Zvládat hněv — Svůj i druhých
ŽIJEME ve společnosti náchylné k hněvu. Kalamitní situace v dopravě, protikladné a měnící se hodnoty, nedorozumění, křivdy a jiné rozrušující prvky každodenního života působí mnoho stresu. Stres se hromadí a téměř každý člověk má svůj „bod varu“. Proto bychom se měli učit uvolnit se. Můžeme vstupovat do každého dne s pozitivním postojem — projevovat trpělivost, snášenlivost a vhodný humor. Většinou máme rodinu, které nás má ráda. Křesťané také mají věrné spolukřesťany ve sboru, a především mají milujícího pastýře Jehovu Boha. Jedné běžné příčiny hněvu se tedy nemusíme bát: pocitu samoty, opuštěnosti. — Žalm 23:1–6; Hebr. 13:5, 6.
Cítíme-li však hněv nebo musíme čelit hněvu někoho jiného, měli bychom si počínat správně, abychom si zachovali štěstí a blaho. Jak? Říká nám to Bible: „Kdo je pomalý k hněvu, je lepší než silák, a kdo ovládá svého ducha, než ten, kdo zabírá město.“ (Přísl. 16:32) Místo abychom se ukvapeně rozhodli vylít hněv, měli bychom se zamyslet, k čemu by mohlo vést naše jednání. Počítáme-li nejdříve do deseti, neuděláme možná něco, čeho bychom později mohli litovat. — Přísl. 14:17.
Jestliže se hněváme a nevíme proč, měli bychom pokorně a poctivě prosit o pomoc. Přiznat druhým, zejména těm, kteří nás mají rádi, své obavy nebo potřebu pomoci není slabost; je to moudré a odvážné. Potom se můžeme dostat na kořen problému. Bible říká: „Kde není důvěrný hovor, tam se maří plány, ale v množství rádců je uskutečnění.“ — Přísl. 15:22.
Snažíme-li se pochopit, proč se druzí chovají tak, jak se chovají, pomůže nám to ovládnout naše vlastní citové reakce. Kromě toho může odpověď: „Chápu, proč se hněváš,“ rozhněvaného člověka rychle uklidnit. Bible radí: „Pochopení člověka jisté zvolňuje jeho hněv a je od něho krásné, jestliže přejde přestupek.“ — Přísl. 19:11.
Kdybychom někomu neúmyslně ublížili, dlužíme mu omluvu. Když ti například někdo šlápne na nohu, možná tě to rozhněvá. Ale když se omluví, tvůj hněv se rozplyne. Noha tě asi bolí dál, ale byla respektována tvá důstojnost. Stejně tak naše dobré chování spolu s běžnou zdvořilostí a zdravým humorem může rozehnat nelibost a uchovat nám úctu manželského druha, dětí, přátel a členů křesťanského sboru. — Přísl. 16:24; Kol. 4:6; 1. Petra 3:8.
V situaci, která v nás vyvolá hněv, je dobré vědět, jak se vyslovit o svém hněvu a přitom druhého nenapadnout. Je značný rozdíl mezi slovním napadením („Ty hňupe!“ „Dám ti do nosu!“) a sdělením, že se hněváme („Velmi mě to rozrušilo“ nebo „Ranilo mě to“). Slovní výpad zpravidla neuspěje, protože provokuje náš protějšek k protiútoku, kdežto sdělení o našich pocitech není tak útočné a může pohnout náš protějšek k pokusu o nápravu. Jak říká Bible: „Odpověď, když je mírná, odvrací vztek, ale slovo, které působí bolest, budí hněv. Rozvzteklený muž popouzí ke sváru, ale kdo je pomalý k hněvu, utišuje hádku.“ — Přísl. 15:1, 18.
SPRAVEDLIVÝ HNĚV
Pro většinu z nás je přirozené, že se čas od času hněváme. Bible nám sděluje, že i Jehova cítí hněv. (Sef. 2:2, 3; 3:8) Není tedy divu, že podobný pocit zakouší člověk stvořený podle jeho obrazu. (1. Mojž. 1:26) Pocit hněvu tedy není sám o sobě hříchem.
Když se však hněvá Jehova, vždycky má patřičný důvod: byly porušeny spravedlivé zásady. A jeho reakce je vždy naprosto správná a dokonale ovládaná. U nedokonalého člověka je to jiné. Často se hněváme, protože byla zraněna naše pýcha, nebo pro nějakou jinou lidskou slabost. Proto je třeba opatrnosti při zvládání svého hněvu. Apoštol Pavel varoval: „Zlobte se, a přece nehřešte; ať slunce nezapadne nad vaší podrážděnou náladou, ani nedávejte místo ďáblovi.“ (Ef. 4:26, 27) Ano, satan může využít našeho neovládaného hněvu. Vždyť „výbuchy hněvu“ jsou vyjmenovány mezi „skutky těla“, jež brání člověku zdědit Boží království. — Gal. 5:19–21.
Proto radí učedník Jakub: „To vězte, moji milovaní bratři: Každý člověk má být. . . pomalý k zlobě; zloba muže totiž nepůsobí Boží spravedlnost.“ (Jak. 1:19, 20) I když se hněváme oprávněně, nedokonalost nás může vést k neovládané, nesprávné reakci. Proto bychom se vždy měli řídit zásadou: „Sami se nemstěte, milovaní, ale dejte místo zlobě, neboť je napsáno: ‚Pomsta je má; já odplatím, říká Jehova.‘ “ (Řím. 12:19) Pamatuj také, že se jako nedokonalí lidé můžeme mýlit. Proto je nebezpečné rychle soudit jiné ve jménu spravedlivého rozhořčení. — Jak. 2:13; 4:11, 12; 5:9.
Podle písma žijeme v čase konce. V těchto posledních dnech se „národy. . . rozzlobily“ proti Božímu království a ďábel má „velký hněv“, protože „ví, že má krátké časové období“. (Zjev. 11:17, 18; 12:10–12) Proto je pro nás jedinou ochranou žít podle Božího slova. (Žalm 119:105) Bůh brzy vykoná soud mezi národy a země bude očištěna od vší nespravedlnosti. (Iz. 35:10; 65:23; Mich. 4:3, 4) V čase, který zbývá, rozhodně nesmíme napodobovat způsoby tohoto hněvivého světa. Budeme-li řádně ovládat svůj hněv, pomůže nám to zachovat si manželskou lásku, křesťanskou jednotu a osobní pokoj a štěstí. A nejdůležitější je, že nám to pomůže, abychom se dál těšili z přízně a požehnání Jehovy Boha. — Žalm 119:165.