Svět je vyučován nenávisti
LIDÉ jsou ve své podstatě sobečtí. A pokud sobectví není ovládané, může se změnit v nenávist. Jako kdyby přirozené sobectví nebylo už tak dost špatné, lidská společnost vlastně lidi sobectví ještě učí!
Obecná tvrzení samozřejmě nejsou vždy platná, nicméně jisté postoje jsou až příliš běžné, než aby se daly označit za pouhé odchylky. Nejde snad politikům často více o to, aby zvítězili ve volbách, než o to, aby pomohli svým voličům? Nejde snad také obchodníkům často více o to, aby vydělali peníze — pokud je to potřeba i bezohlednými postupy —, než o to, aby se na trh nedostaly škodlivé produkty? A nejde i duchovním často více o popularitu či peníze, než o to, aby vedli své stádo po cestě mravnosti a lásky?
Začíná to u dětí
Jsou-li rodiče při výchově dětí povolní, cvičí tak vlastně své děti v sobectví; ohleduplnost a nesobeckost jsou totiž obětovány na oltáři jejich dětských přání. Ve škole jsou studenti učeni, aby se snažili být nejlepší; a nejen ve studiu, ale i ve sportu. Heslem je: „Jsi-li druhý, jako bys byl poslední!“
Videohry vyzdvihující násilí učí mladé lidi řešit problémy sobecky — prostě nepřítele zlikvidovat! To rozhodně není postoj, který podporuje lásku! Před více než deseti lety varoval hlavní lékař zdravotnických zařízení v USA, že videohry představují pro mladé lidi ohrožení. Řekl: „Jediným cílem je zničit nepřítele. V těch hrách není nic konstruktivního.“ Jistý člověk do redakce listu The New York Times napsal, že videohry „uspokojují ty nejnižší lidské pudy“, a dodal: „Vychovávají generaci tupých, nevrlých adolescentů.“ Jeden nadšenec pro videohry z Německa byl natolik poctivý, že pravdivost tohoto výroku uznal: „Když jsem je hrál, přenesl jsem se do izolovaného snového světa, kde platilo primitivní heslo: ‚Zabít, nebo být zabit.‘ “
Když se nenávist spojí s rasismem, je ještě zlověstnější. Němci jsou tedy pochopitelně znepokojeni tím, že existují videonahrávky z dílny pravicových extrémistů, které ukazují násilí zaměřené proti cizincům, zvlášť proti Turkům. A ke znepokojení skutečně důvod je, vždyť k 1. lednu 1994 tvořili Turci 27,9 procenta z 6 878 100 cizinců žijících na území Německa.
Rasistické cítění živí to, co nacionalismus učí děti od kolébky — totiž, že nenávidět nepřátele národa není nesprávné. George M. Taber, přispěvatel do časopisu Time, v jednom svém eseji napsal: „Ze všech politických ‚ismů‘, které kdy v dějinách byly, je nacionalismus snad tím nejsilnějším.“ Dále vysvětluje: „V jeho jménu bylo prolito více krve než pro cokoli jiného, vyjma náboženství. Celá staletí podněcují demagogové fanatické davy tím, že všechny jejich problémy svádějí na nějakou etnickou skupinu žijící v jejich sousedství.“
Za mnoha problémy dnešního světa je dlouholetá nenávist k jiným etnickým skupinám, rasám či národnostem. A xenofobie, strach z cizích lidí nebo cizinců, je na vzestupu. Za pozornost však stojí zjištění jedné skupiny německých sociologů; totiž to, že xenofobie se nejvíce projevuje tam, kde žije cizinců málo. To, jak se zdá, dokazuje, že xenofobie je častěji vyvolávána předsudky než osobními zkušenostmi. Sociologové zjistili, že „u mladých lidí živí předsudky především jejich přátelé a rodina“. A skutečně, 77 procent respondentů mělo předsudky, ačkoli neměli přímý kontakt s cizinci — nebo jen velmi malý.
Dávat lekce v sobectví není obtížné, protože jistou míru sobectví jsme všichni zdědili po nedokonalých rodičích. Ale jakou roli v konfliktu mezi láskou a nenávistí hraje náboženství?
Co učí náboženství?
Lidé si většinou o náboženství myslí, že podporuje lásku. Ale je-li to tak, proč jsou právě náboženské rozpory vlastní příčinou napětí v Severním Irsku, na Středním východě a v Indii, když zůstaneme jen u tří příkladů? Jistě, někteří lidé tvrdí, že za nepokoje mohou rozpory politické, nikoli náboženské. O tom se dá debatovat. Ale ať je to jakkoli, je zřejmé, že organizované náboženství nedokázalo lidem vštípit lásku natolik silnou, že by překonala politické a etnické vlivy. Mnoho katolických a pravoslavných věřících i lidí s jinou vírou vlastně předsudky vedoucí k násilí omlouvá.
Není nic nesprávného na tom, když se někdo snaží vyvracet učení a zvyky nějaké náboženské skupiny, o níž si myslí, že se mýlí. Ale opravňuje ho to k tomu, aby v boji proti ní či jejím členům použil násilí? Dílo The Encyclopedia of Religion otevřeně přiznává: „V historii Evropy a Blízkého východu se opakovaně stávalo, že náboženští vůdci vyzývali k násilným útokům na jiné náboženské skupiny.“
Tato encyklopedie odhaluje násilí jako nedílnou součást náboženství těmito slovy: „Darwinisté nejsou jediní, kdo přijímá konflikt jako nezbytný pro proces sociálního a psychologického růstu. Náboženství posloužilo jako nekonečný zdroj konfliktů, násilí, a tedy i růstu.“ Násilí nelze ospravedlnit na základě toho, že je nezbytné k růstu. To bychom šli proti známé zásadě, již stanovil Ježíš Kristus tehdy, když se ho Petr snažil chránit.
Petr ‚vztáhl ruku a vytasil meč a udeřil veleknězova otroka a uťal mu ucho. Ježíš mu řekl: „Vrať svůj meč zpátky na jeho místo, neboť všichni, kteří berou meč, mečem zahynou.“ ‘ (Matouš 26:51, 52; Jan 18:10, 11)
Násilí zaměřené proti lidem — ať špatným, nebo dobrým — není projevem lásky. Lidé, kteří se uchylují k násilí, se zpronevěřují svému tvrzení, že svým jednáním napodobují milujícího Boha. Amos Oz nedávno poznamenal: „Pro náboženské fanatiky je typické . . . , že ‚příkazy‘, které dostávají od Boha, jsou v podstatě příkazem jediným: Zabiješ. Bůh všech fanatiků se spíše podobá ďáblovi.“
Bible říká něco dost podobného: „Podle toho jsou zřejmé Boží děti a Ďáblovy děti: Žádný, kdo nekoná spravedlnost, nepochází z Boha, ani ten, kdo nemiluje svého bratra. Každý, kdo nenávidí svého bratra, je zabiják, a víte, že žádný zabiják v sobě trvale nemá věčný život. Jestliže někdo prohlašuje: ‚Miluji Boha‘, a přece nenávidí svého bratra, je lhář. Ten, kdo totiž nemiluje svého bratra, kterého viděl, nemůže milovat Boha, kterého neviděl. A toto přikázání máme od něho, že ten, kdo miluje Boha, má také milovat svého bratra.“ (1. Jana 3:10, 15; 4:20, 21)
Pravé náboženství se musí řídit vzorem lásky, který zahrnuje i lásku k nepřátelům. O Jehovovi čteme: „Působí, aby jeho slunce vycházelo nad lidmi ničemnými i dobrými a dává déšť na lidi spravedlivé i nespravedlivé.“ (Matouš 5:44, 45; viz také 1. Jana 4:7–10.) Jak hodně se liší od Satana, boha nenávisti! Ten láká a svádí lidi, aby žili v nevázanosti, zločinu a sobectví, a tak si naplnili život bolestí a bídou. A přitom velmi dobře ví, že tento zvrácený způsob života nakonec povede k jejich zkáze. Stojí za to sloužit takovému bohu, který není schopen — a zjevně ani ochoten — chránit své vlastní následovníky?
Strach, hněv nebo pocit bezpráví
To, že tyto faktory jsou spouští nenávisti, je snadno ověřitelné. Jedna zpráva v časopise Time uvádí: „Od třicátých let neměla pestrá evropská sbírka extrémně pravicových hnutí tolik zdánlivých příležitostí, jichž by mohla využít. . . . Lidé se bojí o zaměstnání, a s hněvem se obracejí proti neschopnosti centristických vlád; obětní beránky si dělají z cizinců, kteří žijí mezi nimi.“ Jörg Schindler upozorňoval v listě Rheinischer Merkur/Christ und Welt na desetitisíce politických uprchlíků, kteří za poslední dvě desetiletí přišli do Německa. List The German Tribune varuje: „V celé Evropě se šíří rasismus.“ Příliv tolika přistěhovalců vyvolává nenávistné pocity. Jsou slyšet stížnosti: ‚Stojí nás peníze, berou nám práci, jsou nebezpečím pro naše dcery.‘ Theodore Zeldin, člen správní rady oxfordské St. Antony’s College, řekl, že lidé „jsou násilničtí proto, že se cítí ohroženi nebo pokořeni. To, co si zasluhuje pozornost, jsou příčiny jejich hněvu.“
Britská televizní redaktorka Joan Bakewellová popisuje náš svět — svět, který učí své občany nenávisti — výstižnými slovy: „Nejsem pravověrná křesťanka, ale v Ježíšově učení rozeznávám jednu hlubokou a absolutní pravdu: zlo je katastrofální nedostatek lásky. . . . Vím, že žijeme ve společnosti, která učení o lásce příliš nevěří; ano, ve společnosti tak povrchní, že takové učení odmítá jako naivní, sentimentální a utopické a že se ušklíbá nad tím, že by pozornost a nesobeckost měla stát před ziskem a zájmem o sebe sama. ‚Stůjte nohama na zemi,‘ říká, když stvrzuje nejnovější obchodní transakci, vykrucuje se ze svých závazků a zlehčuje doklady, které jasně svědčí o tom, že je na omylu. Takový svět produkuje ztroskotance a samotáře, lidi, kteří podle priorit společnosti — úspěch, sebevědomí a šťastná rodina — neuspěli.“
Je jasné, že bůh tohoto světa, Satan, učí lidstvo nenávidět. Ale jako jednotlivci se můžeme učit milovat. Následující článek ukáže, že to je možné.
[Obrázek na straně 7]
Je možné, že by videohry učily vaše děti nenávisti?
[Obrázek na straně 8]
Válečné násilí je projevem nevědomosti a nenávisti
[Podpisek]
Pascal Beaudenon/Sipa Press