Zprávy a jejich hlubší význam

Změna názoru na vzkříšení

Podle profesora Nového zákona Gena Wehrliho z Edenského semináře v Missouri souhlasí nyní protestantští a římskokatoličtí učenci v zásadě s tím, že „myšlenka nesmrtelné duše není biblická, ale je to helénistická myšlenka, která vnikla do křesťanského myšlení omylem“. Zpráva v „St. Louis Post Dispatch“ si všímá toho, že Wehrli také tvrdí, že ‚křesťanský názor na posmrtný život nespočíval na víře v nesmrtelnou duši, ale na víře v tělo proměněné vzkříšením‘. Vysvětlil: „Helénistické chápání se opírá o představu, že osoby jsou od přírody nesmrtelné — že mají duši, která je uvězněna v těle a která se vrací k Bohu. . . Biblické vzkříšení klade důraz na to, že smrt je sice smrt, ale že Bůh vzbudí osobu opět k životu v její jedinečnosti.“ ‚Posmrtný život‘ tedy podle jeho slov není něco lidem vrozeného, ale spíše „Boží velkorysý dar“.

Je zajímavé, že někteří novodobí učenci docházejí k biblickému stanovisku. Pro ty, kteří zemřeli, předkládá Boží slovo jasně podivuhodnou naději na vzkříšení. Všimni si Ježíšova slibu, který posiluje víru: „Já jsem vzkříšení a život, kdo projevuje víru ve mne, i kdyby zemřel, přijde k životu.“ Řekl také: „Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou, ti, kteří konali dobré věci, ke vzkříšení života, ti, kteří konali podlé věci, ke vzkříšení soudu.“ — Jan 11:25; 5:28, 29.

Život a zákon

„Považovat zničení zárodku za obyčejný chirurgický zákrok znamená přehlížet staletí kriminologie, teologie a mravní filozofie.“ To píše Billups Percy, profesor práv na Tulanské univerzitě, v dopise „New York Times“ o nedávném rozhodnutí Nejvyššího soudu U.S.A. ohledně umělého přerušení těhotenství.

Profesor naznačuje, že místo aby se debatovalo o kladech a záporech rozhodnutí, „soud vůbec neměl rozhodovat“. Proč ne? „Otázka interrupce je klasickým příkladem situace, v níž jediná dostupná právní měřítka jsou umělá, vytvořená právním formalismem, který na tento úkol prostě nestačí,“ dokazuje Percy. Jako příklad uvádí, že „soud přesně vyměřuje hodnotu zárodku tím, že jeho čas v děloze rozděluje zhruba na tři stejná období. Pak. . . stanoví, že až během posledních tří měsíců lze matce ukládat nějaká omezení, pokud jde o zárodek.“

Vskutku, jakákoli „právní měřítka“ uplatněná lidmi na svatost života musí být „umělá“, protože život nepochází od člověka, ale od Boha. „Vždyť u tebe [Bože] je zdroj života,“ říká žalmista v Žalmu 36:9 (36:10, „KB“). Jedině Bůh má zákonné právo určit, jak se má zacházet se životem, včetně života nenarozeného. My, jeho stvoření, se zodpovídáme jemu, svému Původci. — Žalm 100:3.

Rozdělený náboženský dům

„Dlouho je známo, že se postoje [členů církví] rozcházejí s oficiálními církevními normami, ale nedávno pořízená statistika to dotvrzuje,“ poznamenal George W. Cornell, náboženský zpravodaj Associated Press. Luteránská studie například ukázala, že zatímco většina duchovenstva věří, že „dítě je hříšné od narození“, souhlasí s tím méně než dvě třetiny laiků. A přestože téměř polovina laiků věří, že ze světových náboženství „většina vede k Bohu“, souhlasilo s tím méně než 5 procent dotazovaných duchovních.

Cornell dále cituje baptistického duchovního Dale Moodyho, který má výhrady k rčení „jednou spasen, navždy spasen“, učení, že osoba, která přijme Krista, nemůže odpadnout od milosti a má zajištěnou věčnou spásu. Známý katolický učenec Michael Novak dále poznamenal o rozděleném náboženském domě: „V katolické církvi získává sílu nová generace; zuří na katolické zřízení a vytváří vlny, které zasáhnou všechny Američany.“

Jak odlišné je biblické sjednocující nabádání určené křesťanům v 1. Korinťanům 1:10: „Abyste všichni mluvili souhlasně a aby mezi vámi nebylo rozdělení, ale abyste byli pevně spojeni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem.“