Právě jako když zvíře sestoupí do údolní pláně, samotný Jehovův duch přistoupil k tomu, aby je přiměl si odpočinout.‘“ (Izajáš 63:11–14a)d

Za čas je Bůh vyvedl z velké a bázeň vzbuzující pustiny a vedl je do země oplývající mlékem a medem — do místa odpočinku. (5. Mojžíšova 1:19; Jozue 5:6; 22:4) Nyní Izraelité trpí, protože ztratili svůj příznivý vztah k Bohu.

‚Krásné jméno pro sebe‘

21. (a) Jakou velkou výsadu mohl Izrael mít v souvislosti s Božím jménem? (b) Co bylo hlavním důvodem, proč Bůh osvobodil Abrahamovy potomky z Egypta?

²¹ To, co Izraelité ztratili v hmotném ohledu, je ničím ve srovnání se ztrátou výsady, které se zřekli — totiž možnosti podílet se na oslavě Božího jména. Mojžíš Izraelitům slíbil: „Jehova tě založí jako svatý lid pro sebe, právě jak ti přísahal, protože stále dodržuješ přikázání Jehovy, svého Boha, a chodíš po jeho cestách. A všechny národy země budou muset vidět, že je nad tebou vzýváno Jehovovo jméno, a vskutku se tě budou bát.“ (5. Mojžíšova 28:9, 10) Když Jehova bránil Abrahamovy potomky, když je zachraňoval z otroctví v Egyptě, nedělal to jen z toho důvodu, aby jim usnadnil nebo zpříjemnil život. Jednal tak kvůli něčemu, co mělo mnohem větší význam — kvůli svému jménu. Usiloval o to, aby se jeho jméno „oznamovalo po celé zemi“. (2. Mojžíšova 9:15, 16) A když Bůh projevil milosrdenství potom, co se Izrael vzbouřil v pustině, nevedl ho k tomu pouhý soucit. Jehova řekl: „Jednal jsem kvůli svému vlastnímu jménu, aby nebylo znesvěceno před očima národů.“ (Ezekiel 20:8–10)

22. (a) Proč v budoucnosti Bůh opět bude bojovat ve prospěch svého lidu? (b) V jakých ohledech naše láska k Božímu jménu ovlivňuje naše jednání?

²² Izajáš své proroctví tedy uzavírá skutečně působivě. Říká: „Tak jsi vedl svůj lid, aby sis udělal krásné jméno.“ (Izajáš 63:14b) Nyní je jasně vidět, proč Jehova s takovou mocí bojuje za zájmy svého lidu. Jedná tak proto, aby si udělal krásné jméno. Izajášovo proroctví tedy slouží jako mocná připomínka toho, že nést Jehovovo jméno je jednak výsada, která vzbuzuje posvátnou úctu, a jednak velká odpovědnost. Praví křesťané dnes milují Jehovovo jméno více než svůj vlastní život. (Izajáš 56:6; Hebrejcům 6:10) Nechtějí udělat nic, co by na toto posvátné jméno mohlo uvalit pohanu. Na Boží věrně oddanou lásku reagují tím, že zůstávají Bohu věrní. A vzhledem k tomu, že milují Jehovovo krásné jméno, dychtí po dnu, kdy Jehova pošlape své nepřátele ve vinném lisu svého hněvu — tento den dychtivě vyhlížejí ne pouze proto, že z toho budou mít užitek, ale proto, že tak bude posvěceno jméno Boha, kterého opravdu milují. (Matouš 6:9)