Žáci se účastní Dnu národních dějin

V DUBNU 1991 začaly ve světovém ústředí svědků Jehovových v New Yorku vyzvánět telefony. Telefonovali sem mladí lidé, kteří získávali podklady pro práce o svědcích Jehovových.

Ve Spojených státech probíhá každoročně Den národních dějin, jehož součástí je to, že se žáci a studenti šestého až dvanáctého ročníku zapojují do školou financovaných soutěží, které se vztahují k tématu vyhlášenému na daný rok. Téma na tento rok, „Právo v dějinách“, se váže k 200. výročí vydání americké Listiny práv. Žáci obdrželi soupis informací vztahujících se k tomuto tématu. Měl jim pomoci při výběru námětu, který budou zpracovávat.

V sedmi kategoriích soutěžilo asi 500 000 žáků a studentů. Pro svědky Jehovovy byly zajímavé příspěvky několika žáků osmé třídy, kteří se nakonec stali vítězi v soutěžích jednotlivých států a kteří své práce později přednesli ve Washingtonu D.C.

Dvě čtrnáctileté dívky ze státu Pensylvánie, Nicole DiSalvová a Gwen Naglaková, které nejsou svědky Jehovovými, si za své téma zvolily případy ze čtyřicátých let, v nichž se jednalo o zdravení vlajky a týkaly se svědků Jehovových. Při svém výzkumu hovořily s těmi, jichž se týkaly případy Minersvillská školská správa proti Gobitisovým a Školský výbor Západní Virginie proti Barnettovým, a navštívily světové ústředí svědků Jehovových, aby se dozvěděly více o tom, čemu svědkové věří.a

Ústní předvedení

Nicole přednesla svou práci nazvanou „Odvaha sednout si“. Představila v ní Lillian Gobitasovou a živě připomněla pocity a odvahu této tehdejší školačky, když líčila její osobní rozhodnutí nezdravit vlajku, přestože musela čelit opovržení svých spolužáků. Tlumočila, jakou radost Lillian prožívala při každém vítězném kroku u soudního jednání, které v roce 1940 vedlo až k Nejvyššímu soudu. Oblékla si černý talár, aby mohla názorně předvést soudce Nejvyššího soudu, a přednesla vyjádření soudu namířené proti slečně Gobitasové. Lillian nakonec případ prohrála. Nicole se však zmínila o tom, že Lillian byla o správnosti svého rozhodnutí přesvědčená.

Písemný příspěvek

Práce Gwen Naglakové, „Jeden národ pod Božím vedením“, rozebírala světovou situaci během roku 1935 a to, jak svědkové Jehovovi odmítali zdravit vlajku. Čtenář pocítí následky této situace ve chvíli, kdy je ze školy nejdříve vyloučen desetiletý William a pak dvanáctiletá Lillian.

Při soudních procesech, které v Pensylvánii následovaly po vyloučení těchto žáků ze školy, rozhodli všichni soudci ve prospěch rodiny Gobitasových. Školský výbor se však odvolal k Nejvyššímu soudu. Tento soud pak 3. června 1940 rozhodl proti Gobitasovým. Jedním důsledkem bylo to, že svědkové Jehovovi byli zavaleni tisíci urážek. Gwen pak sledovala vývoj událostí až do roku 1943, kdy Nejvyšší soud své rozhodnutí z roku 1940 změnil.

V závěru Gwen napsala: „Obdivuji Lillian a Williama za to, že měli odvahu konat to, co cítili jako správné, a že bojovali za svou víru. V mých očích jsou těmi, kdo opravdu milují svou vlast.“

Společný příspěvek

„Božský příkaz, ústavní právo“ — to byl název společné práce dalších dvou žáků osmé třídy, Roberta Younga a Stacey Wrightové z Virginie. Oba jsou svědkové Jehovovi. Robert představoval novináře, který dělal interview s Lillian Gobitasovou; tu zase představovala Stacey.

Robert a Stacey procestovali pod dohledem rodičů přes 4 000 kilometrů, když hledali informace pro svou práci. Mezi jinými fakty jejich průzkum odhalil i to, že se zdravením vlajky se ve Spojených státech začalo během 19. století. A překvapilo je, když zjistili, že George Washington se stavěl proti tomu, že by měl člověk přísahat věrnost své zemi.

Všichni tito mladí lidé začali plněji oceňovat slova profesora C. S. Bradena, který se ve své knize These Also Believe (Tito také věří) o svědcích Jehovových vyjádřil: „Svým bojem za zachování občanských práv prokázali pozoruhodnou službu demokracii, neboť svým zápasem učinili mnoho pro zajištění těchto práv pro každou menšinovou skupinu v Americe.“

[Poznámka pod čarou]