Klenoty z Janova evangelia
JEHOVŮV duch inspiroval letitého apoštola Jana, aby zaznamenal působivou zprávu o životě a službě Ježíše Krista. Toto evangelium bylo napsáno asi v roce 98 n. l. v Efezu nebo v jeho blízkosti. Jakého rázu je však tato zpráva? A například jaké klenoty obsahuje?
Z velké části doplňující
Jan si látku vybíral a z toho, co napsal Matouš, Marek a Lukáš, opakoval jen málo. Svou zprávu zaznamenal jako očitý svědek a zpráva je z velké části doplňující, protože z devadesáti procent pojednává o věcech, o nichž se ostatní evangelia nezmiňují. Jedině on například mluví o Ježíšově předlidské existenci a o tom, že „se Slovo stalo tělem“. (1:1–14) Ostatní pisatelé evangelií říkají, že Ježíš vyčistil chrám na konci své kazatelské služby, zatímco Jan říká, že to Ježíš učinil i na začátku. (2:13–17) Jedině tento letitý apoštol nám vypráví o některých Ježíšových zázracích, například o tom, jak byla voda proměněna ve víno, o vzkříšení mrtvého Lazara a o zázračném rybolovu po Ježíšově vzkříšení. — 2:1–11; 11:38–44; 21:4–14.
Všichni pisatelé evangelií mluví o tom, jak Ježíš ustanovil slavnost na památku své smrti, ale jedině Jan ukazuje, že Kristus dal apoštolům poučení o pokoře, když jim té noci umyl nohy. Jedině Jan také zaznamenává Ježíšovy promluvy jdoucí od srdce k srdci a modlitbu, kterou za ně tehdy pronesl. — 13:1–17:26.
Jméno Jan se v tomto evangeliu vztahuje na Jana Křtitele a o sobě se pisatel zmiňuje jako o ‚učedníkovi, kterého Ježíš miloval‘. (13:23) Apoštol jistě Ježíše miloval a naše vlastní láska ke Kristu vzrůstá, když ho Jan líčí jako Slovo, jako chléb života, světlo světa, znamenitého pastýře, jako cestu, pravdu a život. (1:1–3, 14; 6:35; 8:12; 10:11; 14:6) To splňuje účel, který Jan sdělil: „To. . . bylo zapsáno proto, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Boží Syn, a abyste prostřednictvím jeho jména měli život.“ — 20:31.
Pokora a radost
Janovo evangelium představuje Ježíše jako Slovo a jako Beránka smiřujícího hřích a uvádí zázraky, které dokazují, že on je ten „Boží Svatý“. (1:1–9:41) Zpráva mezi jiným poukazuje na pokoru a radost Jana Křtitele. Byl Kristovým předchůdcem, ale řekl: „Nejsem hoden rozvázat [mu] řemínek u sandálu.“ (1:27) Sandály se zavazovaly koženými řemínky nebo tkanicemi. Rozvázat někomu tkanice u sandálů a nést mu je byla podřadná povinnost a mohl to dělat otrok. Jan Křtitel tak projevil pokoru a vědomí své nevýznamnosti ve srovnání se svým Pánem. Je to znamenité poučení, protože jedině pokorní se hodí pro službu Jehovovi a jeho mesiášskému králi. — Žalm 138:6; Přísloví 21:4.
Jan Křtitel nebyl hrdý a neměl Ježíšovi nic za zlé, ale naopak řekl: „Přítel ženicha, když. . . stojí a slyší ho, má velkou radost pro hlas ženicha. Proto je tato má radost dovršena.“ (3:29) Jako zástupce ženicha vyjednával ženichův přítel sňatek a někdy organizoval oddavky a předání darů nevěstě a jejímu otci předání ceny za nevěstu. Tento zástupce měl důvod k radosti, když svou povinnost splnil. Podobně se radoval i Jan, když mohl k Ježíšovi přivést první členy jeho nevěsty. (Zjevení 21:2, 9) Služby ženichova přítele trvaly jen krátkou dobu, a proto i Janova služba zakrátko skončila. Zmenšoval se, zatímco Ježíš dále rostl. — Jan 3:30.
Ježíš má ohled k lidem
U studny blízko města Sychar řekl Ježíš jedné Samaritánce o symbolické vodě, která zprostředkuje věčný život. Když přišli jeho učedníci, „divili se, protože mluvil s ženou“. (4:27) Proč tak reagovali? Židé totiž Samaritány pohrdali a nestýkali se s nimi. (4:9; 8:48) Bylo také neobvyklé, aby židovský učitel mluvil veřejně s nějakou ženou. Ale Ježíš vydal toto svědectví z ohledu a ze soucitu k lidem, a proto ‚k němu přicházeli‘ obyvatelé toho města. — 4:28–30.
Ohled k lidem přiměl Ježíše, aby řekl: „Jestliže je někdo žíznivý, ať přijde ke mně a pije.“ (7:37) Zřejmě tím nepřímo poukázal na zvyk připojený k osmidennímu svátku chýší. Po sedm dnů kněz každé ráno čerpal vodu z rybníku Siloe a vyléval ji u chrámového oltáře. Mimo jiné to prý znázorňovalo vylévání ducha. Od letnic roku 33 n. l. podněcoval Boží duch Ježíšovy následovníky, aby lidem po celé zemi přinášeli životodárné pravdy. Jedině od Jehovy, který je „zdrojem živé vody“, může skrze Krista každý obdržet věčný život. — Jeremjáš 2:13; Izajáš 12:3; Jan 17:3.
Znamenitý pastýř se stará
Ježíšův ohled k lidem je patrný z toho, jak se v postavení znamenitého pastýře stará o své následovníky podobné ovcím. I když se blížila jeho smrt, dával Ježíš s láskou rady svým učedníkům a modlil se za ně. (10:1–17:26) Na rozdíl od zloděje a lupiče vstupuje do ovčince dveřmi. (10:1–5) Ovčinec byla ohrada, v níž se chovaly ovce přes noc, aby tam byly chráněny před zloději a dravými zvířaty. Míval kamenné zdi, na nichž mohly být nahoře trnité větve, a o vstup se staral vrátný.
Mohlo se stát, že byla v témž ovčinci chována stáda několika pastýřů, ale ovce reagovaly jen na hlas svého vlastního pastýře. Fred H. Wight říká ve své knize Způsoby a obyčeje v biblických zemích (angl.): „Když je nutné oddělit od sebe několik stád ovcí, postaví se jeden pastýř po druhém a volá: ‚Tahú! Tahú!‘ nebo nějaký jiný pokřik podle své volby. Ovce zvednou hlavu, začnou se mezi sebou strkat, a pak se každá vydá za svým pastýřem. Dokonale znají tón hlasu svého pastýře. Cizí lidé často použili stejné volání, ale nikdy se jim nepodařilo přimět ovce, aby je následovaly.“ Ježíš řekl zajímavou věc: „Mé ovce naslouchají mému hlasu a já je znám a ony mne následují. A dávám jim věčný život.“ (10:27, 28) Jak „malé stádo“, tak i „jiné ovce“ reagují na Ježíšův hlas, řídí se jeho vedením a těší se jeho něžné péči. — Lukáš 12:32; Jan 10:16.
Vždy věrný Boží Syn
Kristus byl vždy věrný Bohu a za svého pozemského života byl příkladným milujícím pastýřem. Projevoval soucit, i když se ukazoval po svém vzkříšení. Právě ze soucitného ohledu k druhým nabádal Ježíš Petra, aby sytil jeho ovce. — 18:1–21:25.
Ježíš byl přibit na kůl a dal přitom vrcholný příklad věrnosti až do smrti. Jednou z potup, které podstoupil ve splnění proroctví, bylo to, že si vojáci ‚mezi sebou rozdělili součásti jeho oděvu‘. (Žalm 22:18; 22:19, KB) Metali losy, aby rozhodli, kdo dostane jeho jemný spodní oděv (řecky chiton) utkaný beze švu. (19:23, 24) Taková tunika mohla být utkaná z vlny nebo ze lněného vlákna v jednom kuse a mohla být bílá nebo různobarevná. Často bývala bez rukávů, nosila se přímo na těle a sahala až ke kolenům. Ježíš samozřejmě nebyl hmotařsky zaměřený, ale takový kvalitní oděv, bezešvou tuniku, skutečně měl.
Když se jednou po svém vzkříšení ukázal učedníkům, pozdravil je slovy: „Pokoj vám.“ (20:19) U Židů to byl obvyklý pozdrav. (Matouš 10:12, 13) Pro mnohé možná neměla tato slova velký význam. Ale Ježíš se na to díval jinak, protože již předtím řekl svým následovníkům: „Zanechávám vám pokoj, dávám vám svůj pokoj.“ (Jan 14:27) Pokoj, který dal Ježíš svým učedníkům, byl založen na tom, že v něj věřili jako v Božího Syna, a sloužil k tomu, aby uklidňoval jejich srdce a mysl.
Podobně se můžeme i my těšit z „Božího pokoje“. Uchovávejme v sobě tento nesrovnatelný klid, který pramení z důvěrného vztahu k Jehovovi prostřednictvím jeho milovaného Syna. — Filipanům 4:6, 7.
[Podpisek obrázku na straně 25]
Obrazový archív (Historie Blízkého východu) Est.