„Muž opustí svého otce a svou matku“

„JEDNOU, když náš syn přišel domů,“ vyprávěl Tom, „všimli jsme si, že má něco na srdci. Posadil se k mé manželce a ke mně a řekl: ‚Tak moji milí, našel jsem si dívku, s níž se ožením.‘“

Bůh předem věděl, že se tyto výjevy budou stále opakovat, když řekl: „Proto muž opustí svého otce a svou matku a přidrží se své manželky a stanou se jedním tělem.“ (1. Mojžíšova 2:24) Je to tedy nevyhnutelné, že tvé dítě jednou odejde z domova.

To přirozeně neznamená, že děti by měly opustit domov, když ještě nejsou dospělé. Je to tak, jak řekl žalmista: „Jako šípy v ruce mocného muže, tak jsou synové mladosti.“ Dříve či později šípy opustí toulec a jsou vyslány do života. — Žalm 127:4.

Jako nad vystřeleným šípem není žádná moc, tak ani tvé dospělé dítě, když opustí dům rodičů, nepodléhá již tvé pravomoci. Když se tvůj syn ožení, stává se hlavou své domácnosti, a tvá dcera po svatbě podléhá autoritě svého manžela. — Efezanům 5:21–28, 33.

Z Bible vyplývá, že pro rodiče může být obtížné, aby přestali vykonávat svoji rodičovskou pravomoc. Například Ježíšova matka měla zřejmě pocit, že její syn je stále ještě v určitém ohledu pod její pravomocí, i když dospěl a byl pomazán jako Mesiáš. Na svatební hostině řekla Marie Ježíšovi: „Nemají žádné víno.“ (Byl to jemný pokyn, aby něco učinil.) Laskavě ale pevně jí Ježíš připomněl, že je dospělý — a vykonal svůj první zázrak. — Jan 2:2–11.

Patriarcha Jákob měl také v tomto směru určité problémy. Jeho vroucně milovaná manželka Ráchel zemřela při porodu syna Benjamina. Jákob přirozeně lnul k tomuto synovi zvláštní láskou. Když měl Benjamin cestovat do Egypta, nechtěl ho Jákob nechat odejít. Řekl: „Může ho postihnout smrtelná nehoda“, a zdržel ho doma. — 1. Mojžíšova 35:16–18; 42:4.

I když přání ponechat si dítě u sebe je normální, přece je rozumné smířit se s tím, že je dospělé a samostatné.

„Podívej, jak mi ubližuješ“

„Musejí však odejít tak daleko?“, říkají někteří rodiče vyčítavě. „Proč nemohou žít nezávisle, a přesto bydlet blízko nás?“

Může to bolet, když se děti odstěhují. Bible například říká, že Rebeka měla odcestovat značně daleko, aby se vdala. Její matka a bratr prosili: „Ať s námi dívka [Rebeka] ještě nějaký čas zůstane, aspoň deset dní; potom půjde.“ Jak těžké jim připadalo nechat ji odejít! Rebeka přesto řekla: „Půjdu“, i když musela počítat s tím, že svou rodinu již nikdy neuvidí. — 1. Mojžíšova 24:55, 58, „EP“.

Tvé dospělé dítě má také možná oprávněný důvod, aby se přestěhovalo daleko, například lepší pracovní příležitost. Přílišný odpor může působit zhoubně. Pro znázornění připomíná jedna mladá manželka: „Hned po svatbě jsme chtěli spolu trávit hodně času. Moje matka to však nechápala. Místo toho, aby nás nechala trochu v klidu a čekala, až k ní přijdeme, stále nás vyrušovala.“ Situace se ještě zhoršila, když se mladí manželé rozhodli, že se odstěhují. Vedlo to až k vyloženému nepřátelství mezi matkou a dcerou. Matka hořce vyžadovala na své dceři: „Kde je řečeno, že jsi zproštěna své povinnosti ctít svého otce a svou matku, když ses vdala? V čem jsem tě jako matka zklamala?“ Jak se projevilo toto jednání? Nejenže způsobilo napětí mezi mladými manželi, ale hlubokou propast mezi matkou a dcerou. Nemluvily spolu celé měsíce. A přitom byl mezi nimi dříve tak vřelý vztah.

Kniha „Žádné provázky nespoutaly“ (angl.) poznamenává: „Jestliže nasadíš trpitelský výraz, když tvé dítě odchází z domova (Podívej, jak mi ubližuješ; jak ubližuješ svému otci nebo matce; jak nám to můžeš udělat), pravděpodobně odstrčíš své dítě ještě dále.“ (Podtrženo námi.)

Otec z Ježíšova podobenství o ztraceném synu pochopil toto nebezpečí. Když jeho dospělý syn chtěl opustit dům rodičů, nevyčinil mu ani mu nevyhrožoval, že se mu v cizině špatně povede. Naopak, jednal přátelsky a nechal ho odejít. Tento rozvážný postoj pravděpodobně velmi přispěl k tomu, že se syn později opět vrátil domů. Jestliže rodiče nechají své dospělé děti, aby žily svůj vlastní život, i když se třeba životem plahočí, je to rozhodující činitel, aby byl mezi nimi zachován přátelský vztah. — Lukáš 15:11–24; Filipanům 2:4.

„Co jen se mu na ní tak líbí?“

Norma poznamenává: „Člověk přece chce to nejlepší pro své děti, a když vidí, že mají hezké manželství, je šťastný.“ Její manžel Tom k tomu dodává: „Budu docela otevřený. Věnovali jsme výchově své dcery hodně času, a tak jsem nebyl ochotný dát ji prvnímu, který přišel.“ Mnohokrát jsou rodiče hořce zklamáni partnerem, kterého si zvolilo jejich dítě. Jak bys měl reagovat? — Srovnej 1. Mojžíšovu 26:34, 35.

Nebylo by nejlepší snažit se zaujmout k novému členu rodiny co nejpozitivnější postoj? Některé studie ukazují, že stálost manželství do značné míry závisí na tom, zda rodiče přijali manželského druha svého dítěte nebo ne.a Volba tvého dítěte tě snad překvapí nebo dokonce zarmoutí. V Božích očích je však manželství počestné. — Židům 13:4.

Místo toho, abychom „cedili komára“ a viděli na zeťovi nebo snaše jen chyby, měli bychom se snažit být objektivní. Měli bychom se snažit, abychom zetě či snachu viděli očima svého dítěte. Jistě mají také dobré stránky. A navíc nezapomeň, že tvůj syn nebo tvá dcera jsou také nedokonalí. Jeden otec, který zcela nesouhlasil s manželským patrnerem, jehož si zvolilo jeho dítě, připustil: „Aby se člověk vypořádal s tímto problémem, potřebuje určitou dávku pokory. Jednou jsem si vzpomněl, že mým rodičům se také nelíbila dívka, kterou jsem si vybral, a jak se mýlili!“

Nechuť, kterou snad mají rodiče k partnerovi svého dítěte, nemá ve skutečnosti kořen v osobnosti partnera, ale v žárlivosti, ve strachu, že rodiče ztratí náklonnost svého dítěte. Žárlivost však může zničit dobrý vztah. (Přísloví 14:30) Snaž se tedy budovat dobré vztahy ke svému zeti nebo své snaše. Poznávej je. Chraň se před nespravedlivou kritičností, vyhýbej se sporům a netrvej zbytečně na svém stanovisku. Buď shovívavý a ‚pokud na tobě záleží, udržuj pokoj‘. — Římanům 12:18.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 5]

Znamená odchod dětí z domova, že opustily své rodiče?

[Praporek na straně 6]

„Chtěli jsme spolu strávit hodně času. místo toho, aby nás matka nechala trochu v klidu, stále nás vyrušovala.“

[Praporek na straně 7]

Ne vždycky rodiče schvalují volbu partnera, kterou učinilo jejich dítě.