Uctívej Boha tak, jak si to on přeje
POZOROVAL jsi snad, že dochází k tomuto náboženskému paradoxu:
„V osmdesátých letech dvacátého století se ke křesťanské víře obrátí více lidí než dříve v dějinách, a více křesťanů než v dřívější době se odvrátí od organizovaného náboženství.“ — „Morning Herald“, Sydney 21. července 1979.
Tato australská zpráva založená na průzkumu padesáti větších náboženských organizací 9 000 „křesťanských“ skupin ukazuje, že dosud nebývalý počet lidí opouští své církve. Znáš snad mnohé, kteří kdysi vyznávali nějaké náboženství a chodili do kostela, ale nyní přestali.
Mnozí lidé však cítí vnitřní potřebu uctívat Boha, a proto je přitahuje některá z náboženských organizací, často nějaké náboženství, jež působí na jejich city a snad je vybízí, aby „se dali zachránit“.
I ty máš Bohem danou potřebu uctívat svého stvořitele. Ale jak bys to měl dělat? Jak jej můžeme uctívat, aby se to líbilo jemu?
JAK SE O TOM MŮŽEŠ UJISTIT?
Co je pravda a co pravé uctívání, to přirozeně určuje Bůh, a ne nějaký člověk nebo nějaká církev. Ženě, která patřila k jedné náboženské společnosti z prvního století, řekl Ježíš: „Bůh je Duch, a ti, kteří jej uctívají, musí jej uctívat duchem a pravdou.“ (Jan 4:24) To platí i pro nás dnes.
Chceme-li se líbit Bohu, musíme milovat čisté uctívání a dokazovat to celým srdcem a upřímně. Musíme také hledat pravdu a snažit se podle ní žít. To znamená, jednat v souladu s pravdou zjevenou v Božím slově. Nestačí řídit se jen církevními tradicemi nebo dokonce náboženskými naukami, které odporují biblické pravdě.
Zkoumáme-li, zda nějaké náboženství — také tvá vlastní církev nebo víra rozšířená v tvém okolí — odpovídá pravdě, je možné zaměřit se na různé oblasti. Ale i průzkum omezený jen na tři oblasti by ti mohl pomoci uctívat Boha tak, jak si on přeje.
VŠEOBECNĚ UZNÁVANÝ NÁZOR — JE VŠAK PRAVDIVÝ?
Jedna nauka, která je společná většině náboženství na zemi, je, že člověk má v sobě neviditelnou duši, která přežívá smrt těla a žije dále nesmrtelně jako duch. Znáš tuto nauku? Často je spojována s myšlenkou, že duše dobrých lidí jde při smrti do nebe. Na této víře je založen také rozšířený zájem o „duchy“ mrtvých příbuzných. V díle „Encyclopaedia Britannica“ je o tom řečeno: „Nějaká forma víry v nesmrtelného člověka existuje téměř všude.“ Možná, že to víš.
Je však docela správné, když tato encyklopedie říká „téměř všude“. Proč? Protože Židé ve starověku a také první křesťané nevěřili, že lidé mají nesmrtelnou duši.
Snad tě to překvapí, protože mnozí lidé si myslí, že tato církevní nauka pochází z Bible. Povšimni si však následujících myšlenek:
Podle Bible pocházela první lež od satana ďábla, který řekl, že hřích člověka nepovede ke smrti. (1. Mojž. 3:1–4) Když však naši první rodiče přece zemřeli, a smrt pak postihovala každého, jak mohli být lidé lépe oklamáni než myšlenkou: ‚Nejsou skutečně mrtví — mrtvé je jen jejich tělo; jejich duše žije a je nesmrtelná‘? Ano, nauka o nesmrtelnosti lidské duše přispívá k podpoře satanovy lži a vede k tomu, že miliony lidí žijí ve strachu z mrtvých.
Bible však učí — jednoduše řečeno —, že tvá duše jsi ty sám. Podklad pro to nacházíme v biblické zprávě o Adamovi. Stvořitel zformoval z prachu tělo a pak je obdařil životem a dýcháním nutným k zachování života. K čemu to vedlo? Adam se „stal živou duší“. (1. Mojž. 2:7) Nebyla mu dána duše. Adam byl duší. — Srovnej 1. Korintským 15:45.
V souladu s tím Bible učí, že duše (osoba) může zemřít. Viz Ezechiela 18:4. Znamená to, že člověk po smrti již nemůže myslet a cítit? Ano. U Kazatele 9:5 čteme: „Živí jsou si vědomi toho, že zemřou; mrtví však si nejsou vědomi naprosto ničeho.“
Znamená to, že pro naše příbuzné a přátele, kteří zemřeli, již není žádná naděje? Ne, vždyť Bible nám poskytuje příklady toho, že Bůh přivedl mrtvé lidi zpět k životu, vzkřísil je. Například již snad víš, že Bůh vzkřísil Ježíše Krista jako ducha třetího dne po jeho smrti. (Sk. 10:39, 40; 1. Petra 3:18) Z tohoto důvodu a na základě biblických slibů se můžeme těšit na dobu, kdy Bůh vzkřísí ty, kteří jsou v jeho paměti. — Sk. 17:31; 24:15.
Když tedy o tom všem uvažuješ, můžeš zjistit, že nauka o nesmrtelné duši, kterou učí většina náboženství, je v přímém rozporu s tím, co říká Bible. Polož si proto otázku: „Co to znamená pro mne? Musím učinit nějaké změny, abych uctíval Boha tak, jak si to on přeje, totiž pravdou?“
JDE PŘITOM TAKÉ O CHOVÁNÍ
Ježíš Kristus nám poskytl další pomoc, abychom mohli zjistit, jak máme uctívat Boha podle jeho vůle. Řekl svým následovníkům: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35) Nabádá dnes většina náboženských organizací skutečně své stoupence k tomu, aby projevovali stejnou lásku jako Ježíš? První křesťané byli například postaveni do zkoušky, pokud jde o pravou lásku, když od nich bylo vyžadováno, aby vstoupili do římské armády nebo aby ji podporovali. Chtěli poslouchat vládní zákony, ale nemohli to dělat, jakmile to znamenalo porušení Božích zákonů, například jeho zákona proti zabíjení. (Mat. 22:21; Sk. 5:29) Bůh kromě toho řekl o svém lidu: „Budou muset skout své meče v pluhy a své oštěpy ve vinařské nůžky. Nepozdvihne národ proti národu meče a nebudou se více učit válce.“ — Iz. 2:4.
V souladu s tím první křesťané nebojovali za Římskou říši ani za nějaký jiný národ.
Uvědom si však, jaký postoj zaujímají v naší době církve a jejich kazatelé a kněží. Přednesli několik omluv a pak schválili války a žehnali jim — války, v nichž katolíci zabíjejí katolíky a protestanté protestanty. To není jednání, které by se líbilo Bohu!
BOŽÍ MRAVNÍ MĚŘÍTKA
Chceme-li zjistit, jak máme uctívat Boha podle jeho vůle, měli bychom prozkoumat ještě třetí oblast, totiž zda náboženská organizace podporuje jeho mravní měřítka, nebo zda prostě přehlíží nesprávné jednání.
Ježíš dělal všechno, aby pomohl lidem, kteří byli zatíženi hříchy, včetně opilců a lidí nemravných v sexuální sféře. Jeho učedníci měli jednat stejně. (Mat. 9:10–13; 21:31; Luk. 7:36–48; 1. Kor. 6:9, 11) A Bible ukazuje, že se některým lidem může stát, že uklouznou a dopustí se těžkého hříchu, i když předtím projevili pokání a stali se křesťany. (Gal. 6:1) Například v křesťanském sboru v starověkém Korintu se jeden muž stal smilníkem. — 1. Kor. 5:1.
Jestliže nějaký křesťan začal hřešit, ostatní křesťané se měli snažit mu pomoci, aby opět získal Boží přízeň a duchovní sílu. (Jak. 5:13–16) Co se však mělo stát s tím, kdo hřešil a nečinil pokání? O onom muži v Korintu a o lidech, kteří jednají podobně, Boží slovo říká:
„Abyste se přestali směšovat s kýmkoli, kdo je nazýván bratrem a kdo je smilník nebo chamtivec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo vyděrač, s takovým mužem abyste ani nejedli . . . ‚Odstraňte toho zlého muže ze svého středu.‘“ — 1. Kor. 5:11–13.
Jestliže tedy člověk, který se dopustil hrubého hříchu, nechce přijmout pomoc a nečiní pokání, musí být vyloučen z pravého křesťanského sboru, neboli musí mu být odňata pospolitost. Snad jej to vyburcuje, a on si uvědomí, oč jde. Ale ať se to stane nebo ne, toto vyloučení, k němuž dochází pod Božím vedením, bude chránit ostatní členy sboru, kteří jsou upřímnými křesťany. — 1. Kor. 5:2–8.
Dochází však k takovým kázeňským opatřením ve většině církví, které znáš? Není to spíše tak, že návštěvníci kostelů, kteří nepokrytě hřeší, jsou ve svých církvích dále přijímáni?
Na první stránce nigerijských novin bylo možné nedávno číst:
„Téměř jedna třetina ženatých římsko-katolických mužů v arcidiecézi v Lusace má souložnice, které s nimi žijí . . . Zpráva založená na průzkumu ze strany arcibiskupa Emanuela Milingo říká, že z 10 903 katolických domácností jsou v 3 225 domácnostech souložnice.“ — 14. září 1980.
Církve se neřídí Božím příkazem, že hříšníci, kteří nečiní pokání, mají být vyloučeni. Na základě toho si jiní lidé myslí, že také oni mohou hřešit a že vyváznou bez trestu. Nebo se prostě odvrátí od náboženství. — Kaz. 8:11.
Jeden mladý chlapec napsal do jistých novin:
„Nerad chodím do kostela, protože tam vidím lidi, o nichž vím, že to jsou opilci, pomlouvači, lháři a podvodníci; každou neděli však sedí v kostele, pronášejí tam modlitby a zpívají náboženské písně. Nemám v úctě pokrytce a naše církev je jich plná.“ — „Post-Times“ v Palm Beach, 27. května 1979.
Bůh rozhodně nemůže schvalovat osoby nebo církve, jež přinášejí takové ovoce a neuctívají jej „duchem a pravdou“. — Jan 4:24; Mat. 7:15.
CO UČINÍŠ TY?
Prozkoumali jsme pouze tři oblasti, ale i z nich je patrné, že musíme asi podniknout některé základní změny ve svých názorech a způsobech jednání, chceme-li uctívat Boha podle jeho vůle. Totéž musel učinit apoštol Pavel a mnozí jiní, kteří se stali pravými křesťany. Nezbytně nutné je oddělit se od náboženství, jež nepodporují uctívání odpovídající jeho vůli. Bůh nám dokonce přikazuje, abychom z nich vyšli . . ., nechceme-li se nimi podílet na jejich hříších a nechceme-li dostat část z pohrom, které jim způsobí. — Zjev. 18:4, 5; 2. Kor. 6:14–18.
Svědkové Jehovovi mají vážný zájem o to, aby svůj život přizpůsobili Božímu slovu a tak uctívali stvořitele „duchem a pravdou“. Chceš-li ty uctívat Boha tak, jak si to on přeje, s radostí ti při tom budou pomáhat.