Víra mi pomohla přestát operaci mozku

„MÁTE za levým okem nádor.“ Tato slova neurologa dr. Stewarta mi připadla jako zlý sen. Jeho následující slova proměnila sen v noční můru: „Potřebuji se spojit s vaší rodinou, abychom vás mohli okamžitě přijmout do nemocnice.“

Byla jsem v šoku. To nemůže být pravda! Bylo mi skvěle. Jak by se mohl u zdravé dvaadvacetileté dívky vyvinout nádor na mozku? Má mysl se bouřila proti lékařovým slovům, která mě vykolejovala z dráhy, již jsem si v životě předsevzala. Jsem svědek Jehovův a právě den předtím jsem dostala telefonickou zprávu, že mohu jít na tři měsíce pracovat do brooklynského ústředí Společnosti Strážná věž. V to jsem doufala a modlila se o to. Když jsem ráno odcházela z domu k očnímu lékaři, cítila jsem se, jako by mi patřil svět.

Teď, po dvaceti devíti hodinách, bylo po všem. O nádoru nebylo pochyby. Strávila jsem padesát minut zavřená v MRI (magnetické rezonanční zobrazování) podobná torpedu v odpalovací komoře, které čeká na vystřelení. Mám sklon ke klaustrofobii, a čím déle jsem byla uvnitř, tím víc se mě zmocňovala panika. Modlila jsem se o klid, pobroukávala jsem si písně království a opakovala jsem si biblické texty. Uvolnila jsem se tím. Brzy nato jsem byla se snímky na cestě zpátky k neurologovi. Ukázaly nádor velikosti pořádného pomeranče a lékařovo sdělení bylo pro mne jako bomba: okamžitě do nemocnice. Šel telefonovat mým rodičům.

O svém rozhodnutí nebudu vyjednávat

„Vaši rodiče už jedou,“ řekl, když se vrátil. „Neřekla jste mi ale, že jste svědek Jehovův. Musíme si promluvit. Operace bude jistě vyžadovat transfúze krve.“

„Není o čem mluvit,“ řekla jsem. „Rozhodnutí už padlo. Žádnou krev.“

„Dobrá, můžeme si o tom pohovořit, až tu budou vaši rodiče.“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „o tom vyjednávat nebudu.“

Když přijeli rodiče, potvrdili můj postoj ke krvi. Neurolog rozhodnutí přijal a řekl, že ví o chirurgovi, který by asi respektoval mé rozhodnutí. Tak jsme se seznámili s neurochirurgem dr. H. Dale Richardsonem.

Setkali jsme se s ním v jeho ordinaci ve čtvrtek 30. září 1988 večer. Tento muž se měl v několika následujících měsících stát velmi důležitou a váženou součástí našeho života. Mluvil už s dr. Stewartem a věděl o našem postoji ke krvi.

„Budeme operovat ve velmi cévnaté oblasti,“ řekl. „Nádor obklopil sagitální sinus (velkou mozkovou cévu). Do jaké míry, to teprve zjistíme, až tam budeme.“

„I kdyby došlo ke krizi,“ řekla jsem, „a chápu, že se to stát může, přesto nechci, abyste použil krev.“ Matka i otec potvrdili, že můj názor je i jejich názor. Viděli jsme, jak se mu oči zalily slzami. Později jsme se dozvěděli, že má sám dva syny a dceru.

„Nesouhlasím sice s vaší vírou,“ řekl, „ale budu respektovat vaši prosbu. Bez krve máme sedmdesátiprocentní naději na úspěch. Musíte pochopit, že napoprvé možná celý nádor neodstraníme. U nádoru této velikosti není neobvyklé dělat to nadvakrát, ba natřikrát.“

Připravuji se na operaci

V neděli 2. října jsem nastoupila do nemocnice. Pondělí a úterý zabraly dvě předoperační procedury: nejprve nalézt a pak omezit přívod krve vyživující nádor. Celé úterý mi telefonovali přátelé a večer mě jich několik navštívilo. Všichni věděli, co se má dít druhý den, ale nálada byla dobrá a radostná.

Večer jsem usnula hned, ale kolem půlnoci jsem se probudila a začala jsem si dělat starosti. To nebylo dobré. Přehrála jsem si z kazety několik článků ze Strážné věže. V půl šesté ráno přišla sestra a divila se, že jsem klidná a plná důvěry. Krátce nato přišly dvě dobré přítelkyně a hned po nich tatínek. „Žádné fňukání,“ řekla jsem, když mě líbali na rozloučenou.

Dole mě začali připravovat na operaci, píchali do mne jehly, holili mi hlavu. Ležela jsem a modlila jsem se k Jehovovi: „Děkuji ti, že mi pomáháš, abych satanovi dokázala, že vždy nevyhraje. Vím, že se vzbudím, buď dnes, nebo ve tvém novém světě. Prosím, jen ať je to brzo.“ Když mě vezli na operační sál, viděla jsem dr. Richardsona, jak zkoumá mé snímky.

„Dobré jitro, Bethel,“ řekl. „Jak jste se vyspala?“

„Já slušně, ale víc mi dělá starost, jak jste se vyspal vy.“

Potom mi dal anesteziolog, dr. Ronald Pace, na obličej masku, řekl mi, ať zhluboka dýchám a odpočítávám. Čekání skončilo.

Po operaci

První, co jsem si uvědomila, byl pocit chladu. Těžce jsem se probírala z léky navozeného omámení. Byla středa, čtvrt na jedenáct v noci, uplynulo asi patnáct hodin. Tatínek byl v jednotce intenzívní péče a uklidňoval mě. Dělalo mi starost, zda mi zůstaly neporušené všechny duševní schopnosti. „Zkoušej mě, tati,“ řekla jsem a začala chrlit součty: „Dvě a dvě jsou čtyři, čtyři a čtyři je osm.“ Když jsem byla u pěti set dvanácti, řekl: „Moment! Jsi na mne moc rychlá.“ Maminka se mě snažila obejmout a můj bratr Jonathan mi vykládal nejnovější výsledky basebalových zápasů.

Dr. Richardson nám sdělil, že odstranil 80 procent nádoru. Vypadal vyčerpaně — nebylo divu po třinácti a půl hodině tak těžkého náporu na jeho odbornou zručnost! Později jsem se dozvěděla, že otci řekl: „Málem jsme o ni přišli. Když jsme se dostali k sagitálnímu sinusu, hodně krvácela. Měli jsme štěstí, že jsme to zastavili.“ V každém případě budu muset operovat znovu, možná víc než jednou. „Někteří pacienti s meningiomy [typ nádoru, který jsem měla] se musí operovat každé tři až pět roků,“ řekl. „Možná, že se nám jej nikdy nepodaří docela vyoperovat.“

To byla zdrcující zpráva. Viděla jsem, jak se mé naděje na život v křesťanské službě plným časem hroutí. Skoro hystericky jsem se rozplakala. Tatínek mě a maminku objal a začal se modlit. Bylo to, jako když mě zahalí plášť úplného klidu. Přišel „Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení“. (Filipanům 4:7) Četla jsem dříve o jiných, kteří cítili, jak na ně přichází tento Boží pokoj, a byla jsem zvědavá, jaký je to asi pocit. Teď jsem to věděla. Nechtěla bych znovu prožít tu noc, ale vždy si budu vážit toho, co jsem se z té zkušenosti naučila.

V nemocnici jsem mluvila s mnoha lidmi o své naději na Boží království a věčný život na rajské zemi. Rozšířila jsem dvacet brožur Svědkové Jehovovi a otázka krve a pět vázaných knih Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Za celou tu dobu jsem dostala přes tři sta třicet pohledů a mnoho telefonátů, také květiny a pestré balónky. Velmi mě to povzbudilo a tím víc jsem ocenila naše světaširé bratrství.

Propustili mě 16. října 1988. Byl krásný den a mně se zdál o to hezčí, že jsem byla zpátky na slunci a na čerstvém vzduchu. Obloha se zdála modřejší, tráva zelenější. Myslela jsem na to, jak krásný bude pozemský ráj: žádná válka, žádný hlad, žádné znečištění — a žádné nádory na mozku! Konečně očištěná země!

Zajištěný pohřeb

V prosinci jsem šla k dr. Richardsonovi znovu. Nádor rostl. Jediná účinná léčba byla operace, a čím dřív, tím líp. Viděla jsem tu druhou operaci takřka jako hmatatelnou zeď, obří zátaras na cestě, kterou jsem si zvolila pro život. Hodně jsem myslela na Žalm 119:165: „Hojný pokoj patří těm, kteří milují [Boží] zákon, a není pro ně žádný kámen klopýtání.“ To mě uklidňovalo a postupně už mi operace nepřipadala jako zeď, ale jako skokanská překážka. Ale pro všechny případy jsem napsala dobrému příteli z ústředí Společnosti Strážná věže, aby mi zajistil pohřeb, bude-li třeba. (Později jsem se dozvěděla, že ho o totéž prosil tatínek.)

31. ledna 1989 jsem se vrátila do nemocnice. V některých ohledech to bylo snadnější, přesto se to zdálo kritičtější. Podaří se jim tentokrát vyjmout zbytek nádoru, nebo mě čekají další operace? Lékaři mě velmi uklidňovali.

Když jsem byla na příjmu, přišel za mnou dr. Pace, anesteziolog z první operace, zůstal se mnou celou hodinu, zatímco probíhalo papírování, a pak mi odnesl nahoru kufřík. Dr. Richardson mě ujistil: „Budu s vámi zacházet jako s členem své rodiny, tak, jak bych chtěl, aby se zacházelo se mnou.“ Žádný chladný, věcný přístup. Měla jsem vřelý pocit důvěry, když jsem se svěřovala do jeho starostlivých rukou.

Opět přicházely utěšující telefonáty a pohledy a opět tu byly tytéž milé přítelkyně, které mi tak pomohly při první zkoušce, aby mě posilnily na duchu a rozveselily mě. Celý večer jsme si povídaly, smály se a hrály společenskou hru.

Můj život se vrací do starých kolejí

Ráno přišla sestra časně, aby mi dala injekci. Byla velmi silná a připadalo mi, že neuplynul žádný čas, a já jsem byla zase v pooperačním pokoji. Operace netrvala tak dlouho — tentokrát deset hodin — a zpráva, která mě i rodinu uvítala při mém probuzení, byla velmi povzbuzující. Dr. Richardson nám řekl, že se mu podařilo odstranit celý nádor a že můžeme očekávat úplné uzdravení. Později, když mi převazoval ránu, rozesmál mě slovy: „Bethel, budeme se muset přestat takhle stýkat.“ Byli jsme nesmírně vděční Jehovovi a těm výborným lékařům.

Mnohým, s nimiž jsem mluvila, jsem předala další knihy a brožury. Jednu z knih, Můžeš žít navždy v pozemském ráji, jsem věnovala dr. Richardsonovi. Napsala jsem mu věnování:

„Velmi vzácné jsou chvíle, kdy musíme někomu děkovat, že nám zachránil život. Přestože jistě často dostáváte takové projevy vděčnosti, chtěla jsem, abyste věděl, jak velmi mnoho znamenalo pro mou rodinu i pro mne všechno, co jste pro nás udělal. Vím sice, že máte velmi málo času na čtení, ale jestliže budete mít ještě někdy příležitost pracovat se svědky Jehovovými, doufám, že vám tahle kniha bude užitečná k porozumění, proč věřím tak, jak věřím. S láskou a velkou vděčností Bethel Leibenspergerová.“

Propustili mě osm dní po druhé operaci a hned večer jsem šla do sálu království. Za dva měsíce jsem začala řídit svůj vůz. Už opět sloužím plným časem jako svědek Jehovův. Dokonce jsem se mohla zúčastnit historických sjezdů svědků Jehovových v Polsku v srpnu 1989.

Můj život se vrátil do starých kolejí.

[Rámeček na straně 22]

Úvahy matky

Ten večer byla Bethel s otcem na biblickém studiu. Já byla příliš rozrušená, nemohla jsem to zvládnout. Všechno jsem složila a šla si lehnout. Ráno to bylo ještě horší. Nemohla jsem se vzchopit a dala jsem se do pláče. Manžel mi pevně řekl: „Musíme být silní a veselí kvůli Bethel.“ Pak mě objal a krátce se pomodlil. Svěřil nás i naši budoucnost do rukou Jehovovi a prosil o sílu přečkat nadcházející dny. Bylo to jako injekce, která mě proměnila z hadrové panenky v matku schopnou podporovat rodinu. — Judith Leibenspergerová.

[Rámeček na straně 23]

Úvahy otce

Má dcera Bethel byla dar od Boha, který přišel poměrně pozdě v mém životě. Náš vztah byl jako v pohádce. Od doby, kdy byla Bethel miminko, jsme dělali všechno spolu. Sedali jsme si na bobek na louce, abychom při prohlížení polních květin studovali Jehovův umělecký cit. Stavěli jsme sněhuláky. Mluvili jsme o hlubokých věcech i o hloupostech. Večer jsme klekali k modlitbě a ona se ve svém pyžámku tiskla mezi mě a matku. Společně jsme navštěvovali staré a nuzné. Objímali jsme svědky z jiných zemí. Hostili jsme doma misionáře a nejoddanější muže a ženy, kteří slouží Bohu podle příkladu Ježíše Krista. Sdíleli jsme jednu víru a sdíleli jsme své naděje na ráj. Vyrostla s láskou k lidem a s potřebou jejich lásky. Náš rodinný život byl idylický — až do nynějška. ‚Čas a náhoda‘, které podle Kazatele postihují všechny lidi, postihly i nás. V jediném dnu na nás vrhl svůj temný stín tento obrovský zdravotní problém. Bez výstrahy nad námi vyvstal přízrak smrti — nejhoršího nepřítele člověka. — Charles Leibensperger.

[Obrázek na straně 24]

Bethel a její rodiče těsně před druhou operací