Jaká bude vaše budoucnost?

JESTLIŽE je Všemohoucí Bůh vševědoucí, jestliže ví všechno, co bylo, co je a co bude, není tedy určeno, že se všechno musí stát přesně tak, jak to předvídal? Jestliže Bůh předvídal a ustanovil životní dráhu a konečný úděl každého člověka, dá se skutečně říci, že si můžeme svou životní dráhu neboli svou budoucnost svobodně zvolit?

Tyto otázky jsou rozebírány už po celá staletí. Mezi hlavními náboženstvími se o tom vedou spory až dosud. Může být skutečnost, že Bůh je schopen předem znát budoucnost, uvedena do souladu se svobodnou vůlí člověka? Kde bychom měli hledat odpovědi?

Miliony lidí po celém světě se shodují na tom, že Bůh komunikoval s lidstvem prostřednictvím svého psaného Slova, které lidem předali jeho mluvčí, proroci. Například Korán se zmiňuje o zjeveních pocházejících od Boha — tawrát (Tóra, Zákon neboli pět knih Mojžíšových), zabúr (žalmy) a indžíl (evangelia, Křesťanská řecká písma neboli „Nový zákon“) — a také o tom, co bylo zjeveno izraelským prorokům.

V Křesťanských řeckých písmech čteme: „Celé Písmo je inspirováno Bohem a je prospěšné k vyučování, ke kárání, k urovnávání věcí.“ (2. Timoteovi 3:16) Je tedy zřejmé, že každé vedení či osvícení, které dostáváme, by mělo v podstatě pocházet od samotného Boha. Nebylo by tedy moudré prozkoumat spisy Božích dřívějších proroků? Co zjevují, pokud jde o naši budoucnost?

Budoucnost napsaná předem

Každý, kdo četl Svaté Písmo, ví, že v něm jsou obsaženy doslova stovky proroctví. Podrobně byly předpověděny takové historické události jako pád starověkého Babylóna, obnovení Jeruzaléma (šesté až páté století př. n. l.) a vzestup a pád starověkých králů Médo-Persie a Řecka. (Izajáš 13:17–19; 44:24–45:1; Daniel 8:1–7, 20–22) Splnění takových proroctví patří k nejpůsobivějším důkazům toho, že Svaté Písmo je skutečně Božím slovem; jedině Bůh má totiž moc předvídat a rozhodovat, co se stane v budoucnosti. V tomto smyslu Svaté Písmo skutečně obsahuje předem napsaný záznam o budoucnosti.

Bůh sám prohlašuje: „Jsem Božský a není jiný Bůh ani nikdo jako já; Ten, kdo od počátku sděluje ukončení a odedávna věci, které ještě nejsou učiněny; Ten, kdo říká: ‚Má vlastní rada obstojí a udělám všechno, co je mým potěšením‘ . . . Dokonce jsem o tom mluvil; také to přivodím. Utvořil jsem to, také to učiním.“ (Izajáš 46:9–11; 55:10, 11) Jméno, jímž Bůh označil sám sebe, když ve starověku mluvil ke svým prorokům, je Jehova, což doslova znamená „Působí, že se stane“.a (1. Mojžíšova 12:7, 8; 2. Mojžíšova 3:13–15; Žalm 83:18) Bůh o sobě zjevuje, že je tím, kdo se stává Splnitelem svého slova, Tím, kdo vždy uskutečňuje své záměry.

Svou schopnost znát budoucnost tedy Bůh používá při splňování svých záměrů. Často ji použil k tomu, aby varoval ničemné před přicházejícím soudem, a také k tomu, aby svým služebníkům dal naději na záchranu. Používá však Bůh tuto schopnost v každém případě? Jsou ve Svatém Písmu nějaké doklady o tom, že se Bůh rozhodl něco nepředvídat?

Předvídá Bůh všechno?

Všechny důkazy předkládané na podporu nauky o předurčení jsou založeny na předpokladu, že Bůh, který má beze sporu schopnost znát předem budoucí události a rozhodovat o nich, musí předem znát všechno, včetně budoucího jednání každého jednotlivce. Je však tento předpoklad správný? Bůh ve svém Svatém Písmu ukazuje něco jiného.

Písmo například říká, že „Bůh vyzkoušel Abrahama“, když mu příkázal, aby svého syna Izáka obětoval jako zápalnou oběť. Když se Abraham chystal Izáka obětovat, Bůh ho zarazil a řekl: „Nyní opravdu vím, že jsi bohabojný, protože jsi mi neodepřel svého syna, svého jediného.“ (1. Mojžíšova 22:1–12) Pronesl by Bůh tento výrok, kdyby předem věděl, že Abraham tento příkaz uposlechne? Byla by to poctivá zkouška?

Starověcí proroci také zaznamenávají několik případů, kdy Bůh o sobě říká, že „pocítil lítost“ nad něčím, co udělal nebo co zamýšlel udělat. Bůh například řekl, že ‚lituje [z hebrejského slova na·chamʹ], že udělal Saula králem nad Izraelem‘. (1. Samuelova 15:11, 35; srovnej Jeremjáše 18:7–10; Jonáš 3:10.) Bůh je dokonalý, a tyto verše tedy nemohou znamenat, že by Bůh udělal chybu, když vybral Saula za prvního krále Izraele. Spíše musí poukazovat na lítost, kterou Bůh pociťoval, když se Saul stal nevěrným a neposlušným. Kdyby Bůh Saulovo jednání předvídal, neměl by tento jeho výrok žádný smysl.

Tentýž výrok se vyskytuje v nejstarší části Písem, kde je v souvislosti s Noemovými dny řečeno: „Jehova pocítil lítost, že udělal na zemi lidi, a v srdci ho zabolelo. Tak Jehova řekl: ‚Setřu z povrchu zemské půdy lidi, které jsem stvořil, . . . protože opravdu lituji, že jsem je udělal.‘ “ (1. Mojžíšova 6:6, 7) Tato slova opět ukazují, že jednání člověka Bůh nepředurčuje. Bůh pociťoval lítost, zármutek, a dokonce bolest ne proto, že by jeho vlastní jednání bylo chybné, ale proto, že se rozhojnila lidská ničemnost. Stvořiteli bylo líto, že bylo nutné zničit — kromě Noema a jeho rodiny — celé lidstvo. Bůh nás ujišťuje, že ‚nemá potěšení ze smrti ničemného‘. (Ezekiel 33:11; srovnej 5. Mojžíšovu 32:4, 5.)

Věděl tedy Bůh předem o tom, že Adam zhřeší, a o tom, jaké katastrofální následky to bude mít pro celý lidský rod? Nebo to tak dokonce rozhodl? Z toho, o čem jsme zde uvažovali, je patrné, že to tak určitě nebylo. A navíc, kdyby to všechno Bůh věděl předem, stal by se původcem hříchu on, když vytvořil člověka, a nesl by vědomě odpovědnost za všechnu lidskou ničemnost a za všechno utrpení. Je jasné, že něco takového neodpovídá tomu, co o sobě Bůh zjevuje v Písmu. Je Bohem lásky a práva a nenávidí ničemnost. (Žalm 33:5; Přísloví 15:9; 1. Jana 4:8)

Dvojí osud člověka

Svaté Písmo nezjevuje, že by nám každému jednotlivě Bůh předem předurčil budoucnost. Ukazuje však, že Bůh člověku předpověděl jen dva možné druhy osudu. Bůh dává každému člověku svobodnou vůli, aby si jeden z těchto osudů vybral. Prorok Mojžíš již dávno řekl Izraelitům: „Předložil [jsem ti] život a smrt . . . a vyvolíš si život, abys zůstal naživu ty a tvé potomstvo, tím, že budeš milovat Jehovu, svého Boha, tím, že budeš naslouchat jeho hlasu, a tím, že se ho přidržíš; je totiž tvým životem a délkou tvých dnů.“ (5. Mojžíšova 30:19, 20) Boží prorok Ježíš dal předem výstrahu: „Vcházejte úzkou branou, protože široká a prostorná je cesta, jež vede do zničení, a mnoho je těch, kdo se po ní vydávají; zatímco úzká je brána a stísněná cesta, jež vede do života, a málo je těch, kdo ji nalézají.“ (Matouš 7:13, 14) Dvě cesty, dvojí osud. Naše budoucnost závisí na našem vlastním jednání. Poslouchat Boha znamená život, neposlouchat ho znamená smrt. (Římanům 6:23)

Bůh „říká lidstvu, že by měli všichni všude činit pokání. Stanovil totiž den, v němž zamýšlí soudit obydlenou zemi ve spravedlnosti.“ (Skutky 17:30, 31) Stejně jako se v Noemově době většina lidí rozhodla neposlouchat Boha a byla zničena, tak i dnes většina lidí neposlouchá Boží přikázání. Bůh však ještě nerozhodl, kdo bude zničen a kdo obdrží záchranu. Boží slovo říká, že Bůh „netouží, aby byl někdo zahuben, ale touží, aby všichni dosáhli pokání“. (2. Petra 3:9) I velice ničemní lidé mohou činit pokání, mohou se stát poslušnými a mohou udělat potřebné změny, aby získali Boží přízeň. (Izajáš 1:18–20; 55:6, 7; Ezekiel 33:14–16; Římanům 2:4–8)

Těm, kdo jsou poslušní, Bůh slibuje věčný život v pokojném ráji na zemi očištěné od veškeré ničemnosti, násilí a válek, ve světě, kde již nebude hlad, utrpení, nemoce ani smrt. (Žalm 37:9–11; 46:9; Izajáš 2:4; 11:6–9; 25:6–8; 35:5, 6; Zjevení 21:4) Dokonce budou vzkříšeni mrtví a i oni pak dostanou příležitost sloužit Bohu. (Daniel 12:2; Jan 5:28, 29)

„Dávej pozor na bezúhonného a měj na očích přímého,“ říká žalmista, „neboť budoucnost toho muže bude pokojná. Ale přestupníci budou jistě společně vyhlazeni; budoucnost ničemných lidí bude vskutku odříznuta.“ (Žalm 37:37, 38) Jaká bude vaše budoucnost? To zcela záleží na vás. Vydavatelé tohoto časopisu vám s radostí poskytnou další informace, aby vám pomohli zajistit si budoucnost, která bude šťastná a pokojná.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 6]

Svou schopnost znát budoucí věci používá Bůh při splňování svých záměrů

[Praporek na straně 8]

Bůh „netouží, aby byl někdo zahuben, ale touží, aby všichni dosáhli pokání“. 2. Petra 3:9

[Obrázek na straně 7]

Byla by to opravdová zkouška, kdyby Bůh předem věděl, že Abraham bude ochoten svého syna obětovat?