„Pacient má právo odmítnout péči, která zachraňuje život“

„PRÁVO člověka vládnout vlastním tělem je pojem, který občanský zákon uznává již dlouho,“ prohlásil soudce Sydney Robins u odvolacího soudu v kanadském Ontáriu. Ale co vlastně vyvolalo tu spornou otázku?

V roce 1979 měli manželé Malettovi z kanadského Quebeku autonehodu, při níž manžel zahynul a manželka byla těžce raněna a v bezvědomí. Po převozu do nemocnice se zjistilo, že má u sebe podepsanou kartu ohledně přijatelné a nepřijatelné lékařské péče, v níž jasně odmítá transfúze krve z důvodů náboženských a také pro nebezpečí spojená s převodem krve. Lékař, který ji ošetřoval, pokládal její stav za kritický, ignoroval tyto pokyny a z vlastní vůle jí nechal dát krev. Paní Malettová za to žalovala lékaře a nemocnici pro ublížení na těle a náboženskou diskriminaci. U nižšího soudu bylo rozhodnuto, že má dostat 20 000 dolarů. Lékař a nemocnice se odvolali k Nejvyššímu soudu Ontária.

Jeden z argumentů opakovaných v rozhodnutí odvolacího soudu ve prospěch paní Malettové zněl:

„Právo odmítnout léčbu je neoddělitelnou částí svrchovanosti pacientova práva na vlastní tělo. . . Jakkoli je lidský život posvátný nestranný společenský názor připouští, že jistá hlediska života se oprávněně považují za důležitější než samotný život. Takové hrdé a čestné pohnutky jsou ve společnosti dávno zakořeněné, ať už jde o vlastenectví za války,. . . obranu života manželky, syna nebo dcery,. . . nebo náboženské mučednictví. Takovou hodnotou je odmítnutí lékařské péče na náboženském základu.“

Vyjádření Nejvyššího soudu pokračovalo: „Bez ohledu na názor lékaře má v tom, zda podstoupí léčení, konečné slovo pacient. . . Kdyby lékař postupoval proti rozhodnutí o odmítnutí léčby, byl by právně napadnutelný pro své neoprávněné jednání. . . Lékař nemá svobodu přehlížet pacientovy předem dané pokyny [jako je karta ohledně lékařské pomoci, kterou nosí svědkové Jehovovi] o nic víc, než přehlížet pokyny dané v kritické situaci.“ Soud dodal, že „dát transfúzi Jehovově svědkyni přes její výslovné pokyny v opačném smyslu by. . . porušilo její právo vládnout svým vlastním tělem a projevila by se tím neúcta k náboženským hodnotám, jimiž se svobodně řídí ve svém životě“.

Soudce odvolacího soudu se pak důrazně vyslovil proti lékaři, který tvrdil, že karta v této kritické situaci nemá žádnou hodnotu. „Nesouhlasím s tím,. . . že karta svědkyně Jehovovy není nic víc než nesmyslný kus papíru. . . Pokyny na kartě svědkyně Jehovovy stanovily platné omezení při naléhavém zákroku, jaký mohl být na paní Malettové proveden, a vylučovaly transfúzi krve. . . Její písemné prohlášení je jasně zamýšleno tak, aby vyjádřilo její přání v případě, když za sebe nebude schopna mluvit.“

Soudce ve svém závěru vyslovil logickou myšlenku, že když svědkové odmítnou transfúzi, „musí přijmout důsledky svého rozhodnutí. Ani oni ani jejich rodinní příslušníci se později nemohou dát slyšet, že karta nezrcadlila jejich skutečné přání.“

Podle The Toronto Star vyjádřili advokáti paní Malettové, Glen How a John Burns, uspokojení s rozhodnutím. Pan How prohlásil: „Je to velmi důležité rozhodnutí nejen ze stanoviska ochrany práv svědků Jehovových. Je to právo všech občanů.“