• Jezuité — „Všechněm všecko“?
    Probuďte se! – 1992 | 8. listopadu

    • Odvrátit příliv protestantismu

      Hlavními zbraněmi jezuitů v boji proti rostoucí síle protestantismu byly vzdělanost a zpovědnice. Téměř jen náhodou si uvědomili, že králům a šlechtě mohou vštěpovat katolicismus mnohem účinněji svými novými kvalitními školami než kazatelským tažením. Šlechta v 16. století určovala, jaké náboženství se bude vyznávat na území jejího panství.c

      Sám Ignác z Loyoly si všiml, že „dobro, které může řád učinit pro zájmy Říma, nezávisí tolik na kázání jako na výuce v našich kolejích“. Tyto elitní jezuitské školy vzdělávaly a indoktrinovaly mnohé budoucí evropské vladaře, kteří po převzetí moci směřovali k potlačování protestantismu. Počáteční úspěch byl ještě posílen zcela novým přístupem ke zpovědi. Historik Paul Johnson vysvětluje: „Ve zpovědnici zachovávali jezuité s kajícníky z řad mocných vztahy, jaké má právník se svým klientem.“ Není divu, že se takový nový přístup stal populárnějším. Zanedlouho mělo mnoho evropských monarchů své soukromé jezuitské zpovědníky, kteří vynikali ve schopnosti být „všechno“ všem vlivným mužům, jimž poskytovali rady.

      Jezuitští zpovědníci byli ve věcech mravnosti shovívaví, zato v přístupu ke „kacířům“ byli neúprosní. Francouzský král Ludvík XV. dostal od svého jezuitského zpovědníka doporučení, aby „v zájmu mravopočestnosti“ nechal instalovat mezi královskou ložnicí a ložnicí své milenky skryté schodiště. Jeho pradědečka, Ludvíka XIV., jezuitský zpovědník naopak přiměl, aby zrušil edikt nantský (zákon, který v omezené míře povoloval francouzským protestantům neboli hugenotům svobodu uctívání). Tímto krokem se rozpoutala vlna teroru proti hugenotům, během níž byli mnozí z nich zabiti při masakrech.

  • Jezuité — „Všechněm všecko“?
    Probuďte se! – 1992 | 8. listopadu

    • Jezuitská přizpůsobivost

      Podle svého zvyku z Evropy si jezuité v Orientu kladli za cíl obrátit na víru panovníky a v důsledku toho i poddané. V úsilí o tento cíl dovedli do krajnosti příkaz Ignáce z Loyoly být všechněm všecko. V 17. století jezuitský misionář v Indii Roberto de Nobili žil jako bráhman, příslušník vysoké kasty, aby mohl kázat vládnoucí třídě. Aby neurazil své bráhmanské druhy, nabízel nedotknutelným z nízké kasty eucharistii neboli mešní svěcenou oplatku pomocí hůlky.

      Matteo Ricci se stal především pro své matematické a astronomické nadání vlivným členem čínského dvora dynastie Ming. Své náboženské přesvědčení si však ponechal pro sebe. Jeho jezuitský nástupce u dvora Ming, Johann Adam Schall von Bell, dokonce založil slévárnu na výrobu děl a cvičil čínské vojáky v obsluze těchto děl (která nesla jména katolických „svatých“). Aby jezuité získali novověrce, dovolovali čínským katolíkům nadále pěstovat uctívání předků. Bylo to sporné rozhodnutí a papež je po čase zrušil. Navzdory takovým kompromisům se panovníci Indie a Číny přesvědčit nedali.

      V Jižní Americe vyzkoušeli jezuité koloniální přístup. V nekolonizovaných vnitrozemských oblastech zakládali autonomní usedlosti. Jezuitští misionáři zde ve větší či menší míře vládli Indiánům Guaraní. Naučili je za to zemědělství, hudbě a náboženství. V době svého největšího rozkvětu poskytovaly tyto usedlosti přístřeší pro 100 000 domorodců. K jejich zániku došlo, když se dostaly do konfliktu s portugalskými a španělskými obchodními zájmy. Jezuité vycvičili třicetitisícovou armádu Indiánů, která se zúčastnila přinejmenším jedné urputné bitvy s Portugalci. Přesto byly v roce 1776 tyto usedlosti zničeny a jezuité byli vypovězeni.

      Během staletí při šíření katolického poselství do dalekých končin přineslo mnoho jednotlivců z řad jezuitů hrdinské oběti. Někteří za své snahy zaplatili ukrutnou mučednickou smrtí — zvláště v Japonsku, kde se setkávali s jistým úspěchem, dokud šógun jejich činnost nezakázal.d

      Jezuité byli sice horliví a měli obětavého ducha, ale jejich snahy o obrácení světa na víru byly mařeny, především pro jejich vlastní intrikářské metody.

      Politické evangelium

      Navzdory problémům v minulosti se jezuitům dvacátého století zřejmě oškliví nechat politiku politikům. Nicméně je patrný jistý obrat. Po staletí podporovali konzervativní, pravicové vlády. U dnešního jezuity je však pravděpodobnější, že se postaví za revoluční věc, zvláště pokud žije v některé rozvojové zemi. Za příklad může posloužit Nikaragua.

      Když se v Nikaragui dostali k moci sandinovci, počítali s podporou Fernanda Cardenala a Álvara Argüella, dvou významných jezuitských kněží, kteří přijali křesla ve vládě. Argüello hájil svou politickou pozici tvrzením, že „pokud je v Nikaragui někdo, kdo se nechce na revoluci podílet, pak takový člověk rozhodně není křesťanem. Aby byl dnes člověk křesťanem, nezbytně musí být také revolucionářem.“ Takové politické evangelium pochopitelně mnohé upřímné lidi uráží.

      Již ve třicátých letech známý španělský filozof Miguel de Unamuno y Jugo kritizoval zasahování jezuitů do politiky jako něco, co je Ježíšovu učení cizí. Napsal: „Jezuité. . . přicházejí se starou písničkou o sociálním království Ježíše Krista a s tou politickou ideologií chtějí řešit politické, ekonomické a sociální problémy. . . Kristus nemá nic společného ani se socialismem, ani se soukromým vlastnictvím. . . Řekl, že jeho království není z tohoto světa.“

  • Jezuité — „Všechněm všecko“?
    Probuďte se! – 1992 | 8. listopadu

    • d V odpověď na španělskou hrozbu, že ve šlépějích misionářů přijdou konkvistadoři, dal japonský šógun Hidejoši několik jezuitů a františkánů popravit. Plán jezuitů na ovládnutí Číny za pomoci filipínských a japonských dobrovolníků nepochybně přispěl k nedůvěře vůči jejich pohnutkám v Japonsku. Oficiální zákaz, vydaný roku 1614, se konkrétně zmiňuje o obavách, že cílem katolíků je „změnit vládu a převzít zemi do vlastnictví“.