ANNÁŠ

[z heb., znamená „projevující přízeň; milostivý“].

Velekněz, kterého asi v roce 6 nebo 7 n. l. jmenoval do úřadu Quirinius, římský místodržitel Sýrie, a který sloužil asi do roku 15 n. l. (Lk 2:2) Annáš byl tedy veleknězem, když Ježíš ve dvanácti letech udivoval v chrámu rabínské učitele. (Lk 2:42–49) Z velekněžského úřadu ho sesadil prokurátor Valerius Gratus. Ačkoli již neměl úřední titul, měl zcela zjevně i nadále velkou moc a vliv, neboť to byl bývalý velekněz a měl přední postavení v židovské hierarchii. Pět z jeho synů, a také jeho zeť Kaifáš, postupně zastávalo velekněžský úřad. Díky svému význačnému postavení je Annáš právem v Písmu označován jako jeden z předních kněží. (Mt 26:3; Lk 3:2) Když byl zatčen Ježíš, byl nejprve přiveden k výslechu k Annášovi a pak byl k soudnímu řízení poslán ke Kaifášovi. (Jan 18:13) Annášovo jméno je uvedeno jako první v seznamu hlavních odpůrců apoštolů Ježíše Krista. (Sk 4:6)

Bohatá a mocná Annášova rodina pocházela z kmene Levi a k hlavním zdrojům jejích příjmů patřil prodej obětních zvířat na chrámové půdě — a právě proto se snažili zabít Ježíše; ten totiž dvakrát vyčistil chrám, z něhož právě oni udělali „lupičskou jeskyni“. (Jan 2:13–16; Mt 21:12, 13; Mr 11:15–17; Lk 19:45, 46) Dalším důvodem, proč Annáš nenáviděl Ježíše a jeho apoštoly, bylo pravděpodobně to, že Ježíš učil o vzkříšení, že o tom podal živý důkaz, když vzkřísil Lazara, a že apoštolové kázali a učili tutéž nauku; jestliže byl totiž Annáš skutečně saduceem, pak nevěřil ve vzkříšení. (Sk 23:8; srovnej 5:17.)