Jak skutečný je Bůh pro tebe?

KDYŽ se jeden americký rabín jednou zeptal Einsteina: „Věříte v Boha?“, Einstein odpověděl: „Věřím v Boha Spinozova, který se zjevuje v řádu a harmonii toho, co existuje.“

Ale jakou představu o Bohu měl tento holandský filozof židovského původu ze sedmnáctého století? Krátce řečeno byl to názor, že „všechno, co existuje, je částí Boha, a že Bůh je ve všem, co existuje“. Spinoza měl za to, že „v Bohu naprosto doslova žijeme a pohybujeme se a máme existenci“. Ale jak skutečný byl takový Bůh pro Spinozu a Einsteina?

V nejlepším případě byl pro Spinozu a Einsteina jen panteistickým bohem. Panteistický bůh? Ano, protože výraz „panteismus“ pochází ze dvou kořenů, jež znamenají „vše“ a „bůh“, a je tedy definován jako „nauka, která ztotožňuje Boha se silami a zákony vesmíru.“

O tom nemůže být žádná pochybnost: Vesmír, „Kniha přírody“, skutečně zjevuje o Bohu mnoho. Ale má-li být Bůh pro nás skutečný, potřebujeme mít o něm daleko více vědomostí než jen to, co lze vidět ve vesmíru. Skutečně potřebujeme jeho božské zjevení. Zbytečně není napsáno: ‚Jak může někdo uvěřit v toho, o němž neslyšel?‘ (Řím. 10:14) Bůh nám ve své lásce, moudrosti a spravedlnosti poskytl takové zjevení, totiž své Slovo, Svatou Bibli. Tam se dovídáme nejen, že on je onou velkou Prvotní příčinou, ale poznáváme také jeho vlastnosti: že má nekonečnou moc a moudrost, že je absolutně spravedlivý a že je zosobněná láska. V jeho Slově se kromě toho také dovídáme o jeho předsevzetích. — 1. Mojž. 18:14; 5. Mojž. 32:4; Iz. 45:23, 24; Řím. 11:33–35; 1. Jana 4:8.

Má nějaké tělo?

Svým učením, že Bůh je všudypřítomný, křesťanstvo ve skutečnosti věci zmátlo, a pro Boží ctitele je tak obtížnější přijmout Boha jako skutečnou osobnost. Jak může Bůh být přítomen kdekoli v tutéž dobu? Bůh je duchovní osoba, což znamená, že nemá hmotné tělo, ale tělo duchovní. Má duch nějaké tělo? Ano, vždyť čteme: „Jestliže je tělo hmotné, je také tělo duchovní.“ (1. Kor. 15:44; Jan 4:24) Bůh je jednotlivec, osoba s duchovním tělem, a proto přebývá na určitém místě; nemůže být proto na kterémkoli jiném místě v tutéž dobu. V 1. Královské 8:43 čteme, že nebesa jsou Božím ‚pevně založeným příbytkem‘. Také v Židům 9:24 čteme, že „Kristus vstoupil. . . do samého nebe, aby se nyní za nás objevil před osobou Boha“.

Kromě toho učedník Štěpán a apoštol Jan měli vidění nebes, v nichž viděli Boha i Ježíše Krista. Jehova Bůh tedy musí být osobnost, jednotlivec, stejně jako Ježíš Kristus. (Sk. 7:56; Zjev. 5:1, 9) Křesťané, kteří mají naději na to, že budou nakonec žít v nebesích, jsou ujišťováni, že uvidí Boha a že také budou jako on, z čehož je patrné, že Jehova Bůh je skutečně osoba a že má tělo a je na určitém místě. — 1. Jana 3:2.

Někteří lidé možná byli zmateni tím, že Bůh všechno vidí a že jeho moc může být všude pociťována. (2. Par. 16:9) Můžeme si to znázornit, přirovnáme-li Boha k elektrárně. Ta je na určitém místě v určité ulici města. Ale její elektřina se rozšiřuje po celém městě a poskytuje světlo a energii. A totéž platí o Jehovovi Bohu. Má své místo v nejvyšších nebesích, ale jeho účinná síla, jeho svatý duch, poskytuje osvícení, a jeho sílu je možno cítit všude, v celém vesmíru.

Bible sice na mnoha místech varuje Boží ctitele, aby si nedovolili vytvářet nějaká podobenství Boha a aby se před nimi neskláněli a taková zobrazení aby neuctívali, ale naproti tomu užívá antropomorfismu;to znamená, že připisuje Bohu lidské rysy. Tak Bible mluví o Boží tváři, o jeho očích a uších, o jeho chřípí a ústech, o jeho pažích a nohách. (5. Mojž. 4:15–20; Žalm 27:8; 1. Petra 3:12; Žalm 18:15; 18:16, „KB“; Iz. 1:20; 5. Mojž. 33:27; Iz. 41:2) Takové vylíčení ovšem neznamená, že by jeho duchovní tělo mělo stejné údy jako tělo lidské. Tyto výrazy nám však pomáhají, protože Jehova Bůh se tak pro nás stává reálnějším.

Ano, Boží slovo ukazuje, že Bůh je zcela určitá osobnost, že má city, že může mít zalíbení nebo nelibost, že se umí smát, že se umí hněvat, že je milosrdný a že má něžnou náklonnost. Má osobně zájem o každého člověka z lidstva. Ve skutečnosti tak miloval svět lidstva, že poslal na zem svého jednozplozeného Syna, aby zemřel jako oběť, aby tak každý, kdo v něj bude věřit, mohl získat věčný život. — Žalm 2:4, 12; Jan 3:16; Žid. 10:38; Jak. 5:11; 1. Petra 5:7.

Proč se jej máme bát?

Je-li pro nás Bůh skutečně reálný, právě jeho vlastnosti v nás vyvolají strach, abychom se mu neznelíbili. Bible říká, že „bázeň před Jehovou je počátek moudrosti“ a že to znamená „nenávidět zlé“. (Žalm 111:10; Přísl. 8:13) Znamená to, že máme mít před Jehovou jen posvátnou úctu? Je tím míněno víc než mít jen zdravou úctu před Bohem? Můžeme mít uctivou bázeň před těmi, kteří jsou v Bohem ustanovených odpovědných postaveních, a můžeme mít zdravou úctu ke všem čestným lidem. Mít však bázeň před Jehovou znamená více než to. Apoštol Pavel píše: „Mějme nadále nezaslouženou laskavost, skrze niž můžeme prokazovat Bohu přijatelně svatou službu se zbožnou bázní a s posvátnou úctou. Vždyť náš Bůh je také stravující oheň.“ To by nás jistě mělo vést k opatrnosti, abychom si nepřivodili Boží nelibost, protože to by znamenalo nebezpečí, že jím budeme stráveni! — Žid. 12:28, 29.

Bázeň před Bohem bychom si mohli znázornit: Malý syn má důvod se bát, aby se neznelíbil svému otci. Proč? Protože otec je pro něj velmi skutečný. Může svého otce vidět, může slyšet jeho hlas a ví, že jeho otec je silnější než on, jeho syn. Otec se kromě toho s láskou stará o všechny synovy hmotné potřeby — o jídlo, oblečení a přístřeší, a také o všechno, co potřebuje pro odpočinek a po duševní a duchovní stránce. Syn má tedy praktické důvody a také morální povinnost poslouchat svého otce a starat se o to, aby se mu neznelíbil. Moudrý syn bude hledět, aby si nepřivodil otcovu nelibost. Pokud si plně uvědomuje, co všechno pro něj otec dělá, bude se ochotně chtít líbit svému otci.

Právě tak by měli jednat všichni, kteří se obracejí na Boha se slovy „Otče náš v nebesích“. (Mat. 6:9) Všechny dobré věci pocházejí od něj. (Jak. 1:17) Bude-li pro nás Bůh opravdu skutečný, vštípí nám to zdravou bázeň, abychom se mu neznelíbili. Můžeme to vidět z události, která se stala v životě Josefa, syna patriarchy Jákoba. Když Josef sloužil v domácnosti Putifara, egyptského dvorního úředníka, manželka Putifara se pokoušela hezkého mladého Josefa svést. Jak mohl odolat tomuto velkému pokušení? Tím, že Bůh pro něj byl skutečný, jak to vyplývá ze slov, která jí řekl: „Jak bych se. . . mohl dopustit této velké špatnosti a skutečně hřešit proti Bohu?“ Zde není žádná pochybnost; Bůh byl pro Josefa naprosto skutečný. Bude-li Bůh opravdu skutečný i pro nás, pomůže nám to úspěšně odolávat pokušení. — 1. Mojž. 39:9.

Vraťme se k našemu přirovnání: Představme si, že by otec musel z pracovních důvodů na čas odjíždět od své rodiny. Staral by se samozřejmě o rodinu i při tom a posílal by jistě rodině dopisy, a tedy také svému synovi. Syn by tyto dopisy dychtivě četl, což by jej ujišťovalo o tom, že se o něj otec stále zajímá. Otec však je daleko, a to by mohlo syna vést k tomu, že by již přestal mít takovou starost, aby se otci neznelíbil. Tyto dopisy by mu však stále připomínaly jeho povinnost k otci!

O křesťanech dnes by se dalo říci, že jejich Otec je také daleko, v nebesích nebes. Ale podle svého slibu nám opatřuje všechno, co potřebujeme, a poslal nám dopisy v podobě 66 knih Bible. Jestliže skutečně milujeme svého Otce v nebesích a vážíme si všeho, co pro nás učinil, co činí a ještě učiní, budeme si velice cenit těchto inspirovaných dopisů. Budeme je dychtivě a často pozorně číst. A neměly by nám tyto inspirované dopisy také sloužit k tomu, aby nám pomáhaly chránit se před špatným chováním, abychom nedělali věci, pro něž by se na nás Bůh rozhněval? Jistě!

K tomu lze ještě dodat, že je mnohem více způsobů, jak můžeme dokázat, že Bůh je pro nás skutečný, například tím, že s ním často mluvíme v modlitbě a že mluvíme s jinými lidmi o jeho podivuhodných vlastnostech. Tak jim můžeme pomoci, aby se i pro ně Bůh stal opravdu skutečným, a přitom bude stále skutečnějším i pro nás.