Lidé „s pocity, jako jsou naše“
BYL králem a prorokem, ale také milujícím otcem. Jeden z jeho synů se stal ješitným a pyšným. Byl odhodlán zmocnit se trůnu, a proto dal podnět k občanské válce, aby jeho otec zahynul. V následné bitvě však naopak zahynul tento syn. Když se otec dověděl o smrti svého syna, odešel sám do nástřešní místnosti a plakal: „Můj synu Absalome, můj synu, můj synu Absalome! Ó, kdybych tak byl zemřel já místo tebe, Absalome, můj synu, můj synu!“ (2. Samuelova 18:33) Tím otcem byl král David. Podobně jako i jiní Jehovovi proroci to byl „člověk s pocity, jako jsou naše“. (Jakub 5:17)
Muži a ženy, kteří v biblických dobách pro Jehovu sloužili jako mluvčí, měli různý původ a postavení — také byli jen lidmi. Měli podobně jako my problémy a trpěli nedokonalostí. Kdo byli někteří z těchto proroků a v čem se jejich pocity podobaly našim?
Mojžíš — od přílišné sebedůvěry k pokoře
Mojžíš byl významným prorokem předkřesťanských dob. Když mu však bylo už čtyřicet let, nebyl ještě připraven, aby mohl sloužit Jehovovi jako mluvčí. Proč? Mojžíšovi bratři byli utlačováni egyptským faraónem, ale Mojžíš byl vychován ve faraónově domácnosti a byl „mocný ve svých slovech a skutcích“. Zpráva říká: „Předpokládal, že jeho bratři pochopí, že Bůh jim dává záchranu jeho rukou.“ Příliš si důvěřoval, a tak když bránil jednoho hebrejského otroka, jednal agresivně a zabil Egypťana. (Skutky 7:22–25; 2. Mojžíšova 2:11–14)
Mojžíš pak musel utéci a následujících čtyřicet let byl pastýřem v dalekém Midianu. (2. Mojžíšova 2:15) Na konci této doby byl osmdesátiletý Mojžíš pověřen, aby byl Jehovovým prorokem. Mojžíš však už neměl příliš sebedůvěry. Cítil se tak nedostatečný, že když ho Jehova pověřoval jako proroka, mluvil takto: „Kdo jsem já, že bych měl jít k faraónovi?“ a „Co jim mám říci?“ (2. Mojžíšova 3:11, 13) Jehova Mojžíšovi láskyplně dodával jistotu a pomáhal mu, a tak Mojžíš šel a úspěšně vykonal svůj úkol.
Také jste jako Mojžíš připustili, aby vás přílišná sebedůvěra vedla k tomu, že jste dělali nebo říkali věci, které byly nemoudré? Pokud ano, přijměte pokorně další usměrnění. Nebo si snad myslíte, že nesplňujete požadavky pro určité křesťanské úkoly? Nevzdávejte se jich, ale přijměte pomoc, kterou vám nabízí Jehova a jeho organizace. Ten, kdo pomohl Mojžíšovi, pomůže i vám.
Elijáš — když udílel kázeň, měl pocity jako my
„Elijáš byl člověk s pocity, jako jsou naše, a přece se modlil v modlitbě, aby nepršelo; a nepršelo na zemi tři roky a šest měsíců.“ (Jakub 5:17) Elijášova modlitba byla v souladu s Jehovovou vůlí ukáznit národ, který se od Boha odvrátil. Elijáš však věděl, že sucho, o které se modlil, povede k lidskému utrpení. Izraelity živilo hlavně zemědělství; rosa a déšť byly pro lid životně důležité. Dlouhotrvající sucho mohlo způsobit strašné neštěstí. Rostlinstvo by uschlo; úroda by nepřišla. Domácí zvířata chovaná k práci a pro potravu by zahynula, a některé rodiny by ohrožovala podvýživa. Kdo by trpěl nejvíce? Prostí lidé. Jedna vdova později Elijášovi řekla, že jí zbývá jen hrst mouky a trochu oleje. Čekala, že ona a její syn zanedlouho zemřou hlady. (1. Královská 17:12) Když se tedy Elijáš modlil o takovou věc, musel mít pevnou víru, že se Jehova postará o své služebníky — bohaté či chudé —, kteří neopustili pravé uctívání. Jak zprávy ukazují, Elijáš nebyl zklamán. (1. Královská 17:13–16; 18:3–5)
O tři roky později Jehova ukázal, že brzo přivede déšť. Elijášova vroucí touha, aby sucho skončilo, je patrná z jeho opakovaných, intenzívních modliteb, při nichž se „přikrčil . . . k zemi a držel obličej mezi koleny“. (1. Královská 18:42) Znovu a znovu svého sloužícího vybízel: „Vyjdi, prosím. Dívej se směrem k moři.“ Chtěl zjistit nějaký doklad toho, že Jehova vyslyšel jeho modlitby. (1. Královská 18:43) Jakou radost musel mít, když nakonec díky jeho modlitbám „nebe dalo déšť a země vydala své plody“. (Jakub 5:18)
Jsi-li rodič nebo starší v křesťanském sboru, možná musíš zápasit s intenzívními pocity, když usiluješ o nápravu. Takové lidské emoce však musíme tlumit s přesvědčením, že ukázňování je někdy nezbytné a že když je udílíme s láskou, „dává . . . pokojné ovoce, totiž spravedlnost“. (Hebrejcům 12:11) Výsledky toho, že posloucháme Jehovovy zákony, jsou vždy dobré. Stejně jako Elijáš se vždy ze srdce modlíme, aby byly dodržovány.
Jeremjáš — projevil odvahu navzdory zastrašování
Jeremjáš píše o svých osobních pocitech snad ze všech biblických pisatelů nejvíce. Když byl ještě mladý, váhal přijmout své pověření. (Jeremjáš 1:6) Nicméně s velkou odvahou oznamoval Boží slovo, což vedlo jen k tomu, že musel čelit odporu ostatních Izraelitů — králi i obyčejným lidem. Tento odpor ho někdy rozhněval a přiváděl ho až k slzám. (Jeremjáš 9:3; 18:20–23; 20:7–18) Jindy ho napadl dav, bili ho, byl přivázán k pranýři, vězněn, vyhrožovali mu zabitím a nechali ho umírat v bahně na dně prázdné cisterny. Někdy ho zraňovalo i Jehovovo poselství, jak je vidět z jeho slov: „Má střeva, má střeva! Jsem v krutých bolestech ve stěnách svého srdce.“ (Jeremjáš 4:19)
Přesto Jehovovo slovo miloval a řekl: „Tvé slovo se mi stává jásotem a radováním mého srdce.“ (Jeremjáš 15:16) V tutéž chvíli ho zklamání přimělo volat k Jehovovi: „Rozhodně ses vůči mně stal podobným něčemu klamnému, podobným vodám, které se prokázaly jako nedůvěryhodné.“ (Jeremjáš 15:18) Jehova nicméně chápal jeho rozporuplné pocity a nadále ho podporoval, aby mohl plnit své pověření. (Jeremjáš 15:20; viz také 20:7–9.)
Potýkáte se při své službě podobně jako Jeremjáš se zklamáním nebo odporem? Vzhlížejte k Jehovovi. Dále se jím nechte vést a Jehova vaše úsilí odmění.
Ježíš měl pocity, jako jsou naše
Největší prorok všech dob byl Boží vlastní syn, Ježíš Kristus. Třebaže byl dokonalým člověkem, své emoce nepotlačoval. Na mnoha místech můžeme číst o jeho niterných pocitech, které se musely zrcadlit na jeho tváři a reakcích. Ježíš byl často „pohnut lítostí“ a stejné výrazy používal, když popisoval postavy ve svých znázorněních. (Marek 1:41; 6:34; Lukáš 10:33)
Při vyhánění obchodníků a zvířat z chrámu Ježíš jistě zvýšil hlas: „Odstraňte to odtud!“ (Jan 2:14–16) Petrův návrh „Buď k sobě laskavý, Pane,“ se setkal s prudkou reakcí: „Kliď se za mne, Satane!“ (Matouš 16:22, 23)
Ježíš měl zvláštní náklonnost ke svým nejbližším. O apoštolu Janovi je řečeno, že to byl „učedník, kterého Ježíš miloval“. (Jan 21:7, 20) A také se dočteme, že „Ježíš miloval Martu a její sestru a Lazara“. (Jan 11:5)
Ježíš také měl bolestné pocity. Cítil bolest z Lazarovy smrti a „dal průchod slzám“. (Jan 11:32–36) Když se Jidáš Iškariotský dopouštěl zrady, Ježíš odhalil, jakou bolest v srdci cítí, když citoval příhodná slova ze Žalmů: „Ten, kdo se živil mým chlebem, pozvedl proti mně patu.“ (Jan 13:18; Žalm 41:9)
Dokonce i ve chvíli mučivé bolesti na kůlu byla jasně patrná hloubka Ježíšových citů. ‚Učedníkovi, kterého miloval,‘ jemně svěřil svou matku. (Jan 19:26, 27) Když na jednom ze zločinců, kteří byli vedle něj přibiti na kůl, viděl Ježíš doklady pokání, soucitně řekl: „Budeš se mnou v ráji.“ (Lukáš 23:43) V jeho zvolání „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil?“ vidíme citové pohnutí. (Matouš 27:46) A z jeho slov těsně před smrtí čiší upřímná láska a důvěra: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha.“ (Lukáš 23:46)
To vše je nám velkým ujištěním. „Jako velekněze totiž nemáme někoho, kdo nemůže projevovat účast s našimi slabostmi, ale toho [Ježíše], kdo byl zkoušen ve všech ohledech jako my, ale bez hříchu.“ (Hebrejcům 4:15)
Důvěra od Jehovy
Jehova nikdy nelitoval toho, jaké mluvčí si zvolil. Věděl, že jsou mu věrně oddáni, a soucitně přehlížel nedostatky nedokonalých lidí. Přesto od nich čekal, že splní své pověření. S jeho pomocí to dokázali.
Kéž trpělivě projevujeme důvěru v naše věrně oddané bratry a sestry. V tomto systému věcí budou stejně jako my stále nedokonalí. Přesto bychom své bratry nikdy neměli posuzovat jako nehodné naší lásky a pozornosti. Pavel napsal: „My však, kteří jsme silní, bychom měli nést slabosti těch, kdo nejsou silní, a ne líbit se sami sobě.“ (Římanům 15:1; Kolosanům 3:13, 14)
Jehovovi proroci měli stejné pocity, jaké máme my. Nicméně doufali v Jehovu a Jehova jim pomáhal. Kromě toho jim dal důvody k radosti — dobré svědomí, jistotu, že mají jeho přízeň, věrně oddané společníky, kteří jim byli oporou, a jistou vyhlídku na šťastnou budoucnost. (Hebrejcům 12:1–3) Kéž také my přilneme k Jehovovi s plnou důvěrou a napodobujeme víru dávných proroků, lidí „s pocity, jako jsou naše“.