Mladí lidé se ptají . . .

Máme chodit na sportovní soutěže?

‚DO TOHO, do toho!‘ ‚Vyhrajeme, vyhrajeme!‘ Fanouškové s vrcholícím nadšením a téměř náboženskou zaníceností neúnavně skandují. Celá tělocvična se kolébá v pravidelném rytmu hudby a podle úderů bubnů. Dívky a chlapci v pestrých oděvech udávají tón při skandování a zpěvu vítězných popěvků a zároveň oslňují spolužáky svými akrobatickými kousky a tanečními kreacemi. Trenéři družstev a sportovní poradci pyšně ujišťují o nadcházejícím vítězství. A pak se za ohlušujícího jásotu objevuje domácí tým. Dav je vybičován do jakéhosi stavu horečnaté posedlosti, vzrušení vrcholí. Vítězství je jisté!

Sportovní soutěže jsou na mnoha školách dychtivě očekávanými událostmi. Čas od času se na školách pořádají různé soutěže a olympiády, které mají podnítit zájem o některý předmět; sportovní soutěže a olympiády se zase týkají fotbalu, ragby, baseballu či basketbalu. Sportovní olympiáda znamená pro mnoho mladých lidí více než jen úlevu od vyučování. Je to příležitost poskytnout fanděním školnímu sportovnímu družstvu potřebnou podporu, povzbudit své sportovní hvězdy, podnítit tým k vítězství. Sportovní olympiády a soutěže mají také roznítit ducha školní sounáležitosti a pocit pospolitosti mezi studenty.

Pravda, každého sport nezajímá. Někteří se prostě těší na živost, zábavu a atmosféru plnou vzrušení, která na takových sportovních soutěžích panuje. „Je to chvíle, kdy se můžeš uvolnit a zařádit si,“ říká jeden mladík. Pro jiné je to příležitost vyhnout se vyučování — nebo se volně stýkat s lidmi opačného pohlaví. „Je to chvíle, kdy chlapci mohou být spolu se svými dívkami,“ říká jeden dospívající mladík.

Ať je to jakkoli, mnozí pedagogové věří, že podpora školních sportovních činností je důležitou částí výchovného procesu. Barbara Meyerová ve své knize The High School Survival Guide — An Insider’s Guide to Success (Návod, jak přežít na střední škole — znalcova příručka pro úspěch) píše: „Každý student, který ukončil školu a. . . nezažil, co to je sedět na tribuně a povzbuzovat své domácí mužstvo,. . . se vzdal těch nejšťastnějších okamžiků a největších příležitostí ke svému dalšímu růstu, s jakými se zřejmě nějaký čas zase nesetká.“ Pak tedy nepřekvapuje, že sportovní soutěže a olympiády se mohou na některých školách pořádat místo běžného vyučování.

Probíhají-li takové akce na tvé škole, zřejmě jsi uvažoval, zda se jich zúčastníš. Dokonce snad můžeš být pod určitým tlakem, abys tam byl. Pokud se nezúčastníš, druzí by tě mohli odsuzovat v domnění, že jsi namyšlený nebo že jsi zrádce. Existují však pádné důvody, aby tam křesťanští mladí lidé nešli.

Nadšení, nebo fanatismus?

Bible není proti sportu. Uznává, že „tělesné cvičení má určitou cenu“. (1. Timoteovi 4:8, Today’s English Version) Mnozí křesťané — mladí i starší — rádi sport sledují a také jej provozují. Je-li tedy sport udržován v rozumných mezích, můžeme se z něj radovat a mít z něj užitek.a

Školní sportovní soutěže a olympiády se mohou ze zdravého sportovního nadšení zvrhnout v zhoubný fanatismus. Podle knihy Sports and Games in the Ancient World (Sport a sportovní hry v starověkém světě) bouřil ve starověkém Římu při sportovních kláních „frenetický potlesk, pokřik a povzbuzování“. Nepřekvapuje tedy, že „fanatismus přímo bujel“. Během soubojů gladiátorů se „diváci přidávali svými výkřiky ‚Zabij ho! Dej mu! Bodni ho!‘“; byli tak otrlí, že si žádali chladnokrevnou vraždu jiného člověka.

Stejně bujarý a nezdravý je sportovní fanatismus i dnes. Při jednom fotbalovém zápase, který se hrál v Evropě, zemřelo po násilnostech fanoušků 38 lidí. Časopis Discover se domnívá, že příčinou je „pocit anonymity“, který pramení z toho, když se někdo ocitne uprostřed davu. Jednotlivec pak pociťuje menší odpovědnost za své jednání. Avšak Bible ve 2. Mojžíšově 23:2 varuje: „Nebudeš následovat zástup ke zlým koncům.“ Ale může být skandování a povzbuzování nějakého mužstva tak špatné? Může. Časopis Discover uvedl, že „skandování a pokřikování při sportovních událostech představuje určitou formu slovní agrese, útoku, jenž v případě některých lidí může snadno sklouznout k útoku fyzickému“.

Mohlo by snad být něco prospěšného na skandování hesel a sloganů, které hráče nabádají, aby své soupeře rozdrtili? Mladý Gerald si vzpomíná na sportovní soutěže, které kdysi navštěvoval: „Byl to samý nespoutaný a bouřlivý jekot. Dav někdy začal být až příliš neurvalý. Tato klání byla spíše jakýmisi rituály, které nás podněcovaly k výtržnostem. Neustále jsme používali výrazy jako ‚rozdrtit‘, ‚zvalchovat‘ a ‚nařezat‘.“ Někdy se ze slov staly skutky. Mladý Perry si vybavuje jedno sportovní utkání, při němž si „každý vzal klacek a tloukl do napodobeniny maskota soupeřícího týmu. Nakonec maskota roztrhali.“

Kdo je imunní vůči takovému nakažlivému duchu násilnosti? Bible má tedy pádný důvod, když varuje: „Špatná společenství kazí užitečné návyky.“ (1. Korinťanům 15:33) Jistý student připouští: „Nemůžete se tomu ubránit, prostě vás to strhne a děláte to, co všichni.“ A pokud ses opravdu podílel na nějaké násilnosti, mohou být důsledky velmi vážné. Vzpomeň si, jak dávní Edomité povzbuzovali Babylóňany, kteří drancovali Jeruzalém. „Obnaž jej! Obnaž jej až do základu!“ volali Edomité. (Žalm 137:7) Bůh však otevřeně odsoudil jejich pomstychtivého, násilného ducha. (Obadjáš 1:1, 8, 12) Může tedy dnes někdo jednat podobně, a přitom se vyhnout Boží nelibosti?

Pravda, násilím se nevyznačují všechny školní sportovní soutěže a olympiády — ani ne všechna sportovní klání. Ale i když na nich bude převládat střízlivější atmosféra, je vůbec vhodné, aby křesťan skandoval hesla vyjadřující fanatickou oddanost nějakému školnímu týmu či sportovnímu klubu, jež hraničí s jeho uctíváním? (Srovnej 2. Mojžíšovu 20:5.) Je pokřikování provokativních sloganů v souladu s radou v dopise Efezanům 4:29, 31? Čteme tam: „Ať z vašich úst nevychází žádné zkažené slovo. . . Ať je od vás odňata všechna zlomyslná hořkost a hněv a zloba a jekot a utrhačná řeč spolu se vší špatností.“ Pomůže ti účast na sportovní události nabité emocemi, abys pěstoval ovoce Božího ducha, do něhož patří „mírnost“ a „sebeovládání“? (Galaťanům 5:22, 23) Nebo v tobě spíše rozdmýchá bezbožného ducha nespoutané soutěživosti? — Srovnej Filipanům 2:3.

Okolnosti se samozřejmě liší. Někdy je účast na školních akcích povinná a může do toho patřit i sportovní soutěž či olympiáda. Samotné soutěže se také mohou lišit v uspořádání a vlastním průběhu. Nelze tedy stanovit pevná pravidla, kdy se účastnit a kdy ne. Bude však moudré, jestliže si mladí křesťané o takových záležitostech pohovoří se svými rodiči a zváží všechny okolnosti, které se toho týkají. (Viz Přísloví 24:6.) Rozhodneš-li se nemít účast na sportovních soutěžích nebo olympiádách, možná budeš muset čelit mocnému tlaku ze strany spolužáků. Ale vždy pamatuj na to, že chceš být především oddaný Bohu — a ne škole nebo nějakému týmu.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 13]

‚Chci být „cheerleaderem“!‘

Mnoho dívek i chlapců touží po slávě, uznání a popularitě, kterou při sportovních utkáních získává „cheerleader“ [čti čírlídr; člen skupiny, která vede skandování a povzbuzuje sportovní družstvo]. „Je to skvělý pocit, když se vám podaří dostat obecenstvo do varu,“ říká Lisa, citovaná v časopise Seventeen. „A je to skutečně báječný pocit, když se všichni dívají jen na vás!“ Jiné mladé lidi láká představa nových přátelství. Dívce jménem Hannah nabídli, aby se přihlásila na zkoušky do této skupiny, a bylo jí řečeno: „Budeš populární a dostaneš se do styku s chlapci.“ Některé dívky tvrdí, že získaly sebevědomí, když se do této skupiny dostaly.

Život cheerleadera se však neskládá jen z pestrobarevných bambulí, triček s emblémy a z akrobatických kousků. Přijímací zkoušky do takové skupiny se vyznačují tvrdou konkurencí; neúspěch pak může velmi bolet. Mezi cheerleadery reprezentujícími soupeřící školy se může projevovat otevřené nepřátelství. A dále, některé ze složitých kousků, které provádějí, ve skutečnosti vyžadují schopnosti olympijských gymnastů. Zranění jsou tedy častým jevem. Proto musí cheerleader každý týden trávit dlouhé hodiny tréninkem. Jedna příručka pro cheerleadery uvádí, že „je třeba plně se oddat umění vést skandování, povzbuzování a prozpěvování popěvků jako způsobu života“.

Mohl by se křesťan opravdu „oddat“ něčemu tak prázdnému, jako je podněcování ducha sounáležitosti s nějakou školou? Stěží. Stejně nevhodné je, aby mladý křesťan povzbuzoval dav ke skandování hesel či prozpěvování popěvků, které oslavují násilí nebo zbožšťují sportovní mužstva či hvězdy. A jak jsme již uvedli, je na místě uvědomovat si nebezpečí „špatných společenství“. (1. Korinťanům 15:33) Nezapomeňme také, jak očividně pochybné je, když se někdo chce jen předvádět jako cheerleader a nechat se obdivovat při tanečních kreacích ve výstředním oděvu. — 1. Timoteovi 2:9.

Zvážíme-li všechna tato fakta, je zřejmé, že být cheerleaderem je pro křesťana nevhodné. Oddanost Jehovovi je daleko důležitější.

[Obrázek na straně 12]

Je atmosféra na školních sportovních soutěžích v souladu s křesťanskými zásadami?