Opovážlivost vede ke zneuctění

„Přišla opovážlivost? Přijde tedy zneuctění; ale moudrost je u skromných.“ (PŘÍSLOVÍ 11:2)

1, 2. Co je opovážlivost a v jakých ohledech může mít katastrofální následky?

ZÁVISTIVÝ Levita vede zástup povstalců proti mužům, kterým Jehova dal postavení autority. Ctižádostivý kníže osnuje úkladný plán, jak se zmocnit trůnu svého otce. Netrpělivý král nedbá na výslovné pokyny Božího proroka. Tyto tři Izraelity spojuje jeden společný rys: opovážlivost.

² Opovážlivost je charakteristickým rysem srdce a představuje vážné nebezpečí pro každého člověka. (Žalm 19:13) Opovážlivý člověk si troufale dovolí udělat něco, na co nemá právo. To má často katastrofální následky. Opovážlivost byla příčinou toho, že padli králové a zanikly říše. (Jeremjáš 50:29, 31, 32; Daniel 5:20) Stala se léčkou dokonce i pro některé Jehovovy služebníky a způsobila jejich ztroskotání.

3. Jak se můžeme dozvědět o nebezpečích opovážlivosti?

³ Bible tedy odůvodněně uvádí: „Přišla opovážlivost? Přijde tedy zneuctění; ale moudrost je u skromných.“ (Přísloví 11:2) V Bibli nacházíme příklady, které potvrzují, že toto přísloví je pravdivé. Když některé z nich prozkoumáme, pomůže nám to, abychom rozpoznali nebezpečí, které spočívá v překračování příslušných hranic. Zamysleme se tedy nad tím, jak závist, ctižádost a netrpělivost způsobily, že tři muži, o nichž byla zmínka na začátku, jednali opovážlivě, a jak to vedlo k jejich zneuctění.

Závistivý buřič Korach

4. (a) Kdo byl Korach a jaké historické události nepochybně zažil? (b) K jakému nechvalně známému činu dal v pozdějších letech svého života Korach podnět?

⁴ Korach byl Levita Kehatovec, přímý bratranec Mojžíše a Árona. Po desetiletí byl nepochybně věrný Jehovovi. Korach měl výsadu patřit k těm, kdo byli zázračně osvobozeni u Rudého moře, a pravděpodobně se podílel na vykonání Jehovova rozsudku proti Izraelitům, kteří u hory Sinaj uctívali tele. (2. Mojžíšova 32:26) Nakonec se však Korach stal hlavním vůdcem povstání proti Mojžíšovi a Áronovi. K této vzpouře se připojili Rubenovci Datan, Abiram a On a také 250 izraelských náčelníků.a Mojžíšovi a Áronovi řekli: „Už je toho od vás dost, protože všichni, celé shromáždění, jsou svatí, a Jehova je v jejich středu. Pročpak byste se měli pozvedat nad Jehovův sbor?“ (4. Mojžíšova 16:1–3)

5, 6. (a) Proč se Korach vzbouřil proti Mojžíšovi a Áronovi? (b) Proč je možné říci, že Korach pravděpodobně nedoceňoval své postavení v Božím uspořádání?

⁵ Proč se ale Korach vzbouřil, když byl tolik let věrný? Mojžíš jakožto vůdce Izraele jistě nebyl tyranem, protože „byl daleko nejmírnější ze všech lidí, kteří byli na povrchu zemské půdy“. (4. Mojžíšova 12:3) Zdá se však, že Korach Mojžíšovi a Áronovi záviděl a nelibě nesl, že mají takové význačné postavení. Proto řekl — a to na základě mylného předpokladu —, že se svévolně a sobecky vyvýšili nad sbor. (Žalm 106:16)

⁶ Korach měl velmi pravděpodobně problém částečně i s tím, že si nevážil svých vlastních výsad v Božím uspořádání. Je pravda, že Levité Kehatovci nebyli kněžími, nicméně byli to učitelé Božího Zákona. Také nosili vybavení a náčiní svatostánku, když bylo zapotřebí přepravit je na jiné místo. To vůbec nebyl bezvýznamný úkol, protože posvátného náčiní se mohli dotýkat pouze ti, kdo byli z náboženského a mravního hlediska čistí. (Izajáš 52:11) Když tedy Mojžíš Korachovi odpovídal, vlastně se ho ptal: Považuješ snad své pověření za něco tak nedůležitého, že si musíš zabezpečovat i kněžství? (4. Mojžíšova 16:9, 10) Korach si přestal uvědomovat, že největší ctí je sloužit Jehovovi věrně v souladu s jeho uspořádáním, a ne získat nějaké zvláštní postavení či funkci. (Žalm 84:10)

7. (a) Jak Mojžíš vyřešil problém s Korachem a jeho muži? (b) Jaké katastrofální následky měla Korachova vzpoura?

⁷ Mojžíš vyzval Koracha a jeho muže, aby se druhý den ráno shromáždili u stanu setkání a přinesli si nádoby na oheň a kadidlo. Korach a jeho muži nebyli oprávněni předkládat kadidlo, protože nebyli kněžími. Kdyby s nádobami na oheň a s kadidlem přece jen přišli, jasně by tím ukázali, že jsou stále přesvědčeni o svém právu jednat jako kněží — i když měli celou noc na to, aby všechno znovu zvážili. Když příští den ráno přišli, Jehova právem projevil svou zlobu. Pokud jde o Rubenovce, „země otevřela svá ústa a přistoupila k tomu, aby [je] spolkla“. Ostatní vzbouřenci, mezi nimiž byl i Korach, byli pohlceni ohněm od Boha. (5. Mojžíšova 11:6; 4. Mojžíšova 16:16–35; 26:10) Opovážlivost, kterou Korach projevil, vedla k jeho naprostému zneuctění — k tomu, že byl Bohem neschválen.

Odolávejme ‚náchylnosti k závisti‘

8. Jak se ‚náchylnost k závisti‘ může projevit i mezi křesťany?

⁸ Zpráva o Korachovi je pro nás varovným příkladem. Nedokonalí lidé mají ‚náchylnost k závisti‘, a proto se tato vlastnost může projevit i v křesťanském sboru. (Jakub 4:5) Například by pro nás mohlo být důležité získat určité postavení. Podobně jako Korach bychom pak možná záviděli těm, kdo mají výsady, po kterých sami toužíme. Nebo bychom mohli být jako křesťan z prvního století, který se jmenoval Diotrefes. Byl velmi kritický k autoritě apoštolů. Nepochybně to bylo proto, že sám chtěl mít určitou zodpovědnost. Jan napsal, že Diotrefes ‚má rád první místo‘. (3. Jana 9)

9. (a) Jakého postoje k úkolům ve sboru se musíme vyvarovat? (b) Jaký je správný náhled na naše místo v Božím uspořádání?

⁹ Na tom, že křesťan usiluje o odpovědné postavení ve sboru, není samozřejmě nic špatného. Pavel k tomu dokonce povzbuzoval. (1. Timoteovi 3:1) Služební výsady bychom však nikdy neměli považovat za symbol úspěchu, tedy že bychom se jejich získáním jakoby posunuli o jednu příčel nahoru na pomyslném žebříčku. Pamatujme na to, co řekl Ježíš: „Kdokoli se chce stát velkým mezi vámi, bude vaším služebníkem, a kdokoli chce být první mezi vámi, bude vaším otrokem.“ (Matouš 20:26, 27) Bylo by tedy nesprávné závidět těm, kdo mají větší odpovědnost — jako by naše hodnota v Božích očích závisela na tom, jaké „postavení“ máme v Boží organizaci. Ježíš řekl: „Vy všichni jste bratři.“ (Matouš 23:8) Ano, každý, kdo slouží Jehovovi celou duší — ať je to zvěstovatel či průkopník, nově pokřtěný nebo ten, kdo je věrný už dlouho —, má v Jehovově uspořádání svou hodnotu. (Lukáš 10:27; 12:6, 7; Galaťanům 3:28; Hebrejcům 6:10) Je tedy opravdovým požehnáním pracovat bok po boku s miliony lidí, kteří se snaží uplatňovat biblickou radu: „Přepásejte [se] ponížeností mysli k sobě navzájem.“ (1. Petra 5:5)

Ctižádostivý prospěchář Absalom

10. Kdo byl Absalom a jak se pokoušel vetřít do přízně těch, kdo přicházeli ke králi na soud?

¹⁰ Davidův třetí syn Absalom je názorným příkladem v projevování ctižádosti. Tento intrikánský prospěchář se snažil vetřít do přízně těch, kdo přicházeli ke králi na soud. Nejdříve se pokoušel vyvolat dojem, že Davidovi jsou jejich potřeby lhostejné. Pak upustil od lstí a šel přímo k věci. „Kdybych tak byl ustanoven soudcem v zemi, aby ke mně mohl přijít každý, kdo má právní při nebo soud! Pak bych mu jistě učinil po právu,“ pronesl. Absalomovo vychytralé pletichaření neznalo mezí. Bible říká: „Když se nějaký muž přiblížil, aby se mu poklonil, ... napřáhl ruku a popadl ho a políbil ho. A Absalom to tak stále dělal všem Izraelitům, kteří přicházeli na soud ke králi.“ K čemu to vedlo? „Absalom stále kradl srdce izraelských mužů.“ (2. Samuelova 15:1–6)

11. Jak se Absalom snažil uchvátit Davidův trůn?

¹¹ Absalom byl rozhodnut, že uchvátí otcovo kralování. O pět let dříve nechal zavraždit Davidova nejstaršího syna Amnona. Údajným důvodem bylo to, že chtěl pomstít znásilnění své sestry Tamar. (2. Samuelova 13:28, 29) Ale možná si už tehdy myslel na trůn. A tak zavražděním Amnona se bez obtíží zbavil jednoho soka.b Ať to ale bylo jakkoli, když nastal příhodný čas, začal jednat. To, že je králem, nechal ohlašovat po celé zemi. (2. Samuelova 15:10)

12. Vysvětlete, jak Absalomova opovážlivost vedla ke zneuctění.

¹² Nějakou dobu měl Absalom úspěch, protože „spiknutí sílilo, a lid při Absalomovi stále početně narůstal“. Za čas musel král David uprchnout, aby si zachránil život. (2. Samuelova 15:12–17) Absalomova kariéra však záhy skončila. Absalom byl zabit Joabem, vhozen do prohlubně a zasypán kamením. Jen si to představme! Tento ctižádostivý muž, který chtěl být králem, ani nebyl po své smrti řádně pohřben!c To, že byl opovážlivý, opravdu vedlo k jeho zneuctění. (2. Samuelova 18:9–17)

Vyvarujte se sobecké ctižádosti

13. Jak může v srdci křesťana zakořenit ctižádostivý postoj?

¹³ Vzestup Absaloma k moci a jeho následný pád jsou pro nás zdrojem poučení. V dnešním bezohledném světě je běžné, že lidé pochlebují svým nadřízeným a snaží se vetřít do jejich přízně — jen proto, aby na ně zapůsobili nebo aby snad získali nějaké výhody či vyšší postavení. Zároveň se úlisně vyvyšují před svými podřízenými, protože doufají, že si u nich udělají oko a získají jejich podporu. Jestliže si nedáme pozor, může takový ctižádostivý postoj zakořenit i v našem srdci. To se zřejmě stalo některým křesťanům v prvním století, a proto před těmito lidmi museli apoštolové důrazně varovat. (Galaťanům 4:17; 3. Jana 9, 10)

14. Proč bychom se ctižádostivého, povýšeneckého postoje měli vyvarovat?

¹⁴ Ve své organizaci Jehova nemá místo pro ty, kdo vymýšlejí plány, jak sami sebe vyvýšit, pro ty, kdo se snaží ‚prozkoumávat svou vlastní slávu‘. (Přísloví 25:27) Bible varuje: „Jehova odřízne všechny hladké rty, jazyk, který mluví velké věci.“ (Žalm 12:3) Absalom měl hladké rty. Mluvil nabubřele s těmi, do jejichž přízně se potřeboval vetřít — jen proto, aby získal postavení, po němž prahnul. Naproti tomu my zažíváme opravdové požehnání, protože patříme ke společenství bratrů, kteří se řídí Pavlovou radou: „Nic nebudete dělat ze svárlivosti ani ze samolibosti, ale s ponížeností mysli budete považovat ostatní za sobě nadřazené.“ (Filipanům 2:3)

Netrpělivý král Saul

15. Jak se při jedné příležitosti Saul prokázal jako skromný člověk?

¹⁵ Saul, který se později stal izraelským králem, býval skromný. Zamysleme se například nad tím, co se přihodilo v době, kdy byl ještě mladý. Boží prorok Samuel se o něm příznivě vyjadřoval, ale Saul pokorně odpověděl: „Což nejsem Benjamínovec, z nejmenšího z izraelských kmenů, a má rodina nejbezvýznamnější ze všech rodin kmene Benjamín? Proč jsi tedy ke mně mluvil něco takového?“ (1. Samuelova 9:21)

16. V jakém ohledu projevil Saul netrpělivost?

¹⁶ S postupem času se však Saulova skromnost vytratila. V době války s Filištíny odešel do Gilgalu, kde měl čekat, až přijde Samuel a předloží Bohu oběti a snažné prosby. Když ve smluvenou dobu Samuel nepřišel, Saul sám opovážlivě obětoval zápalnou oběť. Právě ve chvíli, kdy s oběťmi skončil, dorazil Samuel. „Cos to učinil?“ zeptal se. Saul odpověděl: „Viděl jsem, že lid se ode mne rozběhl a ty — ty jsi nepřišel v ustanovených dnech... Přinutil jsem se tedy a obětoval zápalnou oběť.“ (1. Samuelova 13:8–12)

17. (a) Proč by se na první pohled mohlo zdát, že Saulovo počínání bylo ospravedlnitelné? (b) Proč Jehova pokáral Saula za jeho netrpělivé jednání?

¹⁷ Na první pohled by se mohlo zdát, že Saulovo počínání bylo ospravedlnitelné. Vždyť Boží lid byl „v úzkých“, „pod těžkým tlakem“, a chvěl se, protože jeho situace byla zoufalá. (1. Samuelova 13:6, 7) Jistě není špatné projevit iniciativu, jestliže si to okolnosti vyžadují.d Nezapomeňme však na to, že Jehova dokáže číst v srdci a rozpoznat naše nejniternější pohnutky. (1. Samuelova 16:7) Musel tedy u Saula vidět něco, o čem biblická zpráva přímo nepíše. Jehova si například mohl povšimnout, že Saulova netrpělivost byla podnícena pýchou. Saula možná velmi popudilo, že on, král celého Izraele, musí čekat na muže, který byl v jeho očích starým, otálejícím prorokem. Ať už to bylo jakkoli, Saul měl dojem, že ho Samuelova pomalost opravňuje vzít záležitosti do svých rukou a nedbat výslovných pokynů, které dostal. K čemu to vedlo? Samuel nepochválil Saulovu iniciativu, ale naopak ho pokáral: „Tvé království nepotrvá..., protože jsi nedodržel, co ti Jehova přikázal.“ (1. Samuelova 13:13, 14) I v tomto případě měla opovážlivost za následek zneuctění.

Chraňme se před netrpělivostí

18, 19. (a) Ukažte, jak netrpělivost může způsobit, že novodobý Boží služebník jedná opovážlivě. (b) Na co bychom měli pamatovat, pokud jde o činnost křesťanského sboru?

¹⁸ Zpráva o Saulově opovážlivém jednání byla do Božího slova zapsána k našemu užitku. (1. Korinťanům 10:11) Je tak snadné nechat se vyvést z míry nedokonalostí našich bratrů. Podobně jako Saul možná začneme být netrpěliví a začneme mít dojem, že mají-li se určité věci vyřešit řádně, musíme je vzít do vlastních rukou. Dejme tomu, že některý bratr má v určitém ohledu vynikající organizační schopnosti. Je přesný, uplatňuje nejnovější postupy týkající se sborové činnosti a je nadaným řečníkem a učitelem. Zároveň má pocit, že ostatní křesťané nedosahují jeho puntičkářských měřítek a že zdaleka nejsou tak schopní, jak by podle něj měli být. Opravňuje ho to snad k tomu, aby projevoval netrpělivost? Měl by tedy své bratry kritizovat a možná naznačovat, že kdyby on nevyvíjel úsilí, nic by se neudělalo a sbor by upadal? To by bylo opovážlivé!

¹⁹ Co ve skutečnosti křesťanský sbor stmeluje? Manažerské schopnosti? Nebo snad výkonnost? Či hloubka poznání? Je pravda, že to všechno přispívá k hladké činnosti sboru. (1. Korinťanům 14:40; Filipanům 3:16; 2. Petra 3:18) Ježíš však řekl, že jeho následovníky bude možné poznat zejména podle jejich lásky. (Jan 13:35) Proto si starostliví starší, i když jsou pořádní, uvědomují, že sbor není podnik, který potřebuje přísné vedení. Naopak, sbor je tvořen stádem, které potřebuje něžnou péči. (Izajáš 32:1, 2; 40:11) Opovážlivé přehlížení těchto zásad často vede ke sporům. Naproti tomu zbožný pořádek přináší pokoj. (1. Korinťanům 14:33; Galaťanům 6:16)

20. O čem bude pojednávat následující článek?

²⁰ Biblické zprávy o Korachovi, Absalomovi a Saulovi jasně ukazují, že opovážlivost vede ke zneuctění, jak se píše v Příslovích 11:2. V tomto biblickém verši se však ještě říká: „Moudrost je u skromných.“ Co je skromnost? Které biblické příklady nám tuto vlastnost pomohou lépe pochopit a jak ji můžeme projevovat v dnešní době? O těchto otázkách bude pojednávat následující článek.

[Poznámky pod čarou]

„Moudrost je u skromných“

„Co od tebe Jehova žádá zpět, než abys ... byl skromný, když chodíš se svým Bohem?“ (MICHEÁŠ 6:8)

1, 2. Co je skromnost a jak se liší od opovážlivosti?

VÝZNAMNÝ apoštol na sebe nechce obracet pozornost. Odvážný izraelský soudce o sobě mluví jako o tom nejmenším v domě svého otce. Největší člověk, jaký kdy žil, uznává, že nemá neomezenou autoritu. Všichni tito muži projevují skromnost.

² Skromnost je opakem opovážlivosti. Člověk, který je skromný, střízlivě hodnotí své schopnosti a své zásluhy a není domýšlivý ani samolibý. Skromný člověk není pyšný, vychloubačný ani ctižádostivý, ale vždy si je vědom svých omezení. Respektuje tedy pocity a názor druhých a bere na ně patřičný ohled.

3. V jakém smyslu je moudrost „u skromných“?

³ Bible proto zcela odůvodněně říká: „Moudrost je u skromných.“ (Přísloví 11:2) Skromný člověk je moudrý, protože žije způsobem, který Bůh schvaluje, a protože se vyhýbá opovážlivému postoji, jenž vede ke zneuctění. (Přísloví 8:13; 1. Petra 5:5) O tom, že ve skromnosti je moudrost, svědčí život mnoha Božích služebníků. Uvažujme o těch třech příkladech, které byly zmíněny v úvodním odstavci.

Pavel — ‚podřízený‘ a ‚správce‘

4. Jaké jedinečné výsady měl Pavel?

⁴ Mezi prvními křesťany byl Pavel významnou osobností a je pochopitelné, proč to tak bylo. Během své služby totiž procestoval po moři a po souši tisíce kilometrů a založil mnoho sborů. Jehova Pavlovi požehnal i v tom smyslu, že mu dal některá vidění a také dar mluvit cizími jazyky. (1. Korinťanům 14:18; 2. Korinťanům 12:1–5) Kromě toho Pavla inspiroval k napsání 14 dopisů, které jsou nyní součástí Křesťanských řeckých písem. Proto je o Pavlovi možné říci, že usilovně pracoval více než všichni ostatní apoštolové. (1. Korinťanům 15:10)

5. Jak Pavel prokázal, že o sobě smýšlí skromně?

⁵ Pavel byl v popředí křesťanské činnosti, a proto by se někdo mohl domnívat, že se vyhříval na výsluní slávy, a že svou autoritu dokonce dával okázale najevo. Tak to ale nebylo, protože Pavel byl skromný. Napsal o sobě, že je „nejmenší z apoštolů“, a dodal: „Nejsem hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží sbor.“ (1. Korinťanům 15:9) Jakožto bývalý pronásledovatel křesťanů Pavel nikdy nezapomněl, že za svůj vztah k Bohu vděčí jedině nezasloužené laskavosti, a že dvojnásob to platí v případě zvláštních služebních výsad, které má. (Jan 6:44; Efezanům 2:8) Pavel se tedy nedomníval, že díky mimořádným výsledkům, kterých dosáhl ve službě, je nadřazen ostatním. (1. Korinťanům 9:16)

6. Jak Pavel projevil skromnost ve svém jednání s Korinťany?

⁶ To, že Pavel projevoval skromnost, bylo patrné zejména z toho, jak jednal s Korinťany. Někteří z nich byli zřejmě oslněni těmi muži, o nichž si mysleli, že jsou to významní dozorci. K nim patřil Apollos, Kéfas a samotný Pavel. (1. Korinťanům 1:11–15) Pavel si však od Korinťanů nejen nevynucoval chválu, ale ani nezneužíval jejich obdivu. Když je navštívil, nepředváděl se „výstřední řečí ani moudrostí“. Naopak. Pavel o sobě a o svých společnících řekl: „Ať nás člověk hodnotí tak, jakože jsme podřízení Krista a správci Božích posvátných tajemství.“a (1. Korinťanům 2:1–5; 4:1)

7. Jak Pavel projevoval skromnost i tehdy, když dával rady?

⁷ Pavel projevoval skromnost dokonce i tehdy, když musel dát důraznou radu nebo když někoho musel usměrnit. Nevyužíval vlivu, který vyplýval z jeho apoštolské autority, ale spolukřesťany naopak snažně prosil „při Božím soucitu“ a „na základě lásky“. (Římanům 12:1, 2; Filemonovi 8, 9) Proč to Pavel dělal? Protože na sebe doopravdy pohlížel jako na ‚spolupracovníka‘ svých bratrů, a ne jako na ‚pána nad jejich vírou‘. (2. Korinťanům 1:24) Je nepochybné, že právě díky své skromnosti byl Pavel křesťanským sborům v prvním století velmi drahý. (Skutky 20:36–38)

Se skromností pohlížejme na své výsady

8, 9. (a) Proč bychom na sebe měli pohlížet se skromností? (b) Jak mohou skromnost projevovat ti, kdo mají určitou míru odpovědnosti?

⁸ Pavel dal znamenitý příklad křesťanům v dnešní době. Ať už nám byly svěřeny jakékoli úkoly, nikdo z nás by se neměl domnívat, že je ostatním nadřazen. Pavel napsal: „Jestliže si ... někdo myslí, že je něco, když není nic, klame svou vlastní mysl.“ (Galaťanům 6:3) Proč? Protože „všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy“. (Římanům 3:23; 5:12) Ano, nikdy bychom neměli zapomenout na to, že jsme po Adamovi všichni zdědili hřích a smrt. Z našeho poníženého hříšného stavu nás žádné zvláštní výsady nepozvedají. (Kazatel 9:2) Stejně jako to bylo v případě Pavla, i dnes lidé mohou získat vztah k Bohu jedině díky nezasloužené laskavosti, a dvojnásob to platí, když mají ve službě pro Jehovu nějaké výsady. (Římanům 3:12, 24)

⁹ Člověk, který je skromný a tuto skutečnost si uvědomuje, se ani nerozplývá nad svými výsadami, ani se nechlubí tím, čeho dosáhl. (1. Korinťanům 4:7) Když dává radu nebo když někoho usměrňuje, jedná jako spolupracovník, a ne jako pán. Jistě by nebylo správné, kdyby si ten, kdo v určitých ohledech vyniká, vynucoval od druhých chválu nebo kdyby zneužíval toho, že ho spoluvěřící obdivují. (Přísloví 25:27; Matouš 6:2–4) Chvála, která má skutečnou hodnotu, pochází od druhých lidí a je spontánní. A pokud nás někdo pochválí, neměli bychom si kvůli tomu o sobě myslet víc, než je nutné. (Přísloví 27:2; Římanům 12:3)

10. Vysvětlete, jak ti křesťané, kteří na první pohled možná působí obyčejně, mohou být opravdu „bohatí ve víře“.

¹⁰ Jestliže je nám svěřena určitá míra odpovědnosti, skromnost nám pomůže, abychom si nepřipisovali nepatřičnou důležitost a nevytvářeli dojem, že sboru se daří jedině díky našemu úsilí a našim schopnostem. Možná máme například mimořádné nadání vyučovat. (Efezanům 4:11, 12) Jsme-li však skromní, musíme uznat, že mezi velmi důležité věci, které se na sborových shromážděních naučíme, patří i ty, jež nejsou pronášeny z pódia. Cožpak nejste povzbuzeni, když vidíte, jak například křesťan, který je na výchovu svých dětí sám, pravidelně přichází do sálu Království společně se svými dětmi? Nebo jak ten, kdo trpí depresemi, věrně chodí na shromáždění, i když ho neustále sužuje pocit bezcennosti? Nebo jak mladí lidé stále dělají duchovní pokroky, přestože jsou ve škole i jinde vystaveni špatným vlivům? (Žalm 84:10) Tito křesťané možná nejsou středem pozornosti. Ostatní členové sboru často ani neregistrují, jakými zkouškami ryzosti tito křesťané procházejí. Přesto mohou být ‚ve víře bohatí‘ stejně jako ti, kdo mají význačnější postavení. (Jakub 2:5) Vždyť koneckonců právě věrností si získáváme Jehovovu přízeň. (Matouš 10:22; 1. Korinťanům 4:2)

Gideon — „Ten nejmenší“ v domě svého otce

11. V jakém ohledu projevil skromnost Gideon, když mluvil s Božím andělem?

¹¹ Gideon byl statný mladý muž z kmene Manasse a žil v nepokojném období izraelských dějin. Sedm let Boží lid zažíval útlak ze strany Midianitů. Nastal však čas, aby Jehova svůj lid vysvobodil. Gideonovi se tedy zjevil anděl a řekl mu: „Jehova je s tebou, ty statečný, silný.“ Gideon byl skromný člověk, a proto se neoddával pocitu hrdosti, kterého díky tomuto nečekanému komplimentu mohl nabýt. Naopak, andělovi uctivě odpověděl: „Omluv mě, můj pane, ale jestliže je Jehova s námi, proč to všechno potom na nás přišlo?“ Anděl celou situaci Gideonovi vysvětlil a řekl mu: „Jistě Izrael zachráníš z Midianovy dlaně.“ Jak na to Gideon reagoval? Nesápal se lačně po svém pověření jako po příležitosti udělat ze sebe národního hrdinu, ale naopak odpověděl: „Omluv mě, Jehovo. Čím zachráním Izrael? Pohleď, můj tisíc je ten nejmenší v Manassem, a já jsem ten nejmenší v domě svého otce.“ To byla opravdová skromnost. (Soudci 6:11–15)

12. Jak Gideon projevil rozvážnost při plnění svého úkolu?

¹² Než však Jehova poslal Gideona do bitvy, vyzkoušel ho. Jakým způsobem? Řekl Gideonovi, aby zničil Baalův oltář, který patřil jeho otci, a aby podetnul posvátný kůl, jenž stál vedle oltáře. Ke splnění tohoto úkolu bylo zapotřebí odvahy, ale v tom, jak ho vykonal, projevil Gideon také skromnost a rozvážnost. Místo aby z vykonání svého úkolu udělal veřejnou podívanou, pracoval pod pláštíkem noci, kdy bylo velmi pravděpodobné, že jeho počínání zůstane nepovšimnuto. Gideon ke svému úkolu přistupoval také s patřičnou opatrností. Vzal si s sebou deset sluhů, a to zřejmě proto, aby někteří z nich mohli držet stráž a ostatní mu pomáhali zničit oltář a posvátný kůl.b Ať už ale byl důvod jakýkoli, s Jehovovým požehnáním Gideon svůj úkol splnil a časem ho Bůh použil k tomu, aby vysvobodil Izrael z ruky Midianitů. (Soudci 6:25–27)

Projevujme skromnost a rozvážnost

13, 14. (a) Jak můžeme my projevovat skromnost, když je nám svěřena nějaká služební výsada? (b) Jak dal bratr A. H. Macmillan znamenitý příklad v projevování skromnosti?

¹³ Z toho, jak Gideon projevoval skromnost, se můžeme hodně naučit. Jak například reagujeme, když je nám svěřena určitá služební výsada? Myslíme v prvé řadě na to, že díky tomu získáme důležité postavení nebo určitou vážnost? Nebo spíše skromně a na modlitbách zvažujeme, zda jsme schopni vyhovět požadavkům kladeným na daný úkol? V tomto ohledu dal znamenitý příklad bratr A. H. Macmillan, který svůj pozemský život ukončil v roce 1966. První prezident Watch Tower Society C. T. Russell se kdysi bratra Macmillana zeptal, kdo by podle něj měl v jeho nepřítomnosti převzít dohled nad dílem. V rozhovoru, který následoval, bratr Macmillan neprosazoval sám sebe, i když to pro něj mohlo být celkem výhodné. Bratr Russell ho nakonec požádal, aby si rozmyslel, zda by tento úkol přijal on. „Zůstal jsem jako omráčen,“ napsal bratr Macmillan o řadu let později. „Opravdu jsem o tom velmi vážně přemýšlel a nějakou dobu jsem se v té věci modlil. Teprve pak jsem mu řekl, že budu šťasten, jestliže mu budu moci pomáhat, jak nejlépe dokážu.“

¹⁴ Nedlouho potom bratr Russell zemřel a jeho úřad prezidenta Watch Tower Society se uvolnil. Během poslední kazatelské cesty bratra Russella řídil dílo bratr Macmillan, a proto mu jeden bratr řekl: „Macu, máš velkou šanci, že to místo dostaneš. Byl jsi zvláštním zástupcem bratra Russella vždy, když byl pryč, a on nám všem říkal, ať děláme, co ty řekneš. A teď odjel a už se nevrátil. Zdá se tedy, že právě ty jsi mužem, který nastoupí po něm.“ Bratr Macmillan odpověděl: „Bratře, takhle se na to nemůžeš dívat. Toto je Pánovo dílo a v Pánově organizaci získáš jedině to postavení, které Pán uzná za vhodné ti dát. A jsem si jist, že já se pro tu práci nehodím.“ Bratr Macmillan pak do úřadu prezidenta doporučil někoho jiného. Podobně jako Gideon o sobě smýšlel skromně — a tento postoj bychom si měli osvojit.

15. V jakých praktických ohledech můžeme projevovat rozlišovací schopnost, když kážeme druhým lidem?

¹⁵ I my bychom měli projevovat skromnost v tom, jak vykonáváme své pověření. Gideon byl rozvážný a jednal tak, aby své odpůrce zbytečně nerozhněval. I my bychom při vykonávání kazatelského díla měli být skromní a rozvážní v tom, jak mluvíme s druhými lidmi. Je sice pravda, že se účastníme duchovního válčení, jehož cílem je vyvracet ‚silně zakořeněné věci‘ a „uvažování“. (2. Korinťanům 10:4, 5) Ale přesto nechceme s druhými mluvit svrchu ani jim zavdávat příčinu k tomu, že by se nad naším poselstvím pohoršovali. Měli bychom naopak respektovat jejich názory, klást důraz na to, v čem se shodneme, a potom se zaměřovat na kladné stránky našeho poselství. (Skutky 22:1–3; 1. Korinťanům 9:22; Zjevení 21:4)

Ježíš — Největší příklad skromnosti

16. Jak Ježíš ukázal, že o sobě smýšlí skromně?

¹⁶ Nejlepším příkladem v projevování skromnosti je Ježíš Kristus.c Měl důvěrný vztah ke svému Otci, a přesto se nezdráhal přiznat, že některé záležitosti přesahovaly rámec jeho autority. (Jan 1:14) Když například matka Jakuba a Jana vznesla žádost, aby její dva synové seděli vedle Ježíše v jeho království, Ježíš řekl: „Není ... na mně, abych vám dal posadit se po mé pravici a po mé levici.“ (Matouš 20:20–23) Při jiné příležitosti Ježíš otevřeně připustil: „Nemohu dělat ani jedinou věc ze své vlastní iniciativy; ... nehledám svou vlastní vůli, ale vůli toho, který mě poslal.“ (Jan 5:30; 14:28; Filipanům 2:5, 6)

17. Jak Ježíš projevoval skromnost v jednání s druhými lidmi?

¹⁷ Ježíš v každém ohledu převyšoval nedokonalé lidi a od svého Otce, Jehovy, měl autoritu, jakou nikdo z lidí neměl. Ježíš však se svými následovníky jednal se skromností. Neskličoval je tím, že by okázale dával najevo své poznání. Byl citlivý a soucitný a bral v úvahu jejich lidské potřeby. (Matouš 15:32; 26:40, 41; Marek 6:31) Ježíš tedy, ačkoli byl dokonalý, nebyl perfekcionista. Nikdy od svých učedníků nevyžadoval víc, než mohli dát, a nikdy na ně nenakládal víc, než mohli unést. (Jan 16:12) Není tedy divu, že být s ním bylo pro mnohé lidi osvěžením. (Matouš 11:29)

Napodobujme Ježíšův příklad skromnosti

18, 19. Jak můžeme Ježíšovu skromnost napodobit (a) v tom, jak pohlížíme sami na sebe, a (b) v tom, jak jednáme s druhými lidmi?

¹⁸ Jestliže skromnost projevoval největší člověk, jaký kdy žil, oč více bychom to měli dělat my. Nedokonalí lidé často nechtějí přiznat, že jednoduše nemají neomezenou autoritu. Křesťané však napodobují Ježíše, a proto se snaží být skromní. Nejsou natolik pyšní, že by nesvěřili určitou odpovědnost těm, kdo splňují odpovídající požadavky. Ani nejsou domýšliví nebo neochotní přijmout pokyny od těch, kdo jsou oprávněni je dávat. Jsou ochotni spolupracovat a tak přispívají k tomu, aby se ve sboru všechno dělo „slušně a uspořádaně“. (1. Korinťanům 14:40)

¹⁹ Skromnost nás také podnítí, abychom byli rozumní v tom, co očekáváme od druhých, a abychom brali v úvahu jejich potřeby. (Filipanům 4:5) Možná máme určité schopnosti a silné stránky, které druhým chybí. Jestliže však jsme skromní, nebudeme vždycky očekávat, že druzí budou jednat tak, jak bychom chtěli my. Když si uvědomíme, že každý člověk má svá omezení, pak druhým jejich chyby promineme se vší skromností. Petr napsal: „Především mějte jeden k druhému vřelou lásku, protože láska přikrývá množství hříchů.“ (1. Petra 4:8)

20. Co můžeme dělat, abychom překonali sklon k opovážlivosti?

²⁰ Ukázali jsme si, že moudrost opravdu je u skromných. Ale co když zjistíme, že skromnost není naší silnou stránkou, ale že máme sklon být opovážliví? Nezoufejme. Jednejme spíše podle příkladu Davida, který se modlil: „Od opovážlivých skutků zdržuj svého sluhu; ať mě neovládnou.“ (Žalm 19:13) Pokud budeme napodobovat víru takových mužů, jako byli Pavel, Gideon a především Ježíš Kristus, potom sami na sobě zažijeme pravdivost slov: „Moudrost je u skromných.“ (Přísloví 11:2)

[Poznámky pod čarou]