Něžně paste Jehovovy drahocenné ovce

STARŠÍ napjatě naslouchali. Z Efezu do Miletu urazili cestu dlouhou asi 50 kilometrů, aby obdrželi pokyny od apoštola Pavla. Nyní je zarmoutilo, když slyšeli, že tentokrát jej mají vidět naposledy. Proto věděli, že slova, která měla následovat, budou nanejvýš důležitá: „Dávejte pozor na sebe a na celé stádo, v němž vás svatý duch ustanovil jako dozorce, abyste pásli Boží sbor, který vyplatil krví svého vlastního Syna.“ — Skutky 20:25, 28, 38.

Pavlova stručná zmínka o pastýřích jistě přinesla efezským starším bohatství informací. Práci spojenou s pasením ovcí dobře znali ze svého venkovského okolí. Také dobře znali mnoho zmínek o pastýřích v Hebrejských písmech. A věděli, že sám Jehova se přirovnával k Pastýři svého lidu. — Izajáš 40:10, 11.

Pavel o nich mluvil jako o „dozorcích“ ve „stádu“ a jako o „pastýřích sboru“. Zatímco výraz „dozorce“ poukazuje na to, jaký mají úkol, slovo „pastýř“ zase popisuje, jak mají tento dozor provádět. Ano, dozorci měli o každého člena sboru pečovat stejně láskyplně, jako by se pastýř staral o své stádo ovcí.

Dnes má jen málo starších bezprostřední zkušenost s pasením doslovných ovcí. Ale Bible se o ovcích i o pastýřích zmiňuje tolikrát, a to především v obrazném smyslu, že Pavlova slova platí stále. A mnoho je možné se naučit ze zpráv o pastýřích, jimž Bůh prokázal v dávných dobách přízeň. Jejich pozoruhodné příklady mohou dnešním starším pomoci, aby viděli, jaké vlastnosti potřebují rozvíjet, jestliže mají pást Boží sbor.

Nebojácný pastýř David

Když pomyslíme na pastýře z biblických dob, velmi pravděpodobně si vzpomeneme na Davida, protože začínal jako pastevec ovcí. Jedním z prvních poučení, která pro nás z Davidova života plynou, je skutečnost, že práce pastýře neznamená význačné postavení. Když prorok Samuel přišel pomazat jednoho Jišajova syna za budoucího izraelského krále, mladičký David byl vlastně nejprve úplně přehlédnut. Teprve když Jehova odmítl jeho sedm starších bratrů, padla zmínka o Davidovi, který byl venku na poli a ‚pásl ovce‘. (1. Samuelova 16:10, 11) Roky, které David strávil jako pastýř, ho však připravily pro náročnou práci pastýře izraelského národa. „[Jehova] vyvolil svého sluhu Davida, a vzal ho z ohrad stáda. . . , aby byl pastýřem nad Jákobem, jeho lidem,“ říká Žalm 78:70, 71. Je tedy vhodné, že David napsal nádherný a známý 23. žalm, který začíná slovy: „Jehova je můj Pastýř.“

Podobně jako David by měli starší v křesťanském sboru sloužit jako pokorní nižší pastýři a neměli by nepatřičně usilovat o význačné postavení. Jak apoštol Pavel napsal Timoteovi, ti, kdo usilují o tuto odpovědnost spojenou s pastýřskou činností, „touží po znamenité práci“, nikoli po význačném postavení. — 1. Timoteovi 3:1.

Davidova práce doslovného pastýře byla sice práce obyčejná, ale někdy vyžadovala velkou odvahu. Když například ze stáda jeho otce odnesl ovci jednou lev a jindy medvěd, David se těmto šelmám nebojácně postavil a zabil je. (1. Samuelova 17:34–36) To byl pozoruhodný projev odvahy, pomyslíme-li, že lev může zabít zvíře mnohem větší, než je sám. A syrský medvěd hnědý, vážící až 140 kilogramů, který se kdysi vyskytoval v Palestině, může jediným máchnutím své mohutné tlapy zabít i vysokou zvěř.

Odvaha, s jakou se David staral o ovce svého otce, je znamenitým příkladem pro pastýře v křesťanském sboru. Apoštol Pavel varoval efezské starší před „utlačujícími vlky“, kteří „nebudou něžně zacházet se stádem“. (Skutky 20:29) I v dnešní době vyvstanou okolnosti, kdy křesťanští pastýři budou muset projevit odvahu, aby střežili dobrý duchovní stav Jehovových ovcí.

Ovce by měly být neohroženě chráněny, ale zároveň by se s nimi mělo zacházet co nejněžněji; ano, je třeba napodobovat láskyplného pastýře Davida a Znamenitého Pastýře, Ježíše Krista. (Jan 10:11) Starší vědí, že stádo náleží Jehovovi, a proto by na ovce nikdy neměli být příliš přísní, neměli by ‚panovat nad těmi, kteří jsou Božím dědictvím‘. — 1. Petra 5:2, 3; Matouš 11:28–30; 20:25–27.

Jak se pastýři zodpovídají

Dalším známým pastýřem byl patriarcha Jákob. Cítil osobní odpovědnost za každou ovci, která mu byla svěřena do péče. Jákob se o stáda svého tchána Labana staral tak věrně, že po dvaceti letech služby mohl říci: „Tvé ovce a tvé kozy nezmetaly a nikdy jsem nejedl berany z tvého stáda bravu. Nepřinesl jsem ti žádné zvíře roztrhané na kusy. Sám jsem nesl jeho ztrátu. Ať byl některý ukraden ve dne, nebo byl ukraden v noci, činil sis na něj nárok z mé ruky.“ — 1. Mojžíšova 31:38, 39.

Křesťanští dozorci projevují o ovce ještě větší zájem; Pastýř našich duší, Jehova Bůh, tyto ovce totiž „vyplatil krví svého vlastního Syna“. (Skutky 20:28; 1. Petra 2:25; 5:4) Pavel zdůraznil tuto závažnou odpovědnost, když hebrejským křesťanům připomínal, že muži ujímající se ve sboru vedení „stále dávají pozor na vaše duše jako ti, kteří se budou zodpovídat“. — Hebrejcům 13:17.

Jákobův příklad také ukazuje, že práce pastýře není nijak časově omezena. Je to nepřetržitá práce a často vyžaduje obětavost. Jákob řekl Labanovi: „Zakoušel jsem, že ve dne mě stravovalo horko a v noci chlad, a spánek prchával od mých očí.“ — 1. Mojžíšova 31:40.

Jistě to platí i v případě mnoha dnešních láskyplných křesťanských pastýřů, jak to dokládá následující zkušenost. Jeden bratr měl nádor na mozku. Pro komplikace, které vznikly po biopsii nádoru, byl přijat do nemocnice na jednotku intenzivní péče. Členové jeho rodiny učinili opatření, aby mu v nemocnici mohli být ve dne i v noci nablízku. Jeden z místních starších si upravil svůj velice naplněný program, aby mohl tohoto nemocného muže a jeho rodinu denně navštěvovat, a poskytovat jim tak potřebnou morální podporu a povzbuzení. Léčba však byla v nemocnici prováděna velmi intenzivně, a proto nebylo vždy možné, aby návštěvu uskutečnil během dne. To znamenalo, že tento starší často musel přijít do nemocnice až velmi pozdě večer. Ale chodil tam rád večer co večer. „Uvědomoval jsem si, že bych měl na návštěvu chodit v době příhodné pro pacienta, a ne v době, která by byla výhodná pro mne,“ řekl tento starší. Když se bratr dostatečně zotavil, aby mohl být přemístěn do jiného oddělení nemocnice, starší ve svých každodenních povzbuzujících návštěvách pokračoval.

Čemu se jako pastýř naučil Mojžíš

Bible popisuje Mojžíše jako muže, jenž byl „daleko nejmírnější ze všech lidí, kteří byli na povrchu zemské půdy“. (4. Mojžíšova 12:3) Z písemného záznamu je však vidět, že to tak vždy nebylo. Mojžíš jako mladý muž usmrtil jednoho Egypťana proto, že bil jistého Izraelitu. (2. Mojžíšova 2:11, 12) Stěží to bylo jednání mírného člověka! A přesto Bůh později Mojžíše použije k tomu, aby národ čítající milióny osob vedl pustinou do Zaslíbené země. Je tedy zřejmé, že Mojžíš potřeboval další školení.

Mojžíš sice již předtím obdržel světské školení „ve vší egyptské moudrosti“, ale aby mohl pást Jehovovo stádo, potřeboval se školit v mnohem větší míře. (Skutky 7:22) Jakou podobu snad mohlo mít toto další školení? Ano, Bůh nechal Mojžíše, aby čtyřicet let sloužil jako obyčejný pastýř v zemi Midian. Když Mojžíš pečoval o stáda svého tchána Jetra, rozvíjel přitom takové znamenité vlastnosti, jako je trpělivost, mírnost, pokora, shovívavost, klid a sebeovládání. Také se naučil čekat na Jehovu. Ano, péčí o doslovné ovce Mojžíš získal způsobilost, aby byl schopným pastýřem izraelského národa. — 2. Mojžíšova 2:15–3:1; Skutky 7:29, 30.

A což uvedené vlastnosti nejsou právě těmi vlastnostmi, které dnes potřebuje starší, aby pečoval o Boží lid? Ano, protože Pavel připomínal Timoteovi, že „pánův otrok. . . potřebuje být ke všem jemný, způsobilý vyučovat, ovládat se za zlých okolností a s mírností poučovat ty, kteří nejsou příznivě nakloněni“. — 2. Timoteovi 2:24, 25.

Mohou být chvíle, kdy je starší sám se sebou nespokojen, protože má potíže, aby tyto vlastnosti rozvinul plně. Neměl by se ale vzdávat. Podobně jako Mojžíšovi to může někomu trvat dlouho, než se u něho plně rozvinou vlastnosti potřebné pro dobrého pastýře. Časem však bude takové úsilí odměněno. — Srovnej 1. Petra 5:10.

Možná, že jako starší nejsi používán tak plně jako jiní starší. Mohlo by to být tím, že stejně jako Mojžíše nechává Jehova i tebe, abys určité důležité vlastnosti rozvíjel v plnější míře? Nikdy nezapomeň, že Jehova o tebe „pečuje“. Měli bychom však mít vždy na mysli, že je třeba ‚přepásat se ponížeností mysli k sobě navzájem, protože Bůh se staví proti domýšlivým, ale pokorným dává nezaslouženou laskavost‘. (1. Petra 5:5–7) Jestliže se budeš snažit a přijmeš školení, které Jehova dovoluje, můžeš mu být užitečnější, stejně jako byl Mojžíš.

Všechny Jehovovy ovce jsou drahocenné

Spolehliví, láskyplní pastýři z biblických dob cítili odpovědnost za každou jednotlivou ovečku. Totéž by mělo platit o duchovních pastýřích. Je to zřejmé z Pavlových slov: „Dávejte pozor. . . na celé stádo.“ (Skutky 20:28) Kdo by měl být zahrnut do tohoto „celého stáda“?

Ježíš předložil podobenství o člověku, který měl sto ovcí, ale okamžitě hledal jedinou ztracenou ovci, aby ji přivedl zpět do stáda. (Matouš 18:12–14; Lukáš 15:3–7) Podobně by měl dozorce projevovat zájem o každého člena sboru. Jestliže je někdo nečinný ve službě anebo nenavštěvuje křesťanská shromáždění, neznamená to, že taková ovce již ke stádu nepatří. Stále patří k „celému stádu“, za něž se starší musí „zodpovídat“ Jehovovi.

Jednu radu starších značně znepokojilo, že někteří lidé, kteří byli spojeni se sborem, upadli do nečinnosti. Byl připraven jejich seznam, a vyvinulo se zvláštní úsilí, aby byli navštíveni, dostali pomoc a mohli se vrátit do Jehovova ovčince. Ti starší byli opravdu vděční Bohu, že během dvou a půl roku mohli pomoci více než třiceti lidem, aby se opět stali činnými v Jehovově službě. Jedna z těchto osob, která obdržela uvedenou pomoc, byla nečinná asi sedmnáct let!

Jak je tato odpovědná práce závažná, to je dozorcům dále vštěpováno skutečností, že ovce byly vyplaceny „krví [Božího] vlastního Syna“. (Skutky 20:28) Za tyto drahocenné ovce nemohla být zaplacena žádná vyšší cena. A pomysli jen, kolik času a úsilí se ve službě vynakládá, aby byl vyhledán každý člověk projevující se jako ovce a aby obdržel pomoc! Nemělo by se vyvíjet podobné úsilí, aby všechni tito lidé zůstali v Božím ovčinci? Je jisté, že ve sboru je každá jednotlivá ovečka drahocenná.

Odpovědnost starších se nemění ani tehdy, kdy se některý člen sboru zaplete do závažného nesprávného jednání. Starší jako pastýři nadále projevují zájem a s něžností a mírností se snaží provinilce zachránit, je-li to vůbec možné. (Galaťanům 6:1, 2) V určitých případech, žel, vychází najevo, že se člen sboru dopustil závažných hříchů, ale neprojevuje zbožný zármutek. Láskyplní pastýři pak mají biblickou odpovědnost chránit ostatní ve stádu před takovým nakažlivým vlivem. — 1. Korinťanům 5:3–7, 11–13.

Nicméně, Jehova Bůh poskytuje dokonalý příklad v tom, jak projevuje milosrdenství zbloudilým ovcím. Náš soucitný Pastýř říká: „Po ztracené budu pátrat a rozehnanou přivedu zpět a polámanou ovážu a churavou posílím.“ (Ezekiel 34:15, 16; Jeremjáš 31:10) S cílem napodobit tento nádherný příklad bylo učiněno láskyplné opatření, kdy dnešní duchovní pastýři navštěvují jednotlivce, jimž byla odňata pospolitost a kteří snad budou na pomoc pastýřů nyní reagovat. Toto milosrdné úsilí vyvíjené s cílem přivést takovou ztracenou ovci zpět přineslo znamenité ovoce. Jedna sestra, která byla znovu přijata, řekla: „Když mě starší navštívili, bylo to povzbuzení, které jsem k návratu potřebovala.“

Je nepochybné, že slova, která Pavel v Miletu určil efezským starším, měla mít hluboký význam — pro ně i pro dnešní dozorce. Pavlova zmínka o pastýřích byla připomínkou toho, jaké přitažlivé vlastnosti by měly být u dozorců zřejmé — vlastnosti, jako je pokora a odvaha, v nichž je nám příkladem pastýř a král David; osobní smysl pro odpovědnost a ochranná péče, jež byly patrné ve službě, kterou vykonával ve dne v noci Jákob; a taková ochota trpělivě přijímat další školení, jakou prokázal Mojžíš. Ano, tyto biblické příklady pomohou sborovým starším při rozvíjení a projevování vlastností potřebných k tomu, aby mohli něžně ‚pást Boží sbor, který Bůh vyplatil krví svého vlastního Syna‘.