TOMÁŠ

[z aramejštiny, znamená „dvojče“].

Tomuto apoštolovi Ježíše Krista se říkalo „Dvojče“ neboli Didymos. (Mt 10:3; Mr 3:18; Lk 6:15; Jan 11:16, Rbi8, ppč) Jak se zdá, Tomáš byl poněkud vznětlivý a okamžitě dával najevo své pocity nebo vyjadřoval pochybnosti. Jakmile se však svých pochybností zbavil, bez váhání se přihlásil ke své víře.

Když Ježíš navrhl, aby se vrátili do Judeje a on tam mohl Lazara vzbudit ze smrti, Tomáš prohlásil: „Pojďme také, abychom s ním zemřeli.“ (Jan 11:16) Judejci se krátce předtím snažili Ježíše kamenovat (Jan 11:7, 8), a proto snad Tomáš chtěl ostatní učedníky povzbudit, aby šli s Ježíšem, i kdyby to pro ně mohlo znamenat, že budou muset zemřít a být mrtví jako Lazar nebo že zemřou společně s Ježíšem.

Tomáš projevil určitou pochybnost, když Ježíš mluvil o tom, že odchází, aby apoštolům připravil místo, a Ježíšovi řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak známe cestu?“ (Jan 14:2–6) Podobně, když se dozvěděl o Ježíšově vzkříšení, Tomáš prohlásil: „Pokud neuvidím v jeho rukou stopu po hřebech a nevložím prst do stopy po hřebech a nevložím ruku do jeho boku, jistě neuvěřím.“ Po osmi dnech k tomu Tomáš dostal příležitost, když se Ježíš znovu objevil učedníkům. Zda se však Tomáš tehdy skutečně dotkl těch ran, není uvedeno. Nicméně byl přesvědčen a zvolal: „Můj Pane a můj Bože!“ Kristus ho potom mírně pokáral slovy: „Šťastní jsou ti, kdo nevidí, a přece věří.“ (Jan 20:24–29)