Smrt — Všudypřítomná pohroma

KAŽDÝM rokem zemře na této planetě asi 50 miliónů lidí. V přepočtu to vychází na 137 000 lidí denně, 5 700 lidí každou hodinu, zhruba 100 lidí každou minutu a více než 3 lidi každé dvě sekundy. Pohroma v podobě smrti se nevyhne žádné rodině. Králové i prostý lid, bohatí i chudí, muži i ženy — každý umírá.

„Kromě smrti a daní není na světě nic jisté,“ napsal v roce 1789 slavný americký vydavatel, vynálezce a diplomat Benjamin Franklin svému příteli. Nebyl však sám, kdo vyjádřil takový postřeh. Šalomoun, moudrý král starověkého izraelského národa, řekl asi o 2 800 let dříve: „Živí si totiž uvědomují, že zemřou.“ Avšak jeho výrok pouze potvrdil to, co bylo řečeno asi 3 000 let předtím prvnímu člověku na zemi: „Jsi. . . prach a do prachu se vrátíš.“ — Kazatel 9:5; 1. Mojžíšova 3:19.

I když je smrt nevyhnutelnou skutečností po celé dějiny lidstva, stále působí velký zármutek. Je pravda, že člověk má přirozenou touhu žít, nikoli zemřít. Naše vztahy k rodině a přátelům jsou pevnými pouty, která toužíme zachovat. Smrt však s postupujícími roky jedno pouto za druhým přetíná. Umírají naši prarodiče, rodiče i přátelé.

Guinnessova kniha rekordů v českém překladu uvádí: „Ve skutečnosti jsou lidé starší 113 let úžasně vzácní a v současnosti nepřipouští medicína možnost, že by někdo mohl oslavit vyšší než 120. narozeniny.“ Dnes tudíž není naživu nikdo, kdo byl na světě, když se narodil Winston Churchill (1874) nebo Móhandás Gándhí (1869), když Rusko prodalo Spojeným státům v roce 1867 Aljašku nebo když byl spáchán atentát na Abrahama Lincolna v roce 1865 — nemluvě o všech historických událostech, jež se staly před těmito z devatenáctého století.

Navzdory veškerým soudobým lékařským a vědeckým objevům je délka lidského života v podstatě stále taková, jak o ní psal ve starověku Mojžíš: „Dnů našich let je samo o sobě sedmdesát let; a pokud je jich pro zvláštní sílu osmdesát let, přece trvají na těžkostech a věcech, jež ubližují; vždyť to jistě rychle mine, a my ulétáme.“ (Žalm 90:10) To bylo všeobecné vyjádření skutečnosti. Mojžíš sám se dožil 120 let.

Ať je život jakkoli těžký, truchlení nad úmrtím člověka je zcela výjimečnou bolestí a zármutkem. Často mívá neblahý dopad na zdraví pozůstalých, a jsou dokonce známy případy, kdy truchlení přivodilo nemoc a smrt. Bez ohledu na to, který člen rodiny zemře, vždy se dostaví silný pocit ztráty. Jeden psychiatr říká: „Když vám zemře jeden z rodičů, ztratíte svou minulost. Když vám zemře dítě, ztratíte budoucnost.“ Následnou tíseň a citové napětí někdy nelze ani popsat. Situaci navíc často ztěžuje finanční břemeno, které je se ztrátou spojené. K zármutku může přispět i tlak držet se určitých pohřebních obřadů a zvyků.

Neexistuje snad přece nějaký způsob, jak dosáhnout alespoň zčásti úlevy od stresu a břemen, jež na nás dolehnou, když ztratíme někoho milovaného?