„Jehova, Bůh milosrdný a milostivý“

„Jehova, Jehova, Bůh milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti a pravdě.“ (2. MOJŽÍŠOVA 34:6)

1. (a) Jakou útěchu poskytuje Bible těm, kdo viděli, jak milovaný člověk odbočuje od čistého uctívání? (b) Jak se Jehova dívá na ty, kdo odbočili?

„MOJE dcera mi řekla, že už nechce být členem křesťanského sboru,“ vypráví jeden křesťan. „Celé dny, celé týdny, a dokonce měsíce jsem pak cítil v těle nesmírnou bolest. Bylo to horší než smrt.“ Je skutečně skličující vidět milovaného člověka, jak odbočuje z cesty čistého uctívání. Zažili jste něco takového? Pokud ano, může vám být útěchou, že Jehova s vámi soucítí. (2. Mojžíšova 3:7; Izajáš 63:9) Jak se ale dívá na ty, kdo odbočili? Bible ukazuje, že Jehova je milosrdně zve, aby se opět vrátili do jeho přízně. Na vzpurné Židy v Malachiášově době Jehova prosebně naléhal: „Vraťte se ke mně, a vrátím se k vám.“ (Malachiáš 3:7)

2. Jak Bible ukazuje, že milosrdenství je nedílnou součástí Jehovovy osobnosti?

² Boží milosrdenství bylo zdůrazněno Mojžíšovi na hoře Sinaj. Jehova tam o sobě prohlásil, že je „Bůh milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti a pravdě“. (2. Mojžíšova 34:6) Toto prohlášení zdůrazňuje, že milosrdenství je nedílnou součástí Jehovovy osobnosti. Jehova „touží, aby všichni dosáhli pokání“, napsal křesťanský apoštol Petr. (2. Petra 3:9) Boží milosrdenství ovšem není bez hranic. Mojžíšovi bylo řečeno, že Bůh „rozhodně nezprostí trestu“. (2. Mojžíšova 34:7; 2. Petra 2:9) Nicméně „Bůh je láska“, a milosrdenství je význačným rysem této vlastnosti. (1. Jana 4:8; Jakub 3:17) Jehova „se nebude navždy držet svého hněvu, neboť má potěšení v milující laskavosti“. (Micheáš 7:18, 19)

3. Jak Ježíšův pohled na milosrdenství kontrastuje s pohledem znalců zákona a farizeů?

³ Ježíš byl dokonalým obrazem svého nebeského Otce. (Jan 5:19) Když milosrdně jednal s provinilci, neznamenalo to, že přehlíží jejich hříchy. Projevoval jim něžný soucit stejně jako lidem, kteří byli tělesně nemocní. (Srovnej Marka 1:40, 41.) Ano, Ježíš zařadil milosrdenství mezi „závažnější záležitosti“ Božího Zákona. (Matouš 23:23) Zamyslete se naproti tomu nad znalci Zákona a farizey, kteří svým přísně právnickým pojetím spravedlnosti obvykle milosrdenství zcela odsunovali. Když viděli Ježíše, jak se stýká s hříšníky, stěžovali si: „Tento muž vítá hříšníky a jí s nimi.“ (Lukáš 15:1, 2) Ježíš svým žalobcům odpověděl pomocí tří podobenství. Každé z nich vyzdvihuje Boží milosrdenství.

4. Jaká dvě podobenství Ježíš vyprávěl a co bylo jejich hlavní myšlenkou?

⁴ Ježíš nejprve mluvil o muži, který se vzdálil od svých devadesáti devíti ovcí, aby hledal jednu ztracenou. Co bylo hlavní myšlenkou? „Tak bude v nebi větší radost z jednoho hříšníka, který činí pokání, než z devadesáti devíti spravedlivých, kteří nemají potřebu pokání.“ Pak Ježíš vyprávěl o ženě, která hledala ztracenou drachmu, a pak se radovala, když ji našla. Na co Ježíš poukázal? „Nastává radost mezi Božími anděly z jednoho hříšníka, který činí pokání.“ Pak Ježíš uvedl třetí podobenství.a Někteří lidé je považují za nejznamenitější příběh, jaký kdy byl vyprávěn. Úvaha o tomto podobenství nám pomůže, abychom si vážili Božího milosrdenství a abychom je napodobovali. (Lukáš 15:3–10)

Vzpurný syn opouští domov

5, 6. Jakým způsobem mladší syn z Ježíšova třetího podobenství projevil šokující nedostatek ocenění?

⁵ „Nějaký člověk měl dva syny. A mladší z nich řekl svému otci: ‚Otče, dej mi tu část majetku, která mi připadá.‘ Pak jim rozdělil své prostředky k životu. Mladší syn si později, za nemnoho dnů, všechno shromáždil a odcestoval do ciziny, do vzdálené krajiny, a tam promrhal svůj majetek tím, že žil prostopášným životem.“ (Lukáš 15:11–13)b

⁶ Mladší syn projevil šokující nedostatek ocenění. Nejprve si vyžádal své dědictví, a pak je promrhal „tím, že žil prostopášným životem“. Slovní spojení ‚prostopášný život‘ je překladem řeckého slova, o němž jeden učenec prohlásil, že „vyjadřuje naprostou ztrátu charakteru“. Je vhodné, že mladý muž z Ježíšova podobenství je často označován jako marnotratný. Toto slovo popisuje člověka lehkomyslného a rozmařilého.

7. Kdo se dnes podobá marnotratnému synovi a proč mnoho takových lidí hledá nezávislost ve ‚vzdálené krajině‘?

⁷ Jsou i dnes lidé, kteří jednají podobně jako marnotratný syn? Ano. Je smutné, že někteří lidé — je jich relativně málo — opustili bezpečný „domov“ našeho nebeského Otce Jehovy. (1. Timoteovi 3:15) Někteří z nich mají pocit, že v Boží domácnosti jsou příliš omezováni, a Jehovovy pozorné oči pro ně představují spíše překážku než ochranu. (Srovnej Žalm 32:8.) Zamyslete se nad případem jedné křesťanky, která byla vychována podle biblických zásad, ale později začala zneužívat alkohol a drogy. Když se nyní ohlíží zpět na toto temné období svého života, říká: „Chtěla jsem dokázat, že si umím zařídit lepší život. Chtěla jsem si dělat, co se mi líbilo, a nechtěla jsem, aby mi do toho někdo mluvil.“ Podobně jako marnotratný syn i tato žena hledala nezávislost. Tragédií bylo, že kvůli svému nebiblickému jednání musela být vyloučena z křesťanského sboru. (1. Korinťanům 5:11–13)

8. (a) Jakou pomoc mohou dostat ti, kdo chtějí žít v rozporu s Božími měřítky? (b) Proč by člověk měl pečlivě uvažovat, když si vybírá své náboženství?

⁸ Člověka bolí srdce, když vidí, jak jeho spoluvěřící dává najevo, že chce žít v rozporu s Božími měřítky. (Filipanům 3:18) V takové situaci se starší i jiní duchovně způsobilí křesťané snaží takového chybujícího člověka usměrnit. (Galaťanům 6:1) Nikdo však není nucen, přijmout jho, které na sebe berou křesťanští učedníci. (Matouš 11:28–30; 16:24) I mladí lidé, když dospějí, se musí osobně rozhodnout, jaké náboženství si vyberou. Každý z nás má totiž svobodnou vůli a bude sám za sebe Bohu skládat účty. (Římanům 14:12) Samozřejmě také budeme ‚sklízet, co jsme rozseli‘. Pravdivost této skutečnosti měl záhy poznat marnotratný syn z Ježíšova podobenství. (Galaťanům 6:7, 8)

Zoufalství ve vzdálené krajině

9, 10. (a) Jakou změnu okolností zažil marnotratný syn a jak na ni reagoval? (b) Vysvětli, v jakém smyslu někteří z těch, kdo dnes opouštějí pravé uctívání, zažívají podobný úděl.

⁹ „Když všechno utratil, v celé té krajině nastal krutý hladomor a on začal mít nouzi. Dokonce šel a uchytil se u jednoho občana té krajiny a ten ho poslal na svá pole pást vepře. A toužíval, aby se nasytil lusky rohovníku, které žrali vepři, a nikdo mu nic nedal.“ (Lukáš 15:14–16)

¹⁰ Ačkoli marnotratný syn strádal, ještě neuvažoval o tom, že by se vrátil domů. Místo toho se setkal s jedním občanem té země, který ho zaměstnal jako pasáka vepřů. Mojžíšský Zákon prohlašoval prasata za nečistá zvířata, a proto by takové zaměstnání pravděpodobně nebylo pro Žida přijatelné. (3. Mojžíšova 11:7, 8) Pokud však marnotratný syn měl nějaké výčitky svědomí, musel je zapudit. Vždyť nemohl očekávat, že jeho zaměstnavatel, místní občan, bude brát ohled na pocity zchudlého cizince. Úděl marnotratného syna se podobá zkušenosti mnoha těch, kdo dnes opoušťějí přímou cestu čistého uctívání. Tito lidé často začnou dělat věci, které dříve považovali za ponižující. Například jeden mladík se ve věku sedmnácti let vzbouřil proti křesťanské výchově, kterou dostával. „Nemravností a zneužíváním drog byly vymazány roky biblického školení,“ přiznává. Tento mladík se brzy ocitl ve vězení za ozbrojené přepadení a vraždu. Ačkoli se později duchovně zotavil, za „dočasné potěšení z hříchu“ musel zaplatit nesmírně vysokou cenu. (Srovnej Hebrejcům 11:24–26.)

11. Čím bylo znásobeno dilema marnotratného syna a jak někteří lidé dnes zjistili, že lákadla tohoto světa jsou ‚prázdným podvodem‘?

¹¹ Dilema marnotratného syna bylo znásobeno skutečností, že mu ‚nikdo nic nedal‘. Kam se ztratili jeho noví přátelé? Jelikož byl nyní bez peněz, stal se pro ně jakoby „předmětem nenávisti“. (Přísloví 14:20) Podobně i dnes mnozí z těch, kdo odešli od víry, zjišťují, že lákadla a názory tohoto světa nejsou nic víc než ‚prázdný podvod‘. (Kolosanům 2:8) „Bez Jehovova vedení jsem zakusila mnoho bolesti a duševní trýzně,“ říká jedna mladá žena, která na čas opustila Boží organizaci. „Snažila jsem se splynout se světem, ale protože jsem ve skutečnosti nebyla taková jako ostatní, odvrhli mě. Cítila jsem se jako ztracené dítě, které potřebuje otce, aby je vedl. Tehdy jsem si uvědomila, že potřebuji Jehovu. Už nikdy nechci žít nezávisle na něm.“ Marnotratný syn z Ježíšova podobenství dospěl k podobnému závěru.

Marnotratný syn přichází k rozumu

12, 13. Co některým lidem pomohlo, aby se ‚vzpamatovali‘? (Viz rámeček.)

¹² „Když se vzpamatoval, řekl: ‚Kolik nádeníků mého otce má hojnost chleba, zatímco tady hynu hladem! Vstanu a budu cestovat ke svému otci a řeknu mu: „Otče, zhřešil jsem proti nebi a proti tobě. Již nejsem hoden nazývat se tvým synem. Udělej mě jakoby jedním ze svých nádeníků.“ ‘ Vstal tedy a šel ke svému otci.“ (Lukáš 15:17–20)

¹³ Marnotratný syn „se vzpamatoval“. Na nějakou dobu byl plně zabrán do radovánek — jako by žil v pohádkovém světě. Nyní si však plně uvědomil svůj skutečný duchovní stav. Ano, i když tento mladý muž klopýtl, stále pro něj existovala naděje. Ještě v něm bylo něco dobrého. (Přísloví 24:16; srovnej 2. Paralipomenon 19:2, 3.) A co ti, kdo dnes opouštějí Boží stádo? Bylo by rozumné dojít k závěru, že všichni ztratili naději a že jejich vzpurná dráha jednoznačně dokazuje, že zhřešili proti Božímu svatému duchu? (Matouš 12:31, 32) Nutně to tak být nemusí. Někteří z nich se trápí kvůli tomu, co udělali, a mnozí z nich se časem vzpamatují. „Ani na jeden den jsem nezapomněla na Jehovu,“ říká jedna sestra, když vzpomíná na dobu, kterou strávila mimo Boží organizaci. „Vždy jsem se modlila a doufala, že mě nějakým způsobem jednoho dne přijme a že se budu moci vrátit k pravdě.“ (Žalm 119:176)

14. Co se marnotratný syn rozhodl udělat a jak dal najevo, že k tomu má dostatek pokory?

¹⁴ Co tedy mohou udělat ti, kdo odbočili? V Ježíšově podobenství se marnotratný syn rozhodl vrátit se domů a prosit svého otce o odpuštění. „Udělej mě jakoby jedním ze svých nádeníků.“ To chtěl říci svému otci. Nádeník byl najímán na jeden den a mohl být kdykoli propuštěn. Bylo to ještě nižší postavení, než jaké měl otrok, protože ten byl v určitém smyslu členem rodiny. Marnotratník tedy neměl v úmyslu žádat o to, aby se vrátil do stejného postavení, které měl jako syn. Byl ochoten přijmout nejnižší postavení a den za dnem svému otci dokazovat, že je mu opět věrně oddán. Marnotratného syna však čekalo překvapení.

Srdečné přijetí

15–17. (a) Jak otec reagoval, když uviděl svého syna? (b) Co je znázorněno oděvem, prstenem a sandály, které otec dal svému synovi? (c) Co je ukázáno tím, že otec uspořádal hostinu?

¹⁵ „Zatímco byl ještě daleko, jeho otec ho zahlédl a byl pohnut lítostí a běžel a padl mu okolo krku a něžně ho políbil. Pak mu syn řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi a proti tobě. Již nejsem hoden nazývat se tvým synem. Udělej mě jakoby jedním ze svých nádeníků.‘ Ale otec řekl svým otrokům: ‚Vyneste rychle to nejlepší roucho a oblečte mu je a dejte mu na ruku prsten a na nohy sandály. A přiveďte vykrmeného mladého býka, poražte ho a jezme a radujme se, protože tento můj syn byl mrtvý, ale opět ožil; byl ztracen, ale našel se.‘ A začali se radovat.“ (Lukáš 15:20–24)

¹⁶ Všichni milující rodiče by toužili po duchovním zotavení svého dítěte. Umíme si tedy představit, jak otec marnotratného syna každý den pozoruje cestu, jež vede k jeho domu, a dychtivě touží po návratu svého dítěte. A najednou vidí svého syna, jak jde po cestě k domu. Ačkoli je synův vzhled nepochybně změněn, otec ho poznává, zatímco syn „byl ještě daleko“. Otec nehledí na jeho roztrhaný oděv ani na sklíčeného ducha; vidí svého syna a běží mu vstříc.

¹⁷ Když otec doběhl ke svému synovi, padl mu okolo krku a něžně ho políbil. Potom nařídil svým otrokům, aby jeho synovi dali roucho, prsten a sandály. Toto roucho nebylo nějakým obyčejným oděvem, ale bylo to „nejlepší roucho“. Možná šlo o bohatě vyšívané roucho, jaké se dávalo váženému hostu. Otroci obvykle nenosili prsten a sandály, a proto otec chtěl dát tímto způsobem jasně najevo, že jeho syn je opět plnoprávným členem rodiny. Otec však udělal ještě víc. Na oslavu návratu svého syna uspořádal hostinu. Je zřejmé, že tento muž neodpouštěl ani neochotně, ani pouze proto, že to návrat syna vyžadoval — otec chtěl odpustit. Měl z toho radost.

18, 19. (a) Co se z podobenství o marnotratném synovi dozvídáme o Jehovovi? (b) Jak Jehova ‚stále očekává‘ návrat hříšníka, a jak to ukazuje jeho jednání s Judou a Izraelem?

¹⁸ Co se tedy z Ježíšova podobenství o marnotratném synovi dozvídáme o Bohu, kterému máme výsadu sloužit? Za prvé, že Jehova je „milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti a pravdě“. (2. Mojžíšova 34:6) Milosrdenství je nepochybně význačnou Boží vlastností. Je to přirozený způsob, jak Bůh jedná s lidmi, kteří jsou v obtížné situaci. Dále nás Ježíšovo podobenství učí, že Jehova je „přichystaný odpouštět“. (Žalm 86:5) Obrazně řečeno, Jehova stále pečlivě zkoumá srdce hříšných lidí, aby si povšiml jakékoli změny, která by mu poskytla důvod k projevům milosrdenství. (2. Paralipomenon 12:12; 16:9)

¹⁹ Zamyslete se například nad Božím jednáním s Izraelem. Prorok Izajáš byl Jehovou inspirován k tomu, aby o Judě a Jeruzalému prohlásil, že jsou ‚nemocní od chodidla nohy až po hlavu‘. Také však řekl: „Jehova [bude] stále v očekávání, aby vám projevil přízeň, a proto povstane, aby vám projevil milosrdenství.“ (Izajáš 1:5, 6; 30:18; 55:7; Ezekiel 33:11) Jako otec z Ježíšova podobenství, Jehova obrazně stále ‚pozoruje stezku k domovu‘. Dychtivě očekává návrat každého, kdo opustil jeho dům. Není to snad právě to, co bychom očekávali od milujícího otce? (Žalm 103:13)

20, 21. (a) Jakým způsobem jsou dnes mnozí lidé přitahováni k Jehovovu milosrdenství? (b) O čem bude pojednávat následující článek?

²⁰ Každý rok Jehovovo milosrdenství přitahuje mnohé lidi a vede je k tomu, aby se vzpamatovali a vrátili se k pravému uctívání. Jejich blízcí z toho mají nesmírnou radost! Příkladem je křesťanský otec, o němž jsme se zmínili na začátku. Jeho dcera se duchovně zotavila a nyní slouží jako celodobá služebnice. „Jsem tak šťastný, jak jen to je v tomto starém systému věcí možné,“ říká její otec. „Slzy zármutku se změnily v slzy radosti.“ A Jehova se jistě raduje také! (Přísloví 27:11)

²¹ Z podobenství o marnotratném synovi se však můžeme dozvědět ještě více. Ježíš dále rozvinul tento příběh, aby mohl postavit do protikladu Jehovovo milosrdenství a strnulý odsuzující postoj, který měli znalci Zákona a farizeové. Jak to udělal a co to znamená pro nás, to si rozebereme v následujícím článku.

[Poznámky pod čarou]

Opakování

◻ Jak Ježíšův postoj k milosrdenství kontrastuje s postojem farizeů?

◻ Kdo se dnes podobá marnotratnému synovi a v čem?

◻ Jaké okolnosti vedly k tomu, že se marnotratný syn ‚vzpamatoval‘?

◻ Jak otec projevil milosrdenství svému kajícnému synovi?

[Rámeček na straně 11]

‚Vzpamatovali se‘

Někteří lidé byli vyloučeni z křesťanského sboru, ale později se ‚vzpamatovali‘. Co jim pomohlo? Následující komentáře to vysvětlují.

„V srdci jsem stále věděla, kde je pravda. Roky biblického studia a účasti na křesťanských shromážděních ve mě nechaly nesmazatelnou stopu. Jak jsem se mohla dále obracet zády k Jehovovi? On mě neopustil, já jsem opustila jeho. Nakonec jsem si přiznala, jak jsem se mýlila a jak jsem byla tvrdohlavá a že Jehovovo slovo mělo vždy pravdu — ‚sklízíš, co rozséváš‘.“ (C. W.)

„Moje dcerka začala mluvit a to na mě silně zapůsobilo. Chtěla jsem ji totiž naučit takové věci, jako kdo je Jehova a jak se k němu máme modlit. Nemohla jsem spát, a jednou v noci jsem odjela autem do parku a tam jsem se rozplakala. Plakala jsem a poprvé po dlouhé době jsem se modlila k Jehovovi. Pochopila jsem, že ve svém životě potřebuji Jehovu mít, a doufala jsem, že mi odpustí.“ (G. H.)

„Když se začalo mluvit o náboženství, vždycky jsem lidem říkala, že kdybych si měla vybrat náboženství, které učí pravdu, musela bych být svědkem Jehovovým. Pak jsem říkala, že jsem byla svědkem, ale nedokázala jsem podle toho žít, a tak jsem od svědků odešla. Když jsem si to uvědomila, často jsem měla pocity viny a byla jsem nešťastná. Nakonec jsem si přiznala: ‚Nestojím za nic. Musím udělat zásadní změny.‘ “ (C. N.)

„Před třiceti pěti lety byla mně a mému manželovi odňata pospolitost. V roce 1991 jsme pak zažili příjemné překvapení, když nás navštívili dva starší a řekli nám, že je možné vrátit se k Jehovovi. O šest měsíců později jsme měli obrovskou radost z toho, že jsme byli přijati nazpět. Mému manželovi je teď sedmdesát devět let a mně je šedesát tři.“ (C. A.)