Otázky čtenářů

Ježíš řekl: „Jestliže někomu odpustíte hříchy, jsou mu odpuštěny; jestliže je někomu zadržíte, jsou zadrženy.“ Znamenají snad tato slova, že křesťané mohou odpouštět hříchy?

Bible neposkytuje žádný podklad pro názor, že křesťanům jako celku či jmenovaným sborovým starším Bůh udělil autoritu odpouštět hříchy. Avšak výše citovaná Ježíšova slova z Jana 20:23 určena jeho učedníkům naznačují, že Bůh v tomto směru udělil zvláštní moc apoštolům. Tento Ježíšův výrok se může také vztahovat na to, co Ježíš řekl u Matouše 18:18 o nebeských rozhodnutích.

Křesťané mohou odpouštět určité prohřešky v souladu s radou apoštola Pavla zaznamenanou v Efezanům 4:32: „Staňte se jeden k druhému laskavými, něžně soucitnými, velkoryse jeden druhému odpouštějte, právě jako vám Bůh také velkoryse odpustil skrze Krista.“ Zde Pavel mluvil o osobních problémech mezi křesťany, například o necitelné řeči. Křesťané by se měli snažit tyto záležitosti vyřešit a odpustit si. Vzpomeňme si na Ježíšova slova: „Jestliže tedy přinášíš svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanech svůj dar tam před oltářem a odejdi; nejprve se usmiř se svým bratrem a pak, až se vrátíš, obětuj svůj dar.“ (Matouš 5:23, 24; 1. Petra 4:8)

Avšak kontext Jana 20:23 naznačuje, že Ježíš mluvil o závažnějších hříších, což je patrné z jeho dalších výroků určených tomuto výjimečnému posluchačstvu. Rozeberme si to.

V den svého vzkříšení se Ježíš objevil učedníkům v zamčené místnosti v Jeruzalémě. Zpráva uvádí: „Ježíš jim proto opět řekl: ‚Kéž máte pokoj. Právě jako Otec vyslal mne, také já posílám vás.‘ A když to dopověděl, dechl na ně a řekl jim: ‚Přijměte svatého ducha. Jestliže někomu odpustíte hříchy, jsou mu odpuštěny; jestliže je někomu zadržíte, jsou zadrženy.‘ “ (Jan 20:21–23)

Je pravděpodobné, že učedníci, o nichž se v těchto verších mluví, byli převážně jeho věrní apoštolové. (Srovnej verš 24.) Tím, že na ně dechl a řekl „přijměte svatého ducha“, jim Ježíš symbolicky oznámil, že na ně bude brzy vylit svatý duch. Ježíš dále řekl, že budou mít moc odpouštět hříchy. Je tedy rozumné usuzovat, že tyto dva výroky spolu souvisejí, že druhé vyplývá z prvního.

Padesát dnů po Ježíšově vzkříšení, v den Letnic, Ježíš vylil svatého ducha. K čemu to vedlo? K tomu, že lidé, kteří dostali ducha, se narodili znovu jako duchovní Boží synové s nadějí, že budou s Kristem vládnout v nebi. (Jan 3:3–5; Římanům 8:15–17; 2. Korinťanům 1:22) Avšak vylití svatého ducha mělo ještě širší důsledky. Někteří z těch, kdo svatého ducha přijali, získali zázračnou moc. Někteří mohli díky této moci mluvit cizím jazykem, který do té doby neznali. Jiní mohli prorokovat. A další mohli uzdravovat nemocné a křísit mrtvé. (1. Korinťanům 12:4–11)

Jelikož Ježíšova slova z Jana 20:22 poukazovala na to, že na učedníky bude vylit svatý duch, zdá se, že slova o odpouštění hříchů, která v návaznosti na to Ježíš pronesl, znamenají, že apoštolové dostali od Boha působením ducha jedinečnou moc odpustit, nebo zadržet, čili neodpustit, hřích. (Viz Strážnou věž z 1. března 1949, stranu 78, angl.)

Bible nám neposkytuje úplnou zprávu o všech případech, kdy apoštolové tuto autoritu použili, ale zaznamenány nejsou ani všechny případy, kdy využili zázračný dar mluvení jazyky, prorokování nebo uzdravování. (2. Korinťanům 12:12; Galaťanům 3:5; Hebrejcům 2:4)

Jeden z případů, kdy apoštolové použili autoritu odpustit, či zadržet hřích, se týkal Ananiáše a Zafiry, kteří klamali svatého ducha. Petr, jenž slyšel Ježíše pronést slova zaznamenaná u Jana 20:22, 23, Ananiáše a Zafiru odhalil. Nejdříve oslovil Ananiáše, a ten na místě zemřel. Když posléze vstoupila Zafira a také zalhala, Petr nad ní vynesl rozsudek. Neodpustil jí ten hřích, ale řekl: „Pohleď, nohy těch, kteří pohřbili tvého manžela, jsou u dveří, a vynesou tě.“ A také ona na místě zemřela. (Skutky 5:1–11)

V tomto případě použil apoštol Petr zvláštní autoritu k tomu, aby s konečnou platností zadržel hřích. Bylo to dokladem toho, že měl nadpřirozené poznání, že Bůh hřích Ananiáše a Zafiry neodpustí. Zdá se také, že apoštolové měli nadlidskou schopnost rozumět případům, v nichž si mohli být jisti, že někomu byly jeho hříchy na základě Kristovy oběti odpuštěny. Proto mohli tito duchem zmocnění apoštolové odpouštět, nebo též zadržovat hříchy.a

To neznamená, že tuto zázračnou autoritu tehdy měli všichni duchem pomazaní sboroví starší. Vidíme to z toho, co řekl apoštol Pavel o muži, kterému byla v korintském sboru odňata pospolitost. Pavel neřekl: ‚Odpouštím mu hříchy‘, nebo dokonce: ‚Vím, že mu bylo v nebi odpuštěno, a proto ho přijměte zpět.‘ Pavel spíše nabádal celý sbor, aby tomuto znovupřijatému křesťanovi odpustil a projevil mu lásku. A Pavel dodal: „Když někomu něco laskavě odpustíte, já také.“ (2. Korinťanům 2:5–11)

Když byl tento muž do sboru opět přijat, mohli mu všichni jeho křesťanští bratři a všechny jeho křesťanské sestry odpustit — a to v tom smyslu, že mu nevyčítali, co udělal. Nejprve však musel činit pokání a být znovu přijat. Jak to mělo být provedeno?

Sboroví starší se musí zabývat závažnými hříchy, jako například krádeží, lhaním nebo hrubou nemravností. Také se snaží napravovat a kárat hříšníky a podněcovat je k pokání. Jestliže se však někdo dopustí velmi závažného hříchu a nečiní pokání, starší uplatní božský příkaz a odejmou hříšníkovi pospolitost. (1. Korinťanům 5:1–5, 11–13) To, co Ježíš řekl u Jana 20:23, se na takové případy nevztahuje. Tito starší nemají zázračné dary ducha, jako například schopnost uzdravovat tělesně nemocné nebo křísit mrtvé; takové dary splnily svůj účel v prvním století a pak ustaly. (1. Korinťanům 13:8–10) A kromě toho starší dnes nemají od Boha autoritu odpouštět závažná provinění v tom smyslu, že by člověka, který se dopustil vážného hříchu, mohli prohlásit za čistého v Jehovových očích. Takové odpuštění musí být člověku poskytnuto díky výkupní oběti a na základě této oběti může odpouštět hříchy pouze Jehova. (Žalm 32:5; Matouš 6:9, 12; 1. Jana 1:9)

Když člověk, který se dopustil závažného hříchu, odmítá činit pokání, musí mu být odňata pospolitost, podobně jako v případě onoho muže ve starověkém Korintu. Činí-li hříšník později pokání a jedná-li způsobem, který tomu nasvědčuje, Bůh mu může odpustit. (Skutky 26:20) V takovém případě Písmo poskytuje starším důvod věřit, že Jehova hříšníkovi opravdu odpustil. Když je pak znovu přijat do sboru, mohou mu starší duchovně pomáhat, aby se jeho víra upevnila. Ostatní členové sboru mu mohou odpustit stejným způsobem, jako odpustili korintští křesťané muži, kterému byla odňata pospolitost a který byl znovu přijat do sboru.

Když starší jednají tímto způsobem, nevymýšlejí si svá vlastní měřítka pro posuzování různých situací. Uplatňují biblické zásady a pečlivě se řídí postupy, které určil Jehova. Starší mohou odpustit, či neodpustit hříchy ve smyslu Ježíšových slov u Matouše 18:18: „Vpravdě vám říkám: Cokoli byste svázali na zemi, bude tím, co je svázáno v nebi, a cokoli byste rozvázali na zemi, bude tím, co je rozvázáno v nebi.“ Opatření, která v takovém případě starší přijmou, jsou pouze odrazem Jehovova názoru, jenž je vyjádřen v Bibli.

Proto Ježíšova slova zaznamenaná u Jana 20:23 nejsou v rozporu s ostatními částmi Písma; naznačují však, že apoštolové měli v souvislosti s odpouštěním zvláštní oprávnění, které bylo v souladu s jejich zvláštní úlohou v prvopočátcích křesťanského sboru.

[Poznámka pod čarou]