Jednejme s druhými tak, jak si to Bůh přeje

1–3. (a) Co se mnoha křesťanům vybaví, když se začne mluvit o starověkém Tyru? (b) Jaké vztahy měli mezi sebou král Chiram a Izrael? (c) V jakém směru se můžeme z jednání Tyru poučit?

CO SE vám vybaví, když se začne mluvit o starověkém Tyru? Mnozí křesťané by si vzpomněli na to, jak se splnilo jedno proroctví, když Alexandr Veliký shromáždil trosky z rozvalin pevninské části tohoto města a vystavěl z nich násep k novějšímu Tyru vybudovanému na ostrově, který pak zničil. (Ezekiel 26:4, 12; Zecharjáš 9:3, 4) Napadlo by vás ale při zmínce o Tyru uvažovat o tom, jak bychom měli jednat se svými duchovními bratry a dalšími lidmi a jak bychom s nimi naopak jednat neměli?

² Proč byl Tyros zničen? „Kvůli třem vzbouřením Tyru . . ., kvůli tomu, že celou skupinu vyhnanců předali Edomu a protože nepamatovali na smlouvu bratrů. A pošlu oheň na zeď Tyru.“ (Amos 1:9, 10) V dřívějších dobách tyrský král Chiram projevil Davidovi laskavost a dodal mu stavební materiál na Šalomounův chrám. Šalomoun zase s Chiramem uzavřel smlouvu a dal mu města v Galileji. Chiram oslovoval Šalomouna „můj bratře“. (1. Královská 5:1–18; 9:10–13, 26–28; 2. Samuelova 5:11) Když ale Tyros ‚nepamatoval na smlouvu bratrů‘ a prodával některé Boží ctitele do otroctví, Jehova si toho dobře všímal.

³ Jaké poučení si můžeme vzít z toho, že Bůh tyrské Kananejce za jejich drsné zacházení s jeho lidem odsoudil? Klíčová myšlenka se týká našeho jednání se spolukřesťany. V předchozích kapitolách této knihy jsme si všimli některých rad, které 12 proroků uvedlo k jednání s druhými — například že máme být poctiví v obchodních záležitostech a chovat se cudně. Podnětů, jak máme s druhými lidmi jednat, aby se to Bohu líbilo, je však v těchto 12 knihách daleko víc.

NERADUJME SE Z CIZÍHO NEŠTĚSTÍ

4. V jakém smyslu byli Edomité ‚bratry‘ Izraelitů, ale jak s nimi zacházeli?

⁴ Poučení si můžeme vzít i z toho, že Bůh odsoudil Edom, což byl národ sousedící s Izraelem. Bůh mu řekl: „Neměl jsi přihlížet v den svého bratra, v den jeho nezdaru; a neměl ses radovat nad syny Judy v den, kdy hynuli.“ (Obadjáš 12) Tyřané byli „bratry“ Izraelitů v obchodních záležitostech, ale Edomité byli jejich bratry doslova, protože pocházeli z Esaua, jenž byl Jákobovým dvojčetem. Jako Izraelovy ‚bratry‘ nazýval Edomity dokonce sám Jehova. (5. Mojžíšova 2:1–4) Proto bylo od Edomitů skutečně podlé, když se radovali z neštěstí Židů, které jim způsobili Babylóňané. (Ezekiel 25:12–14)

5. V jakých situacích by se mohlo stát, že bychom jednali podobně jako Edomité?

⁵ Je jasné, že Bohu se ani trochu nelíbilo to, jak Edomité se svými židovskými bratry jednali. Každý z nás si ale může položit otázku: ‚Jak asi Bůh hodnotí moje jednání se spolukřesťany?‘ Měli bychom se zamyslet třeba nad tím, jak se na nějakého bratra díváme a jak s ním jednáme, když věci nejdou zrovna hladce. Představme si například, že nějaký křesťan nás urazí nebo má nějakou neshodu s někým z našich příbuzných. Jestliže máme „příčinu ke stížnosti“, budeme vůči takovému bratrovi chovat zášť? Nebo budeme ochotni na neshodu zapomenout, případně se ji pokusíme urovnat? (Kolosanům 3:13; Jozue 22:9–30; Matouš 5:23, 24) Pokud to totiž neuděláme, mohlo by to ovlivnit naše chování k danému bratrovi — mohli bychom s ním začít jednat chladně, vyhýbat se mu nebo o něm mluvit negativně. Popsanou situaci si ještě dokresleme a představme si, že tento bratr později udělá nějakou chybu a sboroví starší mu možná budou muset dát radu, nebo ho dokonce ukáznit. (Galaťanům 6:1) Budeme jednat podobně jako Edomité a mnout si ruce, že bratr konečně dostal to, co si zaslouží? Jak bychom měli jednat, aby to bylo v souladu s Boží vůlí?

6. Co bychom podle Micheáše 7:18 měli dělat v protikladu k jednání popsanému u Zecharjáše 7:10?

⁶ Jehova ústy Zecharjáše vyjádřil své přání, abychom ‚neplánovali úkladně nic špatného proti sobě navzájem ve svých srdcích‘. (Zecharjáš 7:9, 10; 8:17) Na tuto radu bychom měli pamatovat zvlášť tehdy, když máme pocit, že nějaký bratr ublížil nám osobně nebo někomu z naší rodiny. V takové situaci je snadné začít ‚plánovat ve svém srdci špatné‘ a pak to dát najevo svými skutky. Bůh si ale naopak přeje, abychom napodobovali jeho znamenitý příklad. Vzpomeňme si, že Micheáš napsal, že Jehova „promíjí provinění a přechází přestupek“.a (Micheáš 7:18) Jak můžeme tuto vybídku uplatnit v praxi?

7. Proč bývá nejlepší na urážku prostě zapomenout?

⁷ To, co nějaký spolukřesťan udělal nám nebo někomu z našich příbuzných, se nás možná dotklo, ale jak závažné je to doopravdy? Bible sice popisuje, jaké kroky bychom měli podniknout, když chceme urovnat neshody, nebo když proti nám dokonce někdo zhřeší. Přesto bývá nejlepší na chybu nebo urážku prostě zapomenout a ‚přestupek přejít‘. Položte si otázku: ‚Není to náhodou jeden ze 77 případů, kdy mám bratrovi odpustit? Proč bych na to jednoduše nezapomněl?‘ (Matouš 18:15–17, 21, 22) I když se nám taková urážka nyní zdá závažná, jak závažná bude za tisíc let? Poučme se ze slov v Kazateli 5:20, kde se píše o dělníkovi, který se raduje z jídla a pití: „Nebude často vzpomínat na dny svého života, protože pravý Bůh jej zaměstnává tím, že se jeho srdce raduje.“ Když se takový člověk zaměřuje na věci, které mu dělají radost, snáze zapomene na problémy každodenního života. Mohli bychom tento postoj napodobovat? Pokud se budeme zaměřovat na radost pramenící z toho, že jsme součástí křesťanského společenství bratrů, možná zapomeneme na problémy, které nejsou až tak důležité a na které si v novém světě ani nevzpomeneme. Je to něco úplně jiného než se radovat z cizího neštěstí nebo se užírat kvůli tomu, že nás někdo urazil.

ŘÍKEJME DRUHÝM PRAVDU

8. Kdy může být náročné mluvit pravdu?

⁸ Dvanáct prorockých knih také zdůrazňuje, jak velmi si Bůh přeje, abychom byli pravdomluvní. Samozřejmě se ze všech sil snažíme mluvit s druhými „o pravdě této dobré zprávy“. (Kolosanům 1:5; 2. Korinťanům 4:2; 1. Timoteovi 2:4, 7) Daleko náročnější ale může být říkat pravdu při každodenních rozhovorech s rodinou nebo s duchovními bratry, kdy se mluví o široké škále námětů a situací. Jak to?

9. Když máme chuť neříct celou pravdu, jaké otázky bychom si měli položit?

⁹ Komu z nás se někdy nestalo, že řekl nebo udělal něco nelaskavého a pak byl na svou chybu upozorněn? Asi jsme se potom styděli a cítili se poněkud provinile. Takové pocity ale člověka mohou vést k tomu, že svou chybu začne popírat nebo pro ni hledat nějaké „vysvětlení“. Přitom pravdu překroutí tak, aby se jeho jednání dalo omluvit nebo se zdálo oprávněné. Může se také stát, že v nějaké nepříjemné situaci máme chuť zmínit se jen o určitých skutečnostech a jiné vynechat, a své posluchače tak obrazně řečeno „lakovat“. A tak to, co říkáme, sice může být technicky vzato pravda, ale dojem, který tím vytváříme, je možná naprosto klamný. Nemusí se sice jednat o očividné lhaní, jaké je dnes běžné mezi lidmi ve světě, ale dá se snad v takové situaci říct, že „se svým bližním“ nebo se svým spolukřesťanem ‚mluvíme pravdu‘? (Efezanům 4:15, 25; 1. Timoteovi 4:1, 2) Když se křesťan vyjadřuje tak, že v druhých vědomě vyvolává nesprávný dojem a oni pak věří něčemu, co není pravda nebo co není přesné, jak se na takové jednání asi bude dívat Bůh?

10. Jak proroci popsali jednání, které bylo ve starověkém Izraeli a v Judě obvyklé?

¹⁰ Proroci si uvědomovali, že i muži a ženy zasvěcení Jehovovi někdy přání svého Stvořitele neberou v úvahu. Ozeáš ukázal, co si Bůh myslel o některých lidech v té době. Prorok řekl: „Plenění na ně, vždyť přestupovali proti mně! A sám jsem přistoupil k tomu, abych je vyplatil, ale oni mluvili lži dokonce proti mně.“ Kromě toho, že drze a nepokrytě říkali lži proti Jehovovi, někteří z nich se dokonce snížili k „pronášení kleteb a podvádění“. To znamená, že zřejmě překrucovali skutečnosti, aby druhé obelhali. (Ozeáš 4:1, 2; 7:1–3, 13; 10:4; 12:1) Tato slova Ozeáš zapsal v Samaří, v severním království. Byla situace v Judě lepší? Micheáš řekl: „Jeho vlastní boháči se stali plnými násilí a jeho vlastní obyvatelé mluvili faleš a jazyk v ústech mají šalebný.“ (Micheáš 6:12) Je dobré vědět, že tito proroci odsuzovali „podvádění“ a že kárali ty, kdo měli ‚v ústech šalebný jazyk‘. A tak, i když křesťané by nikdy záměrně nelhali, přesto si každý z nás může položit otázku: ‚Nepodvádím někdy i já a nemám někdy v ústech šalebný jazyk? Co ode mne v tomto směru Bůh očekává?‘

11. Co nám Jehova prostřednictvím proroků říká o tom, jak bychom měli mluvit?

¹¹ Na druhou stranu, Bůh proroky používal také k tomu, aby nám objasnil, jaké dobré vlastnosti bychom měli projevovat. U Zecharjáše 8:16 je napsáno: „To byste měli dělat: Mluvte pravdivě jeden s druhým. S pravdou a soudem pokoje suďte ve svých branách.“ V době Zecharjáše byly brány veřejným místem, kde se starší muži zabývali právními případy. (Rut 4:1; Nehemjáš 8:1) Zecharjáš ale neříká, že čestně se má mluvit jen za takových okolností. Jednat čestně sice musíme při různých oficiálních příležitostech, ale kromě toho jsme vybízeni: „Mluvte pravdivě jeden s druhým.“ To znamená, že pravdu máme říkat i v soukromí, například když doma mluvíme se svým manželským partnerem nebo blízkými příbuznými. Vztahuje se to také na naše každodenní rozhovory se spolukřesťany, ať už s nimi mluvíme tváří v tvář, po telefonu nebo jinak. Právem očekávají, že jim budeme říkat pravdu. Také křesťanští rodiče by měli svým dětem zdůrazňovat, že vyhýbat se klamání je velmi důležité. Mladí lidé si tak budou uvědomovat, že Bůh od nich očekává pravdomluvnost a opravdovou čestnost, a ne šalebný jazyk. (Sefanjáš 3:13)

12. Jaké hodnotné poučení můžeme načerpat z prorockých knih?

¹² Mladý nebo dospělý člověk, který v životě jedná v souladu s pravdou, souhlasí se Zecharjášovou vybídkou: „Milujte . . . pravdu a pokoj.“ (Zecharjáš 8:19) A všimněme si, jak Jehova prostřednictvím Malachiáše popsal příkladné chování svého Syna: „Samotný zákon pravdy se prokázal být v jeho ústech, a na jeho rtech se nenašla nespravedlnost. Chodil se mnou v pokoji a v přímosti.“ (Malachiáš 2:6) Očekává toho snad Jehova od nás méně? Nezapomeňme, že máme k dispozici jeho úplné Slovo, včetně 12 proroků a veškerého poučení, jež z těchto knih můžeme načerpat.

NEJEDNEJME S DRUHÝMI NÁSILNĚ

13. O jakém dalším problému se mluví u Micheáše 6:12?

¹³ Ze slov u Micheáše 6:12 se dozvídáme, že Boží starověký lid škodil druhým například tím, že ‚mluvil faleš a jazyk v ústech měl šalebný‘. V tomto verši je však odhalena ještě jedna vážná vada. Říká se v něm totiž, že „boháči se stali plnými násilí“. V jakém směru se chovali násilně a jaké poučení si z toho můžeme vzít?

14, 15. Jakou pověst, pokud jde o násilí, měly národy obklopující Boží lid?

¹⁴ Zamysleme se nad tím, jakou pověst měly některé okolní národy. Na severovýchodě ležela Asýrie se svým hlavním městem Ninive, o němž prorok Nahum napsal: „Běda městu krveprolévání. Je celé plné podvodu a loupeže. Kořist se nevzdaluje!“ (Nahum 3:1) Asyřané byli známí svou válečnickou agresivitou a krutým zacházením se zajatci. Některé z nich zaživa upalovali nebo stahovali z kůže, zatímco jiné oslepili, uřízli jim nos či uši nebo jim usekli prsty. V knize Bohové, hroby a učenci se píše: „Ninive se trvale vštípilo v paměť lidstva především vražděním, pleněním, útlakem, znásilňováním slabých, válkami a hrůzami všeho druhu.“ Máme k dispozici také vyjádření přinejmenším jednoho očitého svědka (a pravděpodobně zároveň jednoho z pachatelů) takového násilí. Když král Ninive slyšel Jonášovo poselství, řekl o svých poddaných: „Ať se pokryjí pytlovinou, člověk i domácí zvíře; a ať silně volají k Bohu a vrátí se každý od své špatné cesty a od násilí, které bylo v jejich rukou.“ (Jonáš 3:6–8)b

¹⁵ Krutým násilím se však nevyznačovala jen Asýrie. Potrestání si zasluhoval také Edom, který ležel od Judy na jihovýchod. Proč? „Z Edomu, z toho se stane pustina opuštěného úhoru; kvůli násilí vůči judským synům, v jejichž zemi prolévali nevinnou krev.“ (Joel 3:19) Vzali si snad Edomité zmíněné varování k srdci a skončili se svým násilným jednáním? Zhruba o dvě století později Obadjáš napsal: „Tvoji silní muži se zděsí, Temane [edomské město]. . . Kvůli násilí vůči tvému bratru Jákobovi . . . budeš muset být odříznut na neurčitý čas.“ (Obadjáš 9, 10) A jak na tom byl Boží lid?

16. O jakém problému ve své době mluvili Amos a Habakuk?

¹⁶ Prorok Amos popsal situaci v Samaří, hlavním městě severního království: „‚Vizte mnohé nepořádky uprostřed něho a případy šizení uvnitř něho. A nevědí, jak činit to, co je přímočaré,‘ je Jehovův výrok, ‚ti, kdo si střádají násilí a plenění.‘“ (Amos 3:9, 10) Možná byste řekli, že v Judě to bylo jiné, protože tam stál Jehovův chrám. Ale Habakuk, který v Judě žil, se Boha ptal: „Jak dlouho budu k tobě volat o přispění proti násilí, a ty nezachraňuješ? Proč mi dáváš vidět to, co ubližuje, a stále hledíš na pouhé těžkosti? A proč je přede mnou plenění a násilí?“ (Habakuk 1:2, 3; 2:12)

17. Jak Boží lid možná získal sklony k násilnému jednání?

¹⁷ Stalo se snad násilí mezi Božími ctiteli něčím běžným kvůli tomu, že se nechali ovlivnit benevolentním postojem, který k násilí měla Asýrie, Edom a další národy? Šalomoun před takovou možností Izraelity varoval: „Nezačínej závidět násilnému muži, ani si nevol žádnou z jeho cest.“ (Přísloví 3:31; 24:1) Jeremjáš byl později ještě konkrétnější: „Tak řekl Jehova: ‚Vůbec se neuč cestě národů.‘“ (Jeremjáš 10:2; 5. Mojžíšova 18:9)

18, 19. (a) Kdyby Habakuk žil dnes, co by si asi myslel o novodobých násilnostech? (b) Co si o násilí v dnešní době myslíte vy?

¹⁸ Kdyby prorok Habakuk žil v naší době, nebyl by snad dnešní mírou násilí přímo zděšen? Mnozí lidé jsou všudypřítomným násilím zaplavováni už od dětství. Chlapci a děvčata bývají fascinováni animovanými filmy plnými násilí, kde se nějaká postava snaží praštit, vyhodit do vzduchu nebo jinak zničit druhou. Záhy mnoho mladých lidí postoupí k videohrám, ve kterých vyhrává ten, kdo své protivníky postřílí, odpálí nebo jinak zlikviduje. Někteří možná namítnou: „Ale vždyť jsou to jenom hry.“ I přesto však násilné hry hrané na počítači nebo ve videohernách vystavují člověka záplavě násilí, a formují tím jeho postoje a reakce. Následující inspirovaná rada je tedy vskutku pravdivá: „Násilník svede svého bližního a jistě způsobí, aby šel cestou, která není dobrá.“ (Přísloví 16:29)

¹⁹ I když Habakuk byl nucen stále hledět na pouhé těžkosti a na ‚násilí, které bylo před ním‘, netěšilo ho to, ale naopak skličovalo. Můžeme si tedy položit otázku: ‚Seděl by spokojeně vedle mě a díval se spolu se mnou na televizní programy, které pravidelně sleduji?‘ Také se sami sebe zeptejte: ‚Udělal by si čas na to, aby jako divák sledoval takzvané „sportovní události“, jejichž samotná podstata je tak násilná, že při nich hráči musí nosit chrániče podobné brnění starověkých gladiátorů?‘ Mnozí diváci pociťují při určitých sportech vzrušení právě díky tomu, že mezi hráči na hřišti či v aréně dochází k násilným střetům nebo že dochází k potyčkám mezi rozvášněnými fanoušky. V některých kulturách mnozí lidé sledují násilné filmy a videa zaměřená na válečnictví a bojová umění. To si sice lze omlouvat jako zájem o historii nebo o kulturní dědictví národa, ale stane se snad kvůli tomu násilí přijatelnějším? (Přísloví 4:17)

20. Na jaký druh násilí vyjádřil Jehova prostřednictvím Malachiáše svůj názor?

²⁰ Malachiáš mluví o podobném námětu, když poukazuje na to, jak se Jehova díval na zrádné jednání některých Židů vůči jejich manželkám. „‚On nenávidí rozvádění,‘ řekl Jehova, Bůh Izraele; ‚a toho, kdo svůj oděv pokryl násilím.‘“ (Malachiáš 2:16) Hebrejské vyjádření „svůj oděv pokryl násilím“ bývá vysvětlováno různě. Někteří učenci ho chápou tak, že člověk si potřísní oděv krví své oběti, na kterou násilně zaútočil. Každopádně zde Malachiáš otevřeně odsoudil týrání manželského partnera. Ano, Malachiáš kritizoval násilí páchané v rodině a ukázal, že Bůh takové jednání odsuzuje.

21. V jakých situacích se musí křesťané vystříhat násilí?

²¹ Násilí páchané slovně nebo fyzicky v soukromí křesťanské domácnosti není o nic ospravedlnitelnější než násilí na veřejnosti; Bůh totiž vidí oboje. (Kazatel 5:8) Malachiáš sice mluvil o násilí páchaném na manželkách, ale nic v Bibli nenaznačuje, že pokud se nějaký muž dopouští násilí vůči svým dětem nebo zestárlým rodičům, tak to zase tak závažné není. A stejně neomluvitelné je to, když se násilí dopouští žena — ať už na svém manželovi, dětech nebo rodičích. Je pravda, že v rodině tvořené nedokonalými lidmi může vzniknout napětí, jehož výsledkem je někdy podrážděnost nebo hněv. Přesto nám však Bible radí: „Zlobte se, a přece nehřešte; ať slunce nezapadne nad vaší podrážděnou náladou.“ (Efezanům 4:26; 6:4; Žalm 4:4; Kolosanům 3:19)

22. Proč můžeme říct, že je možné nejednat násilně, i když mnozí lidé v našem okolí se násilí dopouštějí?

²² Někteří lidé své násilnické sklony omlouvají slovy: ‚Nemůžu za to, jaký jsem. Vyrůstal jsem v násilnické rodině.‘ Případně: ‚Lidé z naší země nebo kultury jsou ještě vznětlivější a výbušnější než já.‘ Když ale Micheáš odsoudil ‚boháče, kteří se stali plnými násilí‘, nenaznačoval, že oni za to chudáci nemohli, protože vyrůstali v násilné společnosti. (Micheáš 6:12) Noe žil v době, kdy země byla „naplněna násilím“, a v takovém prostředí vyrůstali i jeho synové. Nechali se ale násilným jednáním nakazit? Ani náhodou! „Noe našel přízeň v Jehovových očích“ a jeho synové se řídili jeho příkladem. Díky tomu společně přežili potopu. (1. Mojžíšova 6:8, 11–13; Žalm 11:5)

23, 24. (a) Co nám pomáhá, abychom nebyli známí jako násilníci? (b) Co si Jehova myslí o lidech, kteří s druhými jednají tak, jak si to on přeje?

²³ Svědkové Jehovovi jsou po celém světě známí ne svou násilnou povahou, ale tím, že jsou pokojní. Respektují césarovy zákony postihující násilné jednání a podřizují se jim. (Římanům 13:1–4) Podařilo se jim „překovat své meče v radlice“ a usilují o pokojné vztahy s druhými. (Izajáš 2:4) Snaží se oblékat si „novou osobnost“, což jim pomáhá vyhýbat se násilnému jednání. (Efezanům 4:22–26) A pozorují dobrý příklad křesťanských starších, kteří nesmějí být ‚rváči‘ — to znamená, že nebojují ani slovně, ani doslova. (1. Timoteovi 3:3; Titovi 1:7)

²⁴ Ano, jednat s druhými tak, jak si to Bůh přeje, nejen že je v našich silách, ale dokonce to musíme dělat. Ozeáš říká: „Kdo je moudrý, aby porozuměl těmto věcem? Rozvážný, aby je poznal? Vždyť Jehovovy cesty jsou přímé a chodit po nich budou spravedliví.“ (Ozeáš 14:9)