Sloužíme Jehovovi jednotně jako rodina

VYPRÁVÍ ANTONIO SANTOLERI

Tatínek odjel z Itálie v roce 1919, když mu bylo sedmnáct. Ve snaze najít lepší živobytí se přestěhoval do Brazílie. Časem si zařídil holičství v malém městě ve vnitrozemí státu São Paulo.

JEDNOHO dne roku 1938 — bylo mi tehdy sedm — získal tatínek od jistého muže, který se zastavil v jeho holičství, překlad Bible zvaný Brasileira. Dva roky nato maminka těžce onemocněla, a pak zůstala až do smrti invalidní. I tatínek onemocněl, takže jsme se všichni — totiž maminka, tatínek, moje sestra Ana a já — nastěhovali k příbuzným do města São Paulo.

Během školních let v São Paulu se ze mě stal náruživý čtenář. Nejraději jsem četl historické knížky. Zaujalo mě, že tu a tam se v nich objevovaly zmínky o Bibli. V jedné beletristické knížce, kterou jsem si vypůjčil ve veřejné knihovně v São Paulu, bylo několik zmínek o Kázání na hoře. Tehdy jsem se rozhodl pořídit si Bibli, abych si to kázání sám přečetl. Pátral jsem po Bibli, kterou před lety tatínek dostal, až jsem ji nakonec našel na dně kufru, kde už ležela sedm let.

Byli jsme katolická rodina, takže mě nikdo nikdy nevedl k tomu, abych četl Bibli. Nyní jsem se sám od sebe naučil vyhledávat kapitoly a verše. S velkým zaujetím jsem přečetl nejen Kázání na hoře, ale celé Matoušovo evangelium a k tomu ještě další biblické knihy. Nejvíce na mě zapůsobilo, že Ježíšovo vyučování a jeho zázraky byly podány věrohodným způsobem.

Uvědomil jsem si, že se katolické náboženství velmi liší od toho, co jsem se dočetl v Bibli. Začal jsem proto chodit do presbyteriánské církve a Ana tam začala chodit se mnou. Přesto jsem pociťoval v srdci určitou prázdnotu. Mnoho let jsem usilovně hledal Boha. (Skutky 17:27) Jedné hvězdné noci, když jsem byl v rozjímavé náladě, jsem se začal sám sebe ptát: ‚Proč žiju? Jaký je smysl života?‘ Šel jsem na jedno opuštěné místo na dvorku, klekl jsem si a modlil jsem se: ‚Pane Bože, kdo jsi? Jak tě mohu poznat?‘ Zanedlouho přišla odpověď.

Poznáváme biblickou pravdu

Jednoho dne v roce 1949 oslovila tatínka, když vystupoval z tramvaje, mladá žena. Nabídla mu časopisy Strážná věž a Probuďte se! Tatínek si předplatil Strážnou věž, a tu ženu požádal, aby nás přišla navštívit. Řekl, že má dvě děti, které chodí do presbyteriánské církve. Žena přišla, nechala Aně knihu Děti a zavedla s ní biblické studium. Později jsem se připojil také.

V listopadu 1950 jsme se účastnili našeho prvního sjezdu svědků Jehovových. Na tomto sjezdu byla zveřejněna kniha „Bůh budiž pravdivý“ a my jsme v biblickém studiu pokračovali s touto knihou. Krátce poté jsme si uvědomili, že jsme poznali pravdu, a v dubnu roku 1951 jsme se zasvětili Jehovovi a symbolizovali jsme to křtem. Tatínek se zasvětil Jehovovi o několik let později a až do smrti, v roce 1982, byl Jehovovi věrný.

Šťastný v celodobé službě

V lednu 1954, když mi bylo teprve dvaadvacet, jsem byl přijat do služby v odbočce svědků Jehovových, které se říká betel. Když jsem tam přijel, překvapilo mě, když jsem zjistil, že dozorce odbočky, Richard Mucha, je jen o dva roky starší než já. V roce 1955, kdy vyvstala potřeba krajských služebníků, jak se tehdy říkalo cestujícím dozorcům, jsem byl jedním z pěti, kteří byli do této služby pozváni.

Byl mi svěřen úkol sloužit ve státě Rio Grande do Sul. V době, kdy jsem tam začal sloužit, bylo v té oblasti pouze osm sborů svědků Jehovových, ale za osmnáct měsíců vznikly dva nové sbory a dvacet osamocených skupin. Dnes je tam patnáct krajů svědků Jehovových a v každém z nich přibližně dvacet sborů! Koncem roku 1956 mi bylo sděleno, že kraj, kde jsem sloužil, byl rozdělen na čtyři menší kraje, kterým budou sloužit čtyři krajští služebníci. Dostal jsem pokyn, abych se vrátil do betelu, kde dostanu nový úkol.

K mému překvapení a radosti jsem dostal za úkol sloužit v severní Brazílii jako oblastní služebník, což je cestující služebník, který slouží několika krajům. Tehdy bylo v Brazílii dvanáct tisíc svědků Jehovových a celá země tvořila dvě oblasti. Richard Wuttke sloužil v jižní oblasti a já jsem sloužil v severní. V betelu jsme byli vyškoleni v používání promítačky, abychom mohli promítat filmy, které svědkové Jehovovi vyrobili, byly to filmy Společnost nového světa v činnosti a Štěstí společnosti nového světa.

Tehdy se cestovalo docela jinak než dnes. Žádný svědek neměl auto, takže jsem cestoval v kánoi, na pramici, na voze taženém voly, na koni, na žebřiňáku, v nákladním autě a jednou i letadlem. Bylo vzrušující letět nad amazonským pralesem a přistát v Santarém, městě ležícím na půli cesty mezi městem Belém u ústí Amazonky a Manaus, hlavním městem státu Amazonas. Oblastní služebníci tehdy sloužili jen na několika krajských sjezdech, takže jsem hodně času trávil promítáním filmů Společnosti. Ve větších městech se těchto představení účastnily stovky lidí.

Nejsilnější dojem na mě v severní Brazílii udělala Amazonie. V dubnu 1957, když jsem tam sloužil, se Amazonka i se svými přítoky vylila z břehů. Měl jsem tu výsadu, že jsem promítal jeden z filmů v pralese, na plátno improvizovaně natažené mezi dvěma stromy. Promítačka byla napájena z motorového člunu, ukotveného na nedaleké řece. Většina obecenstva tehdy poprvé v životě viděla film.

Zanedlouho jsem se vrátil do služby v betelu a za rok, v roce 1958, jsem měl tu výsadu, že jsem se v New Yorku zúčastnil historického mezinárodního sjezdu svědků Jehovových „Božská vůle“. Mezi 253 922 delegáty, kteří v závěrečný den osmidenního sjezdu zaplnili Yankee stadión a nedaleký Polo Grounds, byli zástupci 123 zemí.

Nastávají změny

Krátce po návratu do betelu jsem se seznámil s Clarou Berndtovou a v březnu 1959 jsme měli svatbu. Byli jsme přiděleni do krajské služby ve státě Bahia, kde jsme sloužili asi rok. Clara i já rádi vzpomínáme na pokoru, pohostinnost, horlivost a lásku bratrů v našem kraji; po hmotné stránce byli chudí, ale pokud jde o ovoce služby Království, byli bohatí. Pak jsme dostali nové přidělení — stát São Paulo. Tam v roce 1960 manželka otěhotněla, a museli jsme celodobou službu ukončit.

Rozhodli jsme se, že se přestěhujeme do státu Santa Catarina, kde se moje manželka narodila. Narodil se nám syn Gerson, první z našich pěti dětí. Po něm v roce 1962 přišel na svět Gilson, v roce 1965 se narodila Talita, pak v roce 1969 Tárcio a v roce 1974 Janice. Díky Jehovovi a jeho znamenitým radám jsme byli schopni vypořádat se s náročným úkolem vychovat je „v kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování“. (Efezanům 6:4)

Každé z našich dětí je pro nás drahocenné. Žalmista dobře vyjádřil naše pocity: „Pohleď, synové jsou dědictví od Jehovy.“ (Žalm 127:3) O své děti jsme se navzdory problémům starali jako o všechno „dědictví od Jehovy“ a pamatovali jsme přitom na pokyny Božího slova. Byli jsme bohatě odměněni. Máme nevýslovnou radost z toho, že všech pět dětí postupně, každé samostatně a na základě své vlastní vůle, vyjádřilo touhu být pokřtěno na znamení zasvěcení se Jehovovi. (Kazatel 12:1)

Rozhodnutí našich dětí

Nesmírně nás potěšilo, když Gerson, brzy po dokončení kurzu výpočetní techniky, vyjádřil přání sloužit v betelu a tak si místo profesionální kariéry zvolil celodobou službu. Zpočátku však život v betelu nebyl pro Gersona snadný. Navštívili jsme ho, když byl v betelu teprve čtyři měsíce. Na odchodu mě zarazil jeho smutný výraz ve tváři. Ve zpětném zrcátku auta jsem viděl, jak se za námi dívá, dokud jsme nezmizeli za zatáčkou. Oči se mi zalily slzami a musel jsem zastavit u kraje silnice, než jsme se vydali na sedm set kilometrů dlouhou cestu domů.

Gerson si betel nakonec velmi oblíbil. Po téměř šesti letech služby v betelu se oženil s Heidi Besserovou a společně sloužili v betelu ještě další dva roky. Pak Heidi otěhotněla, a tak museli z betelu odejít. Jejich dceři Cintii je nyní šest let a společně s nimi se účastní služby pro Království.

Krátce po naší první návštěvě u Gersona v betelu se i Gilson vyjádřil, že by tam rád sloužil. Bylo to v době, kdy měl za sebou první rok studia obchodní administrativy. Původně si přál vrátit se ke svému studiu po roce služby v betelu. Ale změnil své plány, a zůstal v betelu. V roce 1988 se oženil s Vivian Gonçalvesovou, která do té doby sloužila jako průkopnice, jak se říká celodobým služebníkům. Od té doby slouží v betelu společně.

Pak přišla další radostná událost, když se Talita, naše třetí dítě, rozhodla vstoupit do průkopnické služby v roce 1986 poté, co absolvovala kurs v návrhářství. O tři roky později byla i ona pozvána do betelu. V roce 1991 se vdala a jejím manželem se stal José Cozzi, který sloužil v betelu již deset let. Nyní slouží v betelu oba jako manželský pár.

Moje manželka i já jsme měli nesmírnou radost, když Tárcio, další z našich dětí, zopakoval to, co jsme slyšeli už třikrát: ‚Tatínku, rád bych sloužil v betelu.‘ Jeho přihláška byla přijata. V roce 1991 se i on ujal služby v betelu a sloužil tam až do roku 1995. Jsme rádi, že tak po více než tři roky svou mladickou životní energii využíval k šíření zájmů Jehovova Království.

Naše nejmladší, Janice, se rozhodla sloužit Jehovovi a ve třinácti letech byla pokřtěna. Když chodila do školy, sloužila rok jako pomocná průkopnice. Od 1. září 1993 začala sloužit jako pravidelná průkopnice v našem sboru, ve městě Gaspar.

Cesta k úspěchu

Co je klíčem k tomu, aby rodina trvale a jednotně uctívala Jehovu? Nevěřím, že existuje nějaký zvláštní recept na všechny situace. Jehova křesťanským rodičům poskytl rady ve svém Slově, a proto veškerá chvála za ty znamenité výsledky, z nichž jsme se mohli těšit, patří jemu. Jednoduše jsme se snažili uplatňovat jeho pokyny. (Přísloví 22:6) Všechny naše děti zdědily románskou sentimentalitu po mě a germánského ducha po své matce. Avšak to nejdůležitější, co od nás dostali, bylo duchovní dědictví.

Náš život doma se soustředil okolo zájmů Království. Nebylo snadné udržet tyto zájmy na předním místě. Bylo například obtížné mít pravidelně rodinné biblické studium, ale nikdy jsme se nevzdali. Každé dítě jsme od prvních dnů jeho života brali na křesťanská shromáždění i na krajské a oblastní sjezdy. To jediné, co nám v účasti na shromáždění mohlo zabránit, byla nemoc nebo nějaká naléhavá příhoda. Kromě toho nás děti od nejútlejšího dětství doprovázeli v křesťanské službě.

Když jim bylo asi deset, začaly mít úkoly na škole teokratické služby. S prvními úkoly jsme jim pomáhali a povzbuzovali jsme je, aby si úkol nepsaly doslova, ale dělaly si osnovu. Později si už každé připravovalo úkol samo. Když jim bylo deset až dvanáct, začaly se pravidelně podílet na kazatelské službě. Jiný způsob života neznaly.

Moje manželka, Clara, hrála ve výchově našich dětí důležitou roli. Když byly ještě velmi malé — to znamená ve věku, kdy děti vstřebávají jako houba, která saje vodu, všechno, co se učí —, Clara každý večer dětem četla biblické příběhy a s každým z nich se modlila. Využívala knihy Od ráje ztraceného k ráji znovu získanému, Naslouchat velkému Učiteli a Moje kniha biblických příběhů.a Později jsme začali používat i audiokazety a videokazety, které svědkové Jehovovi začali vyrábět.

Jako křesťanští rodiče jsme si ověřili, že děti potřebují, aby jim byla denně věnována pozornost. K základním potřebám dítěte patří, aby mu rodiče projevovali hlubokou lásku, měli o něho osobní zájem a věnovali mu mnoho času. Když jsme se snažili tyto potřeby uspokojovat jak nejlépe jsme uměli, považovali jsme to jednak za svou rodičovskou povinnost, ale také nám to působilo veliké potěšení.

Je opravdu radostné, když rodiče mohou vidět, jak se splňují slova Žalmu 127:3–5: „Pohleď, synové jsou dědictví od Jehovy; plod břicha je odměna. Jako šípy v ruce silného muže, takoví jsou synové mládí. Šťastný je zdatný muž, který jimi naplnil svůj toulec.“ Jsme opravdu šťastní, že můžeme sloužit Jehovovi jednotně jako rodina!

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 26]

Antonio Santoleri se svou rodinou