Když život není snadný

BYLA jsem ještě poměrně mladá, a už jsem musela čelit drsné realitě života. Možná se mnou budete souhlasit, že život v dnešním světě je skutečně nespravedlivý. V konečném důsledku — k nám všem. Všichni onemocníme. Opravdu, jen málokdo z nás zestárne bez toho, že by někdy byl vážněji nemocný, ale pak nás všechny čeká smrt.

Možná přemýšlím o smrti více, než bych měla. Dovolte mi, abych vám vysvětlila proč, a abych také vysvětlila, proč jsem měla určitý užitek z toho, co se mi stalo.

Když mi bylo devět

Narodila jsem se v září 1968 v Brooklynu v New Yorku jako nejmladší z pěti dětí. Můj otec byl tělesně postižený a maminka, aby nás nějak uživila, pracovala jako účetní. Když mi bylo devět let, maminka si všimla, že se mi na jedné straně zvětšuje břicho. Šla se mnou do zdravotního střediska. Lékařka nahmatala velký útvar a za několik dnů mě přijali do nemocnice Kings County Hospital.

Brečela jsem, když maminka odešla, protože jsem byla vyděšená. Druhý den přišli dva muži v bleděmodrých oděvech a odvezli mě na operační sál. Poslední, na co si pamatuji — než jsem se probudila na pooperačním pokoji —, bylo oslepující světlo nad hlavou a to, že mi něco dávali na ústa. Lékaři úspěšně odstranili novotvar, který se jmenuje Wilmsův nádor (určitý druh rakoviny), spolu s jednou ledvinou a částí jater.

Strávila jsem pět týdnů na jednotce intenzívní péče. Lékaři mě každý den převazovali. Křičela jsem, když strhávali náplasti. Aby mou bolest zmírnili, pozvali lékaři nějakého člověka, který mě měl zabavit. Pamatuji se, že pořád mluvil o žábách.

Potom mě propustili z jednotky intenzívní péče a ještě čtyři týdny jsem byla v nemocnici. V tu dobu mě začali ozařovat. Bylo to bolestivé — ne ozařování samo, ale to, že jsem musela ležet na břiše, které bylo po operaci ještě citlivé. Ozařovali mě každý den od pondělí do pátku.

Koncem listopadu 1977 mě propustili z nemocnice a ozařování pokračovalo ambulantně. Když tato léčba skončila, začala jsem dostávat chemoterapii. Každý den od pondělí do pátku jsem musela brzy ráno vstát, jít do nemocnice, kde mi dávali injekce velmi silných léků. Lékař zavedl jehlu do žíly a látku vstříkl přímo do ní. Měla jsem z injekcí hrůzu a chtělo se mi brečet, ale maminka mi řekla, že to musím vydržet, aby se můj stav zlepšil.

Chemoterapie měla hrozné vedlejší účinky. Působila mi nevolnost a často jsem zvracela. Zhoršil se mi krevní obraz a vypadaly mi všechny vlasy.

Omezení způsobené nemocí

Následující jaro jsme se na velikonoční neděli chystali do kostela a já jsem začala krvácet z nosu, což souviselo s mým špatným krevním obrazem. Rodiče zkoušeli všechno možné, ale krev mi tekla pořád. Lékaři krvácení zastavili tak, že mi do nosu nacpali gázu, ale začala jsem krvácet ústy. Ztráta krve vedla k tomu, že jsem velmi zeslábla a byla jsem přijata do nemocnice. Všichni, kdo mě navštívili, museli mít rukavice, roušku a přes šaty plášť, aby mě ochránili před infekcí. Za týden se můj krevní obraz zlepšil natolik, že mě mohli z nemocnice propustit.

Okamžitě se začalo s chemoterapií. Velmi mi chybělo to, že jsem nemohla chodit do školy. Stýskalo se mi po přátelích a po tom, jak jsme si spolu venku hráli. Měla jsem domácí vyučování, jelikož lékaři se domnívali, že během chemoterapie a bezprostředně poté, co skončila, do školy chodit nemohu.

V létě jsem chtěla jet — jako obvykle — k prarodičům do Georgie, ale nesměla jsem. Nemocnice však pro nemocné s rakovinou uspořádala návštěvu zábavního parku v New Jersey. Přestože jsem pak byla vyčerpaná, potěšilo mě to.

Chemoterapie skončila koncem roku 1978, ale domácí vyučování pokračovalo — celkem to trvalo více než tři roky. Když jsem se v lednu 1981 vrátila do školy, nebylo snadné přizpůsobit se poté, co jsem byla tak dlouho vyučována doma. Někdy jsem se ztratila, když jsem se snažila najít svou třídu. Přesto jsem měla školu opravdu ráda. Zvlášť mě bavily hodiny hudební výchovy, psaní na stroji a tělocviku. Některé děti se chovaly přátelsky, ale jiné se mi posmívaly.

Recidiva

„Jsi těhotná?“ ptaly se mě děti. To proto, že se mi zvětšovalo břicho. Lékař mi řekl, abych se nebála — je to proto, že mi dorůstá chybějící část jater. Po lékařském vyšetření v březnu mě však lékař poslal do nemocnice. Začala jsem brečet — chodila jsem do školy pouze dva a půl měsíce.

Provedli mi biopsii, při které vyjmuli kousek nádorové tkáně z mých jater. Když jsem se po zákroku probrala, první člověk, kterého jsem viděla, byla maminka. Plakala. Řekla mi, že mám opět rakovinu, že nádor je příliš velký na to, aby ho mohli vyjmout a že musím znovu podstoupit chemoterapii, aby se nádor zmenšil. Bylo mi pouhých dvanáct let.

Chemoterapii jsem dostávala v nemocnici, což znamenalo, že jsem tam šla na dva nebo tři dny vždy po několika týdnech. Jako obvykle mi bývalo nevolno a zvracela jsem. Jídlo nemělo žádnou chuť a vypadaly mi vlasy. Chemoterapii jsem dostávala po celý rok 1981. Během té doby začalo v dubnu znovu domácí vyučování.

Když jsem byla na začátku roku 1982 přijata do nemocnice na operaci, byla jsem tak slabá, že mi sestřička musela pomáhat, abych se postavila na váhu. Nádor se chemoterapií zmenšil, a tak ho chirurgové mohli spolu s další částí jater odstranit. Opět jsem byla v nemocnici asi dva měsíce. Uprostřed roku 1982 se znovu začalo s chemoterapií a ta trvala do začátku roku 1983.

Byla jsem tehdy smutná, protože jsem nemohla chodit do školy. Zase mi narostly vlasy, a začala jsem se cítit znovu dobře. Byla jsem ráda, že žiju.

Konečně zpět do školy

Moje domácí učitelka zařídila, abych mohla nižší střední školu ukončit s třídou, kterou jsem krátce navštěvovala v roce 1981. Byla jsem nadšená; bylo skvělé vidět své přátele a získat další. Když v červnu 1984 přišel den ukončení studia, vyfotila jsem si přátele a učitele. Také naši mě fotili, aby měli vzpomínku na tuto zvláštní událost.

To léto jsem navštívila prarodiče v Georgii a strávila tam skoro celé léto. Když jsem se koncem srpna vrátila, byl čas jít do školy. Ano, konečně jsem šla opět do školy. Byla jsem nadšena!

Zájem o náboženství

Dawn a Craig byli jiní než ostatní studenti a přitahovali mě. Když jsem jim však dala vánoční dárky, řekli mi, že svátky neslaví. „Jste Židé?“ zeptala jsem se. Craig mi vysvětlil, že jsou svědkové Jehovovi a vánoce opravdu nejsou křesťanským svátkem. Dal mi nějaké časopisy Strážná věž a Probuďte se!, abych si o tomto tématu něco přečetla.

Jejich náboženství, které vypadalo tak odlišně, mě začalo zajímat. Když jsem šla do kostela, slyšela jsem tam pořád dokola stejné věci. ‚Věřte v Ježíše Krista, nechte se pokřtít, a přijdete do nebe.‘ To se mi zdálo příliš snadné. Došla jsem k přesvědčení, že když jde něco příliš snadno, pak buď jste génius, nebo něco není v pořádku. Věděla jsem, že génius nejsem, a tak jsem došla k závěru, že v tom, co církev učí, musí být něco v nepořádku.

Nakonec se mnou Craig začal o poledních přestávkách studovat Bibli. Jednoho dne mě pozval na sjezd svědků Jehovových a já tam šla. Našla jsem Craiga a seděla jsem s ním a s jeho rodinou. To, co jsem viděla, na mě udělalo velký dojem — lidé různých ras uctívali Boha společně v jednotě — a silně na mě zapůsobilo také to, co jsem slyšela.

Když se nám změnil rozvrh hodin, nemohli jsme již s Craigem společně studovat Bibli, protože jsme měli polední přestávku každý v jinou dobu. Craigova maminka zavolala k nám, aby se zeptala, zda by se mnou mohla studovat ona, ale maminka řekla, že ne. Později mi však dovolila chodit na křesťanská shromáždění. Našla jsem si v telefonním seznamu číslo sálu Království a zavolala jsem tam. Dověděla jsem se, že shromáždění jsou v neděli od devíti hodin. Den předtím jsem šla kolem asi třiceti bloků, které mě dělily od sálu Království, abych se ujistila, že tam trefím.

Když jsem následující ráno přišla, nějaký muž se mě zeptal, zda jsem host z jiného sálu Království. Řekla jsem mu, že jsem tam poprvé, ale že již krátký čas studuji. Laskavě mě pozval, abych si sedla k němu a k jeho ženě. Shromáždění se tolik lišila od těch v kostele. Byla jsem nadšena tím, jak horlivě mnozí odpovídali v té části, kdy se kladly otázky. Dokonce i malé děti podávaly komentáře. A tak jsem i já zvedla ruku a zodpověděla jsem jednu otázku. Od té doby jsem navštěvovala shromáždění a začala jsem dělat pokroky v porozumění biblickým pravdám.

Opětovná recidiva

V prosinci 1986, v posledním ročníku střední školy, jsem šla na běžnou prohlídku. Při vyšetření plic se lékaři zdálo, že na pravé straně je něco podezřelého, a tak mě pozvali na další rentgenové vyšetření. Když jsem se dověděla, že to, co našli, je určitě špatné, začala jsem brečet.

Udělali mi biopsii; lékař použil jehlu, aby vyjmul kousek nádoru z mé plíce. Prokázalo se, že bujení je rakovinné. Byly tam vpodstatě tři nádory, včetně jednoho velkého blízko tepen vystupujících ze srdce. Po rozhovoru s lékařem jsme se dohodli, že dostanu dvě pokusné chemoterapeutické látky, které způsobí, že se nádor před operací zmenší. Vedlejší účinky budou jako obvykle — úplná ztráta vlasů, nevolnost, zvracení a špatný krevní obraz.

Byla jsem zpočátku sklíčená, ale pak jsem se začala hodně modlit k Jehovovi, a to mě posílilo. Ukončení školy se odložilo nejméně o šest měsíců. Moji učitelé však byli chápaví a laskaví; chtěli pouze vyjádření lékaře a mé prohlášení, že se budu snažit, abych ve studiu pokračovala.

Ve škole to nebylo snadné

Bylo obtížné učit se, když jsem byla nemocná, ale kromě toho mi opět začaly vypadávat vlasy. Když jsem si koupila paruku, řekli mi spolužáci, že mám nádherné vlasy — neuvědomili si, že je to paruka. Jeden kluk si toho však všiml. Pokaždé, když jsem přišla do třídy, napsal slovo „paruka“ na tabuli a pak se on a jeho přátelé smáli a žertovali. Jejich posměch mě skličoval.

Pak mi jednou na přeplněné chodbě někdo zezadu strhl paruku z hlavy. Rychle jsem se otočila a vytrhla mu ji. Ale moji holou hlavu viděly desítky dětí a to se mě velmi dotklo. Šla jsem na schody a brečela jsem tam. Druhý den jsem viděla na tvářích některých studentů, že je velmi mrzí, co se stalo. Spolužáci mi řekli, že toho kluka podplatila nějaká dívka, aby mi paruku strhl.

Není snadné zůstat pevná v otázce krve

Při chemoterapii se mi krevní obraz velmi zhoršil. Přispělo k tomu to, že jsem opět začala krvácet z nosu, někdy dvakrát nebo třikrát denně. Nebyla jsem pokřtěná, ale zaujala jsem k otázce krve pevný postoj a řekla jsem, že jsem svědek Jehovův, a že nepřijmu krev. (Skutky 15:28, 29) Starší sestra navedla jednu mou malou neteř, aby mi řekla, že nechce, abych zemřela. Otec byl rozčilený, žádal, abych si vzala krev, a maminka mi pořád říkala, že Bůh mi odpustí, jestliže si transfúzi vezmu.

Tehdy mě doktoři upozornili, že při takovém špatném krevním obraze mohu dostat srdeční nebo mozkový záchvat. Protože jsem byla rozhodnuta zůstat pevná, dali mi podepsat prohlášení o zproštění odpovědnosti, kde se uvádělo, že pokud zemřu, lékaři za to nebudou nést odpovědnost. Brzy jsem se zotavila do té míry, že jsem se mohla vrátit domů a jít zase do školy. Vzhledem ke špatnému krevnímu obrazu se lékaři rozhodli, že nyní mě budou léčit raději ozařováním než chemoterapií. Ozařovali mě každý den po vyučování od konce dubna do začátku června 1987.

Ukončení školy, pak křest

Ukončení školy bylo mimořádnou událostí. Sestra mi pomohla sehnat šaty a koupila jsem si novou paruku. Na slavnostním ukončení studia byla maminka a moje dvě sestry. Potom jsme společně šly na slavnostní jídlo.

V tu dobu jsem nedostávala ani chemoterapii, ani ozařování. Za několik týdnů však zavolal lékař a řekl, že mám přijít do nemocnice na další dávku chemoterapie. Nechtělo se mi tam jít, protože o týden později jsem se chtěla účastnit oblastního sjezdu svědků Jehovových na Yankee stadiónu v New Yorku. Maminka však řekla, abych do nemocnice šla a léčení dokončila. Tak jsem tam šla.

Po dobu sjezdu jsem byla vzrušena, protože v sobotu 25. července 1987 jsem se měla křtít. Měli jsme policejní doprovod na místo křtu, na Orchard Beach. Po křtu jsem se vrátila na stadión, abych sledovala další program. Cítila jsem se večer velmi unavená, ale v neděli ráno jsem byla připravena účastnit se posledního dne sjezdu.

Opět stojím před otázkou krve

Následující večer jsem byla s teplotou 39 °C, infekcí ledvin a velmi špatným krevním obrazem přijata do nemocnice. Lékař mi hrozil, že pokud nepodepíšu souhlas s transfúzí, požádá o soudní příkaz a dá mi transfúzi proti mé vůli. Byla jsem velmi vylekaná. Moje rodina na mě naléhala; sestra dokonce nabídla, že mi dá svou krev, ale řekla jsem jí, že nechci.

Velmi jsem se modlila k Jehovovi, aby mi pomohl, a abych byla pevná. Byla jsem vděčná, že se můj krevní obraz začal zlepšovat a že přestal nátlak, abych si vzala krev. Bylo nutné, abych pokračovala v chemoterapii, ale lékaři již nenašli žádné vhodné místo, kudy by mi do žíly podávali léky. A tak malým otvorem pod klíční kostí zavedl chirurg zařízení, kudy bylo možné léky podávat.

Když se mluvilo o odstranění nádorů z plic, chirurg řekl, že krev použije pouze v naléhavém případě. Maminka mi řekla, že to mám přijmout, a tak jsem souhlasila. Měla jsem však potom špatný pocit, protože jsem vlastně souhlasila s tím, že přijmu krev. Okamžitě jsem začala hledat chirurga, který by mi zaručil, že nepoužije krev. Vypadalo to beznadějně, ale nakonec jsem jednoho našla a operace byla naplánována na leden 1988.

Lékař mi nedával žádnou záruku, že budu žít. Večer před operací přišel do mého pokoje a řekl: „Zkusím to vyoperovat.“ Byla jsem vyděšená; bylo mi pouhých devatenáct a nechtělo se mi umřít. Ty tři nádory se však podařilo úspěšně vyjmout spolu se dvěma třetinami jedné plíce. Pozoruhodné bylo, že jsem byla v nemocnici pouze jeden týden. Když jsem se doma za dva a půl měsíce zotavila, začalo se opět s chemoterapií, která měla obvyklé vedlejší účinky.

V tu dobu onemocněl na rakovinu také můj otec a za několik měsíců ho jednou v noci našla maminka v ložnici mrtvého. Po jeho smrti jsem začala chodit na obchodní školu, kde jsem získávala kvalifikaci sekretářky. Byla jsem na tom dobře tělesně, v oblasti vzdělání i duchovně, a dokonce jsem se podílela na pomocné průkopnické službě (dočasné službě plným časem).

Ještě další recidiva

V dubnu 1990 jsem byla na svatební hostině mého nejstaršího bratra v Augustě, Georgii. Bratr mi tam povídá: „Ta tvoje noha je nějak velká.“

„Čím myslíš, že by to mohlo být?“ zeptala jsem se.

„To nevím,“ odpověděl.

„Je to možná nádor,“ řekla jsem.

Když jsem se vrátila do New Yorku, šla jsem k lékaři. Biopsie, která byla provedena při místním znecitlivění, prokázala, že v mém levém lýtku je další Wilmsův nádor. Vyšetřením se zjistilo, že není zasažena kost, ale nádor byl příliš velký na to, aby jej mohli odstranit. Následovala tedy obvyklá chemoterapie.

Za nějakou dobu jsem bez přestání zvracela; měla jsem neprůchodnost střev. To se vyřešilo okamžitou operací. Došlo však k „zauzlení střev“ a byla nutná další operace. Hladina hemoglobinu klesla téměř na čtyři a lékař mi pořád říkal: „Měla byste si vzít krev. Zemřete. Možná nevydržíte do rána.“ Zdálo se mi o hřbitovech a o umírání.

Do října jsem se zotavila dostatečně na to, aby mi mohli nádor odstranit. Vzali mi asi 70 procent lýtka. Bylo otázkou, zda budu schopna opět chodit. Potřebovala jsem však chodit, abych se dostala na některá místa v New Yorku, a tak jsem díky léčbě a odhodlání začala chodit — nejdříve s chodítkem, pak o berlích, dále s holí a nakonec s podpěrou. Měla jsem volné ruce, a mohla jsem při službě dveře ode dveří používat Bibli. Při chemoterapii jsem zhubla na 27 kilogramů; normálně měřím 155 centimetrů a vážím asi 54 kilogramů. Jak jsem přibývala na váze a noha mi sílila, lékaři stále zvětšovali mou nožní podpěru. Když jsem nakonec dosáhla své původní váhy, dostala jsem podpěru novou.

Život nicméně není snadný

V létě 1992 se zdálo, že jsem se srovnala, a uvažovala jsem dokonce o možnosti vstoupit do pomocné průkopnické služby. V listopadu jsem dostala dopis, který ve mně vyvolal pocit závratného štěstí. Bylo v něm řečeno, že to, co jsem prožila, by mohlo povzbudit druhé, a byla jsem požádána, abych to sepsala pro uveřejnění v Probuďte se! Příští týden se moje radostné vzrušení proměnilo v beznaděj.

Běžné vyšetření hrudníku ukázalo, že v mé zbylé zdravé plíci jsou nádory. Plakala jsem a plakala. Vyrovnala jsem se se ztrátou ledviny, části jater, skoro celé levé plíce, části nohy; ale nikdo nemůže přežít ztrátu obou plic. Rodina a přátelé mě znovu podrželi a já jsem se rozhodla, že budu s nemocí ještě jednou bojovat.

Začalo se s chemoterapií, aby se novotvary zmenšily. Jeden lékař si myslel, že by se nádory mohly vyjmout tak, aby se plíce ušetřila. V březnu 1993 jsem se dostala na operační sál. Dověděla jsem se pak, že když viděli, jak to uvnitř vypadá, rovnou mě zase sešili. Nemohli nádory vyjmout bez toho, že by vyjmuli plíci. Pak jsem dostala velmi silnou chemoterapii, která měla zničit nádory.

Chápete, proč mě napadají myšlenky na smrt? Zajímala bych se tak hluboce o to, proč umíráme a jaká je naděje do budoucnosti, kdyby můj život byl snadný? Nejsem si tím jista. Jsem si však jista tím, že to, co je opravdu důležité, není to, zda teď žijeme, či umíráme, ale to, zda obdržíme požehnání od Jehovy Boha — od toho, kdo nám může poskytnout věčný život. To, že jsem se upnula k naději na život v jeho novém světě, že jsem uvrhla své břemeno na něho a byla v blízkosti přátel, kteří sdíleli mou naději, mi vždy pomáhalo všechno vydržet. — Žalm 55:22; Zjevení 21:3, 4.

Jsem šťastná, že jiní mladí lidé jsou zdraví. Doufám, že to, co jsem vyprávěla, možná pohne mnohé z nich, aby své zdraví nepoužívali na marné účely, ale moudře ve službě Jehovovi. Jak to bude nádherné, až se v Božím novém světě budou všichni těšit z dobrého zdraví! Nebude tam potřeba žádných lékařů, nemocnic, jehel, kanyl — ničeho, co by nám připomínalo tento nemocný a umírající starý svět. — Vyprávěla Kathy Robersonová.

[Obrázek na straně 21]

Když jsem ukončila nižší střední školu

[Obrázek na straně 23]

Pomáhám při stravování na krajském sjezdu v New Yorku