Apoštol se staví proti odpadlictví

Abys z tohoto článku načerpal co největší užitek, doporučujeme, aby sis přečetl biblickou knihu známou jako První list Jana. Je to jen několik stránek.

KE KONCI prvního století našeho letopočtu hrozilo ranému křesťanskému sboru vážné a zákeřné nebezpečí. Bylo to snad pronásledování od lidí vně křesťanského společenství? Ne, hlavní nebezpečí přicházelo zevnitř. Skrytým nepřítelem bylo odpadlictví.

V roce 98 n. l. zůstal naživu již jen jeden apoštol jako poslední hráz proti tomu, co se později prokázalo jako přílivová vlna falešných nauk a náboženského i politického kompromisu. Byl to letitý apoštol Jan, syn Zebedeův a bratr apoštola Jakuba, umučeného asi o 54 let dříve. Jako mladík sloužil Jan po Ježíšově boku během jeho krátké pozemské služby. Snad pro Janovu dynamickou osobnost ho Ježíš nazval ‚Synem hromu‘. Nyní jako velmi starý muž se dal do psaní varovného a působivého dopisu, který obsahoval rady křesťanským sborům. To, co říká, je pro nás ještě dnes životně důležité. — Mar. 3:17; Luk. 9:51–56.

Jan si byl dobře vědom, že mezi jeho spoluvěřící se vkrádá odpadlictví. Apoštol Pavel předpověděl takové odpadání již dříve. (Sk. 20:29, 30) Jan podvodníky odhalil nevybíravými slovy: „Právě nyní se mnozí stali antikristy; z této skutečnosti poznáváme, že je poslední hodina. Vyšli z nás, ale nebyli našeho druhu, neboť kdyby byli našeho druhu, zůstali by s námi.“ Skutečnost, že Jan mluví o „antikristech“ v množném čísle, ukazuje, že odpadnutí se neomezovalo na jednu osobu, ale že zahrnovalo mnohé, kteří popírali pohled na Krista, jenž je předložen v Písmu. — 1. Jana 2:18, 19.

Kdo byli tito antikristové? A jak se snažili oklamat své spoluvěřící? Jan nehledá mírná slova, když odhaluje odpadlé antikristy. Napadá je ve třech bodech: 1. pro popírání, že Kristus přišel v těle, 2. pro popírání, že Ježíš byl Kristus a Boží Syn a 3. pro popírání, že oni sami jsou hříšníci.

PŘIŠEL KRISTUS V TĚLE?

Mohl by ses však ptát: ‚Jak mohli nějací věřící popírat, že Ježíš přišel v těle?‘ Ke konci prvního století byli již zřejmě někteří křesťané ovlivněni řeckou filozofií včetně raného gnosticismu. Tito odpadlíci se drželi názoru, že všechny hmotné věci jsou zlé, včetně fyzického těla. Tak pro odpadlé antikristy nepřišel Ježíš ve zlém těle, ale spíše jako duch. Jan jasně ukazuje, že nemá nic společného s takovými teologickými úvahami, které popírají účinnost Kristovy výkupní oběti. Tak píše o ‚Ježíši Kristu, spravedlivém‘, který byl „usmiřující obětí za naše hříchy, ne však pouze za naše, ale také za hříchy celého světa“. — 1. Jana 2:1, 2.

Později prostou a kategorickou definicí vyjasňuje ještě Jan spornou otázku slovy: „Každý inspirovaný výrok, který vyznává, že Ježíš Kristus přišel v těle, pochází od Boha, avšak každý inspirovaný výrok, který nevyznává Ježíše, nepochází od Boha.“ — 1. Jana 4:2, 3.

NEBYL JEŽÍŠ KRISTEM?

Zdá se, že někteří jiní židovského původu, kteří se prohlašovali za křesťany, začali popírat, že Ježíš byl Kristem a Božím Synem. Jan odsuzuje takový nedostatek víry a říká: „Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? Antikrist je ten, kdo popírá Otce a Syna.“ (1. Jana 2:22) Janovy přímočaré výrazy nenechávají nikoho na pochybách.

Jan později vznáší další otázku, aby podepřel své úvahy: „Kdo to vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Boží Syn? . . . Píši vám to, abyste věděli, že máte věčný život, vy, kteří věříte ve jméno Božího Syna.“ — 1. Jana 5:5, 13.

JSME HŘÍŠNÍCI?

Zdá se to snad neuvěřitelné, ale někteří z antikristů říkali, že jsou bez hříchu, nebo snad (protože se pokládali za zachráněné) mysleli, že nejsou schopni zhřešit. Proto Jan buší do tohoto klamu v celém svém dopisu. Říká například: „Jestliže prohlašujeme: ‚Nemáme hřích‘, svádíme sami sebe a pravda není v nás . . . Jestliže prohlašujeme: ‚Nezhřešili jsme‘, děláme z něho [Boha] lháře a jeho slovo není v nás.“ — 1. Jana 1:8–10.

‚Co však je hřích?‘ zeptáš se snad. Řecké slovo hamartia doslovně znamená „minutí cíle“. Jan však pod inspirací podává širší definici: „Každý, kdo hřeší, rovněž činí bezzákonnost, a tak hřích je bezzákonnost. [Řecky anomia, naznačující pohrdání zákonem, jeho porušování, nepravost, ničemnost] . . . Kdo stále hřeší, pochází z ďábla . . . Žádný, kdo se narodil z Boha, nehřeší stále.“ — 1. Jana 3:4, 8, 9.

Pravda, všichni jsme hříšníci. Jan však má zájem na otevřeném odsouzení úmyslného hříšníka neboli toho, kdo vědomě porušuje zákon, toho, kdo „stále hřeší“ a kdo to má ve zvyku. Později odhaluje závažnost situace pro toho, kdo má ve zvyku hřešit, slovy: „Podle toho se poznají Boží děti a ďáblovy děti: Žádný, kdo nekoná spravedlnost, nepochází z Boha, ani ten, kdo nemiluje svého bratra.“ (1. Jana 3:10; 5:18) Kéž se tedy vyhýbáme nekřesťanskému zvyku hřešit.

Co bylo snad skrytou pohnutkou za těmito rozličnými odpadlickými naukami? Jednu možnost předkládá William Barclay, současný odborník zabývající se starým Řeckem. Píše, že potíže, s nimiž se Jan snažil bojovat, vycházely od mužů, „jejichž cílem bylo učinit křesťanství intelektuálně úctyhodným . . . , kteří znali dobové intelektuální tendence a proudy a přáli si vyjádřit křesťanství v pojmech těchto běžných filozofických názorů. Pocházelo to od lidí, kteří cítili, že přišel čas, aby se křesťanství vyrovnalo se světskou filozofií a se soudobým myšlením.“

Podobný názor, napadající pravou víru v jejích základech, chovají někteří i v nové době. Tito debatéři chtějí rozředit křesťanské učení a učinit je přijatelnější pro vážné a intelektuální živly tohoto systému. Kdyby takové názory, jež v nedávných letech někteří chovali, byly rozvíjeny, byli by svědkové Jehovovi jistě ztratili své jedinečné „prvokřesťanské“ vlastnosti a životaschopnost.

Proto je Janova rada tolik časová i dnes: „Vždyť v tom spočívá láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; jeho přikázání však nejsou obtížná.“ Ta přikázání zahrnují kázat dobré poselství o Božím království a zachovávat se odděleně od světa, být neutrální v jeho střetnutích, zatímco činíme všechno, abychom posvěcovali Jehovovo jméno a pěstovali pravou lásku. — 1. Jana 5:3; Mar. 13:10; Jan 17:16; Mat. 6:9; 1. Jana 3:23.

LÉK PROTI HŘÍCHU A ODPADLICTVÍ

Existuje něco, co brzdí pěstování hříchu? Jan odpovídá: „Kdo nemiluje, Boha nepoznal, PROTOŽE BŮH JE LÁSKA.“ Tak s náramnou jednoduchostí Jan uvádí svou hlavní myšlenku. Láska je klíčem. A Boží láska vyjádřená prostřednictvím jeho Syna je lékem proti účinkům hříchu. „Tím byla v našem případě zjevena Boží láska, protože Bůh vyslal svého jednozplozeného Syna do světa, abychom skrze něho získali život.“ Jak by nás mělo toto poznání ovlivnit? Jan odpovídá: „Milovaní, jestliže nás Bůh tak miloval, pak jsme my sami povinni se navzájem milovat.“ — 1. Jana 4:8–11.

Jestliže opravdové milujeme Boha a bližního, pak odoláme náporům hříchu a odpadlictví. Láska nejde svévolně proti Božím zákonům a zásadám. Jan přesto varuje: „Je hřích, který působí smrt.“ Nekající odpadlíci jistě budou patřit do kategorie těch, kteří si zaslouží zničení. — 1. Jana 5:16, 17; Mat. 12:31; Luk. 12:10; Žid. 6:4–6; 10:23–27.

Jestliže hřích a odpadlictví jsou temnou nití, která se táhne Janovým dopisem, je opravdová láska šňůrou perel, která ji překrývá. Přestože jeho dopis přináší chmurné varování, je nicméně jasně ozářen trojicí vracejících se námětů — láskou, světlem a životem. Jan říká: ‚Vyhýbejte se lhářům, antikristům, odpadlíkům. Odvrhněte tmu, choďte ve světle. Zavrhněte nenávist a pěstujte lásku. Odolávejte hříchu s vědomím, že dopustíte-li se přece hříchu, máte u Otce pomocníka neboli obhájce, Ježíše Krista.‘ Ano, ‚vydané svědectví spočívá v tom, že vám Bůh dal věčný život, a ten život je v jeho Synovi‘. — 1. Jana 5:11; 2:1, 2.

Ve své závěrečné radě Jan varuje: „Děťátka, střežte se model.“ (1. Jana 5:21) Ve světě starověkého Říma byla taková rada velice vhodná. A pro ty, kteří si dnes přejí pěstovat pravé křesťanství a vyhnout se odpadlictví, je stále stejně životně důležitá. Dbejme tedy na Janovu inspirovanou radu. Pomůže nám odolávat hříchu, pěstovat opravdovou křesťanskou lásku, chodit po stezce pravdy a zachovávat neochvějný postoj proti odpadlictví.