Zachovávání křesťanské ryzosti ve válkou zmítané Libérii
Vypráví očitý svědek
„PŘI zápasu slonů utrpí také tráva.“ Toto přísloví ze Západní Afriky výstižně shrnuje události, které se přihodily během nedávné války v Libérii. O život přišlo asi 20 000 lidí a polovina z 2 600 000 obyvatel země byla vyhnána z domovů. Většina těch, kdo trpěli, nebyli vojáci; „trávou“ byli — nevinní muži, ženy a děti.
Když v prosinci 1989 vypukla válka, těšilo se téměř 2 000 svědků Jehovových v Libérii trvalému početnímu růstu a do budoucnosti hleděli s důvěrou. Je smutné, že se stali částí ‚trávy, která trpěla‘.
Rozšíření války
Válka vypukla podél hranic Libérie s Pobřežím slonoviny. Uprchlíci se brzy začali soustřeďovat v hlavním městě, Monrovii, které má více než půl miliónu obyvatel. Od března do května 1990, jak se boje stěhovaly na jih, byli misionáři svědků Jehovových evakuováni nejprve z Ganty a potom z Gbarngy. Byli mezi posledními obyvateli, kteří tato města opouštěli. Válka vyvrcholila, když 2. července 1990 vtrhly vojenské jednotky do Monrovie.
Nikdo nebyl připraven na hrůzy, které následovaly. Tři různé armády bojovaly na ulicích s pomocí těžkého dělostřelectva, raket a granátometů. Ti, kdo nebyli pro svou příslušnost k nenáviděnému kmeni zabiti, byli podrobeni neustálému šikanování a prohlídkám. Jednu srpnovou noc bylo více než 600 mužů, žen a dětí, kteří hledali úkryt v luteránském kostele svatého Petra, zabito popravčí četou zfanatizovanou válkou.
Stovky lidí prchaly před boji jen s tím, co měli na sobě. Rodiny byly rozděleny a celé měsíce se nemohly sejít. Zdálo se, že veškeré obyvatelstvo Monrovie se stěhuje. Prázdné domy obydlili vojáci a uprchlíci z jiných částí města. Více než polovina obyvatel Monrovie byla vyhnána. Většina přišla o všechno, co měli, a k tomu ještě přinejmenším o jednoho příbuzného, který byl zabit. Někteří ztratili mnohem více.
Situace se vyhrotila až natolik, že pět jiných západoafrických států poslalo do země své vojáky, aby se pokusili obnovit mír. Do konce října 1990 většina bojů utichla. Potom se ale jako příkrov snesl na vypálené město přízrak hladomoru. Organizace pro pomoc postiženým oznámily, že v jednu dobu téměř třetina monrovijských dětí do pěti let trpěla podvýživou a více než stovka lidí denně umírala. Podmínky nezlepšili ani překupníci; mnozí kradli rýži určenou pro pomoc postiženým a potom ji prodávali za cenu dvacet a více dolarů za šálek. Stále se šířily choroby, zvláště cholera, protože ve městě byly úplně zničeny vodovody, hygienická zařízení a elektrická síť.
Hrozně trpělo také přibližně tisíc svědků Jehovových, kteří v Monrovii žili. Většina opustila město a odjela na venkov, jiní odjeli lodí do Ghany a Nigérie nebo se vydali po silnici do Pobřeží slonoviny či Sierry Leone. Od července do prosince 1990 zahynulo více než 30 svědků. Někteří byli zabiti při dělostřelecké palbě, další zemřeli na následky onemocnění a hladu. Mezi zabitými byli zřejmě i Alan Battey a Arthur Lawson, američtí misionáři, kteří absolvovali školu dodatečného služebního vzdělávání. Pro ty z nás, kteří ztratili příbuzné či přátele během této hrozné doby, je biblicky podložená naděje na vzkříšení velkou útěchou. — Skutky 24:15.
Činorodé křesťanské bratrství
Když zuřila válka, utíkalo mnoho svědků bez domova do kanceláře odbočky svědků Jehovových a do misionářského domova na druhé straně města, aby zde našli útočiště. Někteří hledali ochranu, protože patřili ke kmeni, jehož členy vojáci v dané oblasti zabíjeli. Většině byla přidělena práce v odbočce a jejich pomoc při vaření a úklidu byla neocenitelná. Další dostali za úkol shánět jedlé rostliny v nedalekých mokřinách, když to podmínky venku dovolovaly.
Spalo se všude, v ložnicích misionářů, na chodbách, v zásilkovém oddělení a v kancelářích. Vykopali jsme suché záchody a udržovali je. Ženám byla přidělena práce ošetřovatelek a úspěšně pomohly v mnoha případech malárie a horečky. Častým problémem byla také úplavice.
Zavedli jsme zvláštní domovní opatření včetně nácviku ochrany před pumovým útokem. A tak když nepřátelské síly spustily těžkou dělostřeleckou palbu, dovedli jsme v odbočce rychle najít místa úkrytu. Ačkoli naše třímetrová zeď představovala určitou ochranu, proti odraženým střelám to nestačilo. Naše střecha brzy připomínala cedník se všemi dírami, které v ní střely nadělaly!
Mnozí dávali v sázku život, aby ochránili jiné svědky před těmi, kteří se je snažili zabít proto, že patřili k nenáviděnému kmeni. Jednoho dne přijela do kanceláře odbočky plačící sestra se svými dětmi, které přežily. Jednomu dítěti byly dva týdny. Sestřin manžel a dospívající syn byli přímo před jejíma očima zastřeleni. Matku s dalšími dětmi úspěšně ukryla jiná svědkyně, než se vrahové vrátili, aby je vyhledali.
Jiná rodina přijela do odbočky s nepokřtěnou zvěstovatelkou, která rodinu pomohla ochránit před lidmi ze svého kmene. Ti chtěli rodinu zabít. Potom, když se situace změnila a do nebezpečí se dostala nepokřtěná zvěstovatelka, zachránila ji tato rodina před lidmi ze svého kmene.
Stále znovu a znovu mluvili misionáři s ozbrojenými muži u brány kanceláře odbočky, aby se je pokusili odradit od prohlídek a drancování budovy. Jednou vniklo dovnitř rozzlobené komando, mířilo na nás puškami a tvrdilo, že ukrýváme příslušníky určitého kmene. Když viděli, jak klidně se místní svědkové chovají, jak tiše sedí a sledují probíhající křesťanské shromáždění, byli udiveni. Prohledali dům, ale to, co hledali, nenašli. Vždy jsme mohli každého, kdo k nám vnikl, ujistit, že vojáky nebo jakékoli jejich nepřátele neukrýváme. Jako křesťané jsme byli neutrální.
Jednou během silných bojů přišla do odbočky skupina svědků a nesla bratra, který měl rakovinu v konečném stadiu. Smutné bylo, že brzy poté zemřel. Na dvoře byl vykopán hrob a konal se dojemný smuteční obřad. Bratr byl jedním z našich nejlepších místních starších a mnoho let věrně sloužil. Smutečního proslovu, přednášeného za zvukové kulisy střelby, se v hale zúčastnila asi stovka osob, které ztratily domov.
Obstarávání potravin a vody
Zásoby jídla byly velmi omezené. Dokonce ještě před vypuknutím války přestali obchodníci dovážet zboží. Ve městě proto zůstalo velmi málo potravin. Naše potravinové zásoby v odbočce by dvanácti členům rodiny vystačily na mnoho měsíců, avšak často s námi bylo až 200 osob, včetně sousedů, kteří sice svědky nebyli, ale zoufale potřebovali pomoc. Na každého vyšlo jedno malé jídlo denně; z takovýchto přídělů jsme žili několik měsíců. Hlad měl každý. Nemluvňata byla jen kost a kůže a ochable spočívala rodičům v náručí.
Brzy nám zásoby začaly docházet. Kde získat další? V Monrovii nebyl otevřený žádný obchod. Kamkoli se člověk podíval, viděl vyhladovělé lidi toulající se po ulicích ve snaze najít potraviny. Lidé jedli všechno — včetně psů, koček a krys. Dva misionáři z odbočky se rozhodli, že se pokusí dostat do Kakaty, města vzdáleného asi 60 km, kde boje utichly.
Do oken auta vyložili časopisy Strážná věž a jiné věci, aby bylo vidět, že se jedná o svědky Jehovovy. Když projeli různými kontrolami, zastavil je nakonec vysoký, statný muž, ověšený na prsou granáty, s revolverem u boku, a kladl jim otázky. Představili se jako svědkové Jehovovi a řekli mu, že chtějí jet do Kakaty pro nějaké potraviny.
„Pojďte se mnou,“ řekl. „Jsem tady vojenským velitelem.“ Odvedl je s sebou na velitelství. Když se dověděl, že poskytují přístřeší lidem bez domova, přikázal svým mužům, aby do naší odbočky dopravili dvacet 45kilogramových pytlů rýže. Vystavil jim také povolení k cestě do Kakaty a přidělil ozbrojenou stráž, aby je bezpečně převezla přes zbývající kontrolní stanoviště.
V Kakatě našli našeho křesťanského bratra Abrahama, který vlastnil obchod. Měl pro nás zásobu kartónových krabic s potravinami, včetně sušeného mléka, cukru, zeleniny v konzervách a jiných důležitých věcí. Bylo skutečně podivuhodné vidět, jakým způsobem bylo o naše bratry na jejich cestě postaráno. Jehova byl určitě potěšen tím, že jsme se o potraviny dělili se svými přáteli a sousedy, protože nyní byly naše zásoby doplněny. — Přísloví 11:25.
Na opačném konci Monrovie se také misionáři v misionářském domově starali o ty, kdo byli bez domova, a i oni obdrželi pomoc z neočekávaných zdrojů. Jeden misionář například dostal tři balíčky rýže od vojáka, který se na něj pamatoval z doby před šestnácti lety, kdy bratr sloužil v oblasti, kde voják žije. Další misionář dostal čtyři balíčky rýže po osobním rozhovoru s vůdcem jedné z válčících stran.
V jednu chvíli se zdálo, že budeme muset evakuovat odbočku kvůli nedostatku vody. Naše studna byla nějakou dobu jediným zdrojem pitné vody pro mnohé osoby v okolí. Začala však docházet zásoba paliva pro elektrický generátor pohánějící pumpu. Když se o našem problému dověděl jeden muž, kterému odbočka poskytla v prvních dnech bojů ochranu, projevil ocenění za to, co jsme pro něj udělali, a našel pro nás palivo. A tak nám voda nikdy nedošla.
Udržujeme si duchovní sílu
Když byli poslední z nás misionářů vybízeni, aby v říjnu 1990 opustili Libérii, první věcí, na kterou jsme mysleli, bylo, jak to naši bratři a sestry zvládnou. Ze zpráv, které jsme od té doby dostali, je zřejmé, že mají ve službě stále mnoho práce.
Před válkou strávil každý svědek ve službě v průměru 17 hodin měsíčně. Avšak během války, navzdory tomu, že bylo třeba stále shánět v buši potravu, měli svědkové v některých sborech průměr přes 20 hodin na zvěstovatele! Navíc kvůli nedostatku časopisů Strážná věž mnohé sestry ručně opisovaly studijní články, aby mohlo při nedělním studiu kolovat více výtisků.
Čtyři sbory v blízkosti Monrovie byly přeplněné svědky, kteří utekli před boji ve městě. Tito přátelé přišli o všechno, co vlastnili, protože se již nemohli vrátit zpátky domů, aby si něco vzali. Mnozí byli dokonce celé měsíce na opačné straně bojových linií než jejich děti a rodiče! Slavnost na památku Ježíšovy smrti 30. března navštívilo v těchto čtyřech sborech dohromady 1 473 osob.
Skupina asi 300 svědků, kteří zůstali v Monrovii, vyvinula zvláštní úsilí v pomocné průkopnické službě v měsíci Památné slavnosti, přestože byli pouze několik týdnů předtím tak zesláblí hladem, že mohli stěží chodit. Namáhavě pracovali, aby pozvali lidi na Památnou slavnost, kterou potom navštívilo 1 116 osob.
Jeden křesťanský starší v Monrovii vysvětloval: „Rozhodli jsme se od prosince 1990 znovu zahájit shromáždění v našem sále království. Napoprvé přišlo 17 lidí. Později stoupla účast na 40 a tak to nějaký čas zůstalo. Potom 24. února vzrostla naše účast na 65 osob a o týden později na 85 přítomných. Téměř všichni ve sboru také reagovali na výzvu ujmout se v březnu pomocné průkopnické služby.“
Péče o druhé
„Naši církevní bratři měli během války tolik práce se zabíjením druhých [ze znepřáteleného kmene],“ poznamenal příbuzný jednoho bratra, který není svědkem, „že nikdy neměli čas na spoluvěřící.“ Jak odlišné to bylo mezi Jehovovým lidem!
Například předseda jedné skupiny pro pomoc postiženým ze sousedství napsal bratrům, kteří se starali v únoru 1991 o odbočku: „Tento dopis slouží jako výraz díků a ocenění pro Vás a pro Vaši instituci za skladovací kapacity, které nám dáváte k dispozici při rozdělování potravin našim lidem. Vaše humanitární gesto ukazuje Vaši ochotu jako Společnosti přinést do této země pokoj a dobrou vůli. Prosím, pokračujte ve svých znamenitých službách.“
Svědkové Jehovovi v jiných zemích rychle reagovali na potřeby svých liberijských bratrů. Pomoc přicházela z takových zemí jako Sierra Leone a Pobřeží slonoviny v Západní Africe, z Holandska a Itálie v Evropě a ze Spojených států.
Jedno děvčátko, kterému popravili matku, protože patřila k nenáviděnému kmeni, vyjádřilo svoji vděčnost za pomoc, kterou dostalo. Napsalo: „Velmi Vám děkuji za všechno, co mi posíláte. Díky Vám mám pocit, jako by byla má matka u mne. Ztratila jsem ji ve válce společně s mým malým bratrem. Prosím Jehovu, aby Vám všem žehnal. Je mi 11 let.“
Za pomoc, kterou dostal, byl vděčný také bratr se šestičlennou rodinou, jehož manželka se musela kvůli svému kmenovému původu celé měsíce skrývat. Napsal: „Nevnikali jsme do domovů lidí, abychom loupili a prodávali jejich majetek, a přece na rozdíl od našich sousedů máme každý den něco k jídlu, protože víme, jak moudře používat to málo, co máme. Naučili jsme se to od Jehovy.“
Hlubokým dojmem působil také duchovní postoj jednoho bratra, který s manželkou a dvěma dětmi utekl do Pobřeží slonoviny. Zanechal po sobě pěkný dům, který potom vyhořel do základů. Řekl však, že ho nejvíce nebolí ztráta domu, ale ztráta jeho teokratické knihovny.
Cenné poučení, které jsme získali
Když se ohlížím zpátky, oceňuji, že nás Jehova naučil mnoha cenným věcem. Protože jsem osobně znal mnohé, kteří zachovali ryzost a přežili, stejně jako některé, kteří se drželi ryzosti a zemřeli, naučil jsem se oceňovat, jak důležité je mít takového ducha jako apoštol Pavel, který napsal: „Jestliže žijeme, žijeme Jehovovi, nebo jestliže umíráme, umíráme Jehovovi. A proto ať žijeme či umíráme, patříme Jehovovi.“ — Římanům 14:8.
Jiný dlouhodobý misionář poznamenal: „Z toho všeho jsme se naučili, že Jehova je Pomocník, kterému se nikdo nevyrovná. Právě jak řekl Pavel: ‚Vskutku jsme ve svém nitru cítili, že jsme přijali rozsudek smrti. Bylo to proto, abychom neměli důvěru v sebe, ale v Boha, který budí mrtvé.‘ “ (2. Korinťanům 1:9; Žalm 30:10) Dodal: „Válka nám zřetelně ukázala, že Jehovův lid opravdu tvoří společenství bratrů, kteří jsou oděni obětavou láskou, kterou zdůrazňoval Ježíš.“ — Jan 13:35.
Další dopis od jedné liberijské sestry, poslaný některým z nás misionářů, kteří jsme museli opustit během bojů v říjnu 1990 zemi, výstižně ilustruje sílu našeho křesťanského bratrství. „Modlím se, abyste se všichni brzy vrátili zpět do Libérie a mohli jsme mít sjezd,“ napsala. „Nemohu se toho dne dočkat. Už jenom pomyšlení na to mě činí šťastnou.“
Ano, bude nádherné vidět, jak se všechna obvyklá křesťanská činnost v Libérii plně obnovuje. Naše sestra má pravdu; první sjezd v Monrovii po návratu misionářů a dalších uprchlíků bude radostný. O tom není pochyb!
[Mapa na straně 27]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
LIBÉRIE
Ganta
Gbarnga
Kakata
Monrovia
SIERRA LEONE
POBŘEŽÍ SLONOVINY
GUINEA
Atlantský oceán
[Obrázek na straně 28]
Děti svědků bez domova v kanceláři odbočky během války
[Obrázek na straně 31]
Liberijští uprchlíci při třídění oděvů, které jim darovali svědkové z Pobřeží slonoviny