Láska k těm, kdo jsou „příbuzní ve víře“
PRAVÉ křesťany spojuje rodinné pouto. Skutečně, již od prvního století n. l. se vzájemně označují jako ‚bratři‘ a ‚sestry‘. (Marek 3:31–35; Filemonovi 1, 2) To nejsou jen slova; je to skutečný popis toho, co k sobě navzájem cítí Boží ctitelé. (Srovnej 1. Jana 4:7, 8.) Ježíš řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35)
Taková láska byla patrná v červenci 1997 v Chile, kdy po dlouhotrvajícím období sucha přišly přívalové deště a povodně. Mnoho lidí náhle potřebovalo potraviny, oblečení i další nezbytné věci. Svědkové Jehovovi se v situacích, kdy dojde ke katastrofě, snaží jednat podle Pavlovy vybídky Galaťanům: „Pokud k tomu tedy máme příhodný čas, skutečně konejme dobro všem, zejména však těm, kdo jsou nám příbuzní ve víře.“ (Galaťanům 6:10)
Proto svědkové Jehovovi rychle udělali organizační opatření, aby na vzniklou situaci dokázali zareagovat. Byly shromážděny, roztříděny a zabaleny potraviny, oblečení a podobné věci, a to všechno pak bylo lodí dopraveno do oblasti postižené katastrofou. Děti dokonce darovaly hračky. Když jedna sestra viděla sál Království plný věcí určených k humanitární pomoci, byla ohromena. „Stála jsem tam v úžasu a nevěděla, zda se mám smát, nebo plakat,“ říká. „Bylo to přesně to, co jsme potřebovali.“
Potom nečekaně zasáhlo část této oblasti postižené povodněmi také zemětřesení. Zničilo mnoho příbytků. Z toho důvodu byly vytvořeny další výbory pro humanitární pomoc. Do práce se pustily regionální stavební výbory, které se za normálních okolností zabývají stavbou budov určených pro pravidelná shromáždění svědků Jehovových. A jaký byl výsledek? Těm, kdo přišli o svůj domov, byly poskytnuty skromné domy, které bratři navrhli a postavili. Přestože tyto domy nebyly nákladné, ostře kontrastovaly s domy, které na splátky poskytovaly světské humanitární programy a které neměly podlahy a okna a ani nebyly omítnuté.
Někteří bratři přicestovali zdaleka, aby zde pomohli. Předsedající jednoho regionálního stavebního výboru absolvoval ve dvou po sobě následujících dnech prohlídku postižené oblasti, a to i přesto, že je upoután na invalidní vozík. Jeden nevidomý bratr usilovně pracoval, když nosil trámy tesaři, který je řezal na požadovanou velikost. Jeden neslyšící bratr pak zase trámy sbíral a odnášel je tam, kde byly zapotřebí.
Na mnohé pozorovatele udělala pomoc těchto bratrů silný dojem. V jednom městě stálo poblíž domu jedné sestry, který byl opravován, zaparkované policejní auto. Policisté zvědavě sledovali, co se děje. Jeden z nich se zeptal jistého bratra: „Co je to za dělníky? Vypadají tak šťastně. A kolik dostávají zaplaceno?“ Bratr mu vysvětlil, že všichni jsou dobrovolnými pracovníky. Jeden z policistů přiznal, že každý měsíc platí své církvi desátek, ale jejich pastor ho od té doby, kdy došlo k zemětřesení, ještě ani nenavštívil. Následující den zatelefonoval oné sestře jeden policejní úředník. Také on pozoroval pracovníky, kteří jí opravovali dům. Řekl, že jejich nadšení na něj tak silně zapůsobilo, že měl velkou chuť se k nim připojit.
Humanitární pomoc v Chile byla pro tyto dobrovolné pracovníky opravdu radostným zážitkem a pro pozorovatele to bylo znamenité svědectví.