2. Korinťanům

1 Já, Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše, píšu spolu s naším bratrem Timoteem+ Božímu sboru, který je v Korintu, a všem svatým, kteří jsou v celé Achaii:+

2 Přeji vám nezaslouženou laskavost a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista.

3 Ať je chválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista,+ Otec něžného milosrdenství+ a Bůh veškeré útěchy,+ 4 který nás utěšuje* ve všem našem trápení,*+ abychom dokázali utěšovat druhé,+ ať jsou v jakémkoli trápení,* a to útěchou, kterou sami dostáváme od Boha.+ 5 Vždyť jako pro Krista zakoušíme mnoho utrpení,+ tak prostřednictvím Krista dostáváme i mnoho útěchy. 6 Když tedy zažíváme trápení,* je to pro vaši útěchu a záchranu. A když jsme utěšováni, je to také pro vaši útěchu, která vám pomáhá vytrvat ve stejných utrpeních, jaká snášíme my. 7 Naše naděje ohledně vás je pevná, protože víme, že když stejně jako my trpíte, budete stejně jako my utěšeni.+

8 Chceme, bratři, abyste věděli, čím jsme si prošli* v provincii Asie.+ Byli jsme pod obrovským tlakem, bylo to nad naše síly a vůbec jsme si nebyli jistí svým životem.+ 9 Opravdu jsme si mysleli, že jsme odsouzeni k smrti. Stalo se to proto, abychom se nespoléhali sami na sebe, ale na Boha,+ který křísí mrtvé. 10 Zachránil nás před hrozbou smrti a ještě nás zachrání a důvěřujeme mu, že nás bude zachraňovat i dál.+ 11 I vy nám můžete pomáhat svou úpěnlivou prosbou.+ Pak za nás budou mnozí vzdávat díky – za laskavost, kterou dostáváme jako odpověď na modlitby mnohých.*+

12 Chlubíme se tímto: Naše svědomí dosvědčuje, že jsme se ve světě a zvlášť k vám chovali se svatostí a upřímností, kterou dává Bůh, a nespoléhali se na lidskou* moudrost,+ ale na Boží nezaslouženou laskavost. 13 Nepíšeme vám přece nic jiného, než co čtete* a chápete, a doufám, že to budete chápat plně.* 14 Do určité míry už také chápete, že se námi můžete chlubit, tak jako se my budeme chlubit vámi v den našeho Pána Ježíše.

15 A protože jsem si tím jistý, měl jsem v úmyslu přijít nejdřív k vám, abyste měli druhou příležitost se radovat.* 16 Chtěl jsem vás totiž navštívit cestou do Makedonie, z Makedonie se k vám zase vrátit a pak byste mě doprovodili část cesty do Judeje.+ 17 Bral jsem to snad na lehkou váhu, když jsem měl takový úmysl? Nebo plánuji tak, jak to dělají lidé,* takže říkám „Ano, ano“ a potom „Ne, ne“? 18 Ale na Boha se dá spolehnout, že to, co vám říkáme, není „ano“, a přitom „ne“. 19 Vždyť Boží Syn, Ježíš Kristus, kterého jsme mezi vámi kázali, totiž já, Silvanus* a Timoteus,+ nebyl „ano“, a přitom „ne“, ale „ano“ bylo v jeho případě „ano“. 20 Bez ohledu na to, kolik je Božích slibů, všechny se díky němu staly „ano“.*+ Proto jeho prostřednictvím Bohu říkáme „amen“+ a přinášíme mu tak slávu. 21 Ale ten, kdo zaručuje, že vy i my patříme Kristu, a kdo nás pomazal, je Bůh.+ 22 Také na nás vtiskl svou pečeť+ a dal nám do srdce ducha jako záruku toho,* co má přijít.+

23 Ať Bůh svědčí proti mně: Dosud jsem do Korintu nepřišel jen proto, abych vás šetřil. 24 To neznamená, že panujeme nad vaší vírou.+ Jsme spolupracovníci, kteří přispívají k vaší radosti. Stojíte totiž díky své víře.