Mladí lidé se ptají . . .

Proč mě rodiče uvádějí do rozpaků?

Uprostřed hodiny biologie se ti udělá špatně. K tvému zoufalství zavolají ze školy domů a matka je ve chvilce tady — v pantoflích, růžových natáčkách a v těch strašných červených teplácích, které doma nosí. V přesvědčení, že ti jde o život, se k tobě vrhá bez nejmenšího pomyšlení na svůj vzhled. Ale ty máš z její záchranářské horlivosti pramalou radost. Jediné, co ti vyvstává v mysli, je to, jak nemožně a nepořádně vypadá maminka v téhle parádě. A když tě začne před spolužáky obskakovat, nejraději by ses studem propadl. Jsi v strašných rozpacích.

TAKOVÉ příhody snad rozesmějí diváky, ale tobě do smíchu není. Cítíš rozpaky, tak strašný tlak, že bys nejraději umřel. Existuje dokonce výraz ‚umírat rozpaky.‘ A nejsi první, kdo se tak cítí. Starověcí Židé například uznávali ničivou moc rozpaků. Hebrejský talmud přirovnal veřejné zahanbení člověka k prolití jeho krve.

Existují mnohé příčiny rozpaků, ale mnoho mladých lidí se shoduje v tom, že žádná z nich není větší než vlastní rodiče. Seznam toho, co mohou rodiče udělat, aby tě ponížili, se zdá nekonečný: veřejně projevují náklonnost, chlubí se tvými přednostmi, chovají se před tvými přáteli jako děti, vyžadují, aby ses „předváděl“ hostům. I to, jak rodiče vypadají, tě může zahanbovat! Proto není divu, že se někteří mladí lidé děsí pomyšlení, že je někdo uvidí s rodiči.

Proč tě však rodiče tolik přivádějí do rozpaků? ‚Cožpak neznají nic lepšího?‘ říkáš si snad.

Proč tě uvádějí do rozpaků

Rozeberme si nejprve tvé vlastní pocity. Protože jsi mladý, jsi zvláště náchylný k rozpačitosti. Postupně si totiž uvědomuješ, že je na světě víc lidí než jen tvá nejbližší rodina. Chceš být přijímán jinými — zejména vrstevníky — a usilovně se snažíš jednat „správně“. Přirozeně nechceš, aby tento stav narušovalo trapné chování tvých rodičů. Mladičká Linda říká: „Když rodiče udělají něco, co tě uvede do rozpaků, děláš si starosti: ‚Co si o mně pomyslí kamarádi?‘“ Proč tedy rodiče neberou větší ohled na tvé city?

Psycholožka Bernice Berková vypráví, že jedna matka řekla svému zvlášť citlivému dospívajícímu synovi: „Já jsem tu od toho, abych tě přiváděla do rozpaků. Má matka přiváděla do rozpaků mě a ty budeš muset přivádět do rozpaků své děti.“ V tomto drsném výroku je víc než jen zrnko pravdy. Vyvolávání rozpaků ovšem není dědičné, dědičná je nedokonalost.

Rodiče jsou nedokonalí. (Římanům 3:23) Nelze od nich očekávat, že budou vypadat jako manekýni, a také se vždy plně neovládají v řeči ani v jednání, stejně jako ty. Mají také právo se někdy uvolnit a pobavit. To, že občas jednají příliš mladistvě na svůj věk — nebo přímo hloupě — je možná způsob, jak se vyrovnávají se stárnutím. Maminka si neuvědomí, jak trapně na tebe působí, když zkouší nejnovější taneční kroky s tvými přáteli; tatínek třeba bude chtít dokázat, že se na hřišti v košíkové vyrovná mladistvým. Trapné? Možná. Ale je přece ani nenapadlo, že by se tě chtěli dotknout.

Rodičům také leží na srdci tvé zájmy a z nedokonalosti mohou reagovat přehnaně, když se zdá, že je tvé blaho ohroženo. Například biblický pisatel Lukáš vypráví, jak se dvanáctiletý Ježíš s rodinou zúčastnil v Jeruzalémě pasachu. Když se rodiče vraceli domů, všimli si, že Ježíš schází. Pečlivě ho hledali a „nakonec ho našli po třech dnech v chrámu, jak sedí uprostřed učitelů, naslouchá jim a vyptává se jich“. Ježíš měl jistě radost z tohoto rozhovoru s mnohem staršími muži. Ale když se objevila matka, řekla nejspíš přede všemi těmi předními muži národa: „Dítě, proč jsi s námi takhle zacházelo? Podívej se, tvůj otec a já tě v úzkosti hledáme.“ — Lukáš 2:41–48.

Další, co musíš vzít v úvahu, je to, že rodiče mají své problémy; o některých možná ani nevíš. Jejich chování třeba vyvolaly finanční těžkosti, nemoc nebo jiné tlaky.

A konečně většina rodičů je na své potomky hrdá. Rádi se jimi chlubí. To ovšem může vést k nejrůznějším nepříjemným situacím, například že tě požádají, abys zahrál na klavír před matčinými přáteli, nebo že musíš vyslechnout, jak otec kdekomu vykládá, jak jsi „bystrý“.

Uč se tomu čelit

Mladičká Tonia říká, když ji rodiče uvedou do rozpaků: „Hrozně se červenám.“ To snad je sice přirozená reakce, ale jsou i účinnější způsoby, jak to zvládnout. Možná, že počáteční nelibost zmírníš už jen tím, že si připomeneš některé výše uvedené myšlenky. (Přísloví 19:11) Zamysli se ale také nad následujícími podněty:

Přestaň se trápit: Kdyby ses trápil nevím jak, sotva tím něco změníš. (Srovnej Matouše 6:27.) Nejsi přece za své rodiče odpovědný, jsi samostatná osoba. ‚Každý ponese svůj vlastní náklad,‘ říká Galaťanům 6:5. Kromě toho tvá situace není tak zlá, jak se ti jeví. Dr. Joyce L. Vedral říká, že ‚každý rozpačitý dospívající si představuje, že ho sleduje obecenstvo‘. Ale většina lidí není zase tak zvědavá. Vedral dodává: „Většina lidí se víc trápí kvůli pupínku na svém nose než kvůli tvým rodinným problémům.“ Uvědom si také, že i tvoji vrstevníci trpí úzkostmi kvůli dojmu, jímž působí jejich rodiče!

Nezhoršuj situaci ještě víc: Přísloví 27:12 říká: „Chytrý vidí nebezpečí a skryje se.“ (Ekumenický překlad) Když na sebe upozorníš tím, že křičíš: ‚Ale mami!‘, situaci ještě zhoršíš. Asi bude moudřejší ‚skrýt se‘ tím, že zůstaneš zticha. — Kazatel 3:7.

Přijímej potřebné ukázňování: Veřejné pokárání tě snadno může přivést do rozpaků. Ale ukáznění je často zasloužené a rozpaky jsou prostě jeho součástí. (Hebrejcům 12:11) A co když se zdá nezasloužené? Vzpomeň si, jak Ježíš řešil matčin zásah. Zůstal klidný a vysvětlil, oč jde. Ano, Bible říká, že „zůstával. . . podřízen“ svým rodičům. (Lukáš 2:49, 51) Proč to také nezkusit?

Mluv se svými rodiči: Vlídně a uctivě jim řekni, co tě trápí. Účinkuje to! Rosalee sama na sobě zjistila, že „když jim [rodičům] řekneš, jak ti je, a když jim to připadá rozumné, obvykle se snaží napravit se“. Jeden způsob, jak pomoci rodičům, aby to viděli z tvé strany, je zeptat se jich na trapné zážitky z mládí. Možná, že se pak zamyslí nad tvou situací.

Projev porozumění: Jen si vzpomeň, kolikrát jsi uvedl rodiče do rozpaků ty! Udělal jsi to ze zlomyslnosti? Ovšem že ne. Proč by sis měl tedy myslet, že tě rodiče chtějí uvést do rozpaků schválně?

Neztrácej smysl pro humor: Jeden dospívající připustil: „Některým věcem se musíš zasmát. Při zpětném pohledu bývají dost legrační.“ Ano, proč brát nehodu tak vážně? Vzpomeň si, že je „čas se smát“; smysl pro humor někdy zlomí osten ponížení. — Kazatel 3:4.

Kdyby ses kdovíjak snažil, rozpakům se docela nevyhneš. Uplatníš-li však uvedené rady, podaří se ti možná změnit názor na takzvané trapné situace.

Spisovatel Jami Bernard například vypráví: „Maminka mě vždycky nutila, abych se jí držel za ruku při přecházení ulice, i když jsem už byl větší. Jednou jsem ruku odtáhl a zakňoural: ‚Mami, já už to nepotřebuju.‘ Otočila se ke mně a řekla: ‚Ale já ano.‘ Nevím, jestli tím myslela, že se potřebuje o někoho opřít, nebo že se jí stýská po čase, kdy jsem byl její ‚děťátko‘, nebo jestli chce se mnou navázat kontakt a neví přesně jak. Ale teď, když ji při přecházení ulice držím za ruku, cítím nával horlivosti ne z rozpaků, ale z lásky.“ — Časopis Seventeen, prosinec 1985.