„Stůjte pevně“ — neklopýtejte
NEJVĚTŠÍ sporná otázka, před kterou dnes stojí lidstvo, je sporná otázka týkající se univerzální svrchovanosti. Jehova nás vybízí, abychom zaujali svůj postoj a aby se s námi mohlo v této věci počítat. Znamená to, že se musíme podřídit jeho ustanovenému králi, Ježíši Kristu. Je naléhavě nutné tuto výzvu uposlechnout, což jen v minulých pěti letech učinilo přes milión osob. Tito lidé však zjistili, že zaujmout postoj znamená víc než jen se jednorázově rozhodnout, že budeme sloužit Jehovovi. Musí to být oddanost na celý život. Zachováme svůj postoj, až nastanou obtížné podmínky? Nebo postupně zeslábneme, ačkoli jsme zpočátku ‚stáli pevně‘? — 1. Korinťanům 16:13; Hebrejcům 2:1.
Jestliže jsi zjistil, že křesťanský způsob života není snadný, může tě potěšit vědomí, že totéž zjistil i Ježíš Kristus. Ano, i Boží jednozplozený Syn se musel modlit o sílu, aby mohl zachovat svůj postoj, zejména když se přibližovala jeho vrcholná zkouška. Představ si, jak se vroucně modlí v getsemanské zahradě: „Abba, Otče, všechno je pro tebe možné. Odejmi tento kalich ode mne. Přesto ne co chci já, ale co chceš ty.“ (Marek 14:36) Věděl, že ho čeká těžká doba. Především si uvědomoval, že půjde o jméno jeho Otce. Jediný dokonalý člověk na zemi se tedy nestyděl prosit o pomoc.
Když se dostaneme do obtížné situace, máme stejný zdroj síly jako Ježíš. Můžeme se modlit k Jehovovi o pomoc, abychom neklopýtli nebo neupadli. Ale jaké nebezpečné situace by mohly vést k tomu, že bychom klopýtli? Víme-li to předem a připravíme se, snad nám to může pomoci, abychom neklopýtli.
Pronásledování může způsobit, že klopýtneme
Bible varuje: „Všichni ti, kteří si přejí žít ve zbožné oddanosti ve společenství s Kristem Ježíšem, budou rovněž pronásledováni.“ (2. Timoteovi 3:12) Pronásledování se může projevit mnoha způsoby a může vést k tomu, že klopýtneme. (Marek 4:17) Může to být zákonem předepsaný zákaz — v takových případech je nebezpečí uvěznění i smrti. Mohou to být násilné akce lúzy, každodenní, víru podlamující rozhodný odpor manželského druha nebo stálé posměšky spolužáků.
Snášet pronásledování je obtížné, ale dostáváme výstrahu, že v nějaké podobě k němu dojde. Proto musíme nyní posilovat svou víru a musíme se učit spoléhat se na Jehovovu sílu, abychom pak, až ta doba přijde, mohli v této síle vytrvat. (1. Petra 4:13, 14; 5:6–11) Příčiny klopýtání však bývají často mnohem lstivější než prudký nápor pronásledování.
Zklamání může oslabit víru
Kdo by si nevzpomněl, jak jsme bývali zkrušení, když jsme mívali jako děti pocit, že nás někdo zklamal? Vzpomínáš si, jak tatínek slíbil rodině nějaké zvláštní potěšení, a pak si to z nějakého důvodu rozmyslel? Nebo jak tě chtěl vzít do zoo, a pak musel v poslední chvíli změnit program? Byl jsi tehdy zklamaný, viď!
Dospělí křesťané mohou být také zklamáni, a v některých případech to vedlo k duchovní katastrofě. Někteří se upjali s nadějí k nějakému datu, kdy podle jejich představy určitě přijde Armagedon. Když se toho dne nic nestalo, cítili se zklamáni. Jiní byli zklamáni, když se neuskutečnila nějaká přednost, na kterou si dělali naději. Také lidé nám mohou způsobit zklamání. Jedna osmnáctiletá dívka řekla svým rodičům, že je tak zklamaná chováním některých mladých mužů ve sboru — a tím, že je jejich rodiče neukázňovali —, že už sama nechce mít s pravdou nic společného.
Je sice pravda, že ve všech takových případech je zklamání pochopitelné, ale měli by snad ti, kteří je pociťují, proto klopýtnout a přijít o svůj vztah k Jehovovi? Představ si, jak musel být Ježíš zklamán, když se jeho učedníci stále dohadovali o tom, kdo z nich je největší, a tak se ukázalo, jak jsou ctižádostiví. (Lukáš 9:46; 22:24) Představ si také zklamání Joba, když tři společníci, o kterých si myslel, že mu pomohou, se obrátili proti němu a začali vyjadřovat pochybnosti o jeho věrnosti. (Job 22:5–10) A přece ani Ježíš ani Job neklopýtli.
Všichni lidé jsou slabí, a proto by bylo nerozumné, kdybychom připustili, aby nedostatky druhých ovlivnily náš vztah k Jehovovi. (Žalm 51:5; 51:7, KB) Něčí nedokonalost by nás neměla zaslepit, takže bychom neviděli to nádherné dílo, které Jehova vykonává, když ‚opět shromažďuje všechny věci v Kristu‘. (Efezanům 1:9, 10) Pamatuj na to, že Jehova shromažďuje nedokonalé, padlé lidi, jako jsme my sami, lidi, kteří potřebují ukázňování a přečišťování, aby zesílili. (Žalm 130:3) Naším nepřítelem není náš nedokonalý křesťanský bratr, ale satan, který nás chce pohltit, jestliže je to možné. Nepodaří se mu to, pokud se ‚proti němu postavíme, pevní ve víře‘. (1. Petra 5:8, 9) Máme-li takovou víru, rozhodně ‚nebudeme zklamáni‘. — Římanům 9:33.
Sebeodsuzování může být zhoubné
Někteří ztratili vztah k Jehovovi Bohu, protože měli pocit méněcennosti. Uvědomovali si své slabosti a nedostatky a došli k závěru, že Jehova jejich službu nikdy nepřijme. Mají pocit, že když někdo jako oni tvrdí, že patří ke svědkům Jehovovým, je to jen pokrytectví. Byl jsi někdy sám k sobě tak tvrdý? Pokud ano, měl bys proti takovým pocitům bojovat.
Máš dojem, že nejsi hoden toho, abys sloužil Jehovovi? Pak si polož otázku, kdo je vůbec hoden takové přednosti. Všichni křesťané musí stále bojovat proti svým nedokonalostem. Dokonce i apoštol Pavel si stěžoval: „Když si přeji dělat, co je správné, pak je u mne špatné.“ (Římanům 7:21) Byl snad apoštol Pavel pokrytec, když někdy udělal něco nesprávného? Rozhodně ne. Pokrytec je člověk, který předstírá, že je něčím, čím není. Jestliže se snažíme dělat to, co je správné, ale občas proti své vůli uklouzneme, je to snad nějaká přetvářka? Jistě ne.
Bible nás vybízí, abychom ‚oblékli novou osobnost‘. (Efezanům 4:24) Znamená to však, že ztratíme všechny rysy staré osobnosti? Ne. Ve svém dopise Kolosanům Pavel řekl, že se nová osobnost „obnovuje přesným poznáním“. (Kolosanům 3:9, 10) Výraz „obnovuje“ se vztahuje na pokračující činnost. Změna osobnosti je tedy stále pokračující proces. Proto nás nesmí překvapit, jestliže občas na sobě objevíme nějaké závady.
To samozřejmě neznamená, že bychom měli snižovat závažnost hříchu, ani to neznamená, že se můžeme bez boje poddat pokušení a myslet si, že nám Jehova automaticky odpustí. Ale pomáhá nám to, abychom nebyli sami k sobě přespříliš kritičtí. A přiměje nás to, abychom tím více milovali Jehovu, protože opatřil Kristovu výkupní oběť, takže mu můžeme sloužit, ačkoli jsme zdědili hříšnost.
Apoštol Jan vyjádřil vyrovnaný názor, když řekl: „Jestliže někdo přece zhřeší [následkem lidské nedokonalosti], máme u Otce pomocníka, Ježíše Krista.“ (1. Jana 2:1) Nemáme se tedy přehnaně sami odsuzovat, ale toto pochopení naší situace a pomoc, kterou nám poskytl Jehova, nás vede k tomu, abychom řekli s Pavlem: „Díky Bohu prostřednictvím Ježíše Krista, našeho Pána!“ — Římanům 7:25.
Když klopýtneš, nezůstávej ležet
Každému, kdo by snad zavdal někomu příčinu ke klopýtání, dal Ježíš přísnou výstrahu: „Kdo. . . přivádí ke klopýtání jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, pro toho je prospěšnější, jestliže mu na krk pověsí mlýnský kámen, jakým otáčí osel, a potopí ho do širého, otevřeného moře.“ (Matouš 18:6) Ale co s tím, který klopýtl? Pokud jsme klopýtli kvůli někomu nebo něčemu, měli bychom se snad omlouvat a říkat: „Ale vždyť to není moje vina, a tak už nebudu sloužit Jehovovi“?
Uvažuj o jednom znázornění. Stalo se ti někdy, že jsi uklouzl na ledu nebo zakopl o schod? S ničím takovým jsi nepočítal a je pochopitelné, že ses ocitl na zemi. Ale co jsi udělal pak? Řekl sis snad: „Já za to nemohu, že tady ležím. Zavinil to ten led [nebo ten schod]. A tak nevstanu“? Pravděpodobnější je, že ses zvedl a co nejrychleji jsi odešel z místa, kde došlo k té nepříjemnosti.
Nemělo by to být stejné i v duchovních věcech? Pokud nás urazila nějaká okolnost nebo některý spolukřesťan, je to vážná věc, ve které se musí nějak jednat. Ale pokud zůstaneme ve stavu, do něhož jsme se přitom dostali, a stále obviňujeme za svůj problém někoho jiného, nezaviňujeme si pak tu situaci stále více sami?
Můžeme být rádi, že pokud jsme klopýtli, starší a jiní zralí členové sboru nám velice ochotně pomohou. (Galaťanům 6:1) A Jehova sám dává sílu těm, kteří mu chtějí sloužit i přes obtíže. (Filipanům 4:13) Měli bychom být proto stále ochotni požádat o pomoc, zdá-li se nám, že by něco mohlo narušit náš pevný postoj pro Jehovu a jeho království. V takovém případě nesmíme připustit, aby satan zvítězil tím, že bychom klopýtli a zůstali ležet.
Kde stojíš?
Boží oddaní služebníci musí každý den čelit sporným otázkám, v nichž je zkoušena jejich oddanost Jehovovi. Bez ohledu na to, s čím musí zápasit, musí se osvědčovat a zaujímat postoj na straně Jehovova mesiášského krále. Mocní panovníci této země se postavili „proti Jehovovi a proti jeho pomazanému“. Naší velkou výsadou je, že můžeme stát na jeho straně. — Žalm 2:2.
Vlivu celého světového systému věcí však nemůžeme čelit sami. Proto čerpáme povzbuzení z Ježíšova slibu, že bude se svým sborem „až do závěru systému věcí“. (Matouš 28:20) Bude nás podporovat. Velkou pomoc také dostáváme, když se pevně držíme Jehovy a hledáme u něho oporu. Jeho Slovo nás může posílit, když se k němu obrátíme. Když snad máme pocit, že nevydržíme, vybízí nás Žalm 55:22 (55:23, KB): „Uvrhni své břemeno na Jehovu, a on sám tě podpoří. Nikdy nedovolí, aby se spravedlivý potácel.“ Ano, Bible vybízí všechny členy Božího lidu, aby ‚stáli pevně ve víře‘ — a aby neklopýtali. — 1. Korinťanům 16:13.