Můj život v Jehovově duchem řízené organizaci

Vypráví Albert D. Schroeder.

PRVNÍ neděli v červnu 1934 jsme s Alexem Jonesem kázali dům od domu v Jersey City ve státě New Jersey. Náhle do činžovního domu, kde jsme byli, vtrhli policejní úředníci. Zatkli nás, hrubě nás strčili do auta a odvezli do vězení.

Po třech dnech nás soudce prohlásil za vinné nedovoleným podomním obchodem a odsoudil nás k deseti dnům vězení. Odvezli nás do Hudsonské okresní věznice, nařídili, abychom se svlékli, prošli sterilizační koupelí a oblékli se do vězeňských oděvů. Pak nás odvedli do cely.

Tam jsem měl čas uvažovat. Bylo mi teprve třiadvacet a radoval jsem se ze života jako služebník plným časem v brooklynském bételu. Podělím se s vámi o některé z těch úvah.

Jsem vděčný babičce

Nejvřeleji jsem vzpomínal na svou babičku z matčiny strany, Elizabeth Dargerovou. Její rodiče se s rodinou přestěhovali z Německa do Michiganu někdy před rokem 1870. Babička učila na veřejných školách němčinu a angličtinu a bydlela s námi u mých luteránských rodičů v mém rodném městě Saginaw ve státě Michigan. Během 1. světové války se se svými sestrami, jež byly rovněž učitelky, připojila k Mezinárodním badatelům Bible, nyní známým jako svědkové Jehovovi.

Rodiče sice trvali na tom, abych chodil do luteránské nedělní školy, ale dovolovali babičce, aby se mnou mluvila o své vzrušující biblické víře. Uměla číst Bibli latinsky a řecky a vštípila mi touhu studovat Bibli v původních jazycích. S láskou jsem si připomínal živé biblické rozhovory se svými pratetami, jež se soustřeďovaly na Boží království, které má podle Daniela 2:44 brzy převzít správu nad Zemí.

V roce 1923 se mnou babička začala studovat. Používala knihu Společnosti Strážná věž „Harfa Boží“. Také jsem se s ní účastnil shromáždění saginawského sboru. Nyní jsem v cele uvažoval o těchto shromážděních, o poslechu rozhlasových programů vysílaných stanicí WBBR z Brooklynu v New Yorku a o jiných takových zkušenostech, které utvářely můj život.

Vzpomínal jsem například, jak jsem roku 1927 slyšel v rozhlase soudce Josepha F. Rutherforda, prezidenta Společnosti Strážná věž, když mluvil na sjezdu badatelů Bible v kanadském Torontu. Roku 1928 jsem se v Detroitu, Michigan, zúčastnil svého prvního sjezdu. Tam jsem slyšel osobně mluvit bratra Rutherforda. S radostí jsem na tom sjezdu zvolal „Ano“ k rezoluci „Prohlášení proti satanovi a pro Jehovu“. Byla vydána nová kniha „Vláda“, jež ukazovala, že Boží království je teokratické a ne demokratické panství.

Úvahy o školních létech

Uvažoval jsem také o svých školních létech. Na naléhání rodičů, kteří nechtěli, abych se stal služebníkem plným časem, jsem přijal stipendium na vysokou školu. V září 1929 jsem tedy vstoupil na Michiganskou univerzitu v Ann Arbor, abych studoval jazyky, ekonomii a inženýrství.

Paní Judsonová, domácí paní, u které jsem bydlel, byla ve styku s annarborským sborem badatelů Bible. Když jsem se na podzim 1930 vrátil do školy, pověděla mi, že se do protějšího pokoje nastěhoval výborný mladík z Alabamy a že by podle jejího názoru asi reagoval na „naše biblické poselství“. Měla pravdu. William Addison Elrod a já jsme se rychle stali blízkými přáteli, jakmile přijal biblické pravdy, a zůstáváme přáteli až dodnes.

V létě 1931 jsem s Billem Elrodem navštěvoval kurs zeměměřictví, takže jsme se nemohli osobně zúčastnit sjezdu v Columbu, Ohio. Ale v neděli 26. července jsme přece v rozhlase naslouchali veřejné přednášce a byli jsme součástí nadšeného neviditelného posluchačstva, které přijalo krásné jméno „svědkové Jehovovi“.

V koleji se tou dobou široce diskutovalo o socialistické, fašistické a komunistické formě vlády. V říjnu 1931 hovořil Winston Churchill k 3 000 z nás studentů a zastával se demokracie jako dosud nejlepší vládní formy. Později, v prosinci 1931, mluvil lord Bertrand Russell, proslulý britský matematik a filozof, o pacifismu. Ještě později hovořil dr. Hjalmar Schacht, prezident Říšské banky v Berlíně, o potřebě nacionálního řízení hospodářství; jinými slovy, zastával se národního socialismu neboli nacismu. O dva roky později byl v Hitlerově vládě ministrem hospodářských věcí.

Když jsem slyšel proslovy těchto světových státníků, byl jsem o to víc přesvědčen, že jedině Mesiášovo království může být uspokojivým světovým panstvím. Proto jsme si s Billem Elrodem naplánovali, že 15. června 1932 ukončíme školu a pak spolu zahájíme kazatelské dílo plným časem, nyní známé jako průkopnická služba.

Zahájili jsme průkopnickou službu dřív, než jsme byli pokřtěni, protože v té době se jasně nerozumělo tomu, zda se lidé s pozemskou nadějí potřebují křtít, nebo ne. Když jsem však byl 24. července 1932 pokřtěn ve Vandercook Lake ve státě Michigan, stalo se zřejmým, že se má naděje změnila v naději pomazaného, což bylo potvrzeno ‚svědectvím ducha‘. — Řím. 8:16.

Služba v brooklynském bételu

9. září, když jsme byli jako průkopníci v Howellu, Michigan, vyběhl Bill z poštovního úřadu a mával žlutým telegramem. Otevřeli jsme jej a četli pozvání bratra Rutherforda, abychom se hlásili ke službě v bételu, jakmile nám to bude možné. Na uspořádání našich průkopnických záležitostí nám stačilo 72 hodin a pak jsme podnikli v našem fordu modelu T jízdu 1 000 kilometrů dlouhou do Brooklynu. Brooklynský most jsme přejeli a do bételu dorazili 13. září 1932. Tou dobou bylo v rodině bétel asi 200 členů, většinou pomazaných bratrů Krále.

Po několika týdnech práce v tiskárně mě převedli do služebního oddělení. Dozorcem byl přívětivý irský bratr Thomas J. Sullivan. Vždycky nám mladším připomínal: ‚Když vám někdo předloží problém, zjistěte si vždy všechny skutečnosti, než navrhnete řešení.‘ (Přísl. 18:13) S jiskřičkou v oku dodával: „Kam spěcháte? Dejte příležitost Jehovovi. Počkejte, co v tom udělá jeho duch.“

Když jsem ve vězení uvažoval o těchto dřívějších zkušenostech, radoval jsem se, že mám přednost trpět pro spravedlnost, jako trpěl Ježíš a apoštolové. (Jan 15:20, 21; 1. Petra 4:16) Když se ohlížím zpět, uvědomuji si, že mě takové zkušenosti připravovaly na budoucí přednosti.

Vzrušující nové světlo

Z prvních měsíců roku 1935, asi půl roku po mém propuštění z vězení a návratu do bételu, si vzpomínám na řadu diskusí u stolu v bételu ohledně totožnosti „zástupu velikého“. (Zjev. 7:9, 13, „KB“) Někteří se vyslovovali pro názor, že je to druhotná nebeská třída, jak také učil první prezident Společnosti Strážná věž, bratr Russell. Jiní však dokazovali, že „zástup veliký“ se skládá z lidí s pozemskou nadějí. Bratr Rutherford se během těchto diskusí nevyjadřoval.

Když jsme cestovali zvláštním vlakem do Washingtonu, D. C., na sjezd, který se měl konat od 30. května do 3. června 1935, byli jsme my všichni z bételu vzrušeni. Druhého dne sjezdu oznámil bratr Rutherford vzrušující zprávu, že „zástup veliký“ je skutečně pozemská třída. Ve vrcholném okamžiku požádal: „Ať prosím vstanou všichni, kteří mají naději žít navždy na zemi!“ Asi polovina ze zúčastněných dvaceti tisíc vstala. Tu bratr Rutherford zvolal: „Podívejte se! Zástup veliký!“ Nastalo krátké ticho. Pak jsme všichni radostně vykřikli a dlouze a hlasitě jsme provolávali slávu. Druhý den bylo 840 osob pokřtěno, většinou z pozemské třídy.

Toto nové světlo z roku 1935 ohledně „zástupu velikého“ vedlo v roce 1936 k reorganizačním krokům v přípravě na očekávaný příliv členů této třídy. Tak například v celém New Yorku byl do té doby jen jeden velký anglický sbor, ale nyní se tvořily nové sbory a my mladší pomazaní jsme byli jmenováni jako dozorci. Dnes je ve městě New Yorku 336 sborů!

Nové přidělení

Čtvrtek 11. listopadu 1937 byl pro mne významný den. Dostal jsem vzkaz, abych ve tři hodiny odpoledne přišel do kanceláře bratra Rutherforda. Přišel jsem včas a strachoval jsem se, zda mě nečeká nějaké pokárání. Ale bratr Rutherford se mě po několika přátelských slovech zeptal, zda bych byl ochoten přijmout jiné přidělení.

„Jsem ochoten sloužit, kdekoli je třeba,“ odpověděl jsem.

Potom mě bratr Rutherford ohromil dotazem: „Jak by se ti líbilo sloužit v londýnském bételu jako služebník odbočky?“

„To je ale pořádný úkol!“ poznamenal jsem.

„Navíc to znamená jet bez zpátečního lístku, souhlasit, že tam zůstaneš až přes Armageddon. Proto ti dám tři dny na rozmyšlenou,“ pokračoval.

„Víš, bratře Rutherforde, já ty tři dny nepotřebuji. Jestliže je to Jehovova vůle, abych jel, odpovídám ano!“

„Myslel jsem si to,“ odvětil. „Bratr Knorr už má pro tebe lístek na parník ‚Queen Mary‘, který příští středu odplouvá do Anglie.“

Začala se mi točit hlava. „V příštích dnech dostaneš školení,“ skončil bratr Rutherford.

Když jsem se vrátil do služebního oddělení, jež bylo v tiskárně, bratr Knorr se rozesmál nad mým ohromením. Věděl, co se právě sběhlo. Nathan Knorr byl dozorce tiskárny a před časem cestoval s bratrem Rutherfordem do Anglie. Začal mě okamžitě školit, jak mám dozírat nad chodem odbočky. Za pár dní jsem se vrátil k bratru Rutherfordovi pro další přípravu.

Rada bratra Rutherforda, založená na textu Micheáše 6:8, zněla: ‚Jednat podle práva, pevně stát za organizačními opatřeními, zastávat se biblických norem, prokazovat pohotovou poslušnost a nedělat průtahy. Být laskavý při jednání s bratry, pravidelně se podílet na kazatelské službě a pokorně chodit s Bohem.‘ Řekl, že britské pole nemá přírůstky, protože předchozí dozorci odbočky plně nepodporovali kazatelskou službu. Ukončil tedy hovor důrazně: „Povzbuzuj k větší kazatelské službě. Británie teď potřebuje 1 000 průkopníků, ne 200, jako má nyní.“

Přijetí v Anglii

Když „Queen Mary“ přistála v Southamptonu, jel jsem vlakem do Londýna a pak taxíkem do kanceláře odbočky Společnosti, která již 26 let byla na 34 Craven Terrace, Lancaster Gate. Viceprezident Mezinárodního sdružení badatelů Bible mě srdečně přijal. Předal jsem mu dopis od bratra Rutherforda, jímž ho pověřoval, aby uvolnil služebníka odbočky a sdělil rodině bétel, že ho vystřídám. Stalo se to při obědě a třicet pracovníků bételu mě vřele přijalo.

Během doby jsem se seznámil s mnoha služebníky odboček a zástupci v Evropě. Byli to pomazaní, kteří se nekompromisně ujímali vedení kazatelského díla navzdory překážkám hitlerovské doby, muži jako Martin Harbeck ze Švýcarska, Charles Knecht z Francie, Fritz Hartstang z Nizozemí, Johan Eneroth ze Švédska, William Dey z Dánska a odvážný Robert Winkler z podzemní organizace Společnosti v Německu. Tito nebojácní muži víry všemi biblickými prostředky odolávali drsnému nacistickému pronásledování.

Návštěva bratra Rutherforda

V roce 1938, rok před vypuknutím 2. světové války, vyvinuli Britové transoceánský radiotelefonní přenos. Jejich inženýři přistoupili na to, že pro zvláštní sjezd konaný v Londýně 9. — 11. září spojí čtyři světadíly. Pro sjezd byl najat největší vhodný sál v Londýně, Royal Albert Hall. Skupina bratra Rutherforda včetně Nathana Knorra přijela tři týdny předem, aby pomáhala s přípravou.

K upozornění na veřejnou přednášku byly organizovány pochody s plakáty nesenými na prsou a na zádech. Než se konal první informační pochod, pozval mě bratr Rutherford k sobě. Zatímco jsme hovořili o sjezdových záležitostech, čmáral si perem na papíře, což při rozhovoru dělával. Pak vytrhl z bloku to, co napsal, a podal mi to. „Co si o tom myslíš?“ zeptal se.

Stálo tam: „NÁBOŽENSTVÍ JE LÉČKA A PODVOD.“

„Je to pěkně ostré,“ odpověděl jsem.

„Chtěl jsem, aby to bylo silné,“ řekl. Pak dal pokyn, abychom do prvního informačního sjezdového pochodu ve středu večer vyrobili plakáty s tímto textem. Příštího večera jsme s Nathanem Knorrem vedli pochod asi jednoho tisíce bratrů osm kilometrů středem Londýna.

Ráno si mě pak zavolal do své kanceláře bratr Rutherford a chtěl zprávu. „Hodně lidí nás nazvalo komunisty a ateisty a měli všelijaké jiné nepřátelské poznámky,“ řekl jsem. Chvilku se zamyslel a nakonec vytrhl papír s heslem „SLUŽTE BOHU A KRISTU KRÁLI“. Usoudil, že proložit pochod transparenty s těmito slovy by mohlo zahladit nepřátelskou reakci, a to se také stalo. Tento sjezd v roce 1938 se velmi vydařil. Stěžejní program v sobotu a v neděli s hlavní přednáškou „Postavte se tváří v tvář skutečnostem“ se úspěšně přenášel na čtyřicet devět současně konaných sjezdů po celém anglicky mluvícím světě.

Po sjezdu se konalo školení služebníků odboček z evropských zemí. Během zasedání mě bratr Rutherford tvrdě pokáral za nedostatečné školení pořadatelů. Ukáznění mi vehnalo do očí slzy. Později mě William Dey z Dánska soukromě utěšil, že bratr Rutherford mě použil, aby nepřímo poučil je všechny. A bylo to tak. Druhý den nás bratr Rutherford, který si rád oblékl zástěru a vařil, pozval všechny na zvláštní oběd, který připravil. Všichni jsme se potěšili z příjemného společenství.

Roky 2. světové války

1. září 1939 napadl Hitler Polsko. V neděli 3. září vyhlásila Británie Německu válku. Toho dne ráno nás byly v Británii tisíce v kazatelské službě a rozšiřovali jsme vhodně novou knihu „Záchrana“. Za každými dveřmi byli lidé otřeseni; některé ženy plakaly. Všichni jsme rozšířili všechnu biblickou literaturu, kterou jsme měli, když jsme lidem poskytovali biblickou útěchu.

Příští měsíc jsme předem dostali jeden výtisk článku ze „Strážné věže“ na 1. listopad 1939, s názvem „Neutralita“. V pravý čas vymezil postavení pravých křesťanů během světských konfliktů. (Jan 17:16) Brzy začalo zatýkání a věznění stovek našich britských bratrů a sester.

Vzdušná válka nad Británií, nazývaná Bitva o Británii, zesílila koncem roku 1940 a pokračovala do roku 1941. V Londýně jsme přetrpěli 57 nocí po sobě se čtrnáctihodinovým bombardováním. Vzduch byl plný hvízdání a kvílení. Všude zuřily ohně. V okruhu asi 450 metrů od bételu dopadlo devětadvacet bomb. Zápalné bomby podpálily náš velký sál království přilehlý k bételu, ale naši cvičení bratři z bételu oheň rychle zvládli.

Byla zavedena četná válečná omezení, například potraviny na příděl a omezené cestování. Přesto jsme kázali dál dům od domu a dokonce ještě více. V roce 1937 měla Británie 4 375 zvěstovatelů, ale do roku 1942 počet vzrostl na 12 436. Od mého příjezdu do Anglie v roce 1937, kdy bylo 201 průkopníků, jejich počet do roku 1942 vzrostl na 1 488! Jehova bohatě žehnal tomuto časnému zasévání pomocí kazatelů. Nyní, po více než 50 letech, je v Británii přes 109 000 zvěstovatelů království, mezi nimi přes 6 000 pravidelných průkopníků.

Od 3. do 7. září 1941 jsme s pomocí Jehovova ducha dokázali to, co vládní úředníci prohlásili za „nemožné“. Konali jsme největší dosavadní sjezd svědků Jehovových. Více než 12 000 osob se přímo uprostřed války sešlo v De Montfort Hall v Leicesteru a na okolních plochách. Právě tento sál byl použit, když se v roce 1983 konalo v Leicesteru výroční zasedání korporace Společnosti. Přes tři tisíce nás tam vzpomínalo na zkušenosti z válečného sjezdu v roce 1941.

Londýnská kancelář se za války stala střediskem utečenců. Telefon nepřestával zvonit. Vytvořil se pomocný fond, který umožňoval, aby vybombardovaní bratři okamžitě dostali pomoc. Do Londýna přijížděli bratři uprchlí z Polska, Německa, Norska, Francie, Belgie, Holandska a jiných míst a zde se jim dostávalo pomoci. Mnozí se chopili průkopnické služby v Británii.

Persona non grata

Jakmile Spojené státy vstoupily 8. prosince 1941 do války, ztratil jsem jako americký občan své osvobození od britské vojenské služby. Pro svou křesťanskou neutralitu jsem nemohl vyhovět různým nařízením britské vlády ohledně válečných povinností. Nakonec mi britská vláda 6. května 1942 sdělila, že jsem persona non grata, a proto se mi nařizuje, abych se vrátil do Spojených států. 1. srpna se v londýnském listě „Daily Herald“ objevila na první straně má fotografie s článkem „Řekli mu: ‚Vrať se domů.‘“

V pondělí 24. srpna 1942 mě ráno dva detektivové Scotland Yardu zatkli k deportaci. Odvezli mě vlakem do Glasgowa ve Skotsku, kde mě přes noc drželi ve středověké věznici Barlinnie. Druhý den mě doprovodili na palubu britského křižníku „S. S. Hilary“, kde jsem zůstal ve vazbě. Našemu konvoji 52 lodí to trvalo třináct dní, než se klikatě propletl Atlantikem, aby se vyhnul německým ponorkám. Když jsme unikli jejich torpédům, bezpečně jsme přistáli v kanadském Halifaxu. Propustili mě a já jsem druhý den odjel vlakem do New Yorku. Dorazil jsem tam 10. září.

Pozoruhodná předpověď mírového období

Měl jsem velkou radost, když jsem se vrátil k mnoha vřelým bratrům v brooklynském bételu. Přijel jsem včas, abych se zúčastnil historického sjezdu, konaného 18. — 20. září 1942 v Clevelandu v Ohiu. Tam pronesl bratr N. H. Knorr, nový prezident Společnosti, proslov: „Mír — může být trvalý?“ Tím byl nově osvětlen text Zjevení 17:8. Bylo odhaleno, že Spojenci zvítězí a povstane nová mezinárodní „mírová šelma“. To se také stalo, když vznikla po skončení války v roce 1945 Organizace spojených národů.

Biblická škola Strážné věže Gilead

Po výročním zasedání korporace Společnosti Strážná věž, konaném 1. října 1942, si bratr Knorr jako prezident zavolal do své kanceláře Maxwella G. Frienda, Eduarda F. Kellera a mne. Pověděl nám, že se toho rána rozhodlo, že na Farmě království v South Lansingu ve státě New Yorku bude zřízena biblická misionářská škola. Řekl, že povedu školní záznamy a budu sloužit jako předsedající ve výboru pro organizaci školy. S bratrem F. W. Franzem jsme pracovali na uspořádání těchto znamenitých biblických kursů. Tím začalo dlouhé období mé šťastné spolupráce s ním v podpoře biblického vzdělávání.

V pondělí 1. února 1943 ráno byla bratrem Knorrem na Farmě království v South Lansingu oficiálně zasvěcena škola, nyní známá jako Biblická škola Strážné věže Gilead. Po zasvěcovacím programu začalo vyučování ve čtyřech učebnách. V každé bylo 25 studentů. Kurs pokročilého křesťanského vzdělávání trval 20 týdnů a hlavní učebnicí byla Bible.

Mým požehnaným údělem byly šťastné měsíce a pak šťastné roky hlubšího studia Bible. Spolu s jinými oddanými učiteli jsem byl vděčný Jehovovi za tuto přednost vyučovat a působit na srdce tak oddaných studentů, kteří milují Jehovu a jeho dílo. Do roku 1960 přišlo 3 700 studentů ze 70 zemí, aby obohatili naše školní třídy.

Podílím se na manželském životě

Na sjezdu „Triumfující království“, jichž jsem se účastnil roku 1955 v Evropě, jsem obnovil svou známost s milou Charlottou Bowinovou, která byla jednou z mých studentů v první třídě Gileadu roku 1943. Dvanáct let sloužila jako věrná misionářka na španělském území včetně Mexika a Salvádoru. Nyní se se svou společnicí Julií Clogstonovou účastnila těchto evropských sjezdů. Charlottini rodiče byli mimochodem ještě za svobodna členy brooklynské rodiny bétel za časů bratra Russella. Když se vzali, stal se Marzin Bowin cestujícím dozorcem až do Charlottina narození v roce 1920.

V lednu 1956 začala Charlotte sloužit v bételu a byla poslána na Farmu království. V srpnu 1956 jsme se vzali. Když Charlotte otěhotněla, byli jsme sklíčení. Domnívali jsme se, že tím pro nás končí služba plným časem. Bratr Franz nás však povzbudil: „Nezhřešili jste, když jste oplodili lůno. Neztrácejte odvahu. Možná, že se Jehova postará, abyste nějak pokračovali ve službě plným časem.“

Tak to také dopadlo. Mohl jsem dál zůstat ve škole Gilead. Nejdříve jsme žili v malém najatém bytě a pak jsme se roku 1962 přestěhovali do nově postaveného domku asi míli od školy. Tam, v South Lansingu ve státě New York, strávil své první roky náš syn Juda Ben, který se narodil v únoru 1958.

Výchova Judy Bena nám přinesla mnoho radosti, protože jsme se vždy snažili uplatňovat biblické zásady. (Ef. 6:1–4) Byl povzbuzován, aby se řídil textem Micheáše 6:8, jako jsem se snažil tento text uplatňovat v životě já sám. Později se stal Juda součástí třetí generace pracovníků v bételu a sloužil tam 12 let. V červnu 1986 se oženil s milou sestrou průkopnicí, Amber Bakerovou. Nyní slouží jako průkopníci v Michiganu.

Škola pro starší

Na sjezdu na Yankee stadiónu v roce 1958 ohlásil bratr Knorr, že se otevírá nová škola pro starší, jež se bude jmenovat Škola služby království. 9. března 1959 zahájila první třída 25 studentů svůj čtyřtýdenní kurs na Farmě království, kde působila také škola Gilead. Když se v září 1960 přestěhovala škola Gilead do Brooklynu, zůstala Škola služby království na Farmě království, kde jsme byli schopni vyškolit sto starších měsíčně. Zjistil jsem, že je výhoda být otcem, když jsem vyučoval hlavy rodin navštěvující novou školu.

V roce 1967 byla tato škola přestěhována do bételu v Brooklynu. Pak byla v roce 1968 přemístěna do Pittsburghu, kde do roku 1974 obdržely školení tisíce znamenitých starších. Od roku 1974 se škola koná v různých sálech království po celé zemi. Když jsem cestoval na tato různá místa, manželka a syn mě doprovázeli. Zatímco jsem vyučoval, konali průkopnickou službu.

Další královská služba

V listopadu 1974 jsem vyučoval ve Škole služby království ve svém rodném Saginaw, a tu jsem dostal nezapomenutelný dopis od vedoucího sboru. Zval mě, abych se stal členem tohoto sboru, a zároveň zval mou manželku a syna, aby se chopili služby jako členové brooklynské rodiny bétel. A tak jsme se 18. prosince 1974 přestěhovali do bételu a já jsem se chopil nových předností služby.

Vedoucí sbor dobře spolupracuje při řízení světaširé činnosti svědků Jehovových, při zveřejňování duchovního pokrmu pro naše postupující osvícení a při vynášení soudcovských rozhodnutí. Vedoucí sbor se schází každou středu, schůzku zahajuje modlitbou a prosí o vedení Jehovovým duchem. Skutečně se vynakládá úsilí, aby každá vyřizovaná záležitost a každé učiněné rozhodnutí byly v souladu s Božím slovem, Biblí.

Jako člen vedoucího sboru jsem byl vysílán, abych jako zónový dozorce navštívil různé odbočky. Hřeje mě u srdce, když bezprostředně zakouším jednotu Jehovova lidu v tolika zemích. Je pro mne také osobní radostí, když se znovu setkávám s mnohými misionáři Gileádu, kteří jsou stále věrní ve svých zahraničních přiděleních. Opravdu, v každé zemi je Jehovův lid nejlepší a nejšťastnější!

Jehova celý svůj lid současně duchovně živí prostřednictvím „Strážné věže“ a jiných biblických publikací. To vše dosvědčuje, že Kristus Ježíš je od roku 1914 naším králem a že nás úspěšně provede „velkým soužením“, jež je těsně před námi. A nakonec chci říci: vy všichni, kteří jste léty mladí, si nyní moudře budujte kariéru ve svaté službě plným časem! I na vás budou čekat vzrušující přednosti. (Mich. 7:7) Raduji se z Jehovovy prozřetelné péče během uplynulých desetiletí. Jeho požehnání mě opravdu obohatila. (Přísl. 10:22) Každý den jsem Jehovovi vděčný za přednosti, které mám, když mu sloužím v jeho duchem řízené organizaci. — Zjev. 7:14.