Uznání uspokojuje jednu ze základních potřeb člověka
KDYŽ ti někdo upřímně řekne „Dobrá práce!“, „To se ti tedy povedlo!“ nebo „To ses vytáhl; jsme na tebe hrdí!“, určitě ti to pozvedne sebevědomí, zvláště když to uslyšíš od člověka, kterého si vážíš. Uznání lidé potřebují ke svému životu. Lépe se jim daří a jsou šťastnější. Zasloužené uznání je pro mysl a srdce stejně důležité jako zdravé jídlo pro tělo.
Jeden slovník definuje uznání jako „zařazení určitého člověka mezi ty, kdo si zaslouží ohled a pozornost“ nebo „zvláštní povšimnutí či pozornost“. Má úzkou souvislost s úctou, s pocitem vážnosti. Dáme-li nějakému člověku svou úctu najevo, rozumně ho tím zhodnotíme nebo oceníme a projevíme mu míru uznání, která mu náleží.
Uznání — Základní potřeba
Je rozumné a správné pochválit toho, kdo si to zaslouží. Ježíš nám dal vzor svým znázorněním o otrocích, kterým jejich pán svěřil svůj majetek. Pán uznal, že otrok peníze investoval dobře, a řekl: „Dobře jsi udělal, dobrý a věrný otroku!“ (Matouš 25:19–23) Velmi často se však na takovou zaslouženou laskavost zapomíná. Nedostatek uznání tlumí nadšení a iniciativu. Iona to vyjádřila takto: „Uznání pomáhá, abys cítil, že tě druzí potřebují, že o tebe stojí a že si tě váží . . . Vzbudí to v tobě iniciativu. Když tě druzí přehlížejí, cítíš se sklíčený a opuštěný.“ Patrick dodává: „Pak je těžké pracovat kvalitně a produktivně.“ Je tedy skutečně důležité, abychom se naučili, jak a kdy máme vyjadřovat uznání. Všichni toužíme po jistotě, kterou máme, když víme, že někam patříme. To je základní lidská potřeba.
Pochvala, další úkol nebo i hmotný dárek tě podnítí, abys stále dělal to nejlepší, co můžeš. To platí, ať jsi rodič, manžel, manželka, dítě, člen sboru, nebo dozorce. „Když se mi dostane uznání,“ říká Margaret, „jsem ráda, cítím se potřebná a chci pracovat ještě lépe.“ Andrew s tím souhlasí a říká: „Můj duch se povznese, je to podnět, abych pracoval ještě usilovněji.“ Jestliže však chceš někomu projevit uznání a úctu, vyžaduje to, aby ses nad tím pečlivě zamyslel a měl dobrý úsudek.
Napodobuj způsob, jak uznání projevuje Jehova
Nejlepším příkladem v tom, jak můžeme rozpoznat hodnotu druhých lidí, je Jehova Bůh. Ví, kdo si uznání zaslouží. Povšiml si takových lidí, jako byli Abel, Enoch a Noe. (1. Mojžíšova 4:4; 6:8; Juda 14) Jehova ocenil Davidovu vynikající věrnost. (2. Samuelova 7:16) Samuela — proroka, který po léta ctil Jehovu — Jehova na oplátku poctil tím, že rychle odpověděl na jeho prosbu, aby Izraelitům pomohl porazit Filištíny. (1. Samuelova 7:7–13) Necítil by ses poctěn, kdyby se ti dostalo takového božského uznání?
S uznáním je úzce spojena i vděčnost a ocenění. Bible nás vybízí, abychom ‚ukázali, že jsme vděční‘ za všechno, co pro nás někdo udělá. (Kolosanům 3:15; 1. Tesaloničanům 5:18) Především se to vztahuje na vděčnost Jehovovi, ale tatáž rada platí i v každodenním životě. Apoštol Pavel si toho byl vědom. Pochválil Foibé za to, že byla ‚obhájkyní mnohých‘, a Prisku a Aquilu za to, že „nasadili své vlastní hrdlo“ pro něj — Pavla — i pro jiné křesťany. (Římanům 16:1–4) Představ si, jaký asi měli pocit, když jim Pavel tak otevřeně vyjádřil svou vděčnost. Pro Pavla to bylo také dobré, protože měl radost z toho, že těmto lidem projevil uznání, poctil je a povzbudil je. I my můžeme napodobovat Jehovu a jeho vděčné ctitele a projevovat uznání lidem, kteří si takové uznání zaslouží. — Skutky 20:35.
Uznání v rodinném kruhu
„I malé uznání vám zpříjemní život na dlouhou dobu,“ říká Mitchell, manžel a křesťanský starší. „Pravděpodobně navždy si oblíbíte toho, kdo vám uznání projevil.“ Křesťanský manžel například nese těžký náklad odpovědnosti a dělá závažná rozhodnutí, která se týkají celé rodiny. Musí se postarat o duchovní, hmotné i citové potřeby rodiny. (1. Timoteovi 5:8) Jistě je velmi vděčný, když to, o co se jako hlava rodiny snaží, dojde uznání a když mu manželka projevuje „hlubokou úctu“. — Efezanům 5:33.
Neměli bychom zapomenout na manželčinu práci v domácnosti, práci, která není všem lidem na očích. V moderním pojetí života je tato práce možná snižována a není považována ani za důstojnou, ani za hodnotnou. Ale v Božích očích je to dobrá práce. (Titovi 2:4, 5) Pro manželku je skutečně osvěžující, když ji rozumný manžel chválí zvláště za ty věci, které se jí dobře daří. Pod manželovým vedením tak získává uznání. (Přísloví 31:28) Rowena o svém manželovi říká: „Když oceňuje to, co dělám, je pro mě snazší se mu podřizovat, ctít ho a respektovat ho.“
Americký učitel Christian Bovee jednou řekl: „Pro děti znamená rozumná chvála totéž, co pro květiny slunce.“ Ano, i velmi malé dítě potřebuje být neustále ujišťováno o tom, že je cenným členem rodiny. Během let dospívání, kdy se formuje jejich osobnost, se děti setkávají s novými citovými a tělesnými změnami, více se zajímají o svůj vzhled a k tomu se přidává touha po nezávislosti a uznání. Zvláště v této době potřebuje dospívající člověk cítit, že ho rodiče mají rádi, a potřebuje, aby se s ním zacházelo s porozuměním a laskavostí. Také stárnoucí rodiče a prarodiče potřebují být ujišťováni, že jsou stále užiteční a milovaní a že nebyli ‚odvrženi v čase stáří‘. (Žalm 71:9; 3. Mojžíšova 19:32; Přísloví 23:22) Když je správně uspokojována potřeba uznání, vnáší to do rodinného kruhu štěstí a pohodu.
Uznání v křesťanském sboru
Není ani možné vyčíslit, jakou hodnotu má to, že pěstujeme nesobecký zájem o druhé členy sboru a štědře vyjadřujeme ocenění pro jejich skutky a snahy. Především křesťanští starší by si měli všímat úspěchů a úsilí členů sboru. „Teprve po několikáté pastýřské návštěvě jsem pochopila, kolik povzbuzení, uspokojení a štěstí mohou přinést slova uznání,“ řekla Margaret. „Pochopila jsem, o co je člověk ochuzen, když se mu nedostává uznání.“ To je velice dobrý důvod pro to, abychom projevovali skutečný láskyplný osobní zájem o všechny členy sboru. Všímej si jejich dobré práce. Neostýchej se chválit a povzbuzovat. V mnoha sborech jsou neúplné rodiny, v nichž se rodič velmi snaží, aby svým dětem vštípil duchovní hodnoty. Takoví bratři a sestry si zaslouží zvláštní pochvalu. Vyzdvihuj to, co je pozitivní, a ne to, co je negativní. Ke všem křesťanům se chovej tak, aby viděli, že k nim máš bratrskou náklonnost. Ať vidí, že se o ně zajímáš. Takovým způsobem láskyplní dozorci budují sbor. (2. Korinťanům 10:8) Jednotliví členové sboru na oplátku projevují úctu a uznání věrným křesťanům, kteří pro jejich dobro tak tvrdě pracují. — 1. Timoteovi 5:17; Hebrejcům 13:17.
Ale je tu ještě druhá strana neboli úhel, ze kterého se můžeme na tuto věc dívat. Lidská touha po uznání je nesporně velmi silná. V Ježíšově době to byl prvořadý zájem náboženských vůdců. Také Ježíšovi učedníci měli na uznání špatný názor, který Ježíš musel opravit. (Marek 9:33–37; Lukáš 20:46) Křesťané musí být rozumní a vyrovnaní. Jestliže svou touhu po uznání nekontrolujeme, může to být duchovně nebezpečné. (Jakub 3:14–16) Bylo by skutečně tragické, kdyby se některý starší začal povyšovat a požadoval by, aby k němu ostatní vzhlíželi. — Římanům 12:3.
Apoštol Pavel napsal spolukřesťanům v Římě moudrou připomínku: „V bratrské lásce mějte k sobě navzájem něžnou náklonnost. Ujímejte se vedení v projevování vzájemné úcty.“ (Římanům 12:10) Tato slova se týkají především křesťanských starších, kteří musí vždy uznávat Krista jako Hlavu sboru. Starší jsou v Ježíšově pravé ruce — uznávají jeho autoritu — a dávají to najevo tím, že hledají Kristovo vedení. Toto vedení jim poskytuje svatý duch, biblické zásady a pokyny vedoucího sboru „věrného a rozvážného otroka“. — Matouš 24:45–47; viz Zjevení 1:16, 20; 2:1.
Jestliže se tedy starší sejdou a modlí se o to, aby je Jehova vedl, když pasou jeho stádo, budou se také snažit dělat zdravá rozhodnutí, jež jsou založena na Bibli. Křesťanská skromnost, mírnost a pokora zabrání všem starším, aby se nepovyšovali a nechtěli ovládat své bratry a aby na těchto schůzkách neprosazovali vlastní názory. (Matouš 20:25–27; Kolosanům 3:12) Pokud je to možné, je dobré, když předsedající rady starších předem vyzve všechny starší, aby řekli, co by se podle jejich názoru mělo na schůzce projednat. Měl by program schůzky připravit dostatečně včas, aby všichni měli možnost o jednotlivých bodech důkladně a s modlitbou uvažovat. Během schůzky by se neměl snažit zformovat názory starších, měl by starší naopak povzbudit, aby o všem hovořili s ‚volností řeči‘. (1. Timoteovi 3:13) Starší by na oplátku měli pozorně poslouchat, když mluví druzí, a s radostí čerpat z hluboké moudrosti těch starších, kteří mají v křesťanské službě dlouholeté zkušenosti. — 2. Mojžíšova 18:21, 22.
Dozorci chápou, že Kristus může použít kteréhokoli člena rady, aby připomněl biblické zásady, které se týkají projednávané záležitosti nebo které se mají uplatnit při závažném rozhodování. V radě starších bude vládnout dobrý duch tehdy, když se všem starším dostane patřičného uznání za práci, kterou dělají, když se starají o duchovní zájmy sboru. — Skutky 15:6–15; Filipanům 2:19, 20.
Uč se projevovat a získávat zasloužené uznání
Uznání buduje. Je povzbuzující a milé. „I když si myslíme, že jsme docela obyčejní,“ říká Mary, „potřebujeme povzbuzení, abychom si uvědomovali vlastní cenu.“ Upřímně chval každodenní úsilí druhých lidí. Když to budeš dělat, život pro ně bude mnohem hodnotnější a příjemnější. Rodiče, děti, dozorci a členové křesťanského sboru, vy všichni můžete získat uznání za to, co říkáte a děláte. Bible pochvalně mluví o přičinlivých, skromných a pokorných lidech. (Přísloví 11:2; 29:23; Hebrejcům 6:1–12) Nauč se taktně vyzdvihovat hodnotu druhých křesťanů. Když s někým společně pracuješ, ber v úvahu jeho pocity. Apoštol Petr dal tuto radu: „Všichni smýšlejte stejně, projevujte soucítění, mějte bratrskou náklonnost, buďte něžně soucitní, pokorní v mysli.“ (1. Petra 3:8) To znamená projevovat druhým lidem uznání, a tak uspokojovat jednu z jejich základních potřeb.