Navzdory vážnému postižení jsem šťastný

Vypráví José Godofredo Várguez

Narodil jsem se jako zdravý kluk a prožil jsem normální dětství. V sedmnácti jsem začal pracovat jako svářeč. Když jsem o dva roky později svařoval na plošině blízko drátů vysokého napětí, zničehonic se rozpršelo. Náhle jsem dostal silnou ránu elektrickým proudem a po pádu z výšky 14 metrů jsem zůstal v bezvědomí ležet na zemi. Když jsem se po třech měsících probral z kómatu, mohl jsem hýbat jen hlavou. Na ruce i na nohy jsem byl ochrnutý. Úplně mě to zdrtilo.

NEJDŘÍV jsem měl vztek, že mě Bůh radši nenechal umřít. Dokonce jsem uvažoval o sebevraždě. Úlevu jsem hledal v různých náboženstvích, ale v žádném z nich jsem nenašel skutečnou útěchu ani odpovědi na své otázky ohledně Boha. Tato náboženství dokonce lidi vůbec nepovzbuzovala k tomu, aby žili podle biblických měřítek. V roce 1981 mi zemřela maminka, a já jsem propadl alkoholu a hazardnímu hraní. Myslel jsem si, že kvůli mému postižení se nade mnou Bůh slituje a odpustí mi, že se opíjím. Také jsem začal žít nemravně — bydlel jsem se ženou, která nebyla mojí manželkou.

Od základu měním své smýšlení

Když mi bylo 37 let, poprvé mě navštívili svědkové Jehovovi. Maminka o svědcích vždycky prohlašovala, že jsou tím nejhorším náboženstvím ze všech. Slyšela totiž o nich jen samé špatné věci. Přesto jsem je pozval dál. Mým jediným cílem však bylo dokázat, že nemají pravdu. Myslel jsem si, že toho o Bibli vím víc než dost. Ke svému překvapení jsem ale zjistil, že to tak není. Moji návštěvníci mě navíc ohromili tím, že pomocí Bible zodpověděli všechny mé otázky. Brzy jsem dospěl k závěru, že jsem našel pravdu.

Mrzí mě, že moje přítelkyně biblickou pravdu nepřijala. Nakonec jsme se rozešli. Postupně jsem si dával život do pořádku a měnil jsem své postoje a smýšlení, aby odpovídaly biblickým měřítkům. S Boží pomocí jsem se také dokázal vnitřně vyrovnat s následky svého úrazu. Díky tomu se už dvacet let mohu naplno věnovat evangelizační činnosti, což mi přináší hluboké uspokojení. Když lidé vidí mé postižení, mnozí z nich se diví, jak to všechno zvládám. Naštěstí na to nejsem sám. Bydlím se svým mladším bratrem Ubaldem, který má Downův syndrom. Ubaldo také přijal biblickou pravdu a slouží Jehovovi společně se mnou.

Tvoříme skvělý tým a jeden o druhého se staráme. Když jsme v kazatelské službě, Ubaldo tlačí můj invalidní vozík, klepe na dveře, a když mluvíme s majitelem domu, vyhledává mi biblické verše a nabízí publikace. Pomáhá mi i v jiných praktických ohledech. Já se o nás zase starám po finanční stránce — prodávám kosmetiku. Kromě toho nám členové místního sboru svědků Jehovových vypomáhají s vařením a domácími pracemi a doprovázejí nás k lékaři. Toho všeho si s Ubaldem moc vážíme.

Mám radost, že mohu v křesťanském sboru sloužit jako starší. Moji duchovní bratři mi vždycky rádi pomohou s výzkumem biblických námětů. Důležité myšlenky v našich studijních publikacích si podtrhávám tužkou, kterou držím v ústech.

Lidé se mě někdy ptají, jestli jsem šťastný, a já jim pokaždé nadšeně říkám, že ano. A není divu. Našel jsem totiž skutečný smysl života a těším se z naděje, kterou Bůh dává svým věrným ctitelům — z naděje na dokonalé zdraví v pozemském ráji. (Izajáš 35:5, 6; Lukáš 23:43)

[Obrázek na straně 24]

José ve svých osmnácti letech, rok před nehodou

[Obrázek na straně 25]

Při proslovu v sále Království mi jeden ze spolukřesťanů hledá biblické verše

[Obrázek na straně 25]

Můj bratr Ubaldo a já tvoříme skvělý tým — při kazatelské službě v Mexiku se vzájemně podporujeme

[Obrázek na straně 25]

Členové místního sboru nám vypomáhají s vařením a domácími pracemi