Nejlepší pomoc jak poznat budoucnost

Od šťastného člověka, který našel cestu k životu

NÁBOŽENSTVÍ hrálo v životě mé rodiny důležitou úlohu. Můj otec byl Žid, a ačkoli přijal katolicismus, aby mohl uzavřít sňatek s mou matkou, měl stále velkou úctu k Bibli. Matka pocházela z rodiny, v níž byly hluboce zakořeněné katolické tradice — dvě z jejích sester byly jeptišky, jeden bratranec byl vysokým církevním hodnostářem a dva synovci byli mniši.

Můj otec zemřel předčasně během druhé světové války následkem úzkostí, obav a stálé hrozby, že bude jako Žid deportován do koncentračního tábora. Matka hluboce věřila v nauku o nesmrtelnosti duše, a proto se začala účastnit spiritistických seancí, aby se pokusila získat spojení s mým otcem.

Když jsem dospěla, patřilo tradiční náboženství stále k mému životu. Zůstala jsem „dobrou katoličkou“. Ale katolicismus mi nemohl vysvětlit, co mě čeká v budoucnosti. Ke komu jsem se mohla obrátit o pomoc, abych to zjistila?

Stejně jako kdysi má matka, i já jsem se radila se spiritistickými médii. Každé sezení začínalo znamením kříže a modlitbami, a tak jsem byla přesvědčena, že ty zvláštní úkazy, jichž jsem byla svědkem, pocházejí od Boha. Chtěla jsem tehdy dělat něco, abych pomohla druhým v jejich utrpení, a proto jsem se stala členkou katolické společnosti, která organizovala cesty do mariánské svatyně v Lourdech. Nemocní doufali, že tam budou zázračně uzdraveni.

Nikdy jsem neslyšela o svědcích Jehovových, dokud můj manžel nedostal dva časopisy, které se mi zdály velice zajímavé. Nejvíce na mne zapůsobilo to, že úvahy v těchto časopisech byly podpořeny citáty z Bible. Okamžitě jsem si uvědomila, že tyto publikace budou velice užitečné k získání poznatků o Božím slovu. Písemně jsem požádala o předplatné na oba tyto časopisy. Svědkové Jehovovi mě navštívili a začala jsem studovat Bibli.

Biblické pravdy, které jsem poznávala, ve mně vyvolávaly nadšení a začala jsem o nich mluvit se svými známými. Přítelkyni, která organizovala ony náboženské poutnické cesty, jsem řekla, že zkoumám Bibli se svědky Jehovovými. Její reakce mnou otřásla. Velmi se rozzlobila a řekla mi o nich tak hrozné věci, že jsem odešla. Pak jsem musela čelit odporu mého manžela. (Matouš 10:36) Zpočátku to bylo obtížné, ale čím více jsem uplatňovala to, co jsem se učila, tím více se zlepšoval můj rodinný život. V roce 1977 jsem byla pokřtěna.

Uvědomila jsem si, že bych nikdy nenašla cestu k životu, kdyby mi svědkové Jehovovi neprokázali zájem a nepokusili se pomoci mi, abych poznala nádherné biblické pravdy. Pochopila jsem, že jsem i já povinna dělat všechno, co mohu, abych pomáhala jiným poznat Jehovu a jeho nádherné předsevzetí do budoucnosti. Jak jsem to začala dělat? Nejlepší způsob byl, abych se ujala kazatelské služby plným časem. Nebylo to pro mne snadné, protože jsem žila v nábožensky rozdělené domácnosti. Ale důvěřovala jsem v Jehovovu podporu a vedení a utíkala jsem se k němu. Nyní prožívám nejšťastnější léta svého života jako pravidelná průkopnice. Jsem více než kdy dříve přesvědčena o tom, že „Jehova je dobrý“ a že každý, kdo „ho činí svým útočištěm“, je šťastný. — Žalm 34:8; 34:9, KB.