Nech mluvit Bibli
PROČ pravé uctívání působí tak přitažlivě na srdce upřímných lidí? Působí to snad výrazná osobnost, výmluvnost nebo vzdělání těch, kteří pěstují pravé uctívání? Ne, lidé se začínají věnovat pravému uctívání tehdy, jestliže poznají, že poselství, které jim přinesli Boží služebníci, nepochází od lidí, ale od Boha. (1. Tess. 2:13) Proto by praví křesťané měli myslet na to, aby nechávali mluvit Bibli.
Znamenitý příklad takového jednání dal Ježíš Kristus, který se stal hlavou křesťanského sboru. Neobracel pozornost svých posluchačů k sobě, ale k svému Otci, neboť říkal: „Nedělám nic sám od sebe; ale právě tak, jak mne Otec naučil, tak mluvím.“ (Jan 8:28) Boží Syn se při svém učení odvolával na psané slovo, na Hebrejská písma. O rozmluvě, kterou měl s dvěma učedníky po svém vzkříšení, čteme: „A počínaje od Mojžíše a všech Proroků, vysvětloval jim z celého Písma, co se jej týkalo.“ — Luk. 24:27.
Křesťané v prvním století napodobovali Ježíše a nechávali mluvit Bibli. Pozoruhodný příklad v tom poskytl apoštol Pavel. O své kazatelské činnosti mezi Korinťany napsal: „Když jsem k vám přišel, bratři, nepřišel jsem vám oznamovat svaté skryté věci Boží výstřední řečí nebo moudrostí . . . Moje řeč a co jsem kázal, to nebylo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevu ducha a moci, aby vaše víra nespočívala na lidské moudrosti, ale na Boží moci.“ (1. Kor. 2:1–5) Pavel sice věděl, že výrazná řeč, vyhraněná osobnost a světská moudrost jsou přesvědčivé, ale ve svém úsilí podporovat zájmy pravého uctívání se neuchýlil k těmto prostředkům. Místo toho obracel pozornost na Boha — na jeho ducha a na jeho sílu —, aby ti, kteří budou dbát jeho slov, měli pevný základ pro víru.
NECHME MLUVIT BIBLI V DNEŠNÍ DOBĚ
Dnešní Bohu oddaní křesťané jednají dobře, řídí-li se příkladem apoštola Pavla. V podstatě nemají sami v sobě mnoho, čím by mohli zapůsobit na druhé. V jejich případě platí Pavlova slova: „Bylo povoláno nemnoho moudrých v tělesném ohledu, nemnoho mocných, nemnoho urozených; ale Bůh vyvolil pošetilé věci světa, aby zahanbil moudré, a Bůh vyvolil slabé věci světa, aby zahanbil silné.“ — 1. Kor. 1:26, 27.
Proto by bylo velmi nemoudré, kdyby praví křesťané chtěli u druhých něčeho dosáhnout na základě svého vzdělání, schopností nebo výkonů. Je tomu tak nejen proto, že obvykle nemají mnoho, čím by se mohli chlubit, pokud jde o věci, které platí za vynikající ve světě. Ještě důležitější je, že upřímný člověk by se mohl cítit odpuzován, kdyby se pokoušeli zapůsobit na něj na základě lidské moudrosti, protože by přitom chyběla vřelost, skromnost a upřímnost.
Když tedy křesťan veřejně oznamuje pravdu, neměl by obracet pozornost sám k sobě, ale měl by zdůrazňovat, co Bůh říká ve svém Slově. Tím pomáhá posluchačům, aby založili svou víru na Božím slově. Jestliže tedy má křesťan příležitost dokázat nějakou myšlenku přímým čtením z Bible, měl by to učinit. U všech lidí, které navštíví, aby jim nabídl duchovní pomoc, měl by se ze všech sil snažit zanechat biblickou myšlenku.
Podobně i křesťanští rodiče učiní dobře, nechají-li mluvit Bibli ke svým synům a dcerám. Na základě Bible mohou objasnit svým dětem, že světský názor na zábavu je často přehnaný a zkreslený. Zároveň mohou ukázat svým dětem, že to, co Bůh říká ve svém Slově, slouží jako ochrana před způsobem jednání, který by mohl vést ke zkáze. Nechají-li rodiče mluvit Bibli, děti obvykle pochopí, že poučení, které dostávají, není pouze míněním nedokonalých rodičů, ale že skutečně pochází od Boha.
JAK SE MŮŽEME UJISTIT, ŽE NECHÁVÁME MLUVIT BIBLI
Chceme-li nechat Bibli mluvit, nestačí, abychom ji jenom používali. Musíme se také ujistit, že to, co skutečně říká, nepředkládáme nesprávným způsobem. Co je k tomu zapotřebí?
Velmi důležité je, abychom brali v úvahu souvislost, v níž je určitá biblická pasáž. Když si přečteme okolní verše, můžeme si položit otázku: Komu bylo toto poselství určeno? Jaký byl jeho účel?
Abychom si zdůraznili, jak je důležité dbát na souvislost, uvažujme o slovech ve 2. Korintským 10:3, 4. Text zní: „Ačkoli chodíme v těle, neválčíme podle toho, co jsme v těle. Neboť zbraně našeho válčení nejsou tělesné.“
Apoštol Pavel napsal tato slova křesťanům v Korintu. Chtěl snad říci těmto křesťanům, že by neměli mít nic společného s tělesnými válkami národů? Je to hlavní myšlenka, kterou měli křesťané získat z jeho slov? Ukazuje souvislost, že by Pavel mluvil o zbraních, jako jsou doslovné meče, oštěpy, luky a šípy? Ne, souvislost ukazuje, že Pavel nemluvil o doslovném, tělesném válčení.
Povšimni si například veršů 5 a 6: „Neboť vyvracíme rozumování a všechno pyšné, co se zvedá proti poznání Boha a zajímáme každou myšlenku k poslušnosti Krista; a jsme stále připraveni vložit trest za každou neposlušnost, jakmile bude plně provedena vaše vlastní poslušnost.“ Doslovné meče, oštěpy a podobné zbraně by zřejmě byly neužitečné, kdybychom se pokoušeli vyvracet nesprávné uvažování a jiné překážky, které lidem stojí v cestě a brání jim získat přesné poznání o Bohu.
Křesťané nikdy nedostali právo posuzovat záležitosti mimo sbor, a proto Pavel nemohl mít na mysli, že by on a jeho druhové si mohli osobovat právo trestat neposlušné lidi ve světě. V dřívějším dopise výslovně řekl Korinťanům: „Neboť co mám společného se souzením těch, kteří jsou vně?“ (1. Kor. 5:12, 13) Pavel tedy mluvil o duchovním bojování uvnitř sboru, jež mělo sloužit k ochraně před destruktivním, nesprávným rozumováním a naukami. V takovém duchovním boji Pavel nepoužíval „tělesných zbraní“, jako je ‚úskočnost‘, „lstivost“, „podvod“, nadnesená řeč a světská filozofie. (2. Kor. 11:3; 12:16) Používal pouze spravedlivých prostředků, včetně „meče ducha“, Božího slova. — 2. Kor. 6:3–7; Ef. 6:17.
Znamená to, že Pavlových slov bychom neměli používat, abychom ukázali, že se křesťané nemají vměšovat do světských konfliktů? Jak jsme viděli ze souvislosti, Pavel nemluvil o bojování na světských bitevních polích. Ale výrok „zbraně našeho válčení nejsou tělesné“ vyjadřuje základní pravdu neboli zásadu. Jestliže je nesprávné uchýlit se k tělesným metodám při potírání nesprávného učení ve sboru, bylo by jistě stejně nesprávné používat doslovných zbraní ve válčení proti lidem z jiného kmene, národa, jiné rasy, politické ideologie a podobně. (Srovnej Efezským 6:11, 12.) Jestliže tedy používáme tohoto textu o tělesných zbraních, abychom podpořili křesťanský postoj k světským válkám, neporušujeme tím ducha kontextu. Pouze tím uplatňujeme nebo rozšiřujeme uplatnění zásady, která je vyjádřena v tomto biblickém textu.
Jestliže však někdo opomíjí souvislost a používá a omezuje uvedený text v prvé řadě na světské konflikty, pak nebere zřetel na vlastní význam Pavlova dokazování. Ve skutečnosti nenechává Bibli mluvit.
Kromě souvislosti měli bychom však také pamatovat na dobu, o níž se pojednává. Tím se vyvarujeme nesprávných závěrů. Vhodným příkladem jsou slova Ámose 9:2, kde čteme: „Jestliže vystoupí k nebesům, přivedu je odtud dolů.“ Někteří lidé by z toho mohli vyvozovat, že se zde mluví o snaze uniknout božskému soudu tím, že by někdo vystoupil vzhůru pomocí rakety. Ale v Ámosově době by nikdo nedošel k takovému závěru. Izraelité ve starověku tomu rozuměli tak, že se zde mluví o výstupu na hory, jejichž vrcholky byly často zahaleny mraky.
Dalším činitelem, který nesmíme přehlížet při správném používání Bible, je zeměpisné pozadí. Například kniha Kazatel byla napsána v Jeruzalémě, ve městě, které leží v území, jež má období sucha a období deště. Na tomto základě můžeme porozumět slovům z Kazatele 12:1, 2: „Pamatuj tedy na svého vznešeného stvořitele ve dnech svého jinošství, dříve než se přiblíží nešťastné dny nebo nadejdou léta, kdy řekneš: ‚Nemám v nich zalíbení‘; dříve než ztemní slunce a světlo a měsíc a hvězdy a vrátí se mraky a potom prudký déšť.“ Dny mládí jsou zde srovnány s letním obdobím sucha, s dobou, kdy je na bezmračné obloze vidět slunce, měsíc a hvězdy, zatímco nešťastné dny stáří jsou přirovnány k chladné, deštivé době na podzim a v zimě.
Při uvádění biblických textů bychom také měli postupovat rozumně, v souladu se skutečnostmi. Povšimněme si například slov Davidových, v nichž popisuje, jak Bůh zasáhne, aby jej zachránil z ruky jeho nepřátel: „A sklonil nebesa a sestoupil; a husté temno bylo pod jeho nohama . . . Jehova začal hřmít z nebe.“ (2. Sam. 22:10–14) Kdyby někdo tuto poetickou řeč chápal doslovně, zkresloval by skutečnosti. Bůh nesestoupí doslova z nebes na oblacích. David zde zřejmě účinek Božího zásahu v jeho prospěch srovnává s ohromnou bouří, při níž se ‚nebesa skloní‘, protože jsou pokryta nízkými mraky.
Jestliže se tedy snažíme porozumět myšlenkám, které měli na mysli pisatelé Bible, nebudeme zkreslovat biblická slova. Způsob, jak používáme Bibli, bude pro upřímné lidi přitažlivý a pomůže jim budovat víru v Boží slovo. Proto nechme dále zaznívat z Bible její mocné poselství.