Je to chvála, nebo lichocení?

NĚKDO ti řekne: „S tím novým účesem vypadáš skvěle!“ Je to chvála, nebo lichotka? „Ty nové šaty ti sednou!“ Chvála, nebo lichotka? „To je to nejlahodnější jídlo, jaké jsem kdy jedl!“ Je to chvála, nebo lichotka? Když jsou nám dělány takové komplimenty, možná si říkáme, zda jsou míněny skutečně upřímně a opravdově, nebo zda nás naopak mají jen potěšit, a sám mluvčí jim třeba ani nevěří.

Jak můžeme poznat, zda to, co nám lidé říkají, je chvála či lichotka? A záleží na tom? Nemohli bychom to, co říkají, prostě přijmout a taková příjemná slova si vychutnat? A co když někoho chválíme my sami? Zkoumali jsme někdy své pohnutky? Když se nad těmito otázkami zamyslíme, může nám to pomoci, abychom svůj jazyk používali způsobem, který přináší Jehovovi Bohu chválu.

Definice chvály a lichocení

Slovník Webster’s Dictionary definuje chválu jako výraz schválení, uznání; toto slovo může znamenat také uctívání nebo vzdávání slávy. Poslední dva významy se pochopitelně týkají chvály, která je určena Jehovovi Bohu. Je neodmyslitelnou součástí pravého uctívání, protože inspirovaný žalmista vybízí: „Neboť je dobré . . . je to příjemné — chvála je vhodná.“ „Všechno, co dýchá — ať chválí Jah.“ (Žalm 147:1; 150:6)

To však neznamená, že lidé nemají být chváleni. Jistě je to vhodné ve smyslu schválení, uznání nebo příznivého posouzení. V jednom podobenství, které Ježíš vyprávěl svým učedníkům, řekl pán svému služebníkovi: „Dobře jsi udělal, dobrý a věrný otroku!“ (Matouš 25:21)

Lichocení je naopak definováno jako klamná, neupřímná či přehnaná chvála, za níž obvykle stojí pochlebovačovy osobní zájmy. Patolízal někoho rafinovaně chválí, aby získal přízeň či hmotný užitek nebo aby si u chváleného vypěstoval pocit závazku. Pochlebovače tedy motivuje sobectví. Slovy Judy 16 „lichotí lidem pro svůj prospěch“. (Ekumenický překlad)

Biblický názor

Jaký je biblický názor na chválení lidí? Jehova nám v tomto ohledu poskytl vzor. V Bibli máme řečeno, že když budeme činit Jehovovu vůli, sklidíme chválu. Apoštol Pavel říká, že „každému přijde jeho chvála od Boha“. Petr nám říká, že vyzkoušená jakost naší víry může být „shledána jako příčina ke chvále“. Skutečnost, že Jehova bude chválit lidi, nám ukazuje, že upřímně chválit je laskavé a přínosné a že to nemáme opomíjet. (1. Korinťanům 4:5; 1. Petra 1:7)

Podle Bible nám chvála může přijít také od vládních autorit, které pozorují naše dobré chování a právem nás chválí. „Stále čiň dobré,“ je nám řečeno, „a budeš mít od ní chválu.“ (Římanům 13:3) Chválu snad také dostáváme od lidí, kteří říkají to, čemu opravdu věří, a nedělají to ze skrytých pohnutek. V Příslovích 27:2 inspirované Písmo říká: „Kéž tě chválí cizí člověk, a ne tvá vlastní ústa.“ To ukazuje, že přijímat chválu od lidí je správné.

To však neplatí o lichocení. Proč se lichocení Jehovovi nelíbí? Především je neupřímné a neupřímnost Jehova odsuzuje. (Srovnej Přísloví 23:6, 7.) Je také nepoctivé. Žalmista popsal lidi, kteří si nezaslouží Boží schválení: „Druh druhu svému mluví jen podvod jazykem úlisným, obojakým. Znič, Jahve, každý úlisný jazyk.“ (Žalm 12:3, 4, Heger)

Lichocení také není láskyplné. Pohnutkou pro ně je sobectví. Žalmista David mluvil o pochlebovačích a pak citoval jejich slova: „Svým jazykem získáme převahu. Naše rty jsou s námi. Kdo bude nad námi?“ Jehova takové sobce popisuje jako ty, kdo ‚olupují ztrápené‘. Své pochlebovačné jazyky nepoužívají k tomu, aby druhé budovali, ale aby je olupovali a rmoutili. (Žalm 12:4, 5)

Past lichotek

„Zdatný muž, který lichotí svému druhovi, rozprostírá pouhou síť jeho krokům.“ Tato slova moudrého krále Šalomouna jsou skutečně pravdivá. (Přísloví 29:5) Právě lichotkami se farizeové snažili nastražit past Ježíšovi. Řekli: „Učiteli, víme, že jsi pravdomluvný a vyučuješ Boží cestě podle pravdy a nestaráš se o nikoho, neboť nehledíš na vnější vzhled lidí.“ To by mohlo člověka skutečně ukolébat. Avšak Ježíše jejich úlisné řeči nedojaly. Věděl, že jeho pravdivému učení nevěří, ale že se ho snaží přimět, aby řekl něco nesprávného o placení daně césarovi. (Matouš 22:15–22)

Král Herodes z prvního století jednal úplně jinak než Ježíš. Když v Cesareji přednesl veřejný proslov, lid reagoval: „Boží hlas, a ne lidský!“ Herodes nenapomenul zástup za takové klamné, nestoudné chválení, ale naopak tyto lichotky přijal. Jehovův anděl Herodovi okamžitě odplatil: Herodes byl zamořen červy, což vedlo k jeho smrti. (Skutky 12:21–23)

Zralí křesťané si dají pozor, aby lichotky rozeznali. Sboroví starší by si měli dávat pozor, zvlášť když projednávají právní případ s někým, kdo má ústa plná obdivu, a možná dokonce srovnává jednoho staršího s jiným a říká, jak je dotyčný více laskavý a jak se umí lépe vcítit.

Bible jasně ukazuje jinou past nastraženou lichotkami, když mluví o mladíkovi, kterého svůdnice vlákala do nemravnosti. (Přísloví 7:5, 21) Toto varování je v dnešní době aktuální. Mezi lidmi, kteří jsou každý rok vyloučeni z křesťanského sboru, je hodně těch, kdo se dopustili nemravnosti. Měl snad jejich vážný hřích počátek v lichotkách? Lidé velmi touží po uznání a po tom, aby se o nich dobře mluvilo, takže úlisné řeči pochlebovače mohou otupit křesťanův odpor k nesprávnému chování. Kdybychom si na takové věci nedávali pozor, mohlo by to pro nás mít vážné následky.

Střež se před lichotkami

Lichotky uspokojují sebelásku či ješitnost toho, jemuž jsou určeny. Člověk získává přehnaný názor na vlastní hodnotu, a v určitém směru se cítí lepší než ostatní. Filozof François de La Rochefoucauld přirovnal lichotky k padělaným penězům, „které by se nedostaly do oběhu nebýt ješitnosti“. Je tedy dobré se hlídat a dbát na vybídku apoštola Pavla, která nám pomáhá ke střízlivému názoru: „Říkám totiž každému tam mezi vámi, aby si o sobě nemyslel více, než je nutné si myslet, ale myslel tak, aby měl zdravou mysl, každý, jak mu Bůh udělil míru víry.“ (Římanům 12:3)

Ačkoli naším přirozeným sklonem je, že chceme slyšet to, co se líbí našim uším, většinou nejvíce potřebujeme biblické rady a ukázňování. (Přísloví 16:25) Král Achab chtěl slyšet jen to, co by ho potěšilo; jeho sluhové dokonce žádali proroka Mikajáše, aby se jeho slovo stalo „podobným slovu jednoho z nich [Achabových lichotících proroků] a budeš mluvit dobré“. (1. Královská 22:13) Kdyby byl Achab ochoten naslouchat přímočaré řeči a změnit své vzpurné jednání, Izraelité nemuseli utrpět v bitvách strašlivé porážky a sám Achab nemusel zahynout. Ve vlastním zájmu bychom měli být ochotni vzít si k srdci pevné, ale láskyplné rady jmenovaných křesťanských starších, kteří nám chtějí pomoci, abychom zůstali na přímé stezce pravdy a abychom nevyhledávali lidi, kteří nám stále říkají, jak jsme úžasní, a tak lechtají naše uši lichotkami. (Srovnej 2. Timoteovi 4:3.)

Křesťané by se nikdy a z žádného důvodu neměli uchylovat k lichocení. Cíleně se modlí jako věrný Elihu: „Nebudu nikomu stranit, nechci nikomu lichotit; nevím, co je lichocení, to by mě můj Učinitel brzy smetl.“ Měli by pak být schopni říci jako apoštol Pavel: „Vskutku jsme se nikdy neukazovali s lichotivou řečí . . . ani pod nějakou falešnou zástěrkou pro chtivost.“ (Job 32:21, 22, Ekumenický překlad; 1. Tesaloničanům 2:5, 6)

Patřičná chvála

Inspirované přísloví ukazuje, že chvála může sloužit jako prubířský kámen: „Na stříbro je tavící kelímek a na zlato je tyglík, ale charakter prověří chvála.“ (Přísloví 27:21, The New English Bible) Ano, chvála může živit pocity nadřazenosti nebo pýchy, které mohou vést ke zkáze člověka. Když však takový člověk dá najevo, že za všechno, co udělal a co mu přineslo chválu, vděčí Jehovovi, projeví tím svou skromnost a pokoru.

Upřímná chvála za dobré chování nebo výsledky je přínosem pro chválícího i pro chváleného. Přispívá k patřičnému vzájemnému uznání. Povzbuzuje ke chvályhodným cílům. Když zaslouženou pochvalu dostanou mladí lidé, možná že budou pracovat usilovněji. Možná to upevní jejich charakter, když se snaží žít tak, jak se od nich čeká.

Vyhýbejme se tedy lichocení — ani ho nepoužívejme, ani nepřijímejme. Buďme pokorní, když přijímáme chválu. Buďme štědří a nadšení, když chválíme — jednak Jehovu při našem pravidelném uctívání a jednak lidi — upřímnou, zdravou pochvalou a uznáním. A nezapomeňme na to, „jak dobré je slovo v pravý čas“! (Přísloví 15:23)