Zachovali jsme ryzost v nacistickém Německu

JEDNOHO chladného dne v dubnu roku 1939 jsem byl poslán do německého koncentračního tábora Sachsenhausen. Spolu s dalšími novými vězni jsem se dostavil před velitele tábora. Byl to zlý člověk, který pro svou robustní postavu dostal přezdívku „Čtyřhran“. Ve své „uvítací řeči“ nás zahrnul nadávkami a popisoval, jaká krutá muka můžeme očekávat.

„Dám vám, co si jen budete přát,“ křičel. „Kulku do hlavy, kulku do hrudi, kulku do břicha!“ Upozornil nás: „Moji hoši míří dobře. Pošlou vás rovnou do nebe! Odtud se dostanete jenom jako mrtvoly.“

Potom mě poslali do izolace. Byl to oplocený sektor uvnitř tábora. Svědkové Jehovovi tu byli drženi společně s dalšími vězni, kteří byli pokládáni za nebezpečné. Když mě tam přivedli, udeřil mě několikrát do obličeje jeden mladý příslušník SS (Hitlerova elitní garda v černých košilích), protože jsem odmítl podepsat prohlášení, že se zříkám své víry.

Spřátelil se se mnou Otto Kamien z Herne a pomohl mi přišít na vězeňskou uniformu mé číslo a fialový trojúhelník, který v táboře sloužil k identifikaci svědků Jehovových. Ukázal mi také, jak si mám stlát postel — za nesprávně ustlanou postel některé vězně ztloukli, a dokonce zabili.

Otto mě varoval: „Čas od času se tě budou ptát, zda jsi pořád svědek Jehovův. Buď pevný a neochvějný. Nahlas a zřetelně řekni: ‚Jsem stále svědek Jehovův.‘“ Dodal: „Když budeš pevný a neochvějný, Ďábel tě nechá na pokoji.“ (Jakub 4:7) V následujících šesti letech, která jsem strávil ve třech koncentračních táborech, mi Ottovo povzbuzení pomohlo zachovat Bohu ryzost.

Když se dnes zpětně zamýšlím nad těmi úmornými lety, uvědomuji si více než kdy dříve, že jsem svou ryzost zachovával jen s Boží pomocí. Jak došlo k tomu, že jsem byl 20. ledna 1938 poprvé zatčen?

První léta mého života

Rodiče bydleli ve Východním Prusku v Královci. Několik let před mým narozením v roce 1911 se z mých rodičů stali Bibelforscher (badatelé Bible), jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. Měl jsem tři bratry a dvě sestry a matka nás často brala na shromáždění. Žel, otec se po čase již dále pravého uctívání s naší rodinou neúčastnil. Moji bratři a jedna z mých sester se sice stali horlivými hlasateli Království, ale já a moje sestra Lisbeth jsme po určité době biblickým pravdám, které jsme poznali, přestali věnovat pozornost.

Bylo mi něco přes dvacet, když se moci v Německu ujal Hitler, a lidé byli vystaveni prudkému nátlaku. Pracoval jsem v Královci v jedné velké opravářské dílně jako automechanik. Když měl Führer při zvláštních příležitostech projevy, museli se shromáždit všichni zaměstnanci dílny. Také se začalo běžně zdravit „Heil Hitler!“ Pak jsem byl povolán k výcviku branců. Stál jsem tváří v tvář otázce, na čí straně jsem.

Ze Skutků 4:12 jsem věděl, že heil, neboli spása, nepřichází od Hitlera, ale jedině prostřednictvím Ježíše Krista. Nemohl jsem tedy říkat „Heil Hitler!“ a nikdy jsem to neřekl. Kromě toho jsem ignoroval povolání k výcviku branců.

Moje matka, mladší sestra Helene a bratři Hans a Ernst byli všichni v letech 1936 a 1937 zatčeni. Od té doby jsem zatoužil také se postavit na stranu pravého Boha. Začal jsem po večerech číst Bibli a modlil jsem se k Jehovovi o pomoc. I Lisbeth se o Bibli začala více zajímat.

Dávám najevo svůj postoj

Přišla doba, kdy jsem se jednoznačně rozhodl pro Jehovu. Ačkoli jsem ještě nebyl pokřtěný, odmítl jsem sloužit v Hitlerově armádě. Zatkli mě a předali armádě. Po pěti týdnech mě vojenský soud v Rastenburgu odsoudil k jednomu roku odnětí svobody.

Dali mě do samovazby v ústřední věznici v Stuhmu (Západní Prusko). Při cvičení na vězeňském dvoře mi byla útěchou výměna pohledů s věrnými svědky z Královce, které jsem znal od dětství. Potom byli pro svou víru v Boha vsazeni do téhož vězení i moji bratři — Paul, Hans a Ernst. Hansovi se občas podařilo propašovat mi do samovazby kousek chleba.

Po ukončení výkonu trestu mě v Královci několikrát vyslýchalo gestapo. Odmítal jsem však změnit postoj, a tak mě odvezli do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Dostal jsem práci na výstavbě garáže. Pracoval jsem od šesti hodin ráno do šesti večer. Někteří vězni se kvůli krutému zacházení pokusili o útěk, ačkoli věděli, že je zastřelí, když je chytnou. Jednou jsem viděl, jak jeden vězeň spáchal sebevraždu. Naběhl na elektrický plot.

Tlak vzrůstá

V září 1939 vypukla druhá světová válka a tlak na nás v Sachsenhausenu se začal stupňovat. Zvýšila se pracovní zátěž a zároveň nám odebrali teplé vlněné oblečení. Patnáctého září nacisté pro výstrahu popravili našeho křesťanského bratra Augusta Dickmanna, který odmítl vojenskou službu. Vězni byli svoláni k zvláštnímu shromáždění.

Několik set svědků vidělo na vlastní oči, jak popravčí četa vystřelila a jak August padl k zemi mrtev. Vězňové potom dostali příkaz k rozchodu. Jen svědkové měli zůstat. „Čtyřhran“ se pak zeptal, kdo z nás podepíše prohlášení, že se zříká své víry a je ochotný stát se vojákem. Nepodepsal nikdo. „Čtyřhran“ zuřil.

V roce 1939 byla krutá zima. Měli jsme špatné ošacení, byli jsme podvyživení, a tak si smrt mezi námi vybírala svou daň. Zemřelo mnoho starších bratrů, ovšem celkově byl poměr úmrtí mezi svědky malý v porovnání s jinými skupinami vězňů. Onemocněl i sám „Čtyřhran“ a v únoru roku 1940 zemřel.

Do dalšího tábora

Několik dnů po „Čtyřhranově“ smrti bylo sedmdesát z nás přepraveno do malého tábora ve Wewelsburgu nedaleko Paderbornu. Doufali jsme, že tam budou lepší podmínky, ale opak byl pravdou. Jídla bylo méně a práce víc. Pracovali jsme v lomu. Někdy, když sněžilo nebo pršelo, byli jsme promáčení až na kůži. V této obzvlášť těžké době jsem si v noci přetahoval deku přes hlavu a s pláčem jsem vyléval Jehovovi své srdce. Vždy, když jsem to udělal, cítil jsem pokoj mysli a vnitřní klid. Dostával jsem tak od Boha „pomoc v pravý čas“. — Hebrejcům 4:16.

Jehova pečoval o naše duchovní zdraví. Do Wewelsburgu byli posláni svědkové z koncentračního tábora Buchenwald a ti s sebou přinesli duchovní pokrm v podobě biblické literatury. Po malých skupinách jsme šli do noclehárny a připojili se k nim v tajném studiu Strážné věže. Dokonce i tělesný pokrm se v táboře poněkud zlepšil.

Děkoval jsem Jehovovi za jeho laskavost. Jeden svědek se totiž postaral, abych s ním mohl pracovat v kovárně. V dílnách, kde pracovali hlavně svědkové, dostávali vězni lepší příděly jídla. V kovárně bylo kromě toho teplo a nikdo dělníky nepopoháněl k práci. Tělesně mi to velmi prospívalo. Zpočátku jsem byl jen kost a kůže, ale za šest měsíců jsem opět zesílil.

Dozvídám se o svých bratrech

Během pobytu ve Wewelsburgu jsem dostal vzkaz od Lisbeth, že Ernst zachoval Jehovovi ryzost až na smrt. Po čtyřletém věznění byl v Berlíně 6. června 1941 sťat. Když se o tom doslechli ostatní svědkové, přicházeli za mnou a gratulovali mi. Jejich pozitivní postoj na mě silně zapůsobil. Zachovat věrnost bylo pro nás víc než přežít.

O dva roky později, 1. února 1943, popravili v Quednau nedaleko Královce mého bratra Hanse. Bylo mu 34 let a pět let strávil ve vězení. Později mi jeden očitý svědek popravy vyprávěl, že se důstojník Hanse ptal na poslední přání. Hans požádal o svolení pomodlit se a bylo mu to dovoleno. Modlitba vojáky tak dojala, že žádný z nich neuposlechl rozkaz k palbě. Na druhý rozkaz padl jediný výstřel a kulka Hanse zasáhla do trupu. Důstojník nato vytáhl svou pistoli a vlastnoručně Hanse usmrtil.

Další příklady ryzosti

Ze skupiny svědků, kteří byli převezeni z Buchenwaldu do Wewelsburgu, bylo sedmadvacet vybráno pro vojenskou službu a odveleno k různým jednotkám. Všichni odmítli; jen jeden přijal vojenskou službu beze zbraně. Zbývajícím šestadvaceti vyhrožovali popravou, ale nebylo to nic platné. Po návratu do tábora ve Wewelsburgu jim velitel hrozil: „Do čtyř týdnů budete pod kytičkami.“

S těmito věrnými bratry se potom zacházelo obzvlášť krutě. Příslušníci SS vymýšleli nejrůznější metody, jak bratry usoužit, vyčerpat a umučit k smrti. Všech šestadvacet však přežilo! Stejnému zacházení nacisté později vystavili i některé vězně, kteří nebyli svědky Jehovovými. Mezi nimi ale byla již zakrátko vysoká úmrtnost.

Mé sestry zachovávají ryzost

V dubnu 1943 mě převezli do tábora Ravensbrück. Byl převážně pro ženy, ale měl i malý sektor pro muže. Přidělili mi práci v opravně aut, přímo naproti ženskému táboru. Křesťanské sestry, které procházely kolem, si brzy všimly mého fialového trojúhelníku. Jaká to byla radost, vyměnit si nenápadný pozdrav nebo srdečný úsměv! Brzy se rozneslo, že jsem syn „babičky“ Rehwaldové. Ano, mezi vězeňkyněmi ženského tábora byla moje maminka, má sestra Helene a také švagrová, manželka popraveného Hanse.

Našim křesťanským sestrám se podařilo opatřit mi spodní prádlo a občas i kousek chleba. Jednou zařídily věci tak, abych mohl tajně pohovořit se svou drahou maminkou. Kdyby se na to přišlo, dostali bychom se do velikých potíží. To bylo ale šťastné shledání! O několik měsíců později, krátce před osvobozením tábora, maminka zemřela. Zachovala ryzost až do smrti.

Konečně osvobození!

V dubnu 1945 se k Ravensbrücku blížili Rusové a Američané. Měl jsem pomáhat při evakuaci tábora, a tak jsem dostal traktor s přívěsem. Ujeli jsme kus dramatické cesty, když mi důstojník SS, který akci řídil, řekl, že nablízku jsou Američané, a že si tedy můžeme dělat, co chceme.

Konečně jsme dorazili do meklenburského města Schwerinu. Sešli jsme se tu s několika svědky, kteří byli vězněni v Sachsenhausenu; mezi nimi byl i můj bratr Paul. Přežil pochody smrti ze Sachsenhausenu a řadu dalších krajních situací. O několik dnů později jsme nasedli na vlak do Berlína a tam jsme vyhledali rodinu svědků. Pohostinně nás přijali.

Tato rodina v mnohém velmi pomáhala bratrům a sestrám, kteří byli osvobozeni z táborů a věznic. V roce 1946 jsem si vzal za manželku Elli, mladou ženu z této rodiny. Konečně se zařídilo, abych se mohl dát pokřtít, což v koncentračních táborech nebylo možné.

Je velmi dojemné, když v průběhu let potkávám na sjezdech bratry, s nimiž jsem byl v koncentračních táborech. Někteří z nich nasadili za bratry život; ti jsou mi obzvlášť drazí. Šest zatčených členů naší rodiny — moje matka, sestra Helene, já a bratři Paul, Hans a Ernst — bylo vězněno celkem 43 let. I moje sestra Lisbeth zachovala Bohu ryzost až do smrti. Zemřela v roce 1945.

Spoléhám na sílu od Jehovy

Elli a já jsme po svatbě měli přednost sloužit několik let v magdeburském betelu a v průkopnické službě. Potom se nám narodili dva synové. Jsme velmi vděční, že jeden z nich, Hans-Joachim, slouží jako starší a jeho manželka je průkopnice. Žel, náš druhý syn se nedržel křesťanského způsobu života, v němž jsme ho vychovali.

Od doby mých zážitků v koncentračních táborech uplynulo 45 let. Bůh vší nezasloužené laskavosti však ještě nedokončil mé školení. (1. Petra 5:10) Často mi byla připomínána slova apoštola Pavla v 1. Korinťanům 10:12: „Ať si ten, kdo si myslí, že stojí, dá pozor, aby nepadl.“

Dnes je mi 81 let a jsem šťastný, že se stále mohu účastnit svědeckého díla a sloužit jako sborový starší. Jsem vděčný, že jsem mohl pomoci několika lidem k oddanosti a ke křtu. I to považuji za výraz Jehovovy nezasloužené laskavosti. — Vyprávěl Josef Rehwald.

[Obrázek na straně 20]

Josef Rehwald v roce 1945

[Obrázek na straně 21]

Rodina Rehwaldových kolem roku 1914. Malý Josef sedí matce na klíně

[Obrázek na straně 23]

Josef a Elli Rehwaldovi se synem Hansem-Joachimem a jeho manželkou Ursulou na sjezdu v Berlíně v roce 1991