Hlasatelé Království vyprávějí

„Jehovovo jméno je silná věž“

DOBA, ve které žijeme, je nestálá. Náš zdánlivě klidný život se může přes noc změnit. Některým lidem se stalo, že se nečekaně ocitli ve velmi nebezpečné situaci. Člověka mohou ohrozit politické nepokoje, mohl by ho také potkat útok nějakého násilníka, přírodní katastrofa nebo vážná nemoc. Kam by se měl křesťan vždy obracet o pomoc, když je jeho život v nebezpečí?

David, misionář, který žije v jedné z odboček Watch Tower Society, poznal odpověď na tuto otázku, když prožil jistou děsivou událost. David slouží v odbočce jako řidič, a proto jednoho dne ráno jel vyzvednout některé externí pracovníky betelu (dobrovolné pracovníky, kteří nebydlí v odbočce). Byla ještě tma. Právě vyzvedl Rosalíi a projížděl kolem policejní stanice, když vtom uslyšel výstřel.

Pak už měly události rychlý spád. Slyšel něco, co znělo jako rána dělobuchu, a uvědomil si, že mu z jedné pneumatiky se sykotem uniká vzduch. Náhle spatřil, jak uprostřed silnice stojí voják a míří na něho puškou. Témeř v jednom okamžiku se staly tři věci: série výstřelů proděravěla bok džípu a roztříštila okna; David a Rosalía se rychle sehnuli; voják prostřelil přední sklo ve výši Davidových očí.

Zatímco byl džíp ostřelován, David se ve skrčené poloze usilovně snažil zabrzdit. On i Rosalía si mysleli, že nyní zahynou. Nahlas se modlili k Jehovovi, prosili ho, aby je střežil. Rosalía později řekla, že v té chvíli si představovala to, jak bude reagovat její rodina, až se dozví o její smrti!

Stále živi!

Konečně hluk střelby a tříštícího se skla ustal a David se ohlédl na Rosalíi. Krev mu ztuhla v žilách. Na jejích zádech uviděl malou krvavou skvrnu. Byl to však letící střep, co se jí zarylo do těla, ne kulka. Kolena měla poškrábaná od roztříštěného skla a tekla jí z nich krev, ale vypadala, že jinak je v pořádku.

K džípu přistoupili muži ve vojenských uniformách s bílými páskami na rukou a přikázali Davidovi a Rosalíi, aby s rukama nad hlavou vystoupili z vozu. Jeden voják, který měl mezi ostatními vojáky patrně vyšší hodnost, se obrátil na jiného vojáka a řekl: „Bylo ti řečeno, abys na civilisty nestřílel.“ Voják se omlouval a tvrdil, že slyšel střelbu a domníval se, že to střílí někdo z džípu.

David sebe i Rosalíi představil jako svědky Jehovovy, a to se setkalo s příznivou odezvou. Vysvětlil, kam jel, ale vojáci je přesto chtěli zajmout. Brzy ráno jedna vojenská frakce patrně provedla státní převrat a David s Rosalíí projížděli kolem policejní stanice ve chvíli, kdy ji vojáci obsazovali.

Rosalía byla velmi otřesena, ale statečně zachovala klid, zatímco David na vojácích vyprošoval propuštění. Konečně směli odejít, ovšem bez džípu. Museli jít pěšky do jedné nedaleké ulice a počkat na autobus, který je dovezl do odbočky. Tam se o Rosalíi postarali na ošetřovně.

Síla modlitby

David se z této zkušenosti poučil: nikdy nepodceňujme sílu úpěnlivé modlitby, nikdy nezapomínejme, že když se odvážně představíme jako svědkové Jehovovi, může to pro nás často být ochranou. Slova „Jehovovo jméno je silná věž. Do ní utíká spravedlivý a je chráněn“ mohou být pravdivá i doslovně. — Přísloví 15:29; 18:10; Filipanům 4:6.

[Podpisek obrázku na straně 19]

Fotografía de Publicaciones Capriles, Caracas, Venezuela