Způsobilí jako učitelé ve sboru
„Kdo je moudrý a rozumný mezi vámi? Ať dokáže svým znamenitým chováním své skutky s mírností, jež patří k moudrosti.“ — Jakub 3:13.
1. Proč je velmi důležité, aby ti, kdo slouží v křesťanském sboru jako učitelé, byli způsobilými muži?
VLIV učitele může být buď prospěšný nebo škodlivý. Je tomu tak zejména ve věcech uctívání. Ježíš Kristus řekl o farizejích: „Jsou to slepí vůdci. Vede-li slepý slepého, oba spadnou do jámy.“ (Mat. 15:14) Všichni, kteří slepě následovali nebiblické učení farizeů, směřovali k duchovnímu zničení a smrti, zatímco ti, kteří dbali na zdravé učení Božího Syna, byli na cestě života. (Mat. 7:13–20, 24–27) Skutečnost, že jde o lidské životy, důrazně vyžaduje, aby ti, kdo slouží jako učitelé v křesťanském sboru, byli způsobilými muži.
2. Proč mohl apoštol Pavel říci: „Jsem čistý od krve všech lidí“?
2 To, co řekl o sobě apoštol Pavel starším efezského sboru, ukazuje, že způsob, jakým křesťanští učitelé konají svou odpovědnost, je buď vinou krve zatěžuje, nebo je od viny krve osvobozuje. Apoštol prohlásil: „Proto vás vyzývám, abyste právě tento den dosvědčili, že jsem čistý od krve všech lidí, neboť jsem se nezdržel, abych vám neoznámil všechny rady Boží.“ (Sk. 20:26, 27) Kdyby se někteří starší v efezském sboru stali nevěrní a začali překrucovat Písma ke svému duchovnímu zničení a ke škodě svých spoluvěřících, nemohlo to být připočteno k tíži Pavlovi. (Srovnej Sk. 20:29, 30.) Oni sami by byli vinni krví. Apoštol učinil, co mohl, aby jim oznámil „všechny rady Boží“. Nezadržel jim nic, co bylo nutné k záchraně. Netoužil po tom, aby získal popularitu tím, že by lahodil jejich uším nebo se vyhýbal myšlenkám, které odhalovaly nesprávné zvyky, slova a skutky. — Srovnej 2. Tim. 4:3, 4.
3. Co můžeme podle příkladu, který dal Pavel, očekávat od muže, jenž je způsobilý jako učitel ve sboru?
3 V souladu s příkladem apoštola Pavla by měl muž, který je způsobilý jako učitel v křesťanském sboru, znát a rozumět všemu, co je důležité k záchraně, takže jeho učení není chybné. Musí tedy být ochoten oznámit „všechny rady Boží“, bez ohledu na postoj sboru. Někdy sbor dobře reaguje na výtky a pokárání Božího slova. Někdy se však může stát, že mnozí si nepřejí změnit špatné postoje a způsoby. Křesťanský učitel ale musí stále věrně lpět na Božím slově a poskytovat duchovní pomoc. Jestliže jsou někteří nakloněni ke špatnému, musí se zdržet, aby se nestal netrpělivý, a nadále oznamovat pravdu. Povšimněme si, co o tom napsal apoštol Pavel Timoteovi: „Kaž slovo, naléhavě se toho drž v příznivé době, v době obtížné, kárej, napomínej, pobízej, se vší shovívavostí a uměním vyučovat.“ — 2. Tim. 4:2.
4. Na koho se obracela slova u Jakuba 3:1?
4 Protože zdravé nauky mají vliv na záchranu člověka, vyučování je odpovědnost, která má být svěřena pouze mužům, kteří jsou k tomu způsobilí. Křesťanský učedník Jakub napsal: „Nemnozí z vás by se měli stát učiteli, moji bratři.“ (Jak. 3:1) Toto inspirované napomenutí nemělo vzít odvahu způsobilým mužům, aby se stali učiteli, protože Písmo také říká: „Usiluje-li někdo o úřad dozorce, přeje si znamenitou práci.“ (1. Tim. 3:1) Jakub adresoval svá slova mužům, kteří se sami dosazovali jako učitelé svých spoluvěřících, ačkoli nebyli jmenováni neboli způsobilí k vyučování. Tito nezpůsobilí muži toužili po vážnosti a autoritě, které byly spojeny s úřadem učitele, a to bez ohledu na svou nezpůsobilost. Museli být jako muži, o nichž apoštol Pavel napsal, že „chtějí být učiteli zákona, avšak nechápou ani to, co říkají, ani to, co tak usilovně tvrdí“. 1. Tim. 1:7.
‚PŘÍSNĚJŠÍ SOUD‘
5. Jak budou učitelé „přísněji souzeni“?
5 Jelikož tito zdánliví učitelé plně nepochopili nebo neocenili „všechny rady Boží“, bylo nutné jim otevřeně ukázat, jak odpovědné je postavení učitele. Jakub zdůraznil, že učitelé — včetně jeho samého — budou „přísněji souzeni“. (Jak. 3:1) Protože učitel druhé poučuje a vede, je od něho očekáváno více než od ostatních členů sboru. To souhlasí s biblickou zásadou: „Komu lidé mnoho svěřili, od toho budou požadovat více, než je obvyklé.“ (Luk. 12:48) Proto učitelova slova a skutky budou přesněji zkoumány než slova a skutky jiných křesťanů. A dále, jestliže někdo vyučuje něčemu nesprávnému a tím vytváří problémy členům sboru, nebo jestliže jeho jednání dává příležitost k oprávněné urážce, musí počítat s tím, že obdrží přísný rozsudek od Jehovy Boha skrze Pána Ježíše Krista. Boží Syn prohlásil: „Říkám vám, že z každého neužitečného výroku, který lidé řeknou, budou se zodpovídat v den soudu; neboť podle svých slov budeš prohlášen za spravedlivého a podle svých slov budeš odsouzen.“ — Mat. 12:36, 37.
6. Jaké nebezpečí je podle Jakuba 3:2 spojeno s poučováním?
6 Učedník Jakub pokračuje ve svém zdůvodnění: „Všichni totiž mnohokrát klopýtáme. Jestliže někdo neklopýtá slovem, je dokonalý muž.“ (Jak. 3:2) Jsou-li dokonce vzorní učitelé náchylní klopýtnout ve slovu, je nebezpečí toho daleko větší v případě nezpůsobilých mužů. Čím více by tedy učitel chyboval, tím více škody vznikne sboru a tím přísnější bude rozsudek, který za to obdrží.
„KDO JE MOUDRÝ A ROZUMNÝ?“
7. Kdo se hodí za učitele podle otázky u Jakuba 3:13?
7 Vzhledem k nebezpečí, které je spojeno s vyučováním druhých, je možné se ptát: Kdo je opravdu způsobilý, aby se toho ujal? Učedník Jakub klade podobnou otázku: „Kdo je moudrý a rozumný mezi vámi?“ (Jak. 3:13) Je pozoruhodné, že se Jakub neptá pouze: ‚Kdo má dobrou schopnost mluvit?‘ Má-li muž být dobrým učitelem, potřebuje víc než schopnost dobře se vyjadřovat. Důležitá je moudrost a porozumění. Moudrý člověk má správnou bázeň před Jehovou Bohem a ví, jak použít poznání způsobem, který přinese dobré výsledky. (Přísl. 9:10) Ten, kdo má porozumění, vidí do věci, chápe její smysl a ví, v jakém vztahu jsou různá hlediska nějaké situace nebo okolnosti. Chápe plný význam toho, o čem uvažuje. To znamená, že musí být zralým křesťanem, který ‚cvičil svou vnímavost, aby rozlišoval mezi správným a nesprávným‘. — Žid. 5:14.
8. Podle čeho se pozná, že muž má potřebnou rozumnost a moudrost, aby učil své spoluvěřící?
8 Jak se pozná, že nějaký muž má potřebnou moudrost a rozumnost, aby učil své spoluvěřící? Jeho život by měl ukazovat, že má moudrost a rozumnost spojenou s hlubokou, uctivou bázní před Jehovou Bohem. Učedník Jakub pokračuje: „Ať dokáže svým znamenitým chováním své skutky s mírností, jež patří k moudrosti.“ (Jak. 3:13) Proto by měli vidět druzí, že se chová způsobem, který je v souladu s Boží osobností, cestou a jednáním.
9. Jak může někdo projevovat ‚mírnost, jež patří k moudrosti‘, a proč je důležitá, jestliže má dotyčný sloužit jako učitel?
9 Správné chování zahrnuje projevy „mírnosti, jež patří k moudrosti“. Muž způsobilý vyučovat tedy musí být jemný, klidný a pokojný, ne drsný, hlučný a neústupný či nadutý. Nesmí mít sklon pronášet kategorická tvrzení bez dobrého důvodu nebo důkazu, který by to potvrdil. Muž, který postrádá mírnost, by velmi těžko jednal v souladu s Pavlovou radou Timoteovi: „Pánův otrok však nepotřebuje bojovat, ale potřebuje být ke všem jemný, způsobilý vyučovat, který se ovládá za zlých okolností a s mírností poučuje ty, kteří nejsou příznivě nakloněni.“ — 2. Tim. 2:24, 25.
RYSY NEZPŮSOBILOSTI
10. a) Čím se může projevovat ‚hořká žárlivost‘? b) Co je svárlivost?
10 Učedník Jakub nejdříve obrací pozornost k mužům, kteří se domnívají, že jsou způsobilí jako učitelé ve sboru, a pak poukazuje na rysy nezpůsobilosti. Čteme: „Máte-li však ve svém srdci hořkou žárlivost a svárlivost, nechlubte se a nelžete proti pravdě.“ (Jak. 3:14) Tato slova nabádají k sebezkoumání. Muž se může ptát: ‚Chovám hořkou žárlivost? Jsem svárlivý?‘ Hořká žárlivost zahrnuje přehnanou touhu oslavit sebe a své názory. Tato touha se může projevovat tím, že takový muž zrcadlí fanatickou a tvrdohlavou horlivost pro vlastní názory, zatímco hlasitě tupí mínění, které se liší od jeho smýšlení, nebo neuznává, že i jiní mají stejnou moudrost a porozumění, ne-li větší než on. A pokud jde o svárlivost, znamená to, že takový člověk má ducha hádavosti nebo soutěžení. Může být nakloněn používat prostředky, kterými vzniká zmatek, aby popletl druhé a podporoval své vlastní záměry. Taková svárlivost je plodem pýchy a sobecké ctižádosti.
11. Proč mohl Jakub říci, že žárlivý a svárlivý samozvaný učitel ‚se chlubí a lže proti pravdě‘?
11 Žárlivý a svárlivý muž, kdyby upozorňoval na svou způsobilost učitele, by se ve skutečnosti chlubil a honosil. A přece křesťanská pravda, kterou zdánlivě učí, odsuzuje všechny špatné rysy, které sám projevuje. Muž, který pěstuje ducha nesvornosti a soupeření a přitom si myslí, že se hodí za křesťanského učitele, lže proti pravdě předložené Biblí, nebo ji překrucuje. A právě proto, že má takové nežádoucí vlastnosti, nemá důvod chlubit se svou způsobilostí vyučovat. Byla by to lež. To, že je v srdci sobecký a svárlivý, jej diskvalifikuje jako křesťanského učitele.
12. Jakou moudrost má žárlivý a svárlivý muž?
12 Moudrost, o níž si takový sobecký a svárlivý muž myslí, že ji má, není nebeská moudrost. Učedník Jakub napsal: „To není moudrost, která přichází shora, ale je zemská, živočišná, démonská.“ (Jak. 3:15) Božská moudrost je protikladem žárlivosti a svárlivosti. — Přísl. 6:16–19.
13–15. V jakém smyslu je tato moudrost a) „zemská“, b) „živočišná“, c) „démonská“?
13 Zdánlivá moudrost takového učitele je typická pro lidi odcizené Bohu. Takový muž se podobá těm, kteří nemají duchovní smýšlení, ale vynakládají čas a energii na uspokojení své touhy po zábavě nebo se snaží v tomto neklidném, stále se měnícím systému věcí získat vážnost a majetek. (Fil. 3:19; Kol. 3:2) Jeho pohnutky k přání stát se učitelem jsou nesprávné. Protože je pyšný, touží po úctě a cti, které v mysli spojuje s tímto postavením.
14 Moudrost pyšného, svárlivého muže je tedy živočišná neboli ‚duševní‘, to jest, souvisí s tím, že takový člověk vnímá jako tvor neboli duše. Podle Bible je člověk i zvíře duší, vnímavým tvorem. (1. Mojž. 2:7; 4. Mojž. 31:28; Zjev. 16:3) Zatímco lidé jako vnímaví tvorové (duše) jsou obdařeni mravní a rozumovou schopností, zvířata jako vnímaví tvorové jsou bez rozumu. (2. Petra 2:12; Juda 10) Když se tedy mluví o moudrosti ‚živočišné‘ neboli ‚duševní‘, ukazuje to, že taková moudrost není duchovní, ale že spočívá na tělesných pocitech, chutích a sklonech.
15 Jakub ji také právem označuje jako démonskou. To proto, že démoni (zlí duchové) projevují zaměření opačné božské moudrosti. Nejsou jemní, ale drsní a násilní, jak je možné vidět ze smutného stavu lidí, které posedli. (Mar. 5:2–5) Pokud jde o satana ďábla, vládce démonů, poznáváme z Bible, že pýcha a ctižádost vedly k jeho pádu. — 1. Tim. 3:6.
ŽÁDOUCÍ VLASTNOSTI SPOJENÉ S NEBESKOU MOUDROSTÍ
16. Čím se vyznačuje nebeská moudrost?
16 Aby se někdo hodil za učitele svých spoluvěřících, nesmí mít rysy spojené se zemskou, ‚duševní‘ a démonskou moudrostí. Jeho život by měl prozrazovat, že se dává vést nebeskou moudrostí. Učedník Jakub popisuje tuto moudrost: „Ale moudrost shora je především cudná, pak pokojná, rozumná, připravená uposlechnout, plná milosrdenství a dobrého ovoce, nedělá stranické rozdíly, není pokrytecká.“ (Jak. 3:17) Uvažme, co to znamená.
17. Co znamená být „cudný“ a „pokojný“?
17 Ti, kteří jsou způsobilí jako učitelé, mají být „cudní“, to je čistí neboli neposkvrnění v mysli i v srdci. Protože jsou „pokojní“, podporují pokoj. Nejenže nejsou výbojní a hádaví, ale snaží se o dobré vztahy k druhým i mezi nimi. (Řím. 14:19; 1. Tim. 3:3) Nečiní ani neschvalují něco, co porušuje pokoj. — Srovnej Přísl. 16:28; 17:9.
18. Jak ukáže člověk, že je a) „rozumný“, b) „připravený uposlechnout“ a c) „plný milosrdenství a dobrého ovoce“?
18 „Rozumný“ muž je poddajný, umírněný a zdrženlivý a není fanatický ve své horlivosti. Netrvá na vlastním názoru nebo na liteře zákona, ale dívá se na záležitost lidsky, s náležitým ohledem. (Srovnej 1. Petra 2:18.) Místo aby byl tvrdošíjný, ten, kdo má nebeskou moudrost, je také „plný milosrdenství a dobrého ovoce“. V jednání s druhými je soucitný. Má útrpnost se sklíčenými a souženými a snaží se s horlivostí a ochotou udělat co nejvíce, aby jim pomohl. „Dobré ovoce“ zahrnuje všechny činy, které jsou v souladu s dobrotou, spravedlností a pravdou. — Ef. 5:9.
19. Co znamená, že člověk „nedělá stranické rozdíly“?
19 Kdo se dá vést nebeskou moudrostí, ‚nedělá stranické rozdíly‘. Nedává přednost lidem podle jejich stavu, postavení, majetku, věhlasu v životě nebo vlivu ve sboru. (Srovnej Jak. 2:1–4.) Snaží se být nestranický ve styku s druhými.
20. a) Co je pokrytec? b) Jak projevuje ten, kdo má nebeskou moudrost, že není pokrytecký?
20 Nebeská moudrost nečiní člověka ‚pokryteckým‘. Pokrytec předstírá, že je něco, co není. Muž, který projevuje nebeskou moudrost, nenosí tak říkajíc masku. Při jakémkoli styku je upřímný a důvěryhodný. — Ef. 4:25.
21. Jak můžeme na sebe uplatnit to, co říká Bible o požadavcích na učitele ve sboru?
21 Požadavky, které jsou kladeny na křesťanské učitele, by nás měly přimět k tomu, abychom se pečlivě zkoumali. Dokazujeme, že si přejeme žít v souladu s nebeskou moudrostí? I když nejsme učiteli ve sboru, všichni máme jako Kristovi učedníci odpovědnost učit pravdě druhé. Proto je velice důležité, aby náš postoj, slova a skutky souhlasily s tím, co říkáme, že jsme. (Řím. 2:21, 22) Usilujme tedy stále, abychom byli lepšími služebníky nebeského Otce, a radujme se z požehnání, která nám poskytuje. — Srovnej 1. Tim. 4:15, 16.