Vděčím Jehovovi za jeho neselhávající podporu

VYPRÁVÍ SHARON GASKINSOVÁ

RÁJ na zemi! Viděla jsem se, jak dovádím v lukách, honím motýly a hraji si se lvíčaty. Byla to tak hezká představa! Ale přesto jsem měla pochybnosti. Již tolikrát mé naděje skončily zoufalstvím!

Kam až mi paměť sahá, byl mým stálým společníkem invalidní vozíček. Od narození trpím mozkovou obrnou, která mě připravila o dětské radovánky. Jiné děti dováděly na bruslích a na kole, ale já seděla sama, a nemohla jsem dokonce ani chodit. Maminka mě brala od jednoho léčitele k druhému a obě jsme vroucně doufaly, že se stane zázrak. Nebylo to nic platné, a tak mě maminka pokaždé zase odvezla pryč. Já jsem z toho byla zklamaná, ale jak to drásalo srdce jí!

Maminka toužila po opravdové naději, a proto počátkem roku 1964 začala studovat Bibli se svědky Jehovovými. Mně tehdy bylo asi šest a půl.

Bylo báječné dovědět se, že na této zemi býval kdysi nádherný ráj. Žel, první člověk Adam to všechno zahodil. Ale já toužila být Bohu tak blízko, jak blízko mu býval on. Jaké by asi bylo těšit se ze vztahu k Bohu? Nebo kdybych žila v době, kdy po zemi chodil Boží vlastní Syn? Ve svém snění jsem se nechala unášet do budoucího ráje. Již v tak útlém věku mi bylo zřejmé, že jsme našly pravdu. Maminka začala brát naši rodinu do sálu Království, kde se scházeli svědkové Jehovovi. Shromáždění svědků se velice lišila od toho, co jsme vídali v kostelech. Hluboce na mě zapůsobili lidé a prostředí.

Dopravovat nás do sálu Království bylo pro maminku náročné. Neměli jsme auto a byly tu ještě tři menší děti. Pokud si to mohla maminka dovolit, jezdili jsme taxíkem. Stále si pamatuji, jaké napětí maminka jednou v neděli prožívala. Nikde nebylo vidět žádné taxi. Tu se z ničeho nic objevil nákladní automobil a řidič nás svezl. Na shromáždění jsme sice přišli pozdě, ale dorazili jsme. Byli jsme za to Jehovovi velmi vděční.

Zanedlouho nás milí duchovní bratři a sestry, kteří vlastnili auto, začali s láskou dopravovat na shromáždění. Maminka nás povzbuzovala, abychom na shromáždění nikdy nechyběli, ledaže bychom byli opravdu nemocní. Vštípila tak do mé mladé mysli, jak je ‚shromažďování‘ důležité. (Hebrejcům 10:24, 25) To, co se dověděla, ji podnítilo, aby oddala svůj život Jehovovi, a proto byla v roce 1965 pokřtěna.

Byla jsem tehdy ve věku, kdy jsem již dokázala shromáždění více ocenit. Ve sboru Cypress Hills v newyorském Brooklynu byli mimo jiné Evropané, černoši i obyvatelé španělského původu, a ti všichni Boha uctívali společně. Připadalo mi velmi správné, že bohabojní lidé žijí v takovém opravdovém bratrství. — Žalm 133:1.

Maminka mě naučila, jak se mám na shromáždění připravovat. Z duševního hlediska to nebyl problém, ale z tělesného ano. Při mozkové obrně se z jednoduchých úkolů stávají veliké akce. Podtrhnout v biblické publikaci odpověď rovnou čárou pro mě bylo neproveditelné a nedokážu to ani dnes. Cvikem jsem se však v podtrhávání zlepšila.

Hlavou se mi honilo mnoho myšlenek, které jsem chtěla říci. Ale z úst mi slova vycházela nesourodě. Nezbytně jsem se musela uvolnit, abych neměla strnulé svaly. Bylo také třeba, abych věnovala pozornost co možná nejzřetelnější výslovnosti každého slova. Když se mi nepodařilo dobře vyjádřit komentář nebo když jsem věděla, že ostatní mým slovům nerozumí, pociťovala jsem hluboké zklamání. Jakmile se však se mnou bratři a sestry ve sboru blíže seznámili, dokázali mé řeči lépe rozumět. Dosud se ovšem s tímto problémem občas potýkám.

Šest měsíců trápení

Když mi bylo osm, prošla jsem šestiměsíční zkušeností, která na mě dodnes působí. Podstoupila jsem již sice různé tělesné, pracovní a řečové terapie, ale lékaři mě poslali do rehabilitační nemocnice ve West Haverstraw (New York). Já i maminka jsme z toho byly zdrcené. Když mě lékaři o několik let dříve nesprávně diagnostikovali jako mentálně retardovanou, maminka jim řekla, že mě do ústavu nikdy nedá. Těžko proto nesla i takovéto dočasné odloučení. Chápala však, že mám-li vést produktivní život a být nezávislá na ní a na otci, musím být po tělesné stránce co nejvíce soběstačná.

Nemocnice byla sice pěkná, ale já se v ní cítila opuštěná. Z mých návalů pláče a záchvatů vzteku bylo zřejmé, jak na mě to místo působí. Rodiče mohli jen zřídka podniknout tříhodinovou cestu autobusem, aby mě navštívili — hlavně proto, že maminka čekala páté dítě. Bývala jsem při jejich odchodu tak nešťastná, že lékař řekl, aby se návštěvy konaly méně často. Jenom dvakrát mi bylo dovoleno jít domů.

Terapeuté mě naučili chodit v nožních dlahách a o berlích s olověnou zátěží. Měla jsem pocit, že ty berle váží tunu. Zátěž mi však pomáhala udržet rovnováhu a nepřepadnout. Bylo to první opatření k tomu, abych mohla chodit samostatně a bez dlah.

Jakákoli činnost, která vyžaduje používat prsty — například krájení jídla nebo zapínání knoflíků —, byla pro mě velmi obtížná, ne-li přímo nemožná. Do jisté míry jsem se však naučila sama jíst a sama se oblékat. To mi později pomohlo ve službě Bohu.

Výcvik skončil, konečně jsem šla domů. Maminka se postarala, abych své nové schopnosti využívala. Někdy to byl boj citů. Chtěla jsem si totiž své záležitosti obstarávat sama, ale bylo to skličující, časově náročné a vyčerpávající. Jenom obléknout se na shromáždění byla akce na dvě hodiny!

Když jsme se přestěhovali tak, že jsme měli sál Království rovnou přes ulici, dokázala jsem tam dojít zcela bez cizí pomoci. To bylo nemalé vítězství!

Nejšťastnější den mého života

Maminka dohlížela na to, aby měla rodina vyrovnanou duchovní výživu. Studovala se mnou a očekávala, že si přečtu každé vydání časopisů Strážná věž a Probuďte se! Bylo nutné připravovat se na shromáždění a chodit na ně. Vědomosti jsem sice dychtivě přijímala do mysli i do srdce, ale vážné pomyšlení, že bych svůj život oddala Jehovovi a symbolizovala to křtem ve vodě, zůstávalo někde v pozadí. Maminka mi pomohla pochopit, že duchovní odpovědnost za sebe nesu před Bohem sama, i přesto, že jsem postižená. Nemohu tedy čekat, že do nového světa vejdu pro její zásluhy, že se tam dostanu, když se budu držet máminých sukní.

Boha jsem milovala, ale vzhledem ke svému stavu jsem se odlišovala od druhých, a to bylo pro dospívající dívku bolestivé zjištění. Bylo těžké smířit se s tím, že mám určitá omezení. Často mě přemohla zlost. Bylo nutné, abych se naučila ovládat, a teprve potom se budu moci dát pokřtít. (Galaťanům 5:19, 20) A co když nedokážu žít v souladu se svým krokem oddanosti Jehovovi?

Na matčinu žádost si se mnou promluvil jeden sborový starší. Citoval otázku, kterou položil prorok Elijáš Izraelitům: „Jak dlouho budete kulhat mezi dvěma různými názory?“ (1. Královská 18:21) Bylo zřejmé, že Jehova s mou nerozhodností nebyl spokojen.

Duchovně jsem se probudila a vroucně jsem se modlila k Jehovovi o pomoc a o to, abych se rozhodla oddat mu svůj život. Studovala se mnou jedna sestra ze sboru. Byla mladší než já a v útlém věku přišla o matku. Přesto se oddala Bohu, když byla ještě velmi mladá.

V sedmnácti letech jsem se konečně rozhodla. Chtěla jsem Jehovovi sloužit, jak nejlépe budu moci. Dne 9. srpna 1974 jsem byla pokřtěna — byl to nejšťastnější den mého života.

Radost ve službě

Účast na službě přede mě stavěla určité překážky, veliké jako hory. Největším problémem bylo vyjadřovat se srozumitelně. Snažila jsem se mluvit co nejzřetelněji. Moje partnerka, která mě doprovázela v kazatelské službě, pak v případě nutnosti zopakovala oslovenému člověku, co jsem řekla. Někteří reagovali negativně a považovali mě za oběť, kterou svědkové vykořisťují. Mám však právo kázat a z celého srdce po tom toužím.

Projít jediný blok domů ve službě dveře ode dveří mě někdy úplně vyčerpá. V našem svědeckém obvodu je mnoho domů, které mají schody, a jsou pro mě tedy nedostupné. V zimě kázat dům od domu prakticky nemohu kvůli zledovatělým ulicím. (Skutky 20:20) Moji duchovní bratři mi však nesmírně pomohli a Jehova mi požehnal motorovým invalidním vozíčkem, který mi službu značně usnadňuje.

Časem jsem začala vydávat svědectví prostřednictvím dopisů. Rukou jsem dopisy psát nemohla, protože můj rukopis je pro většinu lidí nečitelný. Písařem se mi stal elektrický psací stroj. Píši na něm velmi pomalu, protože mám špatnou koordinaci pohybů rukou. Téměř v polovině případů se mi stává, že stisknu jiné písmeno, než jaké chci. Napsat jedinou stránku mi někdy trvá celou hodinu, nebo i déle.

Navzdory nedostatku životní energie sloužím čas od času jako pomocná průkopnice, kdy měsíčně věnuji službě šedesát, nebo i více hodin. K tomu je zapotřebí dobrý časový plán, větší úsilí a podpora spoluvěřících. Povzbuzuje mě jejich průkopnický duch. Výborný příklad mi poskytovala maminka, která sloužila jako pravidelná nebo pomocná průkopnice, zatímco se musela vypořádávat s různými těžkostmi, chatrným zdravím a s nároky, které pro ni představovala výchova sedmi dětí v nábožensky rozdělené domácnosti.

Osamostatňuji se

Když mi bylo dvacet čtyři let, rozhodla jsem se, že se odstěhuji a budu žít samostatně. Přestěhovala jsem se do bensonhurstské části Brooklynu. Ukázalo se, že to bylo požehnáním. Marlborský sbor byl jako jedna rodina. Být s nimi opravdu posilovalo mou víru! Ve sboru byla sice jen dvě nebo tři auta, ale moji duchovní bratři mě odváželi na všechna shromáždění. Nebydlela jsem tam však dlouho.

S pocitem, že jsem naprosto zklamala, jsem se vrátila k rodině a na tři roky jsem upadla do hluboké deprese. Znovu se objevily záchvaty hněvu. Pak přišly myšlenky na sebevraždu a několik pokusů uskutečnit je. Neustále mě pronásledoval přízrak smrti jako nějaký temný mrak. Opírala jsem se však o Boha a slíbila jsem mu, že budu projevovat ocenění za dar života. Útěcha a rada od starších, modlitba, osobní studium, trpělivost rodiny a určitá odborná pomoc — díky tomu všemu se mé myšlení urovnalo.

Prostřednictvím Strážné věže nám Jehova ve své něžnosti poskytl informace k porozumění těžké depresi. Ano, opravdu mu na jeho lidu záleží a chápe naše pocity. (1. Petra 5:6, 7) Časem těžká deprese ustoupila. Od té doby uplynulo již deset let a Jehova mi stále pomáhá bojovat s frustrací a depresí. Někdy mě pocity bezcennosti bezmála stravují. Modlitba, studium Bible a moje duchovní rodina jsou však úžasnými záchrannými prostředky.

Po bezvýsledném hledání jiného bytu jsem se nakonec zdráhavě rozhodla, že prožiji zbytek života s rodinou. Potom však Jehova vyslyšel mé modlitby. V Brooklynu v části Bedford-Stuyvesant se uvolnil byt. Nastěhovala jsem se tam na sklonku léta roku 1984 a bydlím tam dodnes.

Členové láskyplného sboru Lafayette mě laskavě dopravovali na shromáždění. Stále si živě vzpomínám na první studium knihy, kterého jsem se v tomto sboru zúčastnila. Konalo se ve čtvrtém poschodí — a žádný výtah! Jen s Jehovovou pomocí se mi podařilo vystoupat po schodech nahoru a pak po nich opět sejít dolů. Časem bylo zajištěno, aby se studium konalo na jiném, přístupnějším místě. A nyní mi Jehova požehnal výsadou, že mám sborové studium knihy u sebe doma.

Tento sbor je prostoupen vynikajícím průkopnickým duchem. Když jsem přišla, bylo tam asi třicet průkopníků. Někteří z nich mě vzali pod svá křídla. Tento horlivý duch mě podnítil, abych se častěji účastnila pomocné průkopnické služby.

V dubnu 1989 postavily sbory Lafayette a Pratt nový sál Království přímo v ulici, kde bydlím. Přišlo to v pravou chvíli, protože mé zdraví postupně chátralo, a já jsem opět začala mít problémy s chůzí. Díky mému motorovému vozíčku a díky tomu, že mám po boku duchovní bratry a sestry, mi cesty na shromáždění a domů působí potěšení. Hluboce si cením takové láskyplné pomoci!

Jsem vděčná Bohu za jeho podporu

Nemám sice pevné nohy, ale v srdci jsem pevná. Dobrá výchova mi život poněkud ulehčila, ale oporou mi byl Bůh. Někdy jsem nevěděla, zda budu mít zítra co do úst, ale Jehova mě podporoval a byl Tím, kdo mě věrně zaopatřoval. Velmi drahá jsou mi tato Davidova slova: „Býval jsem mladý muž, také jsem zestárl, a přece jsem neviděl nikoho spravedlivého úplně opuštěného, ani jeho potomstvo, jak hledá chléb.“ — Žalm 37:23–25.

Několikrát mi Jehova pomohl, abych při operaci zachovala biblický postoj a odmítla krev. (Skutky 15:28, 29) Nedávno mi zemřel otec. Ztratit tak blízkého člověka byla pro mě opravdu těžká rána. Podobně jako i v jiných zkouškách jsem tím prošla jen díky posile od Jehovy.

Zdraví se mi možná bude i nadále zhoršovat, ale mým záchranným lanem je důvěra v Boha a vztah, který k němu mám. Jsem velmi šťastná, že patřím k Jehovovu lidu a že Jehova je mi neselhávající oporou!