Je vidět, ale není slyšet

Jedním z divů lidské mysli je to, že máme schopnost mluvit a že si dokážeme osvojit jazyk. U neslyšícího se však učení jazyka obvykle stává záležitostí očí, a ne uší. Lidská duše má v sobě naštěstí velmi silnou touhu komunikovat, a to nám umožňuje překonávat jakoukoli zdánlivou překážku. Tato potřeba přiměla neslyšící lidi na celém světě, aby vytvářeli mnoho druhů znakové řeči. Tito lidé přicházejí do kontaktu s jinými lidmi, kteří se narodili v rodinách neslyšících, nebo se seznámili ve specializovaných školách a v komunitě neslyšících, a to vede k vývoji promyšleného jazyka vytvořeného pro oči — k vývoji znakové řeči.

Carlovi ze Spojených států předali tuto řeč jeho neslyšící rodiče.a I když byl od narození neslyšící, již ve velmi raném věku dokázal v americké znakové řeči (AZŘ) popsat jednotlivé věci, spojovat znaky a vyjadřovat v této řeči abstraktní myšlenky. Většina neslyšících děťátek, jejichž neslyšící rodiče znakují, začíná poprvé tvořit znaky ve věku 10 až 12 měsíců. V knize A Journey Into the Deaf-World je vysvětleno, že „lingvisté nyní poznávají, že člověk má ve svém mozku hluboce zakořeněnou schopnost přirozeně si osvojit nějaký jazyk a předat ho svým dětem. Je naprosto nepodstatné, zda se tato schopnost projeví ve znakové řeči nebo v mluveném jazyce.“

Sveta se narodila v Rusku v rodině, kde již byly dvě generace neslyšících. Sveta i její neslyšící bratr se naučili ruskou znakovou řeč. V době, kdy byla ve třech letech přijata do předškolního kursu pro neslyšící děti, byly její přirozené schopnosti používat znakovou řeč velmi pěkně rozvinuty. Sveta přiznává: „Ostatní neslyšící děti neuměly znakovou řeč a učily se ode mě.“ Slyšící rodiče mnoha neslyšících dětí neumějí znakovat. Znakovou řeč se mladší neslyšící děti naučily mnohdy ve škole od starších dětí, a tak se spolu mohly snadněji dorozumět.

Dnes se stále více slyšících rodičů učí znakovat společně se svými dětmi. Tyto neslyšící děti jsou proto schopné dobře se dorozumět již před tím, než jdou do školy. Tak to bylo u Andrewa z Kanady, jehož rodiče slyší. Naučili se znakovou řeč a používali ji v komunikaci s ním již od jeho útlého věku, takže Andrew získal základ, na němž mohl v pozdějších letech stavět. Nyní se může celá rodina spolu o čemkoli dorozumět znakovou řečí.

Neslyšící lidé jsou schopni formulovat konkrétní i abstraktní myšlenky, aniž musí myslet v mluveném jazyce. Tak jako každý z nás formuluje myšlenky ve svém vlastním jazyce, stejně mnozí neslyšící lidé přemýšlejí ve své znakové řeči.

Různé druhy znakové řeči

Komunity neslyšících na celém světě si buď vytvářejí vlastní znakovou řeč, nebo přebírají něco z výrazových prostředků jiných znakových řečí. Část slovní zásoby dnešní AZŘ byla před 180 lety odvozena z francouzské znakové řeči. Tyto výrazy se spojily s původní slovní zásobou, která byla již tehdy používána ve Spojených státech, a tak vznikla nynější AZŘ. Jednotlivé znakové řeči se vyvíjejí mnoho let, a každá následující generace si tu svou znakovou řeč zdokonaluje.

Žádná znaková řeč se běžně neřídí společensko-geografickými tendencemi mluveného jazyka. V Portoriku se například používá AZŘ, i když se tam mluví španělsky. V Anglii i ve Spojených státech se sice mluví anglicky, ale neslyšící v Anglii používají britskou znakovou řeč, která se značně liší od AZŘ. Také mexická znaková řeč se liší od mnoha druhů znakové řeči používaných v Latinské Americe.

Když někdo studuje znakovou řeč, je překvapen její důvtipnou složitostí a tím, jak je bohatá na výrazové prostředky. Znakovou řečí se dá pojednat o většině námětů, vyjádřit většinu myšlenek i představ. Naštěstí je také vzrůstající tendence připravovat pro neslyšící nahrávky literatury na videokazetách; na nich jsou znakovou řečí předkládány povídky, básně a historické záznamy, a také je tímto způsobem vyučována biblická pravda. V mnoha zemích znaková řeč zvyšuje gramotnost neslyšících.

Čtou, co nikdy neslyšeli

Slyšící lidé se při čtení obvykle opírají o sluchovou paměť, protože si připomínají znění jednotlivých slov. Většině toho, co čtou, tedy rozumí, protože to již slyšeli. Napsaná slova ve většině jazyků nezobrazují myšlenky, které překládají, ani se jim nepodobají. Mnozí slyšící lidé se tento smluvený systém neboli písemný kód učí tím, že si ho spojují se zvuky mluveného jazyka, takže čtou s porozuměním. Pokuste se však představit si, že jste za celý svůj život nikdy neslyšeli jediný zvuk, jediné slovo ani žádnou mluvenou řeč. Může být obtížné a skličující učit se smluvený písemný kód pro jazyk, který není možné slyšet. Není divu, že pro neslyšící lidi, a zejména pro ty, kdo nemají ani zbytky sluchu nebo nikdy neslyšeli, je čtení v takovém jazyce velmi náročné.

Mnoho vzdělávacích středisek pro neslyšící děti na celém světě zjišťuje, že je velmi výhodné, aby dítě používalo znakovou řeč hned v počátečním období vývoje řeči. (Viz rámečky na straně 20 a 22.) Tato střediska přicházejí na to, že je-li malé neslyšící dítě neustále ve styku s přirozenou znakovou řečí a rozvíjí-li se u něho jazyková základna, položí se tím také základy k tomu, aby dosáhlo větších úspěchů v oblasti vzdělání a ve společnosti, i k pozdějšímu učení psaného jazyka.

Komise pro vzdělávání neslyšících při Organizaci OSN pro výchovu, vědu a kulturu prohlásila: „Opomíjet znakovou řeč nebo se aktivně nepodílet na jejím vývoji ve vzdělávacích programech pro neslyšící už není přijatelné.“ Je však nutno říci, že ať si rodiče vyberou pro své neslyšící dítě jakékoli vzdělání, je přesto nesmírně důležité, aby se na vývoji svého dítěte plně podíleli oba rodiče. [Viz článek „Naučila jsem se jazyku, který mě sblížil se synem“ v Probuďte se! z 8. listopadu 1996.]

Získejme porozumění pro svět neslyšících

Když neslyšící děti dospějí, mnohdy přiznávají, že to, co nejvíce chtěly od svých rodičů, byla komunikace. Jack, který je neslyšící, se pokoušel dorozumět se svou letitou matkou, když umírala. Úporně se snažila mu něco sdělit, ale nedokázala to napsat a znakovou řeč neuměla. Pak upadla do kómatu a později zemřela. Tyto poslední beznadějné chvíle Jacka dlouho pronásledovaly. Pod dojmem tohoto zážitku radí rodičům neslyšících dětí: „Pokud se chcete se svým neslyšícím dítětem lehce dorozumět, s porozuměním si vzájemně sdělovat své názory, pocity a myšlenky a projevovat si lásku, znakujte to. . . . Pro mě je už příliš pozdě. Snad ještě není příliš pozdě pro vás.“

Mnozí slyšící lidé léta nechápali, co prožívají neslyšící. Někdo zastával názor, že neslyšící lidé skoro nic nevědí, protože nic neslyší. Rodiče své neslyšící děti přehnaně chránili nebo se báli pustit je mezi slyšící lidi. V některých kulturách jsou neslyšící lidé chybně označováni jako „němí“ nebo „hluchoněmí“, i když obvykle nemají poškozený hlas. Prostě neslyší. Jiní lidé považovali znakovou řeč za primitivní nebo za horší než mluvenou řeč. Není divu, že takové neinformované okolí způsobilo, že si neslyšící lidé připadali utiskovaní a nepochopení.

Josef vyrůstal ve Spojených státech ve třicátých letech a v dětství byl přijat do zvláštní školy pro neslyšící děti, kde bylo zakázáno používat znakovou řeč. Josef i jeho spolužáci byli za používání znaků často ukázňováni, i když nemohli rozumět, co jim učitelé říkají. Tyto děti velmi toužily, aby rozuměly druhým a aby druzí rozuměli jim! V zemích, kde se neslyšícím dětem poskytuje jen omezená výuka, některé z těchto dětí, když vyrostou, mají velmi nízké základní vzdělání. Náš dopisovatel v západní Africe například řekl: „Život většiny neslyšících lidí v Africe je těžký a bídný. Neslyšící lidé jsou ze všech tělesně postižených pravděpodobně nejzanedbávanější a nejméně chápaní.“

Všichni z nás do určité míry potřebujeme pochopení. Je smutné, že když někdo vidí neslyšícího člověka, vidí jenom někoho „nemohoucího“. Neschopnosti, jichž si na neslyšícím člověku povšimneme, mohou zastřít jeho skutečné schopnosti. Neslyšící lidé se naopak sami považují za „schopné“ lidi. Jsou schopni vzájemně spolu hladce komunikovat, vypěstovat si sebeúctu a vypracovat se jak v oblasti vzdělání, tak po společenské i duchovní stránce. Žel, mnozí neslyšící lidé zakoušejí špatné zacházení, což vede k tomu, že někteří z nich nedůvěřují slyšícím lidem. Jestliže se však slyšící lidé s upřímným zájmem snaží porozumět kultuře neslyšících, pochopit přirozenou znakovou řeč a dívat se na neslyšící jako na „schopné“ lidi, prospívá to všem.

„V New Yorku probíhá výuka neslyšících nejprve ve znakové řeči, a pak v angličtině“

Tento titulek se objevil v listu The New York Times z 5. března 1998. Felicia R. Leeová napsala: „Jediná veřejná škola pro neslyšící v New Yorku bude reorganizována v duchu toho, čemu se říká zásadní změna ve výuce neslyšících žáků, to znamená, že všichni učitelé budou v první řadě vyučovat ve znakové řeči založené na symbolech a gestech.“ Jak vysvětluje paní Leeová, mnozí pedagogové „říkají, že podle výzkumů je základním jazykem neslyšících lidí jazyk vizuální, ne verbální, a že školy, které používají tuto výhodnou metodu, nazývanou americká znaková řeč, poskytují žákům lepší vzdělání než ostatní školy.

Říkají, že s neslyšícími žáky by se mělo jednat stejně jako s žáky, kteří se učí dva jazyky, a ne jako s tělesně postiženými.“

Profesor Harlan Lane z Northeastern University v Bostonu řekl: „Myslím, že [newyorská škola] je předvojem určitého vývoje.“ Našemu dopisovateli sdělil, že hlavním cílem je vyučovat angličtinu jako druhý jazyk určený ke čtení.