„Všechno dělejte k Boží slávě“

Vrcholné myšlenky z 1. Korinťanům

O SLÁVU Jehovy Boha se hluboce zajímají všichni, kteří ho uctívají „duchem a pravdou“. (Jan 4:23, 24). Proto řekl apoštol Pavel spolukřesťanům ve starověkém Korintu: „Ať tedy jíte nebo pijete nebo děláte cokoli jiného, všechno dělejte k Boží slávě.“ (1. Korinťanům 10:31) To vyžaduje, abychom přijímali způsob, jak Jehova řeší v tomto hmotařském, nemravném světě prosáklém falešným náboženstvím naše problémy.

Korintští křesťané žili ve vzkvétajícím, nemravném městě plném falešného náboženství, a proto potřebovali při řešení problémů božskou pomoc. Korint ležel na šíji mezi kontinentálním Řeckem a Peloponesem. Byl hlavním městem římské provincie Achaje a měl asi 400 000 obyvatel. Asi v roce 50 n. l. tam Pavel založil sbor. — Skutky 18:1–11.

Korinťané psali Pavlovi a ptali se ho na manželství a na jedení masa, které bylo obětováno modlám. (7:1) Byl sklíčen, protože mezi nimi byly spory a došlo tam i k hrubé nemravnosti. Potřebovali radu o tom, jak mají správně zachovávat Pánovu večeři. Dokonce tam hrozilo odpadnutí a sbor potřeboval radu o lásce. Proto napsal Pavel Korinťanům kolem roku 55 n. l. z Efezu svůj první dopis. Můžeme z něho však mít užitek i my.

Velice důležitá je jednota a mravní čistota

Jestliže ‚všechno děláme k Boží slávě‘, nepůjdeme za nikým, kdo se snaží způsobit ve sboru rozdělení — což byl jeden z problémů, jimž museli čelit Korinťané. (1:1–4:21) Pavel je nabádal, aby ‚mluvili souhlasně a byli pevně spojeni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem‘. Budeme-li se řídit touto radou a pěstovat duchovní vlastnosti, bude panovat jednota. Nebudeme se chlubit žádným hříšným člověkem, ale budeme pamatovat na to, že sice ‚sázíme a zaléváme‘, ale duchovní ‚vzrůst dává Bůh‘. Vychloubační lidé v Korintu neměli nic, co nepřijali; nikdy se tedy nepovažujme za lepší než naši spoluvěřící. Takový pokorný duch nám pomůže podporovat jednotu.

Má-li však převládat jednota, musí jmenovaní starší jednat tak, aby zachovali sbor duchovně čistý. (5:1–6:20) „Trochu kvasu zkvasí celé těsto“, a proto musí být nekajícní smilníci, chamtivci, modláři, hrubci, opilci nebo vyděrači vyloučeni. Morální nečistota, která poskvrňuje Boží chrám, nesmí být mezi Božím lidem trpěna. Musí naopak činit věci, které oslavují Boha.

Buďme ohleduplní k druhým

Chceme-li ‚dělat všechno k Boží slávě‘, musíme uplatňovat Pavlovu radu ohledně manželství a svobodného stavu. (7:1–40) Ti, kteří jsou spojeni manželstvím, mají ohleduplně poskytovat druhému to, co mu v sexuálním ohledu patří. Křesťan, který je v manželství, se nemá oddělovat od nevěřícího manželského druha, protože zůstanou-li pohromadě, může to nevěřícímu pomoci k záchraně. Manželství přináší více úzkostlivých starostí, zatímco svobodný stav může prospět tomu, kdo se snaží sloužit Pánu bez rozptylování, a tak duchovně pomáhat druhým.

Brát ohled na duchovní blaho druhých je povinností všech křesťanů, svobodných i těch, kteří jsou v manželství. (8:1–10:33) Korinťané proto dostali radu, aby nepřiváděli druhé ke klopýtání tím, že by jedli jídlo, které bylo obětováno modlám. Pavel nechtěl klást nikomu překážku v přijetí dobrého poselství, a proto ani nevyužíval svého práva na hmotnou pomoc. Také ‚tloukl do svého těla, aby potom, když kázal jiným, sám nebyl neschválen‘. Vezmeme-li si k srdci zážitky hříšných Izraelitů v pustině, pomůže nám to vyvarovat se modlářství a nesprávného jednání. Budeme-li ‚všechno dělat k Boží slávě‘, pomůže nám to také, abychom nikoho nepřivedli ke klopýtání.

Projevujme úctu a zachovávejme pořádek

Dělat všechno k Boží slávě vyžaduje, abychom projevovali správnou úctu. (11:1–34) Křesťanka v prvním století projevovala úctu k vedení prostřednictvím hlavy tím, že nosila pokrývku hlavy, když se modlila ve sboru nebo když tam prorokovala. Dnes projevují zbožné ženy podobnou úctu k vedení prostřednictvím hlavy. Abychom se nepodobali Korinťanům, kteří potřebovali nápravu, musíme všichni také projevovat úctu k Pánově večeři.

Máme-li ‚všechno dělat k Boží slávě‘, musíme řádně vést shromáždění. (12:1–14:40) Když se první křesťané sešli, měli používat dary ducha, jako mluvení jazyky, s úctou a oceněním jejich zdroje a účelu. Ačkoli nyní takové dary nemáme, vzdáváme Bohu slávu tím, že projevujeme lásku, což tyto dary převyšuje. Oslavujeme také Jehovu tím, že jsou naše shromáždění dobře organizována, a s úctou uplatňujeme Pavlovu radu: „Ať se všechno děje slušně a uspořádaně.“

‚Dělat všechno k Boží slávě‘ předpokládá, že si budeme vážit biblického učení a budeme duchovně pevně stát. (15:1–16:24) Někteří v korintském sboru snad pod vlivem řecké filozofie říkali: „Není vzkříšení mrtvých.“ (Srovnej Skutky 17:18, 32.) Zastávali možná odpadlický názor, že žádné vzkříšení nebude, ale že symbolické, duchovní vzkříšení již živí křesťané zakusili. (2. Timoteovi 2:16–18) Pavel podporoval pravou naději tím, že poukazoval na vzkříšení Ježíšovo a ukázal také, že pomazaní křesťané musí zemřít, aby byli vzkříšeni k nesmrtelnému nebeskému životu. Jeho slova nám pomáhají i v jiných směrech, abychom se vyvarovali odpadlictví a ‚stáli pevně ve víře‘.

Stále dělejme všechno k Boží slávě

Pavlova rada v První Korinťanům je dnes stejně užitečná, jako byla v prvním století n. l. Podněcuje dnešní svědky Jehovovy, aby sloužili Bohu v jednotě jako čistý lid. Apoštolova slova by nás měla podněcovat, abychom byli ohleduplní k druhým a abychom projevovali pravou úctu. Pavlova slova nás také mohou posílit, abychom odolávali odpadlictví a pevně se zastávali pravé víry.

Každý Jehovův věrný služebník si jistě ze srdce přeje Bohu žehnat, oznamovat jeho Království a oslavovat jeho svaté jméno. (Žalm 145:1, 2, 10–13) Pavlův první dopis Korinťanům nám opravdu pomáhá ‚všechno dělat k Boží slávě‘.

[Rámeček a obrázek na straně 24 a 25]

NEVYHNUTELNÁ SMRT: Pavel ve svých dopisech Korinťanům nejednou nepřímo poukazoval na smrt v aréně. Napsal například: „Zdá se mi totiž, že nás, apoštoly, Bůh naposledy vystavil jako lidi ustanovené k smrti, protože jsme se stali divadelní podívanou světu a andělům a lidem.“ (1. Korinťanům 4:9) Pavel možná myslel na představení mužů, kteří zápasili se zvířaty (bestiarii) a gladiátorů (mužů, kteří zápasili s lidmi). Někteří zápasili za mzdu, ale zločinci byli k zápasu nuceni. Nejdříve se těmto vězňům dovolovalo užívat zbraně, ale později byli přiváděni neoblečení, bezbranní, a nevyhnutelně je čekala smrt.

Apoštolové byli jako ti, kteří měli zemřít při takové závěrečné krvavé podívané, a jako diváci přitom byli „andělé“ i „lidé“ (nejen „svět“ lidstva). Pavel řekl, že „bojoval s divokými zvířaty v Efezu“, ale někteří pochybují, že by byl něčemu takovému vystaven římský občan. Říkají, že to je nepřímý poukaz na odpůrce podobné zvířatům. (1. Korinťanům 15:32) Ale Pavlův výrok, že ho Bůh v oblasti Asie (kde byl Efez) vyprostil „z tak veliké věci jako smrt“, odpovídá spíše zážitku se skutečnými divokými zvířaty v aréně než odporu ze strany lidí. — 2. Korinťanům 1:8–10; 11:23; Skutky 19:23–41.

[Rámeček a obrázek na straně 25]

MĚJME OČI UPŘENÉ NA CENU: Ke znázornění důležitých myšlenek používal Pavel charakteristických rysů starověkých řeckých sportovních her. (1. Korinťanům 9:24–27) Při takových soutěžích, jako byly isthmické hry, které se konaly každé dva roky v blízkosti Korintu, se program skládal z běhu, rohování a jiných disciplín. Když se běžci a rohovníci připravovali na takové soutěže, museli pěstovat sebekázeň, dodržovat zdravou, netučnou dietu a deset měsíců nesměli pít víno. Pomazaný křesťan však neusiluje o pomíjivý věnec z chvojí nebo břečťanu, jaký byl udělován vítězům při isthmických hrách, ale o neporušitelnou korunu nesmrtelného života. Chce-li tuto cenu získat, musí na ni stále upírat oči a pěstovat sebeovládání. Stejná zásada platí pro svědky Jehovovy, kteří mají vyhlídku na pozemský život.