Jezuité — „Všechněm všecko“?

Od dopisovatele Probuďte se! ve Španělsku

JEZUITSKÝ řád nikdy neusiloval o pověst povolného řádu. Papežská bula, kterou bylo ustanoveno Tovaryšstvo Ježíšovo, se jmenovala „O vládě Církve bojující“.a Tehdy se zdálo, že tento nový militantní řád se výborně hodí k tomu, aby bránil katolicismus v náboženských bitvách, které se vedly.

Ignác z Loyoly sice nabádal své následovníky, aby „bojovali. . . pod korouhví Kříže“, ale také je učil, aby se stali „všechněm všecko“. Jezuité věřili, že když se přidrží tohoto druhého nařízení, budou moci lépe plnit ono první; klíčem k otevírání mnoha dveří bude přizpůsobivost.

Přizpůsobiví a učení jezuité začali být brzy žádaní jako učitelé a státníci, dvořané a zpovědníci. Snad zašli dále, než si to Ignác z Loyoly představoval. Byli v mnohém úspěšní — zvláště v politice — a to jim přineslo peníze a slávu. Zaseli tím však také semena katastrofy.

V roce 1773 papež Klement XIV. podlehl nátlaku Francie, Portugalska a Španělska, a „na věky věků“ jezuitský řád rozpustil. Co ho k tomu přimělo? Chtěl „v církvi zajistit skutečný a trvalý mír“. Jezuité se pro svůj politický vliv stali přítěží. Papežské rozhodnutí bylo sice o 41 let později zrušeno, ale jezuitům se jejich někdejší vynikající postavení již nikdy nevrátilo.

Dnes se jezuité — celosvětově v počtu asi 23 000 — angažují ve sporech uvnitř katolické církve, ať již jde o teologii osvobození, o účast kněží na politice nebo o spor o antikoncepci. Jejich nekonformní postoj jim přivodil nelibost papeže. Papež Jan Pavel II. v roce 1981 obešel jezuitský volební postup a dosadil vlastního člověka za generálního představeného řádu.

Během posledních několika let se papež stále více obrací na přívržence Opus Deib jako na konzervativní baštu své církve. Jezuité však nejsou jen nějakým obyčejným katolickým řádem. Proč stále vyvolávají tolik sporů, a to i mezi samotnými katolíky? Žijí v souladu se svým názvem — Tovaryšstvo Ježíšovo? Jaké je jejich konkrétní poslání?

Muži s posláním

Ignác z Loyoly zpočátku zamýšlel, že jeho malá skupina bude obracet na víru obyvatele Svaté země. Ale události šestnáctého století předurčily jiný směr. Římskokatolickou církev podkopával protestantský rozkol a otevíraly se nové mořské cesty do Orientu a na americký kontinent. Jezuité si proto zvolili dvojí poslání: uvnitř křesťanstva bojovat s „kacířstvím“ a razit cestu obrácení nekřesťanského světa na víru. Bylo jich málo, a úkol, který před sebe postavili, byl nepředstavitelně velký. Ignác z Loyoly proto určil, že každý jezuita musí být dobře vycvičen.

Ustanovil čtyři jezuitské sliby, propracoval sérii duchovních cvičení pro novice a načrtl konstituce neboli soubor zásad chování jezuity. (Viz rámeček.) Jejich heslem bylo bezvýhradně poslouchat církev. František Xaverský, jeden z prvních následovníků Ignáce z Loyoly, řekl: „Nevěřil bych ani v evangelia, kdyby je Církev svatá zapověděla.“ Nic je nemohlo odradit od splnění jejich poslání. „Bojujte za duše, kdekoli je najdete, a všemi prostředky, které máte k dispozici,“ říkal Ignác z Loyoly svým mužům. Jaké to byly prostředky, které měli k dispozici?

Odvrátit příliv protestantismu

Hlavními zbraněmi jezuitů v boji proti rostoucí síle protestantismu byly vzdělanost a zpovědnice. Téměř jen náhodou si uvědomili, že králům a šlechtě mohou vštěpovat katolicismus mnohem účinněji svými novými kvalitními školami než kazatelským tažením. Šlechta v 16. století určovala, jaké náboženství se bude vyznávat na území jejího panství.c

Sám Ignác z Loyoly si všiml, že „dobro, které může řád učinit pro zájmy Říma, nezávisí tolik na kázání jako na výuce v našich kolejích“. Tyto elitní jezuitské školy vzdělávaly a indoktrinovaly mnohé budoucí evropské vladaře, kteří po převzetí moci směřovali k potlačování protestantismu. Počáteční úspěch byl ještě posílen zcela novým přístupem ke zpovědi. Historik Paul Johnson vysvětluje: „Ve zpovědnici zachovávali jezuité s kajícníky z řad mocných vztahy, jaké má právník se svým klientem.“ Není divu, že se takový nový přístup stal populárnějším. Zanedlouho mělo mnoho evropských monarchů své soukromé jezuitské zpovědníky, kteří vynikali ve schopnosti být „všechno“ všem vlivným mužům, jimž poskytovali rady.

Jezuitští zpovědníci byli ve věcech mravnosti shovívaví, zato v přístupu ke „kacířům“ byli neúprosní. Francouzský král Ludvík XV. dostal od svého jezuitského zpovědníka doporučení, aby „v zájmu mravopočestnosti“ nechal instalovat mezi královskou ložnicí a ložnicí své milenky skryté schodiště. Jeho pradědečka, Ludvíka XIV., jezuitský zpovědník naopak přiměl, aby zrušil edikt nantský (zákon, který v omezené míře povoloval francouzským protestantům neboli hugenotům svobodu uctívání). Tímto krokem se rozpoutala vlna teroru proti hugenotům, během níž byli mnozí z nich zabiti při masakrech.

Paul Johnson ve své knize A History of Christianity (Dějiny křesťanství) zaznamenává: „Jezuité byli především všeobecně spojováni s názorem, že je možné tak či onak dočasně odložit mravní kodex, když jsou v sázce katolické zájmy. . . Jezuité byli nápadným příkladem vysoce vzdělané a silně motivované elity, která dopustila, aby se pod tlakem náboženského konfliktu zamlžily její mravní hodnoty.“

Navzdory svým rozkolísaným mravním postojům — či možná právě kvůli nim — sehráli jezuité klíčovou roli v protireformačním hnutí. Za pouhých čtyřicet jedna let od založení řádu napsal papež Řehoř XIII.: „V současné době neexistuje jediný Bohem vytvořený nástroj k vyhlazení kacířů, který by byl mocnější než váš svatý Řád.“ Ukázalo se, že k boji s „kacířstvím“ je účinná přizpůsobivost a vliv na vyšších místech. Je možné tímto způsobem obracet lidi na víru?

Jezuitská přizpůsobivost

Podle svého zvyku z Evropy si jezuité v Orientu kladli za cíl obrátit na víru panovníky a v důsledku toho i poddané. V úsilí o tento cíl dovedli do krajnosti příkaz Ignáce z Loyoly být všechněm všecko. V 17. století jezuitský misionář v Indii Roberto de Nobili žil jako bráhman, příslušník vysoké kasty, aby mohl kázat vládnoucí třídě. Aby neurazil své bráhmanské druhy, nabízel nedotknutelným z nízké kasty eucharistii neboli mešní svěcenou oplatku pomocí hůlky.

Matteo Ricci se stal především pro své matematické a astronomické nadání vlivným členem čínského dvora dynastie Ming. Své náboženské přesvědčení si však ponechal pro sebe. Jeho jezuitský nástupce u dvora Ming, Johann Adam Schall von Bell, dokonce založil slévárnu na výrobu děl a cvičil čínské vojáky v obsluze těchto děl (která nesla jména katolických „svatých“). Aby jezuité získali novověrce, dovolovali čínským katolíkům nadále pěstovat uctívání předků. Bylo to sporné rozhodnutí a papež je po čase zrušil. Navzdory takovým kompromisům se panovníci Indie a Číny přesvědčit nedali.

V Jižní Americe vyzkoušeli jezuité koloniální přístup. V nekolonizovaných vnitrozemských oblastech zakládali autonomní usedlosti. Jezuitští misionáři zde ve větší či menší míře vládli Indiánům Guaraní. Naučili je za to zemědělství, hudbě a náboženství. V době svého největšího rozkvětu poskytovaly tyto usedlosti přístřeší pro 100 000 domorodců. K jejich zániku došlo, když se dostaly do konfliktu s portugalskými a španělskými obchodními zájmy. Jezuité vycvičili třicetitisícovou armádu Indiánů, která se zúčastnila přinejmenším jedné urputné bitvy s Portugalci. Přesto byly v roce 1776 tyto usedlosti zničeny a jezuité byli vypovězeni.

Během staletí při šíření katolického poselství do dalekých končin přineslo mnoho jednotlivců z řad jezuitů hrdinské oběti. Někteří za své snahy zaplatili ukrutnou mučednickou smrtí — zvláště v Japonsku, kde se setkávali s jistým úspěchem, dokud šógun jejich činnost nezakázal.d

Jezuité byli sice horliví a měli obětavého ducha, ale jejich snahy o obrácení světa na víru byly mařeny, především pro jejich vlastní intrikářské metody.

Politické evangelium

Navzdory problémům v minulosti se jezuitům dvacátého století zřejmě oškliví nechat politiku politikům. Nicméně je patrný jistý obrat. Po staletí podporovali konzervativní, pravicové vlády. U dnešního jezuity je však pravděpodobnější, že se postaví za revoluční věc, zvláště pokud žije v některé rozvojové zemi. Za příklad může posloužit Nikaragua.

Když se v Nikaragui dostali k moci sandinovci, počítali s podporou Fernanda Cardenala a Álvara Argüella, dvou významných jezuitských kněží, kteří přijali křesla ve vládě. Argüello hájil svou politickou pozici tvrzením, že „pokud je v Nikaragui někdo, kdo se nechce na revoluci podílet, pak takový člověk rozhodně není křesťanem. Aby byl dnes člověk křesťanem, nezbytně musí být také revolucionářem.“ Takové politické evangelium pochopitelně mnohé upřímné lidi uráží.

Již ve třicátých letech známý španělský filozof Miguel de Unamuno y Jugo kritizoval zasahování jezuitů do politiky jako něco, co je Ježíšovu učení cizí. Napsal: „Jezuité. . . přicházejí se starou písničkou o sociálním království Ježíše Krista a s tou politickou ideologií chtějí řešit politické, ekonomické a sociální problémy. . . Kristus nemá nic společného ani se socialismem, ani se soukromým vlastnictvím. . . Řekl, že jeho království není z tohoto světa.“

I v naukové oblasti mají novodobí jezuité sklon být revoluční. Význačný americký jezuita Michael Buckley kritizoval výnos Vatikánu vůči kněžství žen. V El Salvadoru obhajuje Jon Sobrino teologii osvobození a „Marxův vliv na koncepci teologického porozumění“. V roce 1989 se generální představený jezuitů cítil povinen poslat všem jezuitům dopis, ve kterém jim zakazoval kritizovat Vatikán za jeho výnos o antikoncepci.

Je vzhledem k minulé i současné pověsti jezuitů možné říci, že jsou skutečně tovaryšstvem neboli společností Ježíše?

Opravdová Ježíšova společnost?

Ježíš řekl: „Jste moji přátelé, jestliže děláte, co vám přikazuji.“ (Jan 15:14) Skutečný přítel a učedník Ježíše dluží naprostou poslušnost Bohu a Kristu a nikomu jinému. (Skutky 5:29) Poslouchat lidi spíše než Boha vede neodvratně k zneužívání a k politizaci Kristova poselství.

Není pochyb o tom, že jezuité v boji proti protestantismu některé bitvy vyhráli. Ale za jakou cenu? Úspěch závisel více na politických intrikách než na lásce k bližnímu. Jejich evangelizace sloužila šíření poselství, které bylo znečištěné politickými názory a ambicemi. Vyšli obrátit svět na víru, a zatím se stali jeho částí. Přál si Ježíš něco takového?

Ježíš o svých pravých učednících řekl: „Nejsou částí světa, právě jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:16) Jistě, apoštol Pavel se stal „všechněm všecko“. (1. Korinťanům 9:22, Biblí česká) To ovšem znamenalo přizpůsobit poselství posluchačstvu, ne činit kompromisy vůči křesťanským zásadám, aby se získali novověrci nebo politický vliv.

Ignác z Loyoly zamýšlel, že jezuité budou před světem vystupovat jako napodobitelé Ježíše Krista, avšak takový obraz byl potřísněn politikou a úskoky. Stali se „všechněm všecko“, ale nedělali ‚všechno k Boží slávě‘. — 1. Korinťanům 10:31.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 12]

Co dělá z člověka jezuitu

Čtyři sliby. Tři sliby jsou počáteční: slib chudoby, cudnosti a poslušnosti. Po dvanácti letech skládá jezuita čtvrtý slib, kterým se zavazuje „poslouchat každé nařízení, které vydá římský papež“.

Duchovní cvičení je příručka, v níž je nastíněn čtyřtýdenní program rozjímání určený k tomu, aby se novicovi vštípila oddanost věci jezuitů.

V průběhu prvního týdne si účastník všemi smysly představuje pekelná muka. Během druhého týdne se musí rozhodnout, zda vstoupí do jezuitského řádu. Třetí týden je věnován intenzívnímu rozjímání o Ježíšovu utrpení a smrti a poslední týden je vyhrazen „prožitku“ Kristova vzkříšení.

Krok za krokem se poskytují instrukce. V prvním týdnu je novicovi například řečeno, aby „cítil kouř, pekelnou síru, odporný zápach a hnilobu pekla“ a aby „pociťoval, jak plameny lapají po duši a jak ji stravují“.

Konstituce je kniha podobná Talmudu a obsahuje pravidla a nařízení Ignáce z Loyoly. Jezuitům je v ní mimo jiné řečeno, jak mají držet ruce, jak se mají dívat na osobu, která má autoritu, a proč by neměli vraštit nos.

Především však Konstituce klade důraz na absolutní poslušnost nadřízeným: „Podřízený je v rukou svého nadřízeného mrtvolou.“

[Rámeček a obrázek na straně 15]

Proč se jezuita stal svědkem Jehovovým

Když jsem pracoval v chudších farnostech Bolívie, začaly ve mně vznikat pochybnosti. Zpočátku to nebyly pochybnosti ohledně církve, ale ohledně jejích zástupců. Každý měsíc jsem například musel odevzdávat místnímu biskupovi určité procento ze sbírek a poplatků, které jsem dostával za zvláštní mše, svatby, pohřby a tak dále. Protože má farnost byla chudá, nebyl díl, který připadl biskupovi, nikdy velký. Hluboce mě urazilo, když obvykle při otvírání obálky s nelibostí říkal: „To mi přinášíš takový ubohý příspěvek?“ ‚Vdoviny dva krejcary‘ pro něho zřejmě neměly žádnou cenu. — Lukáš 21:1–4, Douay.

Další věc, která mě znepokojovala, byla ochota hierarchie přijímat a připouštět místní pohanské představy a zvyky ve spojitosti s uctíváním Cristo de la Vera-Cruz (Krista pravého kříže), což byl obraz v mém farním kostele. V mnoha případech to byl jasný projev démonského fanatismu. S těmito náboženskými svátky bylo často spojováno opilství, ale žádný oficiální hlas se nezvedl proti takovým pohanským bakchanáliím.

Došel jsem k přesvědčení, že se katolická církev v průběhu staletí odklonila od biblické pravdy a nahradila ji lidskými tradicemi a filozofií a že se chyby nedopustili jen lidé jako izolovaní jedinci. Uvědomil jsem si tedy, že v srdci již nejsem katolíkem. — Vyprávěl Julio Iniesta García.e

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 11]

Zakladatel jezuitského řádu Ignác z Loyoly a jeho kostel ve Španělsku

[Obrázek na straně 13]

Pro svou pověst politických intrikářů byli jezuité v roce 1767 ze Španělska vypovězeni