Lidské panství na miskách vah

6. část: Černé košile a hákový kříž

Fašismus: Diktátorská vláda, jež se vyznačuje státní kontrolou ekonomiky, řízenou společností a ideologií bojového nacionalismu. Nacismus: Fašismus praktikovaný národně socialistickou německou dělnickou stranou za Hitlera.

SLOVO „fašismus“ obvykle vyvolá obraz italských vojenských jednotek v černých košilích a německých bojůvkářů v hnědé uniformě s hákovým křížem. Ale zkušenosti s fašismem měly i jiné země.

Ve třicátých letech získal fašismus přední postavení v Maďarsku, Rumunsku a Japonsku. Během španělské občanské války pomohla fašistická podpora Franciscu Frankovi ovládnout Španělsko, ačkoli většina historiků nepohlíží na Frankovu diktaturu (1939–75) jako na opravdu fašistickou. Zato argentinská diktatura, zřízená Juanem D. Perónem (1943–55), fašistická byla.

Uctívání státu

„Fašismus“ pochází z italského slova fascio a poukazuje na starověký římský symbol autority. Latinsky se tento symbol nazýval fasces. Byl to svazek prutů, z něhož vyčnívala čepel sekery, a tudíž vhodný symbol jednoty lidu pod nejvyšší autoritou státu.

Třebaže některé kořeny fašismu se táhnou až do doby Niccolo Machiavelliho, teprve v roce 1919 — 450 let po jeho narození — použil to slovo poprvé Benito Mussolini. Machiavelli tvrdil, že politická korupce jeho doby by se dala překonat jedině autoritářským vládcem, který by používal moc nemilosrdně, ale prozíravě.

Má-li být fašistická vláda účinná, potřebuje právě takového silného, oportunistického vůdce s kouzlem osobnosti. A je přiléhavé, že Mussolini i Hitler byli známí prostým označením „vůdce“ — Il Duce a der Führer.

Fašismus povyšuje stát nad každou jinou náboženskou i občanskou autoritu. Francouzský právník Jean Bodin ze 16. století, anglický filozof Thomas Hobbes ze 17. století a němečtí filozofové 18. a 19. století, Johann Gottlieb Fichte, Georg Wilhelm Friedrich Hegel a Heinrich von Treitschke, ti všichni oslavovali stát. Hegel učil, že stát zaujímá nejvyšší postavení a že nejvyšší povinností jednotlivce je být jeho loajálním podporovatelem.

Je v povaze každé vlády, že uplatňuje autoritu. Ale fašistické státy jsou stavěny tak, aby ji uplatňovaly až do krajnosti a vyžadovaly slepou poslušnost. Treitschke viděl v lidech prakticky pouhé otroky státu, když řekl: „Nezáleží na tom, co si myslíš, hlavně když posloucháš.“ Typické je, že fašismus nahradil volání „Volnost, rovnost, bratrství“, slýchané za Francouzské revoluce, italským „věřit, poslouchat, bojovat“.

Fašismus oslavuje válku

Bojovat? Ano. „Jedině válka vybičovává všechnu lidskou energii k nejvyššímu vypětí a klade pečeť na národy, jež mají odvahu jít jí vstříc,“ řekl jednou Mussolini a dodal: „Válka je pro muže to, co mateřství pro ženu.“ Řekl, že trvalý mír je „skličující a je negací všech základních lidských ctností“. Těmito slovy Mussolini prostě zrcadlil názory Treitschkeho, který prohlašoval, že válka je nutnost; zapudit ji ze světa by prý bylo hluboce nemravné a navíc „by znamenalo zakrnění mnoha podstatných a vznešených sil lidské duše“.

Na tomto pozadí války a diktatury nás asi nepřekvapí, že mnoho historiků hledá počátek moderního fašismu u francouzského Napoleona I. Byl na počátku 19. století diktátorem, ale rozhodně nebyl fašistou. Nicméně mnohé rysy jeho politiky, například vytvoření systému tajné policie a dovedné využívání propagandy a cenzury k ovládání tisku, byly později fašisty přejaty. A jeho rozhodnutí obnovit slávu Francie je typické pro posedlost národní velikostí, jíž se stali fašističtí vůdci známými.

V roce 1922 byli fašisté v Itálii natolik silní, aby dosadili Mussoliniho jako ministerského předsedu, a on to postavení využil jako odrazový můstek k diktatuře. V otázce mezd, pracovní doby a výrobních programů byl průmysl, který byl v soukromém vlastnictví, podřízen tvrdé kontrole státu. Soukromé podnikání bylo povzbuzováno jen do té míry, aby to sloužilo státním zájmům. Politické strany kromě fašistické byly postaveny mimo zákon. Odbory byly zakázány. Vláda obratně ovládala sdělovací prostředky a odpůrce umlčovala cenzurou. Zvláštní pozornost věnovala ideové výchově mládeže a osobní svoboda byla značně omezena.

Fašismus po německu

„Přes náhodnou shodu svých cest k moci,“ říká kniha Fascism od A. Casselse, „se italský fašismus a německý nacismus výrazně lišily temperamentem a viděním budoucnosti.“

Kromě zmíněných německých filozofů, kteří sloužili jako předchůdci fašistického myšlení, pomohli jiní — například německý filozof 19. století Friedrich Nietzsche — vytvořit jedinečně německou odrůdu fašismu. Ne že by byl Nietzsche fašista. Volal však po vládnoucí elitě, rase nadlidí. Přitom ovšem neměl na mysli žádnou jednotlivou rasu ani národ, a nejméně ze všeho Němce, které neměl zvláště rád. Některé jeho myšlenky však byly blízké tomu, co národně socialističtí ideologové pokládali za ideálně německé. Přivlastnili si tedy tyto myšlenky, kdežto jiné, které se neshodovaly s nacistickým učením, byly zavrženy.

Hitler byl také silně ovlivněn německým skladatelem Richardem Wagnerem. Wagner jako krajní nacionalista a vlastenec pohlížel na Německo jako na osudem předurčené sehrát ve světě velkou úlohu. „Pro Hilera a nacistické ideology byl Wagner dokonalý hrdina,“ říká Encyclopedia of the Third Reich a vysvětluje: „Skladatel vystihl velikost Německa. Podle Hitlerova názoru Wagnerova hudba ospravedlňovala německý nacionalismus.“

Spisovatel William L. Shirer dodává: „Nebyly to však jeho [Wagnerovy] politické spisy, ale jeho velkolepé opery vyvolávající tak živě představu světa německého dávnověku s jeho hrdinskými bájemi, jeho bojovnými pohanskými bohy a hrdiny, s jeho démony a draky, s jeho krevními mstami a primitivními kmenovými zákony, s jeho vědomím osudovosti, nádhery, lásky a života a ušlechtilosti smrti, jež inspirovaly mýty novodobého Německa a daly mu germánský Weltanschauung [světonázor], který Hitler a nacisté s jistým oprávněním přijali za vlastní.“

Myšlení Nietzscheho i Wagnera bylo utvářeno hrabětem Josephem Arthurem de Gobineau, francouzským diplomatem a etnologem, který v letech 1853 až 1855 napsal Essai sur l’inégalité des races humaines. Dokazoval, že rasové složení rozhoduje o osudu civilizací. Varoval, že ředění rasového charakteru árijských společností by nakonec vedlo k jejich pádu.

Rasismus a antisemitismus, který se z těchto myšlenek vyvinul, byl příznačný pro fašismus německého typu. Obojí bylo v Itálii méně významné. Projevy antisemitismu v Itálii byly dokonce mnoha Italy považovány za známku toho, že Hitler nahrazuje jako dominantní síla ve fašismu Mussoliniho. Během doby Hitlerův vliv na politiku italského fašismu skutečně roste.

V usilování o národní velikost hleděly italský fašismus a německý fašismus opačnými směry. Spisovatel A. Cassels vysvětluje, že „zatímco Mussolini vyzýval své krajany, aby napodobili činy starověkých Římanů, nacistická revoluce ducha směřovala k podnícení Němců, aby netoliko dělali to, co dělali vzdálení teutonští obři, ale aby také byli týmiž kmenovými hrdiny znovu vtělenými ve dvacátém století“. Jinými slovy, italský fašismus se snažil obnovit zašlou slávu tím, že vlastně dovleče průmyslově zaostalou Itálii do dvacátého století. Německo se naopak snažilo obnovit bývalou slávu návratem do bájné minulosti.

Co to umožnilo

Ve většině zemí přišli fašisté k moci po národní pohromě, hospodářském zhroucení nebo vojenské porážce. To platilo o Itálii i o Německu. Ačkoli stály v 1. světové válce na opačných stranách, oba státy vyšly z boje velmi oslabené. Nacionalistická nespokojenost, hospodářský rozvrat a zesílení třídního boje soužily obě země. Německo prožívalo nezvladatelnou inflaci, a nezaměstnanost prudce stoupala. Demokratický princip byl také slabý, stále mu překážela vojenská a autoritářská pruská tradice. A všude vyvstával přízrak obávaného sovětského bolševismu.

Dalším významným činitelem vzniku fašismu byla Darwinova myšlenka evoluce a přirozeného výběru. The Columbia History of the World mluví o „novém procitnutí sociálního darwinismu v ideologiích fašistů, vyjadřovaných jak Mussolinim, tak Hitlerem“.

Encyclopedia of the Third Reich s tímto hodnocením souhlasí a vysvětluje, že sociální darwinismus byl „ideologií stojící za Hitlerovou politikou genocidy“. V souladu s učením darwinovské evoluce „němečtí ideologové dokazovali, že místo aby moderní stát věnoval energii na ochranu slabých, měl by tuto podřadnou populaci zavrhnout ve prospěch silných, zdravých živlů“. Dokazovali, že válka je v zápase o přežití nejschopnějšího normální, že „vítězství patří silným a slabí musí být odstraněni“.

Vzali si poučení?

Dny italských vojenských jednotek v černých košilích a německých bojůvkářů v hnědé uniformě s hákovým křížem minuly. Ale i v 90. letech zůstávají stopy fašismu. Před dvěma lety varoval časopis Newsweek, že prakticky v každém západoevropském národě „síly krajní pravice opět dokazují, že téměř neskrývaný rasismus a přitažlivost nacionalistických a autoritářských hodnot stále dovedou získat překvapivou podporu“. Bezpochyby jedním z nejdynamičtějších těchto hnutí je Národní fronta Jean-Marie Le Pena ve Francii s myšlenkami v podstatě „stejnými jako měl národní socialismus“.

Je rozumné vkládat důvěru v neofašistické hnutí? Tvoří kořeny fašismu — darwinovská evoluce, rasismus, militarismus a nacionalismus — zdravý základ, na němž by se dala založit dobrá vláda? Nebo bychom připustili, že i fašismus byl zvážen na vahách a shledán nedostatečným stejně jako všechny ostatní druhy lidské vlády?

[Rámeček na straně 14]

Fašismus — Má zdravý základ?

Darwinovská evoluce: „Rostoucí počet vědců, zejména rostoucí počet evolucionistů. . . dokazuje, že darwinovská evoluční teorie vůbec není opravdová vědecká teorie.“ — New Scientist, 25. června 1981, Michael Ruse.

Rasismus: „Propast mezi lidskými rasami a národy tam, kde existuje, je psychologická a sociologická; není genetická!“ — Genes and the Man, profesor Bentley Glass.

„Lidské bytosti všech ras. . . pocházejí z téhož prvního člověka.“ — Heredity and Humans, vědecký autor Amram Scheinfeld.

Militarismus: „Vynalézavost, námaha a prostředky vyplýtvané na toto. . . šílenství je vskutku omračující. Kdyby se již národy neučily válce, nebylo by nic, co by lidstvo nedokázalo.“ — Americký spisovatel, nositel Pulitzerovy ceny, Herman Wouk.

Nacionalismus: „Nacionalismus rozděluje lidstvo do vzájemně nesnášenlivých jednotek. Proto lidé myslí na prvním místě jako Američané, Rusové, Číňané, Egypťané nebo Peruánci a teprve na druhém místě jako lidské bytosti — pokud vůbec.“ — Conflict and Cooperation Among Nations, Ivo Ducháček.

„Mnoho problémů, kterým dnes čelíme, je zapříčiněno nebo vyplývá z falešných postojů — z nichž některé byly přijaty téměř nevědomky. Mezi ně patří koncepce úzkoprsého nacionalismu — ‚ať v právu nebo v neprávu, je to má vlast‘.“ — Bývalý generální tajemník OSN U Thant.

[Obrázky na straně 13]

Starověké náboženské symboly jako svastika a heslo „S námi Bůh“ Hitlerovo panství nezachránily

Pruty se sekerou, Mussoliniho symbol fašismu, jsou na některých amerických mincích