Překvapeni smrtícím zemětřesením

Zpráva očitých svědků z Mexika

„Pracoval jsem v devátém poschodí, když se budova začala otřásat. Opřel jsem se o dveře. Ty náhle vyskočily z pantů a padly na mne. Když jsem se snažil vyprostit ze sutin, uviděl jsem v troskách své děti. Můj nejstarší syn José byl zalit krví. Byl jsem si jistý, že má rodina je mrtvá.“ — José Meléndrez starší

BYLO 19. září 1985. V 7,19 hod. otřáslo městem Mexikem, které má 18 000 000 obyvatel, jedno z největších zemětřesení století. Zemětřesení mělo sílu 8,1 Richterovy stupnice.

Pro mnoho lidí to byl příznivý čas. O hodinu později už by se hemžili lidé ve školách a v úředních budovách, jež by se mohly stát obrovskými masovými hroby. Z více než 700 budov, jež se zřítily ve městě Mexiku, bylo nejméně 100 škol.

Velvyslanec Spojených států John Gavin, který pozoroval zpustošení z vrtulníku, prohlásil: „Vypadalo to, jakoby po budovách šlapala obrovská noha.“ Uvnitř budov bylo tisíce zavalených, mrtvých i živých. Podle mexického deníku „El Universal“ bylo v prvních 15 dnech objeveno více než 8 000 těl, ale počet mrtvých dosáhl odhadem 35 000.

Více než 40 000 přežijících ošetřovali v nemocnicích a ve střediscích první pomoci. Dlouhé fronty lidí čekaly na identifikaci mrtvol. Jména obětí četli v televizi, v rádiu a uveřejňovali v novinách. Muži, ženy a děti se v zoufalství potulovali po ulicích, protože nevěděli, kam mají jít. Situace postihla nějakým způsobem nejméně 400 000 lidí.

Pozoruhodné přežití

Když se země zatřásla, byla manželka José Melendreza v jejich bytě v 10. poschodí, o jedno poschodí výše než pracoval její manžel. Vypráví: „Právě jsem připravovala naši šestiletou dcerku Alžbětu do školy. Náhle to začalo v budově rachotit. Běžela jsem varovat svého syna Josého a jeho manželku a současně jsem volala na další dvě dcerky Lourdes a Carmelu. Vzaly Alžbětu s sebou na střechu. Zatímco se budova hroutila, držela jsem se zábradlí na schodišti. Když se zemětřesení uklidnilo, bylo 10. poschodí na úrovni 3. poschodí.

Museli jsme bezmocně přihlížet, jak se propadá podlaha pod Josém a jeho manželkou a jak oba padají ještě hlouběji do trosek. Byli jsme si jisti, že jsou mrtví, zejména když jsme slyšeli, jak v 5. patře současně vybuchl boiler a plynová nádrž. Plynová nádrž, která vážila 1 500 kilogramů, zasáhla našeho syna. K našemu překvapení však on i jeho manželka zůstali naživu.“

Pozoruhodné bylo, že celá Melendrezova rodina přežila, i když José mladší byl vážně zraněn. José starší vypráví: „Byla to pro nás velmi bolestná zkušenost, ale děkujeme Jehovovi Bohu za všechnu láskyplnou pomoc, kterou jsme dostali od svých křesťanských bratrů.“

Gregorio Montes bydlel se svou rodinou ve 4. poschodí osmipatrového domu. Vypráví: „Moje manželka Mary jako obvykle vstala brzy a vedla dcerku Lupitu do školy. Odešly z domu asi v 7,15 hod., jen několik minut před zemětřesením. Naše dcerky, pětiletá a šestiletá, a já jsme se vyděšeně vzbudili, když se budova otřásla. Všechno se hýbalo. Začal jsem se však modlit k Jehovovi a pocítili jsme, jak do nás vchází klid.

Krátce nato začala praskat a vypadávat celá okna. Začaly se hroutit zdi. Pak jsem slyšel křičet zděšené ženy a děti. Spolu se svými dcerkami, které seděly tiše na posteli, jsem se vkleče modlil k Jehovovi.

Náhle uprostřed křiku, hrozného kymácení celé budovy a zvířeného prachu — se dům zřítil. Bylo to, jako bychom sjížděli výtahem. Jedna z mých dcerek mi v tu chvíli potichu řekla: ‚Tatínku, je tady Armageddon‘, ale ujistil jsem ji, že to ještě Armageddon není.

Nastala chvíle ticha, kdy všechno bylo ve tmě a v prachu. Vzdálenost stropu a podlahy v našem bytě se zmenšila jen asi na 50 centimetrů. Mezi troskami jsem spatřil své dcerky pokryté sutí a sklem. Nebyly však zraněny a neměly dokonce ani škrábnutí.

Moje manželka Marie a Lupita viděli z ulice, jak se náš dům zhroutil. Myslely si, že jsme mrtví. Patřili jsme však k těm několika obyvatelům domu, kteří to z 32 rodin bydlících v domě přežili.“

Šestnáctiletá Judith Ramirezová byla již ve škole, když začalo zemětřesení. Vypráví: „Učitel právě začal třídě diktovat. V tom jsem pocítila, že se budova školy houpe, jako by to byla loď na širém moři. Vypukla panika. Studenti se snažili dostat se ven tím, že rozbíjeli okna a vyráželi dveře.

Z okna ve druhém poschodí jsem mohla vidět, že se zřítila polovina budovy, v níž bylo asi 500 žáků a zaměstnanců školy. Bála jsem se, že se propadne i naše strana budovy. Schodiště zmizelo, a tak jsme se dostali ze školy tunelem, který pro nás vyhrabali. Když jsme se nakonec osvobodili z trosek, viděla jsem hořící domy a chaos, který panoval v ulicích.“

Záchranná opatření

Krátce po vypuknutí zemětřesení podnikla mexická vláda kroky k tomu, aby se vypořádala se situací. Policie, požárníci a další úředníci spojili své úsilí, aby zachránili co možná nejvíce lidí. Asi 2 800 námořníků se účastnilo záchranných prací spolu s deseti tisíci jiných. I vojsko mělo pohotovost, aby zabránilo drancování. O více než 22 000 obětí pečovali ve střediscích a táborech první pomoci.

Z téměř 50 zemí přilétala letadla naložená zásobami a zařízením pro záchranné práce. Stovky zahraničních odborníků přišly jako dobrovolní pomocníci. O spolupráci tolika tisíc lidí podávaly zprávu sdělovací prostředky po celém světě. Na základě tohoto spojeného úsilí bylo v prvních deseti dnech po zemětřesení zachráněno 3 266 osob a nejméně 17 000 zmizelých bylo konečně objeveno. Nebylo však snadné vyprostit ty, kteří byli zasypáni.

Nebezpečné záchranné práce

Ještě týden po zemětřesení bylo slyšet křik lidí, kteří leželi pod troskami. Jeden mladý dobrovolník se prostě posadil, zakryl si obličej rukama a plakal. Tak se cítil bezmocný. Zachránci často nebyli schopni odstranit sutiny, protože měli strach, že se budova zřítí, a to ještě zvyšovalo jejich beznaděj. Měli však pokaždé radost, když vyprostili zasypaného člověka. „Obšťastnilo mě, že jsem mohl zachránit devět lidí,“ řekl zdravotník Juan Labastida. Přijel se skupinou zachránců ze Spojených států. Vyprávěl: „I když jsme měli nedostatek velice důležitého vybavení, přesto jsme lezli do sutin a vyhledávali jsme ty, kteří přežili. Nebylo to snadné.“

Popisoval, jak zachránili dva živé lidi a řekl: „Když jsme přijeli k tomu, co zbylo z restaurace, použili jsme zvláštní elektronický přístroj na zjišťování chvění. Je tak citlivý, že se jím mohou zjišťovat energetické vibrace lidského těla. Bez tohoto přístroje bychom pravděpodobně nikdy nezjistili, že jsou uvnitř zasypáni čtyři lidé. Použili jsme dlouhou hadici a zavedli jsme vodu a kyslík do skladu restaurace, kde byli několik dnů zasypáni dva muži a dvě ženy.

Záchranná skupina čekala venku a odborník z Francie a já jsme si razili cestu do budovy. Tentýž elektronický přístroj také zjišťoval záchvěvy, slabé signály ve zdech a podlahách, kudy jsme si razili cestu. Museli jsme se naučit dotýkat zdí a podlah rukama. Jestliže budova hrozila zřícením, pocítili jsme chvění z toho, jak se ze zdí sypal písek. Trvalo nám to sedm hodin, než jsme se dostali k zasypaným.

Když jsme se tam nakonec dostali, byli oba muži mrtví. I obě ženy byly klinicky mrtvé, ale pokusili jsme se o dýchání z úst do úst a o masáž srdce a obě po patnácti minutách znovu ožily. Naše úsilí se přece vyplatilo!“

Bylo všechno skončeno?

„V pátek večer, den po zemětřesení,“ vyprávěl jeden spolupracovník odbočky Společnosti Strážná věž v Mexiku, „mi ukázali byt Sergie Morana, který byl v prvním poschodí. Zdi byly popraskané a stropy a podlahy hrozily sesutím. Udivující bylo, že budova vydržela zemětřesení, i když mnoho domů v okolí se zřítilo a ve svých troskách pohřbily mrtvé a zraněné.

V sousedství panovala nervozita a sklíčenost. Po celý den tudy projížděly ambulance. Právě na rohu stála fronta lidí, kteří čekali na určení totožnosti mrtvol svých přátel a příbuzných. Strávil jsem právě celý den pátráním po území vnitřního města. Do mnoha ulic byl uzavřen přístup, protože vysoké budovy byly nakloněné a zdálo se, že se každou chvíli zhroutí. Když jsme slyšeli, jak lidé, kteří byli stále zasypáni v troskách, volají o pomoc, bylo těžké ubránit se slzám.

Právě když jsem mluvil se Sergio Moranem, přišel druhý otřes. Na chvíli zavládlo mrtvé ticho. Napadlo mě: ‚Je možné, že se mi to jen zdá?‘ Pak zhaslo světlo. Hodiny se zastavily na 19,38. Uběhlo asi 36 hodin od prvního otřesu. Budova, kde jsem byl, se začala kymácet ze strany na stranu. Všechny moje pochybnosti zmizely. Bylo to tu znovu!

Byli jsme stále v prvním poschodí. Spěchali jsme ke dveřím a opřeli se o veřeje. Intenzivně jsme se modlili k Jehovovi o pomoc. Když se budova zatřásla, uslyšeli jsme pronikavé skřípání, které přicházelo směrem ze střechy. Když jsem pak viděl, v jakém stavu je byt, byl jsem si jistý, že se budova zřítí. Zůstala však stát a my jsme se v bezpečí dostali na ulici, kde jsme se setkali se zmatkem, křikem a nejistotou.

Naštěstí nezapůsobila druhá vlna otřesů na město tak zhoubně jako ta první. V průběhu 12 dnů po prvním zemětřesení přišlo ještě nejméně 73 otřesů o síle 3,5 až 7,3 Richterovy stupnice.“

„Budou velká zemětřesení“

Kristus Ježíš mluvil o „zemětřesení na jednom místě za druhým“ jako o jednom z rysů „znamení“, jež označuje, že žijeme v „závěru systému věcí“. (Matouš 24:3, 7) Nemyslel tím, že to budou pouze slabé otřesy, ale spíše se vyjádřil tak, že to budou „velká zemětřesení“. (Lukáš 21:11) Nedávná katastrofa v Mexiku přispívá spolu se 600 velkými zemětřeseními, k nimž došlo od roku 1914, k posílení skutečnosti, že se biblické proroctví plní v naší době.

Svědkové Jehovovi v Mexiku byli sice v první chvíli překvapeni, ocenili však Ježíšova posilující slova: „Až se to však začne dít [různé rysy znamení], vzpřimte se a pozdvihněte hlavu, protože se přibližuje vaše vysvobození.“ (Lukáš 21:28) Ano, máme jistotu v jasné budoucnosti. V Božím budoucím novém světě bude Boží lid chráněn před zemětřesením a jinými takovými pohromami. — Zjevení 21:3, 4.

Nejméně 38 svědků Jehovových a těch, kteří jsou s nimi spojeni, přišlo při této tragédii o život. Utrpěli také značné hmotné škody. Nejméně 146 rodin svědků ztratilo domov. Jak říká Bible, kohokoli z nás může postihnout „čas a nepředvídané události“ vzhledem k tísnivým situacím. — Kazatel 9:11.

Láskyplná pomoc

Svědkové Jehovovi však podnikli okamžitou akci, aby vyhledali všechny svědky v postižené oblasti. Viktor Castellanos vypráví: „Bylo podivuhodné, když jsme viděli takový láskyplný zájem o sebe“. Přišlo více než 5 000 kg potravin, které byly rozděleny postiženým. Rodiny svědků v oblastech, které nebyly poškozeny, se podělily o své domovy i o hmotný majetek s křesťanskými bratry, kteří neměli domov.

Juan Chavez unikl se svojí manželkou a dvěma dětmi ze zničeného domu a jeli do místní školy, aby vyhledali své další dvě děti. Když se vrátili domů, byli překvapeni, že vidí u svého domu velkou skupinu křesťanských bratrů, mezi nimiž byl i cestující dozorce a místní starší.

Paní Chavezová o tom vypráví: „Mysleli si, že jsme stále zasypaní uvnitř a chtěli nám pomoci. Bylo to úžasné! Některé z těch, kteří nám přišli na pomoc, jsme ještě nikdy neviděli.“

Ano, zemětřesení, které zabíjelo, sice zanechalo v Mexiku své stopy, ale nezapůsobilo nepříznivě na víru a odvahu tamních svědků Jehovových. Paní Melendrezová, o níž se už dříve hovořilo, říká: „Všichni jsme využili této situace k rozšiřování naděje na království všem, s nimiž jsme se dostali do styku. Zemětřesení nás nedonutilo vzdát se svého úsilí, abychom sloužili Jehovovi. Naopak, cítíme se silnější ve víře a rozhodnější než dříve.“