důležitější, než byla náboženská služba židovského velekněze v Jeruzalémě.

18. Ačkoli žádný pozemský národ neuznal Ježíše jako „Božího služebníka“, proč se stal „služebníkem těch, kteří jsou obřezáni“?

¹⁸ Ježíš Kristus nemohl vykonávat žádnou náboženskou službu v jeruzalémském chrámě a nemohl tam tedy soutěžit s kněžími a Levity. Stejně ovšem nemohl vykonávat náboženské služby v žádném chrámu nežidovských národů, v Římě, v Athénách ani jinde. Měl se však stát „služebníkem těch, kteří jsou obřezáni“ v zájmu Boží pravdivosti. Jak to? Protože měl ‚potvrdit zaslíbení, která [Bůh] učinil jejich předkům‘, Hebrejcům, a nikoli pohanům. Například jejich ‚předek‘ Abrahám měl mnoho synů ze svých tří žen, ale Bůh si vybral Abrahámova jediného syna z jeho první manželky Sáry, totiž Izáka, a ten měl dostat abrahámovské zaslíbení. Izák měl zase dva syny, dvojčata, ale Bůh si vybral mladšího z dvojčat, Jákoba, který dostal později jméno Izrael. Tomu mělo být předáno abrahámovské zaslíbení ohledně „semene“, jehož prostřednictvím budou požehnány všechny národy země. Ze dvanácti Jákobových synů vzniklo během doby dvanáct izraelských kmenů, s nimiž jako s národem uzavřel Bůh národní smlouvu, jejímž prostředníkem byl prorok Mojžíš.

19. Proč se Ježíš nenarodil v kmeni Levi? Kdo jej přivítal na zemi, a kde?

¹⁹ Později, když se izraelský národ rozhodl, že chce mít lidského krále jako Jehovova viditelného zástupce, dal Jehova své královské zaslíbení králi Davidovi z kmene Juda. Zaslíbený Mesiáš neboli Kristus měl tedy přijít z Davidova rodu. Proto se Ježíš narodil v Davidově domovském městě Betlémě. Narodil se jako Davidův dědic, z judské panny Marie. Na zemi jej uvítali nebeští andělé. Boží Syn z nebes se musel tedy narodit jako Žid. Musely být potvrzeny neboli ospravedlněny neporušitelné sliby, které dal Bůh, jeho Otec. Bůh nepřipustil, aby byl považován za lháře.

20. Ačkoli se Ježíš stal jedním z „těch, kteří jsou obřezáni“, co čekalo lidi z nežidovských národů a proč?

²⁰ Ježíš velmi rád spolupracoval se svým nebeským Otcem. Proto se „skutečně stal služebníkem těch, kteří jsou obřezáni“. Byl obřezán jako jeden z nich. Tři a půl roku po Ježíšově smrti a vzkříšení byla obřezaným Židům ještě prokazována zvláštní přízeň. Uvítání do Jehovovy teokratické organizace ještě čekalo na neobřezané pohany neboli Nežidy. Tím měly být potvrzeny nezrušitelné sliby, které dal Jehova lidem.