Jak jsem se vymanil z organizovaného zločinu — „Byl jsem jakuza“

„TATI, až přijdeš domů, budeš s námi chodit na shromáždění? Slib mi, že budeš.“ Tento dopis jsem dostal od své mladší dcery, když jsem byl potřetí ve vězení. Pravidelně chodila s mojí manželkou na shromáždění svědků Jehovových. Dopisy od rodiny pro mě byly jediným zdrojem útěchy, a tak jsem dcerce slíbil, že udělám, co si přeje.

‚Proč žiju jako kriminálník a jsem neustále pryč od rodiny?‘ pomyslel jsem si. Vzpomínal jsem na dobu, kdy jsem byl ještě velmi mladý. Otec mi zemřel, když mi bylo teprve osmnáct měsíců, a tak si ani nepamatuji, jak vypadal. Matka se potom ještě dvakrát vdala. Takové rodinné poměry mě velmi ovlivnily, a na střední škole jsem se začal přátelit s chuligány. Začal jsem se chovat násilnicky a častokrát jsem se mimo školu zapletl do rvaček. Když jsem byl ve druhém ročníku střední školy, zorganizoval jsem skupinu studentů k boji proti jiné skupině. Výsledkem bylo, že jsem byl zatčen a na nějaký čas poslán do nápravného zařízení.

Byl jsem jako míč, který se kutálí z kopce, a spěl jsem k životu plnému násilí. Brzy jsem založil partu delikventů a potloukal jsem se kolem sídla skupiny jakuza. Když mi bylo osmnáct let, stal jsem se plnoprávným členem této skupiny. Ve dvaceti letech jsem byl uvězněn pro různé násilné činy a odsouzen ke třem letům odnětí svobody. Nejprve jsem ‚seděl‘ ve vězení pro mladistvé ve městě Nara, ale moje chování se nezlepšilo. Tak jsem byl poslán do jiné věznice, tentokrát pro dospělé. Ale neustále jsem se zhoršoval a nakonec jsem skončil ve vězení pro zatvrzelé zločince v Kjóto.

‚Proč se pořád dopouštím takových zločinů?‘ ptal jsem se sám sebe. Když se teď ohlížím zpět, uvědomuji si, že to bylo kvůli mému bláhovému uvažování. V té době jsem si myslel, že takové jednání je chlapské, že to je důkaz mojí mužnosti. Když jsem byl v pětadvaceti letech propuštěn z vězení, v očích kamarádů z gangu jsem byl někdo. Nyní jsem měl otevřenou cestu, abych šplhal po žebříčku zločineckého světa.

Reakce mojí rodiny

Asi v té době jsem se oženil a brzy jsme s manželkou měli dvě dcerky. Můj život se však nezměnil. Pohyboval jsem se mezi domovem a policií — bil jsem lidi a vydíral jsem je. Každý incident mi pomohl získat respekt mých kamarádů z gangu a důvěru mého šéfa. Nakonec se šéfem gangu stal můj starší „bratr“ v jakuze a já jsem byl povýšen na muže číslo dvě.

‚Co si o mém způsobu života myslí moje žena a mé dcery?‘ říkal jsem si. Jistě jim muselo být nepříjemné, že manžel a otec je zločinec. Znovu jsem šel do vězení, když mi bylo třicet let, a ve dvaatřiceti jsem tam šel opět. Tentokrát byl pro mě tříletý trest opravdu těžký. Dcerky za mnou nesměly chodit. Chybělo mi, že jsem s nimi nemohl promluvit a obejmout je.

Asi v době, kdy jsem nastoupil do vězení k výkonu svého posledního trestu, začala moje manželka studovat Bibli se svědky Jehovovými. Den co den mi psala o pravdě, jíž se učila. ‚O jaké pravdě moje žena mluví?‘ říkal jsem si. Ve vězení jsem přečetl celou Bibli a uvažoval jsem o tom, co mi v dopisech manželka psala o naději do budoucnosti a o Božím záměru.

Naděje, že lidé budou žít navždy v ráji na zemi, pro mě byla přitažlivá, protože smrt mě opravdu děsila. Vždycky jsem si myslel: ‚Jestliže zemřeš, prohrál jsi.‘ Když se ohlížím zpět, uvědomuji si, že to byl strach ze smrti, co mě pudilo, abych ublížil druhým, dříve než oni ublíží mně. Manželčiny dopisy mi také ukazovaly nesmyslnost mého cíle udělat kariéru v gangu.

Avšak nepřimělo mě to, abych pravdu studoval. Manželka se zasvětila Jehovovi a stala se jedním z jeho pokřtěných svědků. V dopise jsem sice souhlasil s tím, že budu chodit na jejich shromáždění, ale vůbec jsem neuvažoval o tom, že bych se stal svědkem Jehovovým. Měl jsem pocit, jako by ode mne manželka a dcery odcházely a nechávaly mě někde vzadu.

Vycházím z vězení

Konečně přišel ten den, kdy jsem vyšel na svobodu. U brány nagojské věznice čekalo mnoho gangsterů, aby mě přivítali, ale já jsem vyhlížel jen svou ženu a dcerky. Když jsem uviděl své děti, které za těch tři a půl roku značně povyrostly, dojalo mě to k slzám.

Dva dny po návratu domů jsem splnil slib, který jsem dal mladší dceři, a šel jsem na shromáždění svědků Jehovových. Překvapilo mě, když jsem viděl srdečnost všech přítomných. Svědkové mě vřele uvítali, ale měl jsem pocit, že tam nepatřím. Když jsem se později dozvěděl, že ti, kdo mě vítali, věděli o mé zločinecké dráze, byl jsem zmaten. Cítil jsem však jejich vřelost a biblická přednáška na mě zapůsobila. Byla o lidech, kteří budou žít navždy v pozemském ráji.

Myšlenka na to, že moje manželka a dcery přežijí do ráje a já budu zničen, mě velmi tísnila. Vážně jsem uvažoval o tom, co bych musel udělat, abych žil navždy se svou rodinou. Začal jsem přemýšlet o tom, že přestanu žít jako zločinec, a pustil jsem se do studia Bible.

Vymanil jsem se ze světa zločinu

Přestal jsem chodit na setkání gangu a přestal jsem se stýkat s jakuzou. Změnit způsob uvažování však nebylo snadné. Jen tak pro radost, pro vlastní uspokojení jsem se projížděl ve svém velkém zahraničním autě. Trvalo mi tři roky, než jsem je vyměnil za skromnější model. Také jsem měl sklon všechno řešit cestou nejmenšího odporu. Když jsem však poznal pravdu, musel jsem se změnit. Jak říká Jeremjáš 17:9, „srdce je zrádnější než cokoli jiného a je k zoufání“. Věděl jsem, co je správné, ale dělalo mi potíže uplatňovat to, co jsem se dozvěděl. Problémy, které přede mnou stály, mi připadaly jako obrovská hora. Měl jsem těžkosti a mnohokrát jsem pomýšlel na to, že se studiem přestanu a že se vzdám myšlenky stát se svědkem Jehovovým.

Potom můj učitel Bible pozval cestujícího dozorce, který pocházel z podobného prostředí jako já, aby měl v našem sboru přednášku. Přijel z Akity do Suzuky, asi 650 kilometrů, aby mě povzbudil. Potom pokaždé, když jsem byl unavený a pomýšlel jsem na to, že se vším přestanu, jsem od něho dostal dopis, ve kterém se mě ptal, zda stále kráčím po Pánově cestě.

Neustále jsem se k Jehovovi modlil, aby mi pomohl oprostit se od všech mých svazků s jakuzou. Věřil jsem, že Jehova mé modlitby vyslyší. V dubnu 1987 jsem se konečně mohl od jakuzy úplně oddělit. Měl jsem vlastní podnik, ale musel jsem každý měsíc cestovat do zámoří a být pryč od rodiny, a tak jsem zaměstnání změnil. Začal jsem dělat údržbáře, a volná odpoledne jsem trávil duchovní činností. Poprvé jsem dostal výplatní sáček. Byl lehký, ale měl jsem ohromnou radost.

Když jsem byl v jakuze mužem číslo dvě, byl jsem na tom dobře po hmotné stránce, ale nyní mám duchovní bohatství, které nepomíjí. Znám Jehovu a znám jeho záměry. Znám zásady, podle kterých mám žít. Mám skutečné přátele, kteří se o mě zajímají. Ve světě jakuzy projevovali gangsteři povrchní zájem, ale vím, že žádný jakuza, ani jeden, by se pro druhé lidi neobětoval.

V srpnu 1988 jsem symbolizoval své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě a od následujícího měsíce jsem začal trávit nejméně 60 hodin tím, že jsem vyprávěl ostatním lidem o dobré zprávě, která změnila můj život. Od března 1989 jsem v celodobé službě a nyní jsem dostal výsadu sloužit ve sboru jako služební pomocník.

Dokázal jsem se zbavit většiny přežitků ze života v jakuze, ale jeden mi zůstal. Je to tetování na těle, které mně, mé rodině i druhým lidem připomíná mou minulost jakuzy. Jednou přišla nejstarší dcera ze školy s pláčem a říkala, že už tam nepůjde, protože jí kamarádky řekly, že jsem jakuza a jsem tetovaný. Mohl jsem si o tom s dcerami promluvit a ony to nakonec pochopily. Těším se na den, kdy země bude rájem a moje tělo bude ‚svěžejší než v mládí‘. Pak bude i tetování a vzpomínky na dvacet let života v jakuze minulostí. (Job 33:25; Zjevení 21:4) (Vyprávěl Jasuo Kataoka.)

[Obrázek na straně 11]

Toužím po dni, kdy bude vymazáno i moje tetování

[Obrázek na straně 13]

Se svou rodinou v sále Království