Jehovovi služebníci jsou jiní
„A neutvářejte se již podle tohoto systému věcí, ale přeměňujte se přetvářením své mysli, abyste se sami přesvědčili, co je dobrá, přijatelná a dokonalá vůle Boží.“ — Římanům 12:2, NS.
1, 2. a) Před jaký sklonem musí křesťané chránit své nedokonalé srdce a proč? b) Jaký rozdíl byl v Izaiášových dnech mezi Jehovovými myšlenkami a Jehovovými cestami a mezi myšlenkami a cestami izraelského národa a proč?
JEDEN z mnoha sklonů, před kterými křesťané musí chránit své nedokonalé srdce, je chtít být všeobecně každým oblíbeni, ať je to kdokoli. Pro tento sklon většina lidí padla za oběť konformismu, snaze přizpůsobit se nebo podřídit se názorům a jednání okolí. Všichni, kteří se chtějí líbit Jehovovi a chtějí žít v jeho spravedlivých nových nebesích nebo na jeho spravedlivé nové zemi, musí se chránit, aby nepodlehli tlaku přizpůsobivosti. Proč? Jehova řekl odpadlému národu ve dnech svého proroka Izaiáše: „Neboť myšlenky vaše nejsou myšlenkami mými, ani mé cesty nejsou cestami vašimi, je výrok Jehovův. Neboť jako jsou nebesa vyšší než země, tak jsou cesty mé vyšší než cesty vaše a myšlenky mé než myšlenky vaše.“ — Iz. 55:8, 9, NS.
2 „Jako jsou nebesa vyšší než země“ — jaký je to ohromný rozdíl! Ano, lze říci, že to znázorňuje největší rozdíl, který je možno si představit. Co zavinilo tento velký rozdíl mezi Jehovou a jeho národem? Jeho národ přestal jednat spravedlivě, milovat dobro a pokorně chodit se svým Bohem. (Mich. 6:8, NS) Šel v opačném směru, protože přizpůsobil své náboženství a svou náboženskou morálku morálce okolních národů.
3. Jak se projevil sklon přizpůsobovat se svému okolí u izraelského lidu již na počátku jeho dějin?
3 Sklon napodobovat bezbožné chování okolních národů se ukázal již na počátku dějin izraelského národa. Když byl Mojžíš 40 dní na Boží hoře, počali Izraelité sloužit pohanským bohům a účastnit se nemravného jednání pohanů. (1. Kor. 10:7) Sotva zemřel Jozue a starší muži, kteří jej přežili a „kteří viděli všechny Jehovovy velké skutky, které činil pro Izrael“, „opustili synové Izraele Jehovu a začali sloužit obrazům Bála a Astarot“. (Soud. 2:7–13, NS) Ve dnech soudce Samuela chtěli se Izraelité přizpůsobit okolním národům tím, že žádali viditelného krále. „Musíme se stát jako všechny národy, náš král nás musí soudit, jít před námi a bojovat naše bitvy.“ Jehova jim povolil jejich prosbu, ačkoli se mu nelíbila. — 1. Sam. 8:7, 20, NS; Oz. 13:11.
4, 5. a) Proč se nemohou Jehovovi služebníci líbit svému Bohu a současně se přizpůsobovat okolnímu světu? b) Jakou radu dal proto Pavel velmi vhodně křesťanům?
4 Jak by mohli být Jehovovi služebníci takoví jako okolní svět a přece se mu líbit? Což není pravda, že — kromě několika málo let po potopě — od hříchu Adama a Evy a jejich vyhnání z ráje, leží celý svět v moci zlostníka, satana ďábla, „boha tohoto světa“? Bez pochyby! Přizpůsobování světu znamená tedy pro Jehovovy služebníky velké nebezpečí. — 2. Kor. 4:4; 1. Jana 5:19.
5 Je proto velmi vhodné, že je nám v Římanům 12:2 (NS) dána rada: „A neutvářejte se již podle tohoto systému věcí, ale přeměňujte se přetvářením své mysli, abyste se sami přesvědčili, co je dobrá, přijatelná a dokonalá vůle Boží.“ Méně doslovné nebo volnější překlady podávají Pavlova slova: „Nepřizpůsobujte se zevně měřítkům tohoto světa“ (Neues Testament 1968). „Nepřetvářejte svůj život podle způsobu tohoto světového období“ (Menge). „Nedejte se okolním světem vtisknout do jeho tvaru“ (The New Testament in Modern English).
JEHOVOVI SVĚDKOVÉ PŘED POTOPOU BYLI JINÍ
6, 7. Proč by se Jehovovi služebníci neměli obávat být jiní a kdo je nám v tomto ohledu jako první příkladem?
6 Protože svět lidí jednal bezbožně od vyhnání našich prarodičů z Edenu, vyplývá z toho, že všichni Jehovovi služebníci — od nejprvnějších — musili být jiní než jejich současníci, že se od nich museli nápadně lišit. Jehovovi služebníci, kteří se dnes neodváží jinak se oblékat, jinak jednat a jinak uctívat Boha než jejich spoluobčané, měli by si povšimnout, co je zaznamenáno v této souvislosti v Božím Slově o prvních věrných Jehovových služebnících.
7 Začněme s Abelem, prvním věrným svědkem Jehovovým. Nevíme, kolik lidí žilo v té době, kdy se Abel upřímně zastával čistého uctívání Jehovy, ale víme, že Adam a Eva, stejně jako Kain — jediní, o nichž se božská zpráva jmenovitě zmiňuje — stáli pod vlivem zlostníka, satana ďábla. Abelovo jednání bylo v protikladu k jejich jednání. Měl odvahu být jiný a stal se proto prvním věrným svědkem, prvním mučedníkem. — 1. Mojž. 4:3–11; Žid. 11:4; 1. Jana 3:12.
8. Jaké skutečnosti ukazují, že Enoch byl jiný než jeho okolí?
8 Dále byl Enoch. Také on se zřejmě nepřizpůsoboval předpotopnímu světu. Jak to můžeme říci s takovou jistotou? V jeho dnech bylo falešné uctívání již silně rozšířeno, neboť již ve dnech Enose, vnuka Adamova, se začalo zneužívat Jehovova jména nebo je pokrytecky vzývat. (1. Mojž. 4:26) Je to patrné i z toho, že je zvláště řečeno o Enochovi, že ‚dále chodil s pravým Bohem‘. (1. Mojž. 5:22, NS) Že Enoch byl zřejmě jiný než jeho současníci, je jasně patrné z varovného proroctví, které na Jehovův příkaz oznamoval a které je zapsáno křesťanským učedníkem Judou: „Hle, Jehova přišel se svými svatými myriádami, aby soudil všechny a aby všechny bezbožné usvědčil ze všech jejich bezbožných skutků, kterých se bezbožně dopouštěli, a ze všech potupných věcí, které proti němu mluvili bezbožní hříšníci.“ Obsah tohoto poselství jasně ukazuje, že Enoch byl obklopen bezbožníky, a proto musel být nápadný svou odvahou být jiný. — Juda 14, 15, NS.
9. Jak prokázal Noé a jeho rodina, že jsou jiní než jejich současníci?
9 Inspirovaná dějinná zpráva se zmiňuje také o Noémovi a jeho rodině. Zatímco nemůžeme s jistotou říci, že Abel a Enoch byli ve své době jediní praví ctitelé Jehovovi (snad byl na příklad Abel ženatý a jeho žena měla stejnou víru jako on), nenechává nás Svaté písmo na pochybách o tom, že Noé a příslušníci jeho rodiny byli tehdy jediní praví ctitelé Jehovy, jediného pravého Boha. „Ale Noé našel přízeň v očích Jehovových . . . Noé byl spravedlivý muž. Prokázal se jako bezúhonný mezi svými současníky. Noé chodil s pravým Bohem.“ Noé dosáhl tohoto svědectví v době, kdy „Jehova viděl, že špatnost člověka vzrostla na zemi a že každý sklon myšlenek jeho srdce byl po všechen čas jen zlý“. To nám ukazuje, že byl zjevně jiný než tehdejší svět lidí. Kolik posměchu musel snést on a jeho rodina, když stavěli na souši obrovitou stavbu podobnou stodole, v níž pak Noé, jeho rodina a zástupci různých druhů zvířat přežili předpověděnou potopu! Jakou odvahu museli projevit po čtyřicet nebo padesát let, když pracovali na tomto podniku! Byli jiní než tehdejší svět? Určitě! — 1. Mojž. 6:8, 9, 5, NS.
PATRIARCHOVÉ BYLI JINÍ
10, 11. Jak dokázali patriarchové Abrahám, Izák a Jákob, že jsou cizinci a dočasní usedlíci?
10 Byli zde také patriarchové neboli bezprostřední hlavy rodin dvanácti kmenů Izraele. První byl Abraham. Pro svou víru v Jehovu, jediného pravého Boha, lišil se nápadně od svých spoluobčanů, kteří pěstovali různé pohanské kulty a zvlášť uctívali Sina, boha Měsíce, boha města Ur. Ur, jeho rodiště, bylo hlavní město babylónského kultu a pravá Mekka nebo Řím babylónského náboženství. Když Jehova přikázal Abrahamovi: „Vyjdi ze své země, od svých příbuzných a z domu svého otce do země, kterou ti ukáži“, ukázalo se ještě zřetelněji, že Abraham byl jiný. — 1. Mojž. 12:1–3, NS.
11 Jistě musel Abraham snést mnoho posměchu, když jej viděli jeho sousedé a jeho známí táhnout z Ur, neboť nepochybně považovali jeho podnikání za odsouzené k nezdaru. Izákovi a Jákobovi se dařilo právě tak. „Veřejně vyznávali, že jsou cizinci a dočasní usedlíci v zemi.“ Mohli se vrátit do své země a opět se tam usadit, ale věděli, že to není Jehovova vůle. Dnes to pomůže Jehovovým služebníkům, aby měli odvahu být jiní než okolní svět, když myslí na to, že i oni jsou cizinci a dočasní usedlíci v přítomném světě. — Žid. 11:8–15, NS.
12. Jak ukázal Josef příkladným způsobem, že je jiný, a jak byl odměněn?
12 Pak byl Josef, oblíbený syn patriarchy Jákoba. Jeho život vystupuje ze Svatého písma jako zářivý příklad. Když byl prodán do otroctví a tím odříznut od jakéhokoli spojení s pravým uctíváním, jak snadno mohl přijít do pokušení přizpůsobit své chování a své uctívání pohanským ctitelům ve svém okolí a dát se utvářet tehdejším světem! Držel se však pevně čistého uctívání a božských zásad a dokázal tak vynikajícím způsobem, že člověk, i když je vystaven silnému pokušení, může zachovat svou ryzost. Zůstal pevný dokonce i tehdy, když byl pro svou ryzost k Jehovovi uvržen do žaláře. Protože byl zcela sám, mohl si myslet jako mnozí před ním i po něm: „K čemu to je?“ a mohl přijmout způsob uctívání okolního světa, ale on zůstal věrný Jehovovi a Jehova mu proto velmi žehnal. Josef se stal prvním ministrem Egypta a jeho zachráncem, jakož i zachráncem rodiny svého otce. — 1. Mojž. 37:1–36; 39:1 až 45:28.
PŘÍKLAD PROROKŮ
13, 14. Jak dokázal Mojžíš, že Jehovovi služebníci musí být jiní?
13 K mnohým jiným věrným služebníkům Jehovy, kteří měli odvahu být jiní a kteří se nedali utvářet podle příkladu svého bezbožného okolí, patřili také hebrejští proroci, od Mojžíše po Daniela i dále. Když Mojžíš na dvoře faraónově vyrostl v muže, mohl být snadno v pokušení přizpůsobit se svému okolí, zapomenout své hebrejské vychování a náboženství a užívat dál radostí, slávy a vlivu syna faraónovy dcery. Jaké vyhlídky mohl mít, když pomyslíme, že „byl vyučen vší moudrosti egyptské“ a že „byl skutečně mocný ve svých slovech a skutcích“! — Skut. 7:22, NS.
14 Avšak nic jej nezadrželo, aby byl jiný! Jak asi jeho dřívější známí na dvoře potřásali hlavami a jak se divili, že pravděpodobný dědic „raději si zvolil, aby s ním bylo špatně zacházeno spolu s lidem Božím, než aby měl dočasný požitek z hříchu, protože pokládal pohanění Kristovo za větší bohatství než poklady egyptské“! (Žid. 11:25, 26, NS) Pro takové jednání nejen získal dobré jméno u Jehovy, nýbrž byl jím použit jako žádný jiný nedokonalý člověk, aby konal mocné skutky. Obzvlášť věrní proroci Izaiáš, Jeremiáš a Ezechiel museli projevit velkou odvahu, aby byli jiní než odpadlí Izraelité, mezi nimiž žili. — Iz. 20:3; Jer. 16:2; 7:16; Ezek. kap. 4, 5.
15, 16. Jak dokázali Daniel a jeho tři druhové, že byli jiní než jejich okolí?
15 Zřejmý byl také příklad Daniela a jeho tří druhů. Jak bylo pro ně lehké přizpůsobit se při jídle královskému babylónskému světu! Ne, nepřizpůsobili se svému okolí, ale měli odvahu jako praví ctitelé Jehovovi být jiní. Záznam nám říká: „Ale Daniel [a jeho tři druhové] uložil v srdci svém, aby se neposkvrňoval pokrmem z stolu královského, a vínem, kteréž král pil. Pročež hledal toho [opětovně, NS] u správce nad dvořany, aby se nemusil poškvrňovati.“ Opětovně o to žádal, nejen jednou, aby uklidnil své svědomí, že se o to pokusil. Konečně správce nad dvořany „uposlechl jich v té věci, a zkusil jich za deset dní“. Jehova velmi žehnal Danielovi a jeho třem druhům pro jejich odvahu a jeho vytrvalost. Museli sice snášet posměch a pohrdání svého okolí, protože odmítli jídla z královské tabule a dali přednost jednoduchým zeleninovým jídlům (která neobsahovala krev, tuk atd.), ale na konci tříletého učení byli nejen zdravější, ale též moudřejší než všichni ostatní. — Dan. kap. 1.
16 A nebyli tři Danielovi druhové nápadní i tím, že odmítli klanět se soše, kterou dal postavit král Nabuchonodozor v rovině Dura? Oči mnoha tisíc lidí, vysokých i nízkých, byly na ně obráceny, když si je král Nabuchonodozor povolal k sobě, protože se nepoklonili jeho soše. Když se Danielovým sokům podařilo prosadit zákon, kterým jej chtěli odstranit, nebylo nezbytně třeba, aby se třikrát denně modlil u otevřeného okna proti Jeruzalému a tak ukazoval všem lidem, že je jiný než oni. Mohl se právě tak dobře modlit k Bohu v soukromí. Nechtěl však u nikoho vzbudit dojem, že poslouchá — i když jen navenek — bezbožný králův výnos. Protože Daniel i jeho tři druhové měli odvahu být jiní, byli Jehovou bohatě odměněni nadpřirozenou záchranou a povýšením. — Dan. kap. 3 a 6.
PŘÍKLAD JEŽÍŠE KRISTA
17–19. Které události z Ježíšova života ukazují, že neváhal být jiný?
17 Ale nejen Jehovovi služebníci, kteří žili před příchodem Mesiáše Ježíše Krista, Božího Syna, se museli zřetelně odlišovat od svých současníků. Ježíš přišel k Jehovovu lidu, který měl s Bohem smlouvu zákona, od nějž dostal jeho Slovo, jeho zákon a jeho kněžstvo a k jehož užitku prováděl Jan Křtitel přípravné dílo. Avšak jaký rozdíl byl mezi Ježíšem a tehdejšími duchovními vůdci, mezi jeho způsobem jednání a jejich náboženskými mravy a zvyky! Naprosto nechtěl zamlčet nebo odložit jako nedůležitý rozdíl mezi jeho službou Bohu, přirovnanou k „novému vínu“, a „starými nádobami“ židovských tradic, ale upřímně jej vysvětloval, takže jej všichni mohli poznat. — Mat. 9:14–17.
18 Jednak se Ježíš lišil způsobem, jakým učil, totiž s mocí, a tím, že se často mísil mezi prostý lid. (Mat. 7:29; 9:11) Ale na druhé straně se nápadně lišil tím, čemu vyučoval. Z jeho slov bylo hned patrné, že se nechtěl líbit lidem a že se nesnažil být oblíbený ani u vyšších vrstev, ani u lidu. A přece byl pro své zázraky nejznámější osobností v zemi a jeho nepřátelé si na něj stěžovali slovy: „Hle! Svět jde za ním.“ (Jan 12:19, NS) Říkal upřímně: „Slýchali jste, že bylo řečeno . . . ale já vám pravím . . .“ (Mat. 5:27–48, NS) „Zbořte tento chrám a já jej ve třech dnech postavím.“ „Nebudete-li jíst maso Syna člověka a pít jeho krev, nemáte v sobě život.“ „V pravdě vám pravím: Dříve než se narodil Abraham, byl jsem já.“ Zdálo se, jako by chtěl své posluchače pohoršit a vyburcovat. Nekázal to, co lahodilo jejich uším. — Jan 2:19; 6:53; 8:58, NS.
19 I jeho učedníci se divili jeho otevřenosti. Jednou mu řekli: „Víš, že farizeové se urazili, když slyšeli, co jsi řekl?“ Když se farizeové urazili již proto, že jim Ježíš řekl, že svými podáními činí Boží Slovo neplatným, jak měli pak reagovat, když je nazval pokrytci, hady, plémě zmijí, syny satana ďábla? Ježíš nikdy ani okamžik neváhal ukázat svými slovy, že je jiný. Ukazoval to také tím, co dělal. Na příklad vyhnal dvakrát obchodníky z domu svého Otce. — Mat. 15:12; 23:13–39; Mar. 11:15–18; Jan 2:13–17; 8:44.
JEŽÍŠOVI UČEDNÍCI BYLI TAKÉ JINÍ
20, 21. Jak dokázali Ježíšovi apoštolové a jeho první učedníci, že jsou jiní než jejich okolí?
20 Protože Ježíšovi učedníci napodobovali svého Mistra a uctívali stejným způsobem stejného Boha jako on, museli se tak jako on lišit od svých současníků. Lišili se nejen svým nezvyklým poselstvím, poselstvím, že Ježíš z Nazaretu je dávno vytoužený Mesiáš a že jej Jehova Bůh vzkřísil z mrtvých, ale též způsobem, jak kázali. Když jejich protivníci viděli, jak nebojácně Petr a jeho druhové vydávají svědectví o Ježíši Kristu, a „povšimli si, že jsou to muži neučení a prostí, divili se“, ano, ptali se, proč jsou tak jiní než obyčejní neučení rybáři. „A začali na nich poznávat, že bývali s Ježíšem.“ — Skut. 4:13, NS.
21 O žádném z Ježíšových prvních učedníků nevíme tolik, jako o apoštolu Pavlovi: „Obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z kmene Benjaminova, Hebrejec, zrozený z Hebrejů; co se týče zákona, [přísný, fanatický] farizeus.“ Jak zcela jiný musel být Pavel než jeho dřívější přátelé, když se stal křesťanem! Nyní byl tak jiný, že Židé v Tessalonice obvinili jej a jeho spolupracovníky, že „pobouřili obydlenou zemi“. Není divu, že když se Pavel obhajoval před králem Agrippou II., Festus vykřikl: „Blázníš, Pavle. Mnohé tvé umění k bláznovství tebe přivodí.“ Pavel nejen učil jiné křesťany, aby se nepřizpůsobovali přítomnému světu, ale sám se držel toho, co učil. — Fil. 3:5, 6; Sk. 17:6, NS; Sk. 26:24; Řím. 12:2.
TAKÉ KŘESŤANÉ PO SMRTI APOŠTOLŮ BYLI JINÍ
22–25. Jak se lišili křesťané po smrti apoštolů od svých současníků a) svou vírou, b) svým poměrem k césarovi, c) svými mravními názory, d) svou vzájemnou láskou?
22 Ačkoli krátce nato, co apoštolové usnuli spánkem smrti, přišel nepřítel, satan ďábel, a zasel býlí do pšeničného pole, přece ještě pšeničné pole nebylo ihned zaplaveno býlím. (Mat. 13:25) Proto časní církevní historikové podávají zprávu, že v prvních stoletích se křesťané ještě lišili od svých současníků. Tento rozdíl se projevoval v nejméně čtyřech různých bodech. V první řadě se křesťané lišili od ostatních lidí svým náboženstvím. Kromě toho, že měli jiné názory na víru, zastupovali jako jediní stanovisko, že pouze oni mají pravé náboženství, všichni ostatní náleží k falešnému náboženství. Zastupovat toto stanovisko vyžadovalo odvahu. Jeden církevní dějepisec píše: „Křesťan by nikdy nebyl postavil svého Boha na roveň Isidě, Mithardovi nebo Augustovi.“ Římští císařové byli shovívaví k ostatním náboženstvím, ale netrpěli náboženství, podle jehož učení „jsou římští bohové i bohové všech ostatních náboženství falešnými bohy“ a jehož přívrženci „chtějí získat pro svou víru celé lidstvo“.
23 První křesťané byli též jiní svým vztahem k ostatním částem tehdejšího světa. Odmítali zastávat úřad ve vládě. Také již nebyli zaměřeni hmotařsky. Hmotné věci již nebyly cílem jejich snažení, nýbrž sloužily jim pouze jako prostředek k vykonávání jejich kazatelské činnosti.
24 První křesťané se lišili od svých současníků také svými mravními názory. V tehdejším římském a řeckém světě byla rozšířena nemravnost v nejrůznějších podobách. Nemravná jednání byla dokonce spojena s jejich bohoslužbou a zvrácenosti, na příklad homosexualita, byly častým jevem. Dějepisci podávají zprávu o tom, jak velice se první křesťané lišili od svého okolí i v tomto ohledu: „Je dokázáno, že vedli bezúhonný život, v mravním ohledu byli bezvadní, vyznačovali se jako dobří občané a pěstovali křesťanské ctnosti.“
25 A nakonec se lišili první křesťané od svých současníků také svou velkou, nezištnou láskou, kterou měli k sobě mít, jak řekl Ježíš: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ — Jan 13:34, 35, NS.
26. Co lze říci o Jehovových služebnících od doby Abela do doby po smrti apoštolů a jak je to dnes?
26 Jak inspirované, tak ostatní zápisy nenechávají pochybnost, že všichni Jehovovi služebníci, od doby Abelovy do prvních století po smrti apoštolů, byli jiní než jejich současníci. Ale jak je to dnes? Je tomu stále tak? Ovšem. Následující článek nám to ukáže.